Želary (Květa Legátová)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4

Lenka polekaně couvla, když za sebou přibouchl dveře. Chtěla vykřiknout, ale nevykřikla. Chtěla zavolat na babičku, ale nezavolala.

Vilém ponořil obě ruce do kapes a opřel se o veřej.

Dívka si sáhla k hrdlu. Na tváři se jí objevil dětský úsměv. Tváří se jako malá hříšnice, která se polekala Mikuláše, a nyní poznává, že je to přestrojený tatínek.

Vilémovy oči nejsou oči vraha. Jen se do nich dívat, a nebudu mít strach.

Mouchy naplňují místnost tichým bzukotem.

„Víš, proč jsem tady, děvče. Zabiju tě.“

Lenka se mu dívá do očí a nemůže se bát.

Svojsík drží ve vlhké dlani nůž.

„Děvče, ty víš, že neutečeš, že se nedovoláš. Chci po tobě jenom jedno slovo. Kdo?“

Lenčiny tváře jsou liliově bílé.

„Kdybych prosila, tak nezabiješ, Viléme.“

„Pros!“

Zaťala zuby. Rozklepala se.

„Pros, děvče! Vylovil jsem tě z řeky a zabiju tě jako psa! Pros! Pro všecko na světě, pros!“

Kašel mu přerval poslední slovo. Upustil nůž.

Ústa má plná krve. Tápe po dveřích s roztaženýma rukama, kácí se jako přibitý na kříži.

Babičko, babičko, babičko!

Lipkova babička se dotýká zkrvaveného muže s odvahou stáří, klade ho na zem, stele mu vysoko pod hlavu.

„Zůstaň u něho. Dojdu pro Lucku.“

„Vraťte se brzo … vraťte se!“

Vilém se marně snaží rozehnat mlhu, kterou má před očima. Přesto rozeznává obličej a pohne rty.

„Nemluv!“

Oknem se dere do světnice slunce, na Viléma padá dívčí stín.

Barborky za oknem kvetou jako bláznivé.

Informace

Bibliografické údaje

  • 16. 9. 2024