Vyšehrad (Julius Zeyer)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Ctirad

(úryvek)

I.

Když slunce za mlhavé hradby hor
jak zmírající vítěz zapadlo,
a na východě z fialových par
štít stříbrný se luny vynořil,
když snivý soumrak z lesů úkrytu
v kraj širý vznášel se, předchůdce hvězd,
tu odvrátil kmet Dobrovoj svůj zrak
od dřímajících luhů s povzdechem.

Byl dlouho, dlouho dumal. Minulost
se duši jeho zjevila co sen,
sen blahý, zlatých upomínek pln.
Tím chmurnější se zdála přítomnost,
svět hrozil utonouti v víru běd.
Dnes zalétla na bílý kmetův dvůr
zvěst děsivá o děvách bojovných,
o velkých činech Vlasty vítězné.
Jak mřelo srdce jeho lítostí,
když uslyšel, jak stolec Přemyslův,
tak mocný kdys, se chvěl, když uslyšel,
jak ruka smělá, zbojná, vražedná
se proti Vyšehradu zvedala,
by Libušino zlaté sídlo v rum
a v popel obrátila rouhavě.
A ruce jeho byly bez síly,
a slza byla vše, co skytnout moh',
když Přemysl, kdys věrný jeho druh,
jej volal na pomoc v svém neštěstí.
Zahalil tvář a vzdychl z hluboka.

Tu zašeptal mu v srdci tichý hlas:
"A chrabrý Ctirad, syn tvůj přemilý?"
Kmet sebou trh' jak hrotem dotknutý.
"Ne, bozi, ne!" zaúpěl polekán,
a jak by vyčítavým pohledům
těch zlatookých hvězd uniknout chtěl,
jež tiše scházely se na nebi,
odkvapil rychle s věže cimbuří
a spěchal v krásně vystavenou síň,
síň z dubů ozdobenou řezbami.

Tam potkal v plné zbroji Ctirada.
"Co znamená ta zbroj, Ctirade můj?"
tak chvějícím se hlasem zvolá kmet,
"což vloudil vrah se za šera v můj dům,
neb táhne nepřítel na bílý dvůr,
by spálil jej a stáda odehnal?"
A chrabrý Ctirad takto odpoví:

"Vrah nevloudil se za šera v tvůj dům,
netáhne nepřítel na bílý dvůr,
však Děvín zvedá hrdě témě své
naproti Vyšehradu zlatému,
a bohatýry kácí Vlastin meč,
jak kosa květnou trávu v podletí!"

"Stůj!" velí kmet a brání rekovi,
by dále šel; pak nutí jej, by sed'
na kůži medvědí, jež pokrývá
dvě křesla u krbu, kde Praboha
a Báby zlaté modly velebné
se na posvátném místě šerem skví.
Zrak kmetův těkal dlouho po stěnách,
kde světlo louče stíny plašilo,
kde lebky turů, losů, medvědů
se čmoudem šklebily jak příšery,
pak vrátil se na Ctiradovu tvář,
a otec takto k synu promluvil:

"Ó, synu můj, než kvapná noha tvá
práh překročí, pod kterým skřítkové
a bůžci ochranní mé rodiny
a duše milých předků klidně dlí,
slyš dřív, co říci káže povinnost,
a jednej pak, jak srdce povelí...

Když ještě přebývala mohutnost
a jará síla reka v údech mých,
tak vetchých teď, tu jednou stalo se,
že lovem unaven jsem usínal
na místě tom, kde právě sedíme.
Tu buší rány jako hromové
na vrata dvorce; spěchám otevřít -
Pod nočním nebem, hvězdně kmitavým,
zřím Truta bohatýra slavného.
O modrý štít svůj opřen, v ruce mlat,
kol beder tmavou řízu, stál jak dub,
na bílou, nahou hruď mu padaly
jak hadi temné vlasy spletené,
a v pravém uchu hořel drahokam
mu zeleně jak lesem poledne.
Ten drahokam byl darem Kašiným,
byl odměnou za vzácnou bylinu,
jíž Trut jí vydobyl v těch krajinách,
kde světu konec jest. Tam siná mha
po černých, zmrzlých táhne bažinách,
lid měnivá se v šeré vlky tam
a těká nocí, strašně vyjící,
a hlídá stříbrný ten čarokvět,
jenž z modrých sněhů pučí při luně.
Tu bylinu přinesl Kaši Trut,
a odměnou ten byl mu drahokam. -

