17
„Pamatuješ, jak jsme se tady před devíti lety vsadili?“ zeptala se Anna. „Bylo to na Silvestra.“
„A já jsem prohrál?“ nejisté se zeptal Luboš, neboť si nepamatoval téměř nic.
„Ne. Vyhlásili pohotovost. V Obřím dole se ztratil člověk.“
„Jsem rád, že si začínáš vybavovat podrobnosti,“ nenápadně pobízel Luboš Annu, aby vyprávěla dál. Obraz, lety vymazaný, začínal dostávat první obrysy.
„Toho člověka jste zachránili. Vrátil ses po půlnoci.“ To už si Luboš pamatoval. Pamatoval se, co bylo dál. Teď vzal do ruky džbán a dolil poslední sklenku vína.
Anna si všimla, že už je hodně pozdě. Cítila, jak se jí po těle rozlévá příjemné teplo. Bylo to vlastně ohromně romantické; Luboš ji vzal do stejné vinárny, kde se seznámili. Nic se tu nezměnilo. Jenom music box vyhrával jiné šlágry a jim bylo o devět let víc.
Servírka postavila na stůl další džbán vína a vyměnila i svícen se skomírajícím zbytkem červené svíčky. Luboš vzal Annu za ruku a otočil ji dlaní vzhůru. Anna cítila dotyk jeho prstů na zápěstí a vyvolávalo to v ní roztodivný pocit. Ještě, že to všechno zítra skončí.
„Tváříš se, jako bys uměl číst budoucnost.“
„Vsadím se, že je to moc dávno, cos byla naposled tancovat.“ Anna se srdečně rozesmála. (To je ale domýšlivý pitomec!) Luboš se taky zasmál a za chvíli se octli na parketu. Anna znovu ucítila tu vlnu neklidu, která jí projela celým tělem, když ji vzal do náručí. (Neměla jsem tolik pít a měla jsem už dávno být v posteli! Byl to ale nesmyslný nápad chodit právě sem!)
„Odjíždím koncem dubna nebo začátkem května do Alp. Do té doby si rozmysli datum.“
„Jaké datum?“ zeptala se Anna s úsměvem. Už zase získala nad sebou vládu.
„Když tys mně vystrojila pohřeb, já ti vystrojím svatbu.“
„No počkej,“ zasmála se Anna, „a koho si budu brát?“
„No přece mě!“
Anna zvedla oči a jejich pohledy se setkaly. Opravdu, většího domýšlivce svět neviděl! Taková nehoráznost! Anna se nepřestala usmívat „Ty se budeš rozvádět?“
„Já se nestačil ani oženit. To jsem ti ještě neřekl?“ zeptal se Luboš nevinně a pokračoval. „Mám mizernou paměť. Nepamatuju si ani číslo svý košile.“
„A to sis pamatoval, že jsme byli spolu tehdy právě tady?“ zeptala se Anna a přála si, aby si ji přitáhl blíž.
Jenže Luboš ji nestiskl v náručí a zeptal se docela vážně.
„Proč ses nevdala, Anno?“
„A proč ty ses neoženil?“ odpověděla žertem.
„Hory mě vždycky přitahovaly víc,“ odmlčel se a Anna byla ráda, že je chvíli zticha, že zase cítí jeho dotyk a že se jí zase příjemně točí hlava.
„Teď už mně na ty kopce nějak dochází dech.“
„Tím chceš říct, že na mne bys ještě stačil?“ podívala se mu přímo do očí.
„Ne. Na našeho kluka.“
Anna se mu naráz vytrhla, protáhla se mezi tanečními páry a byla pryč.
Za pár okamžiků seděl u stolku naproti ní Luboš.
„Nemusíš mi nic vysvětlovat. Nebudu ti nic vyčítat,“ řekl.
Anna zhluboka dýchala, otočila se prudce a stáhla z opěradla židle velký šátek.
„Znali jsme se čtrnáct dní.“
„Devět,“ důrazně ho opravila Anna.
Luboš ji chytil za ruku a vzal jí šátek, jako se dětem zabavuje hračka, aby se mohly soustředit a odpovídat na vážné otázky. „Tys někoho měla? A já jsem ti stál v cestě?“
„A cos dělal ty těch deset let?“ řekla Anna tvrdě. Všechna nálada byla pryč.
Anna viděla, že Luboš váhá, že se mu nechce odpovídat, že se chce vyptávat dál. Dlouhou chvíli bylo ticho a nakonec se přece jenom zeptal: „Koho sis vlastně chtěla vzít?“
Vinárna s nízkým stropem byla plná kouře. Bylo tu dusno a horko. Otevřenými dveřmi z kuchyně sem zavanul pach spáleného omastku.
Kolikrát si představovala tenhle okamžik, kdy mu to řekne pěkně od plic rovnou do očí: něco o čekání, o nekonečném čekání na zazvonění, na listonoše, na telefon. Na jedinou zprávu, nebo na jediné slovo! A on se jí zeptá, koho si chtěla vzít! Panebože, pomyslela si v duchu, kdybych ho tehdy tolik neměla ráda, možná, že bych byla našla odvahu ozvat se sama. Ale ne teď. Teď už to nemá smysl. A pak, takhle to nejde, objevit se po devíti letech a obrátit její život …
