22
Co může s jistotou tvrdit o sobě muž, kterému je třiatřicet let? Pokud dokáže být k sobě upřímný, začne si přiznávat, že představy, s kterými vstupoval do života, se tak docela nekryjí se skutečností. Někteří muži mají dojem, že zažili příliš mnoho, a jiní začínají trpět pocitem, že všechno zmeškali. Luboš nepatřil ani mezi jedny, ani mezi druhé. Žil ze dne na den a nebyl zvyklý vést sám se sebou dialogy o životě, nikdy se nesnažil získat víc, než měl a než by mohl mít. Nevěřil na náhody, ale taky je nepodceňoval. Ale až dosud se vždycky týkaly těch druhých. Lavina. Vánice. Mlha a led. Kolikrát se sám ocitl v nebezpečí při záchranných akcích? Nikdy na to nemyslel. Věděl, že když horolezec po pádu nejde okamžitě znovu vzhůru, už se nikdy do skály nevrátí. Jenže tohle byla náhoda, o které nikdy neslyšel. Napadlo ho, že třeba není sám, kdo neví o existenci svého dítěte. Ale že není jediný, kdo čeká na schůzku se svým synem, to věděl docela jistě.
Přišel raději před třetí. S úlevou zjistil, že je tu klid; školáky příliš nelákalo hrát si v parku před školou, kde je mohl každou chvíli někdo při lumpárnách nachytat. Dva srostlé javory stínily lavičku, kde se Luboš usadil. Vedle sebe položil sportovní kabelu vytáhl noviny a rozhodl se, že nebude netrpělivý. Na výboru ČVUT strávil skoro celé dopoledne. Nakonec byl odjezd na Matterhorn stanoven na pátek ráno. Protože se nemohl dovolat do služebny, poslal Hromádkovi telegram, aby ve čtvrtek večer přijeli do Prahy. Měl všechny pasy, a když šel na rakouskou ambasádu pro víza, viděl kluky hrát si na plácku a dostal nápad. Vrátila se mu dobrá nálada a teď se každou chvíli díval do tašky, jestli je „překvapení“ v pořádku. Byl si jist, že bude mít úspěch.
Přečetl si už celou poslední stranu o průběhu čtvrtého dne mistrovství světa v hokeji ve Stockholmu a usmál se při pomyšlení, že večer od osmi se budou dívat na zápas Švédsko-Československo spolu s Vaškem. Anna určitě nebude mít námitky, a kdyby snad i trvala na tom, že Vašek musí jít spát, rozhodně najde pádný důvod, jak jí to rozmluvit. Ve čtvrt na čtyři se Luboš poprvé podíval na hodinky. Seznámil se s podrobnostmi puče v Salvadoru, se stavem jarních prací v jihomoravském kraji a s plněním plánu na stavbě metra trasy C. Za pět minut půl čtvrté podruhé kontroloval čas. V půl a osm minut vstal a vyšel po cestě nahoru směrem k ulici, kde bydlela Anna s Vaškem. Na konci parku ho napadlo, že vlastně neví, odkud Vašek přijde, a protože nechtěl riskovat, že by se mohli minout, raději se vrátil.
Co když je někde schovaný? napadlo ho. Prošel park křížem krážem a ve tři čtvrtě na čtyři si byl jist, že se Vašek neukáže. Ale nemohl se odhodlat odejít. Přecházel nervózně sem a tam a civěl na provoz u benzínové pumpy a pak si umínil, že počká ještě deset minut a odejde.
Bylo čtvrt na pět a pořád ještě tu stál. Srdce se mu rozbušilo náhlou nadějí! Nemýlil se, nemohl se mýlit! Červená bambulka se vynořila za keřem! Vašek vjel na kole na asfaltovou cestu a v dlouhých obloucích sjížděl dolů jako umělecký akrobat. Luboše zaplavilo hřejivé teplo. Dnes je první jarní den, taky ho to mohlo napadnout, že Vašek po dlouhé zimě poprvé vytáhl kolo ze sklepa a nečekaně musel spravit duši nebo spadlý řetěz. Vykročil mu naproti. „Máš prima kolo!“ volal na něj povzbudivě a mával.
Vašek si vesele pohvizdoval, vytočil další oblouk a ještě jeden, vyhnul se Lubošovi a minul ho, ani na něj nepohlédl. Krucifix, kluk jeden sakramentskej!, zahromoval v duchu Luboš a rozběhl se i s taškou za ním.
„Doplnil jsem výzbroj! Lana! Mačky! Skoby! Nechceš se podívat?“ volal Luboš silným hlasem a hnal se za kolem. „Něco jsem ti přinesl!“ vykřikl zoufale, ale už se zastavil rozhodnutý dál neběžet ani krok.
Zaskřípaly brzdy. Vašek v krátké plyšové bundičce a v čepici naražené až do očí vypadal velmi nedůvěřivě. Slezl z kola a koukal; Luboš se sklonil a položil tašku na zem. „Líbí se ti?“ zeptal se, když rozevřel zip sportovní tašky. Zevnitř vykoukl malý šedivý kní…
