Básně (Li Po)

Dívky na člunu

Dívky z Wu,
s pletí bílou a čistou,
rády se pobaví
vyjížďkou na lodi.
Jediným pohledem
jaro svých srdcí
dovedou nabídnout,
když květy trhají
a vesele laškují
s poutníky na břehu.

— 1 —

Klášter Feng Ting

Trávím noc v klášteře
na vrcholku hory Feng.
Když ruku vztáhnu,
dotýkám se hvězd.
Téměř se bojím promluvit,
abych snad
nesmrtelných bohů
nenarušil klid.

— 2 —

Lámání vrbových větviček

Vrbové haluze
lehce se dotýkají
křišťálových vod
a něžnou krásu
k potěše vystavují
jarnímu větru.
Ledové květy
třpytí se na sněhu
Nefritového průsmyku.
Vlahé jsou listy
v mlžném oparu
u zlatého okna,
kde krásná žena vzpomíná
na muže v dálce.
Bělostnou rukou láme
vrbovou větvičku.
Tolik vy si přála
křehké barvy jara poslat
k Dračímu paláci
do hraničních hor.

— 3 —

Na vodách Jie-si

Na vodách Jie-si
krásná dívčina
trhá lotosy.
Když spatří cizince,
vesluje blíž
a dá se do zpěvu.
Pak se smíchem vklouzne
do spleti vodních květů
a předstírajíc plachost,
už nechce se ukázat.

— 4 —

O průzračné řece Ťing

Jak průzračná je řeka Ťing!
Když do ní pohlédneš,
i ve vlastním srdci
můžeš číst.
Ani srovnat se nedá
s jinými řekami.
Často mě napadá,
že jistě skrývá
nějaké tajemství.
Když někdo jde po břehu,
zdá se, že míjí
třpytivé zrcadlo,
vzlétne-li nad ní pták,
zdá se, že letí
nad zářnou plochou
čistého křišťálu.
A přece, soumrak když dohoří
a do ticha zazní
táhlý skřek gibbonů,
poutník stejně cítí
svou samotu
a svůj stesk.

— 5 —

Otázka a odpověď

Kdosi se ptal,
proč žiju zde,
v hlubokém klínu
zelených hor.
Neodpovídám,
usmívám se,
v srdci mír.
Plynoucí vody,
květy broskvoní
beze stop mizí
v tajemné dálky.
Tu kolem je jiná zem
a jiné nebe,
než znají lidé
pode mnou ...

— 6 —

Výstup na horu jemného obočí

Země Šu je vyhlášená
pověstnými horami
a velikán E-mej
vymyká se srovnání.
Stoupám, rozhlížím se kolem,
vše je tak nezvyklé,
že nevím,
jak to vyjádřit.
Oblouk oblohy
zdá se opřený
o modročerné vrcholy,
barvy mísí se a prolínají
jak na mistrovském obraze.
Užasle zírám na mračna,
jež barvu mají fialek.
Zdá se mi, že výjev sleduji
na svitku hedvábí
z kouzelné mošny.
Když z oblaků linou se tóny
jaspisové flétny,
usedám na skalisko
a probírám se strunami
své loutny z nefritu.
Jen hrstka přání
životem mě provází
a jsem šťasten,
když některé se naplní.
Jako by opar mlhy
omýval mou tvář,
nános prachu
náhle se vytrácí.
Potkám-li nebešťana,
jenž na bílé ovci přijíždí,
ruku v ruce vzlétneme
slunci vstříc.

— 7 —

Žal

Jak je krásná,
když rozhrnuje perlový závěs
a zamyšleně usedá.
Hluboká vráska se však svírá
nad jemným obočím.
Na její tváři zahlédneš
palčivé stopy slz,
nevidíš ale, koho as miluje
láskou tak nešťastnou.

— 8 —