2
Já?“ slyšela Markovu příliš tichou a příliš vzdálenou odpověď. Ztuhla ve tváři a mimoděk pohnula rukou. Uběhly asi tři vteřiny.
„Zuzanko,“ slyšela Marka už zblízka, „co tě to napadlo?“
Netušil, že mluví ke dvěma bytostem. Ta jedna, chvějící se hanbou, není mocna slova. Ta druhá chladnokrevně uvažuje: dojmu ho, oklamu. Pět vteřin.
„Zuzanko, proboha …! Vždyť je tu Adam!“
„Nechci Adama!“
„Můžeš si zvolit jako žádná jiná.“
„Už jsem si zvolila. Tebe!“
„Prosím tě, Zuzanko…“
„O co?!“ vyštěkla ta druhá. „Stejně mě naši přinutí!“ Blekotá nesmysly, muž je však příliš rozrušen, aby si toho všiml.
„Přinutí mě,“ sténá ta první polohlasem a její slova jsou naplněna takovou bolestí, že je Marek teprve nyní vnímá jako výkřik. Bere ji nevědomky za ramena.
Jediné sklouznutí ji dělí od jeho náruče. Přilne obličejem ke tkanině, která čpí chlévem, a protože zná dávno zázrak pláče, začne vzlykat.
Muž ji tiší nesrozumitelným zaříkáním.
Tím hlasem mluvil té noci ke grošované kobyle.
„Zuzanko.“
Vzhlédly k němu krvavé oči.
Bože, jak jsem asi ošklivá!
„Adam se mi hnusí! Nedokázala bych s ním žít.“
„Jsem katolík – vaši jsou evangelíci.“
„Na tom nezáleží.“
Na ničem nezáleží.
„A jsem žebrák.“
„Co jsem já? Na statku mi nic nepatří.“
A nebude, pomyslila si s jízlivým pobavením.
Zavrtěl hlavou. Jediné gesto, kterého byl schopen. Oba vědí, že po sňatku s Adamem, po sňatku s kýmkoliv kromě Marka Gorčíka by jí patřilo všecko.
Dívají se na sebe, narážejí na sebe očima jako při souboji.
Vítr rozcuchal Markovy černé vlasy.
Marek Gorčík, řečený Kuruc.
Vím, že mě miluješ, hlupáku.
Ta první, ta s vlasy zlatovlásek, ta jediná, kterou Marek vidí, mu míchá v cárech vět nápoj kouzelnic.
„Marku, ne pro mě, pro tebe by to bylo těžké.“
Teď musí vyslovit nevyslovené.
„Jestli to skutečně chceš …“
„Chci.“
V tichu, jež nastalo, uviděla Zuzanka stezičku mezi roklemi, po níž
právě vykročila.
„Ale pantáta, Marku …“ popohnala oře.
„Neboj se,“ řekl, neboť netušil, že se právě přestala bát.
Poprosím babičku a babička zachytí první, nejnebezpečnější vlnu jeho vzteku. Nalžu jí, že jsem těhotná.
Dám krk za to, že se pokřižuje.
Vrátila se do stavení, které se pro ni právě k nepoznání změnilo. Ví přesně, co ji čeká.
Našla starou krabici od cukru, sbalila do ní svá školní vysvědčení, křestní a domovský list, zaváhala nad zlatými hodinkami, otcovým vánočním darem, ale pak je odložila. Rozhodla se odejít bez břemene.
Ucítila nepochopitelné vysílení, kterým se jí podlamovaly nohy, jako by všechna její síla byla najednou ta tam.
Usedla na postel a propletla prsty na rukou.
Začalo to až příliš všedně, v prvních okamžicích ji nic nevarovalo. Za dusné noci (před bouřkou) nemohla usnout a šla otevřít okno. Viděla, že ve stáji se ještě svítí. Ze zvyku na sebe hodila sukni a vyběhla se podívat, co se děje.
Dveře do stáje byly otevřeny, slyšela Markův hlas. Hovořil s koněm jako s člověkem.
Nečekaný ostych jí nedovolil vstoupit.
Srdce se jí rozbušilo, neboť hlas, jaký neslyšela nikdy v životě, ji znepokojoval a mátl.
„No tak, malá, neboj se … tiše … jsem u tebe … stůj…“
Rozhlédla se, dvůr byl plný předranní mlhy. Drala se dveřmi do stáje, jako by je chtěla ucpat.
Vyšel k pumpě pro vodu.
Sotva ho rozeznávala.
„Stalo se něco, Marku?“
„Nic. Lyska se za chvíli ohřebí. Chce se napít.“
„Jsi vzhůru celou noc?“
Za vinicemi se roztrhla obloha a vylilo se z ní trochu krve.
„Není to tak zlé. Když s ní mluvím, je klidnější.“
„Mám někoho zavolat?“
Zaváhal.
„Pantátu, jestli je vzhůru.“
Odcházela do stavení, zde byla úplně zbytečná. Klopýtala přitom, neboť
se nedívala na cestu. Doprovázel ji Markův stín.
Tak je to se mnou, řekla si dva dny poté.
Ne s oprávněnou hrůzou, leč s neoprávněným uspokojením.
Jsem jako Běta. Kdyby ho napadlo, jak jsem mu pořád v patách, hodit mě do sena, nebránila bych se. Jenže Marka to nikdy nenapadne.
Co z toho mám, že se za mnou táhnou ze všech stran jako psi s vyplazenými jazyky!
Do včerejška jsem na to byla hrdá…
