23
Časový signál ohlásil tři čtvrtě na sedm a rozhlas po drátě vyhrával vesele do nového dne.
„Mami, jsi ráda, že máme Beníka?“ slyšela Anna volání Vaška, když si v koupelně chvatně oblékala přes noční košili modrý manšestrový župan.
„To víš, že jsem,“ odpověděla a opatrně vytáhla ze skříňky nad vanou kalíšek s kartáčkem na zuby. Jak je to dlouho, co donutila Vaška, aby ho sem schoval? Rozhlédla se, jestli se Vašek nedívá, a postavila kalíšek na poličku pod zrcadlo. „Nehraj si a jdi se umýt!“ řekla, když se vrátila do kuchyně. Vašek seděl v pyžamu pod stolem, vyndal štěně z košíku a v náručí ho táhl k umyvadlu.
Anna rozetřela kakao s cukrem, nalila mléko do hrnce a zbytek do mističky pro psa.
„Luboš má v Kamenici tatínka,“ volala na Vaška a moc si dávala záležet, aby se jí netřásl hlas. „Má králíky. A kdyby jen králíky! Taky vepříka. Co říkáš?“
Vašek neříkal nic, místo svého obličeje myl vlažnou vodou čumák štěněti a nevraživě se díval na poličku před sebou. „Měl bys dědu! Dědu sis vždycky přál!“ slyšel mámu z kuchyně. Vráska nad čelem se prohloubila ještě víc. Ne, tohle tedy ne: Tři kartáčky! Tři kalíšky na zuby! Pustil štěně na zem, popadl přebytečný kalíšek, a když vylezl na vanu, aby ho vrátil, kam patří, chytla ho Anna za ruku. „Tak a už toho mám dost!“ zvolala a vzala mu kartáček z ruky. „Zkazit něco hezkýho, to dovede každej! Třeba i já! Nebo i Luboš! Ale ty jsi přece chytrej kluk…,“ tolik si teď přála, aby se jí Vašek podíval do očí, ale Vašek stál s hlavou sklopenou, díval se na svoje bačkory a zarytě mlčel. „S těma kartáčkama,“ pokračovala Anna a věnovala mu krásný úsměv, „to byl docela dobrej nápad. V každé rodině mají být tři!“ prohlásila a rezolutně postavila kalíšek s kartáčkem zpátky na poličku. „Vždyť my taky jsme. Já, ty a pes.“
psala velkým krásným písmem na zelenou tabuli Jedličková, a když odložila křídu, řekla: „Tak děti, než začneme psát, vzpomeneme si nejdřív na tatínka. Jak vypadá, co dělá.“
Procházela mezi lavicemi. „Jaký je tatínek?“ Ve třídě se zdvihl les rukou. „Silný.“
„Nebojácný.“
„Rozumný.“
„Objemný.“
Taky Standa se usilovně hlásil, neboť chtěl uplatnit, že jeho tatínek je náhradní, jen Vašek se nehlásil a zarytě mlčel.
Najednou cítil, že by se nejradši rozplakal, a tak sáhl do tašky pro rohlík se salámem, aby zahnal tu palčivou chuť v puse.
„Benda!“ zvolala Jedličková.
Vašek povstal a za zády schoval svačinu.
„Jak to, že nemáš na lavici ani pero, ani tužku??“
Vašek se podíval Jedličkové do očí. Měla je zelené jako dva studené kamínky.
„Zapomněl jsem penál doma,“ vyhrkl, až mu drobky odlítly od pusy. A povzbuzen smíchem spolužáků dodal. „Asi mi ho schoval náš pes.“
Smích otřásl třídou, jen Jedličková se nesmála, naopak si vyžádala žákovskou knížku, protože ten, kdo při hodině jazyka českého ukusuje svačinu, si zaslouží poznámku. Naneštěstí stála přímo nad ním u lavice, a když Vašek otevřel tašku, zbrunátněla ještě víc.
„Tak a teď už toho mám zrovna dost!“ zvolala silným hlasem, vytáhla z Vaškovy aktovky červený penál a ukázala ho všem dětem ve třídě.
Vašek nebyl tak nešťastný, že se Jedličková zlobí, protože ho přešla chuť plakat, ale svou dětskou intuicí pochopil, že tentokrát to nebude jen tak.
Jedličková se sklonila nad stolem, ostrými tahy napsala do žákovské knížky první větu a rezavý pramen vlasů jí spadl do čela. Nezdvihla hlavu, ani když do třídy vešel školník, a nezdvihla ruce, aby si shrnula pramen z čela. Tak byla rozzlobená. Ani Vašek školníka nevnímal, neslyšel ani Standu, který hledal slova útěchy pro kamaráda, kterého postihlo neštěstí. Vašek myslel na maminku a věděl, že taková hodná maminka si nezaslouží tolik poznámek. Co však udělá s žákovskou knížkou, aby maminka nebyla smutná ještě víc? To nevěděl.
Anna v den poslední generálky bývala od rána nervózní. Počínající tréma se během dne stupňovala a pocit napětí ji neopouštěl až do premiéry. Ráno se obvykle přinutila sníst malý krajíček tvrdšího chleba s máslem a hrnek kávy, ale přesto jí …