"Ó, Trute můj!" tak zvolám radostně,
"buď vítán v bílém dvorci otců mých!"
Trut nehne sebou, hlasem hlubokým,
jak potoka když padá v bezedno,
tak odpoví na moje vítání:
"Mlat vezmi svůj a štít a se mnou pojď!"
Já šel, a Trut mne vedl mnohý den
a mnohou noc přes řeky, slatiny,
skrz lesy umrzlé a pustiny
do lůna čnících Krakonošských hor.
Noc byla mrákotná jak Morana,
když v hlubokou jsme vešli v kotlinu,
však s nejvyššího štítu strmých hor
cos šlehalo jak požár obrovský,
až sněhy rudě zářily co krev.
"Jsme u cíle!" teď ke mně pravil Trut,
"na štítu hory zuří lítá saň,
já proto přišel, bych ji zahubil."
Pak vyňal z ucha Kašin drahokam,
jenž zeleně jak lesem poledne
mu v náušnici hořel jiskrně.
"Zde vezmi," pravil, "budeš strážcem mým.
Cokoli uzříš, druhu, necouvej.
Ten lepokam zabrání příšerám,
by v sněhu po šlápějích kroků mých
se neploužily za mnou po stezce,
a sani nepomohly proti mně."

Já konal vše, jak Trut mi přikázal:
když měsíc náhle pronik' černou noc,
tu pozvedl jsem k němu lepokam,
a dlouhý paprsek, jak zlatý šíp
pad' na okraj a prošel hranolem
a chvěl se zelenavě přes cestu.
Teď zahvizd'  vítr ostře, zaskučel,
a příšery se hnaly se všech stran.

Mně vlasy ježily se na hlavě,
však srdce moje nezachvělo se.
Jak šeří vlci, zimou zmoření,
tak hnaly příšery teď útokem
na cestu skalnatou, kde hluboká
se kroků stopa v sněhu modrala.
Však kosý onen luny paprsek
byl pevnější než hradba kamenná
a kňučíc, vyjíc jako smečka psů
vždy tlupa příšer znovu prchala.
A s chlumu hory řvala lítá saň
jak hrom, a rány mlatu duněly
na šupinaté tělo ještěra
jak řítící se v propast balvany.
Ryk divoký se nocí rozléhal,
a horstvo chvělo se v svých základech,
a hrůzy plná, hromná ozvěna,
ta hučela až k mrakům šklebivým
a probouzela lesy, ptactvo, zvěř,
by šum a skřek a děsný vytí jek
v nesmírnou vřavu boje vmísili.
A luna plula tiše ve výši
nad směsí černých, bohopustých skal,
až náhle velký mrak ji pohltil: -
tu shas' na sněhu pablesk zelený,
a volná byla dráha příšerám.
Však bylo pozdě pro jich lítý vztek,
neb Trut co vítěz přicházel již v dol.
Na štítu nesl hlavu ještěra,
a v ruce třímal kámen vydutý.

"Zde pij!" přikázal, "krví ještěří
zrak duše zostří se a vnímavost,
a mnohé, co je tajné v přírodě,
to zjeví se nám náhlým vnuknutím,
když dračí krev nám v žilách mocně vře."

Já napil se z dutého kamene,
a na to rozloučil se se mnou Trut.
Šel k Vyšehradu, k dcerám Krokovým,
já lesy hledal cestu k domovu.

Hned uslyšíš, jak měla dračí krev
v mých žilách náhlý, divný účinek.
Když první den po boji se saní
byl na západě v zlaté záři zhas',
a obloha se mraky potáhla,
tu stalo se, že bludná dráha má
mne k myslivému hvozdu zavedla.
Strom každý stál jak dávný bohatýr,
jenž v tmavé říze celý zahalen
nad minulostí dumá truchlivě.
Na haluzích se jíní třpytilo
a modrý sníh kryl hrby kořenů,
a šerem mihala se plachá zvěř.
Šum stromů, střásajících sněhu tíž,
zněl náhle mi jak lidská rozmluva,
a slyšel jsem, jak smrku pravil smrk:
"Co hledá Héla mezi námi zde,
ta lepá polednice bělostná?"
"Tká závoj pro Libušu čarovný,
a z paprsků jí kuje korunu."

Než stromy domluvily, zavzněl hvozd
tak čarovným, tak sladkým voláním,
že srdce moje slastí bušilo,
a přec se hrůzou chvělo zároveň.
Hlas hvozdem znějící byl sladký sic,
přec ale příšerný jak lunná noc,
a hromový jak jasný kovu zvuk.

Když umlk' hlas, zamihla Héla se
jak bílá labuť mezi stromovím;
na dlouhou větev dubu usedla
a třásla s temných vlasů třpytný sníh,
pak zatřepala hbitě křídloma
a uletěla s divým voláním.

Já hledal Hélu v lese myslivém,
a její hrůzyplný, sladký hlas,
jenž neodolatelně vábil mne,
byl nápomocen mému hledání.
Já našel Hélu v sluji hluboké:
tam plál jak slunce oheň veliký,
a stěny třpytily se hvězdami,
a modré květy kvetly na stropě,
a měkký mech a douška mateří,
ty lože polednice tvořily.
Na loži tom byl závoj rozprostřen,
u ohně kula Héla korunu,
a končila juž článek poslední.

