MALVERN HILLS
Jaro jsem strávil v Londýně, a přestože se mi nedokázalo dosáhnout všeho, co jsem si předsevzal, celkem mohu říct, že to bylo zajímavé intermezzo. Nicméně jak plynuly týdny a přiblížilo se léto, začal se mě zmocňovat starý neklid. Především jsem začal trpět jakýmsi neurčitým stihomamem, že potkám další bývalé spolužáky z univerzity. Beztak už jsem jich potkal spoustu, když jsem se toulal po Camden Townu anebo si v megastorech západní čtvrti prohlížel cédéčka, na která jsem stejně neměl peníze, vždycky ke mně přistoupili a vyptávali se mě, jak se mi daří a co jsem dělal od doby, kdy jsem opustil školu a vyrazil za „slávou a bohatstvím“. Ne že bych se styděl jim prozradit, čím se zabývám, spíš mi lezlo na nervy, že až na pár výjimek nikdo z nich nedokázal pochopit, jak si já osobně v tomhle konkrétním okamžiku představuji pár „úspěšných měsíců“.
Jak jsem řekl, nepodařilo se mi dosáhnout úplně všech cílů, které jsem si předsevzal, na druhé straně musím říct, že ty cíle byly spíše dlouhodobějšího rázu. A konkursy, které jsem absolvoval, dokonce i ty úplně nejhorší, pro mě nakonec znamenaly nedocenitelnou zkušenost. Téměř v každém případě jsem si z nich něco odnesl, dozvěděl jsem se něco o londýnské scéně nebo o hudebním průmyslu obecně.
Některé konkursy byly striktně profesionální. Člověk se ocitl v nějakém skladišti nebo bývalých garážích, tam na něj čekal manažer, anebo třeba přítelkyně člena kapely, která se zeptala na jméno, pak zdvořile požádala o strpení, nabídla čaj, zatímco z přilehlých prostor duněla neustále přerušovaná hudba skupiny. Většina konkursů se však nesla v podstatně zmatečnějším rytmu. Vlastně když člověk viděl, jak živoří většina anglických kapel, nebylo divu, že celá londýnská scéna zachází na úbytě. Znovu a znovu jsem procházel kolem anonymních předměstských řadovek, futrál s kytarou táhl po úzkém schodišti do patra, kde mě čekal zatuchlý byt plný matrací a spacáků, a taky hudebníci, kteří si furt něco mumlali pro sebe a člověku se sotva podívali do očí. Zazpíval jsem jim a zahrál, oni na mě zírali prázdným pohledem, až to třeba jeden z nich ukončil slovy typu: „Hele, díky, ale tohle není úplně náš žánr.“
Záhy jsem si uvědomil, že většina těch kluků se prostě stydí, anebo je jim trapně, že vůbec nějaký konkurs musejí pořádat. Jakmile přišla řeč na jiné věci, okamžitě se uvolnili. A právě z těchto neformálních rozhovorů jsem se toho hrozně moc dozvěděl: kde se nacházejí zajímavé kluby nebo které další kapely shánějí kytaristu. Nebo jsem třeba dostal tip na nějaký koncert, který by stálo za to navštívit. Jak říkám, nikdy jsem neodcházel s prázdnýma rukama.
Celkově můžu říct, že lidem se moje hra na kytaru líbila a spousta z nich říkala, že můj zpěv by se jim taky hodil, nicméně záhy se ukázalo, že proti mně stojí dva faktory: za prvé jsem neměl vybavení. Hodně kapel shánělo někoho, kdo bude mít elektrickou kytaru, zesilovač, kombo, pokud možno i nějakou dodávku, a že jim prostě okamžitě pomůže s koncertní šňůrou. Já přišel pěšky, s docela ubohou španělkou v ruce. Takže ať se jim moje hraní či hlas líbily sebevíc, neměli jinou možnost než mě prostě odmítnout. Ale to bylo v pohodě, tenhle důvod jsem chápal.
Podstatně hůře jsem se vyrovnával s druhou hlavní překážkou - a musím říct, že mě dokonale zaskočila. Problém byl v tom, že jsem si psal vlastní písničky. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit. Přijdu do nějakého zanedbaného bytu, zahraju skupince tupě zírajících tváří a potom, tak dvacet třicet sekund poté, co skončím, se jeden z nich podezíravě zeptá: „A od koho bylo tohle?“ Jakmile jsem odpověděl, že to je moje vlastní věc, bylo vymalováno. Člověk viděl, jak krčí rameny, ošívají se, vyměňují si potutelné úsměvy a pak mě s pochvalou vyprovodí.
Když se to stalo po enté, podrážděně jsem po nich vyjel: „Podívejte, já tomu vůbec nerozumím. To chcete do konce života hrát jen cizí věci? A i kdybyste náhodou chtěli, tak odkud jsou asi ty písničky, co hrajete? Někdo je musí napsat, ne?!“
Al…
