18
Jaro se ohlásilo mohutnými lijáky. Po několika dnech se počasí umoudřilo a začalo pršet drobně, zato vytrvale. Šedivá obloha visela bez pohnutí nad městem. Anna se rozhodla, že sundá tapety a nechá si vymalovat byt, a teď s obavami čekala, jestli se počasí do pátku umoudří. V úterý nakoupila prací prášky, pastu na parkety a rozjela se na Smíchov. Zaskočila ještě pro balíček mleté kávy na roh do malého lahůdkářství a prohodila pár slov s prodavačkou, která ji znala ještě z doby, kdy tady bydlela. Otevřela dveře do domu a po točitém schodišti s kovovým černým zábradlím stoupala do třetího patra. Pomyslela si, že měla přece jen nejdřív zavolat.
Několikrát stiskla zvonek bytu a pak si všimla, že za mosazným štítkem s vizitkou na vysokých tmavých secesních dveřích je zastrčený lístek. Chvíli ještě čekala, a když nikdo neotevřel, váhavě lístek vytáhla; Dojdi koupit zeleninu a brambory. Zastav se pro klíče. Jsem ve sklepě. Eva. Anna si představila setmělý byt za zamčenými dveřmi. Věčně zavřená vysoká okna, která měla chránit byt proti prachu a hluku Smíchovské ulice, dlouhou úzkou kuchyni, kde u stolku pod oknem do dvora psala školní úlohy. Podívala se na hodinky. Bylo čtvrt na šest. Nechtěla se tu s nikým setkat. Rozeběhla se po schodech dolů.
Vašek už byl doma, a ještě než si Anna sundala mokrý kabát, hlásil zkroušeně svoje hříchy. Ukázal žákovskou knížku se zápisem „Honí se po chodbě, ačkoliv nemá ani cvičební Úbor!“ podepsána Jedličková. V sešitě z jazyka českého byl diktát oznámkován velkou trojkou a dole stejně energickým písmem a červeným inkoustem připsáno „Úprava hrozná!“ podpis Jedličková. Vaškovi se tak podařilo úspěšně odpoutat pozornost od nové pláštěnky, kterou mu maminka koupila včera a kterou dnes roztrhl, když lezl za psem Arnoštem dírou na školní hřiště.
Vašek očekával obvyklé kázání, ale Anna uvařila čaj s citrónem, buchtičky a šodó. Nezkontrolovala mu ani ruce, ani krk, takže Vašek pocítil lehkou lítost, že se umyl částečně zbytečně. Před usnutím mu ještě maminka přečetla pohádku „O Rumcajsovi, jak nachytal vodníka na švestkách“. Vašek se začal právem obávat, že se něco mámě přihodilo. Anna mu vysvětlila, že má starosti se stěhováním nábytku před malováním a babička, kterou chtěla poprosit o pomoc, nebyla doma. Ve skutečnosti Anně nešla z hlavy ta dnešní příhoda. Před čím vlastně utekla? Pět let žije matka sama. Proč by vlastně někoho nemohla mít?
Pamatovala si, že takové vzkazy, psané energickým písmem, nacházela denně za zrcadlem v předsíni. V pátek večer, když otec přijížděl domů, naše! místo vřelého přivítání lístek s úsečnými instrukcemi, že nakrájené brambory si má osmažit na pánvi a roštěnky najde v lednici. Anna jako malá holka ohřívala otci večeři a dělala mu tichou společnost, když se vracíval v dobré náladě a pak rozmrzelý, že matka má zase noční, usedal s novinami ke stolu.
Otec se původně vyučil kotlářem, teprve potom vystudoval a jako provozní inženýr se cítil na stavbě nepostradatelný. Stejným pocitem nenahraditelnosti trpěla matka a myslela si, že se lůžkové oddělení chirurgie bez ní neobejde. Celý život se na tohle téma nemohli dohodnout. Táta chtěl, aby se za ním stěhovali z místa na místo (montáž elektrárny trvala pět až osm let), a naopak pátečními – a sobotními nočními službami chtěla matka otce donutit, aby nechal toho kočovného způsobu života. Oba byli prudcí a výbušní a byt býval často plný křiku nebo trucovitého ticha.
Ale v neděli ráno obvykle vůně kávy a škvarkových placek ohlašovala mírové hodiny a Anna z kuchyně slyšela tichý, důvěrný šepot. V době, kdy dívky ještě vidí ve svých rodičích vzor, rozhodla se, že se nechce podobat ani jednomu z nich. V půl dvanácté v noci došla Anna do pokojíčku, kde oddychoval Vašek. Připadala si jako zloděj, když sundávala Vaškovy výkresy, připevněné na rohoži za postýlkou. Každý výkres byl jiný, ale na všech byly hory a horolezci. Anna doufala, že si ráno Vašek ničeho nevšimne a v tom zmatku kolem malování na svoje kresby docela zapome…