"Co robíš zde, ty lepá příšero?"
tak zvolal jsem, a Héla vzpřímí se.

"Zde tkám a kuju," klidně odpoví,
pozvedne závoj pak a korunu,
a prohlíží své dílo bedlivě.

Mně bylo tak, jako bych zemřít měl,
však smrtí sladší žití samého.
Já učinil tři kroky k ohni blíž,
a Héla odložila práci svou
a zasvítila na mne pohledem.
Noc hvězdná linula ze zraků těch,
lesk líce bělejší byl nežli sníh,
a vonné kadeře jak bystřice
se temně s ramen k nohám hrnuly.
Když usmála se, byl jsem šíleným,
vír divé rozkoše mne uchvátil,
a měkké lůžko z doušky mateří
se stalo lůžkem náhlých snoubenců...

Když slunce ze spánku mne zbudilo,
byl v jeskyni jsem sám. Já rychle vstal
a hledal Hélu marně volaje
po bohopustém lese myslivém.

Dva měsíce jsem čekal v jeskyni
a štkal a zoufal si a doufal zas,
když ale nikdy více nepřišla,
tu vyhledal jsem otců bílý dvůr
a pojal ženu a žil klidně s ní,
a upomínka na les myslivý,
kde bílá Héla s dubu volala,
ta stala se mi mhavým, matným snem.

Však jednou v poli, v pravé poledne,
když kolmé slunce jako žhavý štít
své paprsky na zemi deštilo,
zřím náhle lepotvárnou ženštinu
od temena do paty halenou
do běloskvoucích vlečných závojů.
Mne mocně svatá hrůza pojala.
"Toť polednice!" šepce srdce mi,
a v tom juž Héla stojí přede mnou.
"Juž nepustím tě!" zvolám jásavě,
a smutný, hrůzyplný její zrak
se na tváři mé s slzou zastaví.
"Vždyť nelze se mnou jíti člověku!
Což snese bílá dráha mlhavá,
ta dráha, po níž bozi kráčejí,
když na zelenou louku berou se,
kde věčně Vesny úsměv panuje,
což snese s hvězd sklenutá dráha ta
též lidský krok? A nebránili by
ti čtyři kosinníci ukrutní,
již neuprositelnou stráží jsou,
bys nohou vstoupil na posvátný most?
Ne, nelze se mnou jíti, manželi!"

Po těchto slovech závoj pozvedla,
a dítě krásné jako červánky
se usmívalo v jejím náručí.
"Zde viz té divé noci smavý plod!"
Však dítě naše zůstavila mně -
můj Ctirade, a tys tím dítětem!

"Já synem polednice?" Ctirad dí,
a zraky jeho snivě zasvítí,
a zamyšleně klesne čelo v dlaň.
"A matka moje nikdy nepřišla
pod tento krov a nezasedla si
u kolébky, by uspávala mne,
by oči moje zlíbala, když sen
s nich prchal, sladký lidí těšitel?"
Tak teskným hlasem Ctirad táže se.

"Ne, nikdy nepřišla v své podobě,"
zní kmeta Dobrovoje odpověď,
"však v jarem přilétla co vlaštovka
a oblétala švitořivě dům.
Tak tklivý byl pak polednice hlas,
že proudy slz vylákal z očí všech,
kdož slyšeli jej pěti v soumraku.
Naposled přilétla co žežhule
a lkala žalostivě pod oknem
po celý den a celou dlouhou noc.
Mne pojal strach, ten nářek děsil mne,
sen prchal s víček mých, a obava,
že zmizíš mi, že dům můj osiří,
ta jako dravec vťala spáry své
v mé srdce tesklivé. Chtěl jistotu
jsem mít, chtěl dozvědět se stůj co stůj,
co hrozného chystala budoucnost...

Na břehu chladné, stříbronosné Mže
kol hradu Tetky zelená se háj
pln posvátného ptactva věštného.
Pod věčně šeptající klenbou bříz,
těch bělokorých Tetky miláčků,
v tom zelenavém šeru tajemném
sbor kouzelnic přebývá napořád;
ty naslouchají zpěvu ptačímu
a věští lidem příští osudy,
na čnících skalách modlí k hvězdám se
a konají, co Tetka káže jim.

Tam k tomu háji nes' mne rychlý kůň,
a třikráte tvé jméno volal jsem
do háje šumícího jako déšť
při bledém svitu stříbroskvoucích hvězd,
a třikrát zahučela ozvěna,
tvé jméno mísíc v šepot březiny,
v zpěv slavíků, v vrkání holubic.
Cos jako stín se mihlo pod stromy,
dva zraky příšerné jak bludičky
za hlohem zasvítily kvetoucím,
a dutý hlas ta slova strašně pěl:
"Tak prchavý jak štěstí krátký sen,
jejž snil jsi s Hélou v lese myslivém,
i život bude tvého Ctirada.
Květ síly jeho zlomí Morana,
krev jeho bude zprahlá země pít,
a přece nezrodí se nikdy muž,
jenž přemohl by reka Ctirada!"

