9
Zatímco Vašek s bundou v náručí seděl na zemi v předsíni a radil se sám se sebou, jak neztratit kamaráda, kterého ještě ani nestačil získat, vstoupil do haly hotelu Luboš Rychman. Na rohoži si oklepal pohorky, stáhl si čepici a rozevřel zip odřeného krátkého kabátu.
Venku začala padat hustá mlha, a z toho se Luboš vůbec neradoval; dnes večer měl namířeno na Tetřevky, kde už tři dny nešel telefon a správce se ženou byli odříznuti od světa. Prošel jídelnou, zastavil se ve snacku, a když kluka nenašel ani ve společenské místnosti, ani v herně s televizí, začal ztrácet trpělivost. Odmítl pozvání statné šéfové hotelu na skleničku a servírce s tupým nosíkem a obepnutou sukní slíbil, že se na zpáteční cestě zastaví na srnčí na smetaně. Měl na sebe zlost, že se kluka nezeptal ani na jméno, a zamířil k recepci, aby zjistil, kdo se v hotelu ubytoval až dnes ráno. Ale k recepci už nedošel:
Uviděl ji, jak sestupuje po dubovém schodišti dolů do haly, v kostkované sukni a světlém melírovaném svetru. Byl to vlastně zvuk klapajících pantoflí, které měla na nohou a který ho přiměl, aby se otočil. Byla podivně vážná a zamyšlená a o nic nejevila větší zájem než o prošlapaný plyšový temně zelený koberec. S očima sklopenýma k zemi prošla kolem něho, aniž si ho všimla.
V té chvíli měl Luboš dojem, že se musel splést, ale ohlédl se za ní a zavolal: „Anno!“ Otočila se.
Luboš nemohl rozeznat, jestli ten výraz úžasu v její tváři je překvapení nad nenadálým setkáním nebo jen potvrzuje omyl, který se přihodí, když nám někdo někoho příliš připomíná.
„Anno, ty jsi vyrostla. I když jsi pořád taková malá,“ řekl Luboš a pokročil jí naproti; v té chvíli, kdy se jejich oči setkaly, měl jistotu, že je to ona.
Také Anna ho poznávala: ten široký úsměv, ty tmavé úzké oči, posazené trochu daleko od sebe, i tu chůzi s rukama hluboko zabořenýma do kapes. A přece měla dojem, že k ní přistoupil někdo docela cizí.
„Ty už se na mne nepamatuješ, viď?“ zeptal se upřímně. „Já… já tady… já totiž tady čekám…“ Anna ze sebe nedokázala vypravit větu a v rozpacích se otočila k recepci, odkud se ozval hlas, který ji vysvobodil. „Je tady ta Praha! Vezměte si hovor v kabině.“ Anna se s plachým úsměvem omluvila, a když přecházela halu, cítila, že ji Luboš sleduje pohledem. S úlevou zavřela za sebou těžké dubové dveře telefonní kabiny.
„Ne, telegram neposílal Jindřich, ale kancelář divadla!“ Anna si nervózně přehodila sluchátko z jedné ruky do druhé. „Volala jsem v poledne do divadla. Slyšíš mne?“
Do hovoru vpadl hlas telefonní centrály. Anna se celé odpoledne připravovala na nejhorší, že matka odmítne její prosbu, ale teď to vypadalo, že spojení je přerušené a že se nedomluví vůbec. Kabina byla uvnitř čalouněná a osvětlená jen mihotavým světlem slabé žárovky. Anna nevěděla, jak dlouho to trvalo, než se na druhém konci ozval známý hlas. „Kdo onemocněl?“
„Ale mami! To je přece jedno! V divadle jsou změny. Zítra a pozítří mám představení. Musím se vrátit do Prahy a nedovedu si představit, jak to řeknu Vaškovi. Jde jenom o dva dny. Ve čtvrtek v poledne už zase budu tady zpátky, kdyby sis udělala volno a přijela sem… říkala jsi přece, že na ty dva dny to není problém!“
Anna mluvila rychle, jako by se bála, že dostane zamítavou odpověď dřív, než stačí všechno vysvětlit. „Nedokážu Vaškovi zkazit radost! Nepochopí to, že se musí zase vrátit zpátky do města!“
Chvíli bylo ticho a Anně se zdálo, že těch pár vteřin, než matka odpověděla, je delší než celá věčnost. Když uslyšela rozumné důvody, které Evě nedovolují, aby jen tak opustila nemocnici, odpověděla věcně. „Tak to se nedá nic dělat,“ a zavěsila.
„Kolik platím?“ zeptala se.
„Okamžik. Zavolám na poštu.“ Recepční na ni zvědavě pohlédl a zašel do kanceláře.
V zrcadle na kulatém sloupu bylo vidět halu s dubovým obložením a světle zelenými tapetami a pod schodištěm koženkovou soupravu v temně hnědé barvě. Anna viděla Luboše, jak vstal z křesla, odložil noviny a beze spěchu přešel halu a zastavil se dva kroky za ní. „Ko…