Tak v šerém háji věštící pěl hlas,
a dlouho temný byl mi výrok ten,
dnes ale vidím jasně, Ctirade,
meč Vlastin skosí tvého žití květ
a napojí tvou krví zprahlou zem!" -

Po těchto slovech zamlčel se kmet,
však Ctirad bohatýr, ten vzpřímil se,
a líc mu planula a hořel zrak.
"Na koně!" zvolal, "kde můj mlat, můj štít?
Na věštby, radící, bych před ženou
se třás', odpovím smíchem zhrdavým!"

"Jdi, Ctirade, kam srdce pudí tě,"
vzdech' Dobrovoj, "však dříve ještě slyš!
Chci dát ti zbroj, jež tebe hodna jest.
Slyš, kde ji najdeš, kdo ji nosíval."
Tak spějícího zdržel Ctirada
a těmi slovy jal se mluviti:
"Ne mnoho tomu jar, co naposled
jsem bohatýra Truta uviděl.
Ty právě meškal's tenkrát, synu můj,
u moře siného, kam jinocha
tě Ratibor od Krakonošských hor
na korábu svém zavez', vzácný kmet.
Tvá síla řídila mu kormidlo
na plavbě po Labi až ku břehům,
kde jantar roste, žlutý země plod.
Mně stýskalo se v sirém dvorci zde,
a často lákal lov mne v temný les.
Když jednou jsem se domů navrátil,
tu seděl Trut na prahu zamyšlen.
Jak mléko byly jeho vlasy juž,
byl bez zbraně, jen v plášti zahalen.
Chci do síně jej vésti vysoké, -
Trut nešel, ale takto promluvil:

"Juž nikdy nevejdu pod žádný krov,
jdu do pouště, kde není člověka,
tu sluj chci obývat, kde lítá saň
na štítu pusté hory zuřila.
Tam dozvím se od oblak plujících,
od snivosvitné, ladné dennice,
od orlů kroužících a vševidných
snad onu cestu bohy tajenou,
jež v svaté vede město mrákavé,
pod spoustou vystavené vírných vod,
v němž bledé stíny kráčí zemřelých."

"A proč, můj Trute," odpověděl jsem,
"proč prcháš z kruhu přátel živoucích?"
Tu vyhrkly mu slzy bohaté,
a zakvíliv mi takto odtušil:
"Do tmavých hvozdů tvých, jež slunný luh
a bílý dvůr tvůj drží v objetí,
jak výspu tichou jímá jezero,
zvěst ještě nepronikla truchlivá.
Věz, slunce Vyšehradu zapadlo,
dci Krokova, Libuša, zemřela!...
Juž delší čas byl chmurný její duch,
bol tajný tížil srdce veliké,
a marné bylo všechno pátrání
po příčině slz skrytě prolitých...

Ty znáš háj lipový, kde slavíci
na Vyšehradě hnízdí opodál
zdí hradebních; hloh bíle kvetoucí,
ten zlatou písní zní po celou noc
v tom ptákům nejmilejším útulku.
Tam nalezl jsem jednou na večer
na samém kraji skály Libušu.
Tvář její byla bledá jako smrt,
a chvějící se ruka držela
se ruky Přemysla jak tonoucí,
a na otázku mou, co znamená
ten velký žal, ten smutek nesmírný?
"Můj lide, ó, můj lide!" úpěla,
"tak těžká muka tebe čekají!"
Pak zahlédla se dlouho v hvězdnou noc
a posléz sňala zlatou korunu
a stopila ji mlčky v tmavou tůň.
Blesk zlata vyšleh' k hvězdám z šumných vln
a nocí zazněl výkřik tajemný,
vzdech bohorovné slávy hynoucí.
Teď kázala Libuša dívkám svým,
by zlatokutý stolec přinesly
do lipového háje pod hvězdy.
Tam usedla a rozloučila se
s Přemyslem, se mnou, s zlatým sídlem svým,
pak upřela svůj čarotajný zrak,
jemuž se nic pod sluncem nerovná,
na stříbrotokou, šumnou Vltavu,
v které se hvězdný blankyt zrcadlil,
a nemluvila ani slova víc.

Tak seděla po sedm dlouhých dnů
na zlatém stolci v bílé říze své,
a věčně krásná, věčně mladá líc,
ta bez ustání bledla, blednula,
až celé tělo velké věštkyně
se proměnilo v bělotřpytný vosk.

Po celý čas co takto seděla,
nad hlavou její vznášel svatý roj
se včel, při hvězdách stříbrný a zas
při slunci zlatý, a po celý čas
hloh kvetoucí přesladkou písní zněl,
a lípy, řeka, svatý Vyšehrad,
vše divukrásnou září hořelo,
a vůně dálných lesů, květných luk
se nesla vánkem jako modrý dým.

Když před západem slunce sedmý den
se víčka čarných očí zavřela,
tu zahalilo slunce zlatou tvář,
a nářek lidu plnil šerý vzduch.
Já ale uchopil mlat kamenný
a rozbil černé skále tvrdou hruď,
a vytesal v ní kobku mrákavou.

Tam stojí zlatý stolec Libušin,
a sněhotřpytné tělo voskové
spí na něm, čekajíc na dobu tu,
až znovu vyjde na slunce, a pak
povstane k nové slávě zas ten lid,
jenž Libuši tak drahý, drahý byl!"...

Než otvor šedé kobky zavřely,
přinesly dívky jinou korunu,
tu, kterou Héla skula z paprsků,
a vložily ji v Libušinu skráň.
Za příkrov sloužil závoj čarovný,
jejž polednice stkala u ohně
při šumu lesa, písní vichřice.

Však já jsem odložil svůj mlat a štít
za zlatý stolec v kobce pohřební.
Ať leží zbroj tak dlouho v úkrytu,
až ty, můj druhu, reka naznačíš,
jenž hoden nosit ji, jí vítězit.
Má ruka zbraně nedotkne se víc,
a žádné oko lidské nespatří
juž moji tvář. Buď tvému domu zdar!"
Tak skončil Trut, a s hlavou schýlenou
obrátil k lesu krok a zmizel tam...
Nuž, Ctirade, můj synu, tys ten rek,
jenž hoden nosit Trutův mlat a štít!..."

Tak děl. A Ctirad líbá otci tvář
a loučí se, překročí domu práh,
kde duše předků dlí a skřítkové.
Pak zahvízdne, a bílý jeho oř
zařehce dvorem; Ctirad chopí jej
za dlouhou hřívu, sedne na něho
a šeptá v ucho sladká jména mu.
Oř vzpřímí se a větrem odletí. -

Kmet Dobrovoj zapláče na prahu:
"Tak osiřel jsi přece, dome můj!"

***

— 1 —


Ctirad

(úryvek)

***

II.

Jak plavá luna z mlhy večerní,
tak vynořil se Ctirad z doubravin
a zastavil pak oře svého spěch.

Po celou noc a celý den byl jel,
a jak ten les, kterým se ubíral,
jej nekonečně jímal se všech stran,
- ať ranní rosa s výše skrápala
na kapradí a snící divizny,
ať nad hlavou mu plálo poledne
jak žhavou vášní rozjařený bůh -
tak jímala po celou dobu tu
jej stále jediná jen myšlenka,
tak hluboká jak nebes síná tůň,
tak nevysvětlitelná, mihavá
jak sen, jak soumrak, jako hvězdy třpyt.

A když teď stál na pláni zářící,
nad kterou slunce již se klonilo,
a nedaleko již se Vyšehrad
jak v létě oblak bělel s pahrbku,
tu náhle našel slov pro myšlenku,
kterou byl posud v srdci cítil jen,
a schýliv poznenáhlu hlavu svou
na hřívu oře, dlouhou, zářivou,
zašeptal tiše v ucho zvířete:

"Můj bílý oři, milý druhu můj,
jak šťastný byl můj život dosavad!
Já s lůžka vstával s mladým jitrem juž
a chodíval po horách kouřících
se ranní parou, větrem plašenou,
a družkou mojí byla dennice.
Ta vznešená, nejčistší bohyně
mi byla v šerém lese vůdkyní,
když doupata jsem hledal jelenů,
skrýš medvěda a černou bařinu,
kde v houští tur se valí divoký.
Můj mlat byl postrach lesů, a můj šíp
ten našel orla poblíž oblaků,
a strh' jej bleskem dolů na zemi!
Můj milý druhu, bílý oři můj,
jak znala vítěziti hrdá zbraň,
napravit křivdu a voj nepřátel
rozrážet jako lítá vichřice
když kácí lesy v noci podzimní!
Jak byl jsem šťasten! Vlhký hvozd a boj,
to bylo vše, po čem jsem toužíval ...
Však od té doby co mi otec můj
o lepé Héle v lese myslivém,
o náhlé vášni k ní a o štěstí,
jej v sluji v jejích loktech požíval,
byl vypravoval hlasem nadšeným:
od doby té ten tam můj blahý klid,
a touha hluboká a palčivá
po blahu jiném, posud neznámém,
po blahu, jež mi ani hrdá zbraň,
ni vlhký les, ni bledá dennice,
ta věčně čistá, věčně vznešená,
nemohou nikdy, nikdy nahradit,
ta uchvátila mocně duši mou! ..."

Tak šeptal Ctirad; zraky blankytné
se zasmušily mu jak obloha,
když sladké světlo denní mizí z ní
a tma se plíží z země propasti.
Oř jeho bílý ale vzpřímil se,
a ježil hřívu, hrabal nohama,
a zdálo se, že v boj se vrhnout chce.

"Můj druhu, díky za tu odpověď!"
teď zvolal Ctirad koně líbaje.
"Můj úkol jesti jiný nežli lkát!
Já přišel zmiji hledat v doupěti,
já přišel bojovat a vítězit,
a vše, o čem jsem v stínu doubrav snil,
zlé kouzlo bylo na mne vržené!"

Po těchto slovech vrátil dávný klid
se v duši bohatýra Ctirada,
a věrný oř jak vítr nesl jej
po pláni zářící, až k slavnému
dorazil pahrbku, kde Vyšehrad
své témě svaté k nebi vypínal.

Blesk vysokých a pozlacených bran,
zdí skvělá bělost, zahrad pestrota,
vše pojilo se v soulad čarovný,
a usmívalo se mu v ústrety;
a oblak bílých motýlů se vznes'
zpod spousty sněžných květů kaliny
a přelét' cestu jeho, kroužící
se sadem k bráně druhé, stříbrné,
do blankytného zdiva vsazené.
Tu zachvělo se srdce Ctirada,
neb vzpomněl si na staré podání,
že spatří-li kdo nejdřív na jaře
motýla bílého, že v roce tom
smrt schvátí jej, a bílí motýli,
již před ním právě sadem mihli se,
to byli první, jež byl letos zřel.
A myšlenka, že krátká řada jen
dnů slunných jemu dána za podíl,
že žití syna polednice jen
jak poledne potrvá krátký čas,
že v plné slávě síly, jarosti
do luna mračné navy zapadne,
ta myšlenka zablyskla mimoděk
se duchem jeho v okamžiku tom,
a jevila se v zraku blouznivě.

Když ale vedli jej teď v velký dvůr,
kde Přemysl při stolu kamenném
uprostřed bohatýrů, druhů svých,
pod starým stromem seděl, zapomněl
rek Ctirad vše, o čem byl přemýšlel,
a cítil pouze radost hlubokou,
že tolik mužů moudrých, věhlasných
mu přáno bylo zříti tváří v tvář.

Strom, v jehož stínu stál stůl kamenný,
byl starší nežli samý Vyšehrad:

Když s chlumu Řípu v širou krajinu
praotec Čech nadšeným okem zřel
a ramena svá pozved' žehnaje
té žírné vlasti, zahlaholil zvuk
jak varita nad chlumem posvátným,
a v modrém vzduchu kroužil zlatý pták,
a stále zpívaje se pouštěl v dol,
až v temných lesích zmizel pod Řípem.
Čech ale stoupal s vrchu zamyšlen
a hledal v stínu hvozdu zpěváka,
jehožto píseň čarem přemocným
mu srdce jímala ... Pták vznášel se
jak bludná hvězda šerem povlovně,
a píseň jeho mocná, jásavá
se dřímajícím lesem linula,
jak v lůně země temnem odvěkým
se zlato valí řekou širokou.
Čech nemohl se písně nasytit,
ač bez ustání slzy kanuly
mu z očí při těch zvucích kouzelných,
a bez únavy bloudil celý den
a celou noc za ptákem zázračným.
Na pusté skále, kde teď Vyšehrad,
tam sedl posléz pták a zazpíval
svou píseň nejkrasší, a teprv teď
zřel Čech, že zlatá péra zpěváka
se rděla krví, která ze srdce
mu vřelým proudem tekla napořád.

"Ó, kdo tě ranil šípem rouhavým?"
Čech zvolá rozhorlen, a na to pták:

"Já tvého lidu zlatá sláva jsem,
a proto srdce moje krvácí!"
Po těchto slovech zmizel v oblacích,
a zlaté péro krví zbrocené,
to bylo vše, co po něm na zemi
co drahá upomínka zůstalo.

Čech k svému lidu zase vrátil se,
však nikdy více nehrál úsměv juž
kol smutných jeho rtů od doby té,
co píseň zlaté slávy uslyšel,
tu píseň, kterou nelze zpívati
než s srdcem z hloubi krvácejícím ...

Když zemřel Čech, tu pochovali jej
dle jeho příkazu na místě tom,
kde píseň poslední byl zpíval pták,
a zlaté péro vložili mu v dlaň.

V té samé noci z hrobu vypučel
peň vysoký šumného jasanu,
a dvě mohutné větve vyrostly
z pně štíhlého a dvěma ramenům
kraj žehnajícím podobaly se.
Tu věděl všechen lid, že v stromu tom
přebývá duše Čecha praotce,
že zdar a sláva nepominou dřív,
až vichřice neb nebes lítý hrom
ten žehnající jasan vyvrátí.

A Krok postavil pozděj kol a kol
dřevěné, pestrobarvé sloupoví
bohatě ozdobené řezbami
a proměnil pak prostorný ten dvůr
v sad lipový, a zlatý včelek roj
z luk blízkých přiletěl a usadil
se v hojných štěrbinách, jež v sloupoví
čas narobil a zimní lijáky.

V tom dvoře lipovém pod jasanem
stál pozděj věští stolec Libušin,
tam snila věštkyně své svaté sny
při tajuplném stromu šeptání,
při zlatých včelek sladkém bzučení
a vrkání posvátných holubic,
Peruna miláčků, jež na římsách
se bělely jak v létě padlý sníh.
A ještě později, když Přemysl
a celý oblak hrdin slavených
s ním zavítal na svatý Vyšehrad,
tu kázala Libuša postavit
stůl kamenný a křesla tesaná
pod svatý jasan v dvoře lipovém. -

Tam vedli nyní reka Ctirada,
a Přemysl jej vítal srdečně.
Na zadumané tváři zakmit' se
stín úsměvu, podával ruku mu
a kázal mu, by sedl na křeslo.

Ne jedno jen, žel mnohé, mnohé juž
u stolu prázdné stálo; slávy věk
spěl ku konci jak slunce na večer
se kloní za lesy, a Morana
v noc černou byla mnohé schvátila
z těch bohatýrů, které nejvíce
pro velké jejich činy slavil lid. -

Syn Svatoslavův, chrabrý Ludislav
od bílé Libice, kde doubravy
své věčně juné písně šelestí,
číš uchopil, jež na zrak rovnosti
a pobratimství sloužívala všem
při kvasu společně, a podal ji
teď Ctiradovi na uvítanou.

Rek Ctirad medovinou ovlažil
své sprahlé rty a připil na počest
a věčnou paměť těch, již chyběli
na křeslech svých pod svatým jasanem.
Na tváři všech bylo teď viděti,
jak vzpomínali časů minulých,
a zraky všech se obracely tam,
kde věkem šedý Lumír nejblíže
pně stromu seděl. Jeho varito
z mohutných rohů tura viselo
mu nad hlavou na větvi omšené,
a vánek z vonných zahrad vějící
hrál tiše stříbrnými strunami.

Sáh' Lumír po varitě, ponořil
své bílé prsty do stříbrných strun
a vyvážil z nich zvuky kouzelné,
jak z tůně rybák perle vyváží,
a tato slova zapěl k varitu:

"Ó, slunce, jež se kloníš za hory,
ó hoste, který z krajin dalekých
nám požehnání nosíš, slunce, slyš
můj volající z hloubi k tobě hlas!
Ó, nespěchej za siné vody v ráj,
kde Zora na tě čeká, máti tvá,
bys zlatou hlavu vložilo jí v klín
a nových tak nabylo k pouti síl.
Ó, nespěchej tam, slunce vševidné,
však obrať krok svůj k navě soumraké,
by bledé stíny těch, již odešli
z řad našich, v věčném temnu nedleli
a nesnášeli touhu bez konce
po svitu paprsků tvých blažených!
Ó, rci jim tam, ty slunce přesvaté,
že naše bohatýrská srdce též
v žal pohroužena po nich touhou mrou!"

Tak zapěl Lumír pozdrav odešlým
a pověsil na větev varito.
Víc zpívat nechtěl než ten krátký vzdech.

Když velkou tryznou Libušinu smrt
byl oslavil, tu pravil přátelům:
"Jen jednou ještě písní mohutnou
mé zazní varito," však kdy a kde
tou velepísní lid svůj oblaží,
to bylo posud jeho tajemstvím.

Když nyní dopěl, bylo tesklivo
kol kamenného stolu pod stromem,
neb každý z bohatýrů zadumal
se nad památkou toho z zemřelých,
jenž nejblíže byl jeho srdci stál,
a mnohý halil tvář svou do pláště,
a mnohá hlava klonila se níž,
a těžce klesla na stůl kamenný,
a snivě ozval Přemyslův se hlas:

"Věk zlatý Libušin juž zanikl
jak blahé léto, bohův ladný sen,
a věk můj podobá se jeseni.
Ó, slunce hřeje ještě krátké dny,
však úsměv jeho jest tak tesklivý
jak úsměv matky slzou zářící
na dítě, jehož duše k odletu
se chystá juž v zelený dálný ráj.
Vy slavnými jste zbytky, přátelé,
té slavné doby, která nikdy víc
se vrátit nemůže." Tak Přemysl;
však Ctirad reptal v srdci úkrytě:

"Proč zoufati, proč v sebe nevěřit?
Ten velký věk se vrátit může zas!
Sám cítím sílu, odvahu a vzlet
se rovným státi velkým hrdinům,
jež zlatou písní slaví vděčně svět! -"

Zatím byl západ zbled' a temnota
se připloužila jako příšera
a rozprostřela černý příkrov svůj.

"Teď přišla doba!" Ctirad zašeptal,
"bych nové činy chystal mezi tím,
co Přemysl a jeho rekové
nad zlatým věkem truchlí minulým."

Tak děl a vyšel tiše z dvora ven
v sad lipový, jenž dřímal na skále
při šumné písni chladné Vltavy.

Krok lidský zřídka rušil sadu klid
od doby, co se tichým sousedem
byl Libušina hrobu stal. Jen zpěv
a klokotání ptáků hnízdících
kol kolem mlčenlivé mohyly
zazněly občas v listů šeptání.
Tam silnou paží Ctirad odvalil
od vchodu hrobky balvan obrovský
a bral se rychle v skály temný klín.

Jak mocně jalo podivení jej,
když vkročil v svatou hrobku pohřební!
Květ stříbrný pokrýval stěny tak
jak lesklým pelem suché listy mráz,
a byliny jak z ledu průhledné
do výšky pnuly se jak bílý les,
a uprostřed těch rostlin zvučících
jak zlaté struny sladké zachvění,
na stolci svém seděla Libuše,
a bledé světlo vycházelo z ní
a hrálo třpytně v květech na stropě
a lámalo své hvězdné paprsky
o lodyhy, jak jíním omžené.

Rek Ctirad mečem cestu klestil si
k zlatému stolci, sklonil pokorně
před velkou věštkou čelo nízko v prach,
pak bral se za stolec, kde ležela
zbroj Trutova, tak slavně vítězná.

V tom ozvalo se náhlé šumění
jak mnohých křídel v kobce pohřební,
a Ctirad uzřel hejno labutí,
jež po stropem se neslo vysoko
a pomalu se dolů spouštělo.

Když labutě se země dotekly,
tu shrnula se lesklá rouška z per
a zástup dívek místo ptáků stál
před zlatokutým stolcem Libuše.

Však nebyly to dívky smrtelné,
jen stíny zdála jejich těla se,
a vánek, jenž byl s nimi přiletěl,
ten nesl je jak ranní mlhu s hor.

Teď rozstoupil se ladných stínů dav,
a děva krásná jako nebesa
a zářící jak slunce svatá tvář
se krokem volným stolci blížila.
Rek Ctirad zachvěl se, neb bylo mu
jak jeho otci v lese myslivém,
když bílá Héla se mu zjevila:
bylo mu též, jakoby zemřít měl
tou smrtí sladší žití samého.

Chtěl vystoupit ze svého úkrytu -
v tom ozval mohutný se děvy hlas:
"Ty neznalas mne, kněžno Libušo,
když smrtelná jsi žila na zemi,
jsem Šárka, mocná kněžka měsíce
a bojovnice Vlasty vítězné.
Hle, duše moje stojí před tebou,
jak motýl vyšla z dýchajících úst,
jak labuť přeplavila Vltavu,
jak lesklou páru plaší vánek ji,
a tělo moje dříme pod stromem
v té lesotemné skalní kotlině,
kde žertvy pálím luně každou noc, -
tam čeká s touhou duše návratu ...
Ty bylas velkou hvězdou zářící,
a naplnilas leskem stříbrným
tu temnou, dlouhou svého věku noc,
však Vlasta sluncem všemohoucím jest,
dnem nejjasnějším bude její věk,
jenž nikdy, nikdy konce nedozná!
Já přišla, bych ti sňala korunu,
tu čarovnou, již žena největší
jen nosit smí, a závoj strhnout chci
ti s čela, které pyšně ač, se přec
před mužem v mrzký pokořilo v prach!

Slyš dál, Libušo, co mne přimělo,
bych mlhavýma ducha rukama
po klenotu na skráň tvou sahala!
Já strhla s nebe tlupu rudých hvězd
a prozkoumala žhavý jejich rum
jak zmírající žertvy útrobu,
a hvězdné trosky poučily mne,
že s korunou tvou věčné vítězství
do hrdých hradeb Vlasty zavítá.
A v hvězdách, chvějících se přede mnou,
- bych krásu jejich nezašlapala
jak sester jejich s nebe stržených
do popelu svou nohou ničící -
z těch vyčtla jsem, že mohu smělý čin
jen dnešní noci ještě vykonat,
neb zmizíš prý pak s čarnou korunou
do lůna syré země hluboko,
kam za tebou juž vniknout nemůže
ni stín, ni duše s země povrchu ...
Nuž, zahřměla má slova v mrtvý sluch?
Do prachu padni, ženo Přemysla!
Dej korunu a závoj, mrtvolo!"

Stín Šárčin zvedl ruku průhlednou
po koruně, již polednice kdys
při šumu lesu, písní vichřice
z paprsků kula v sluji tajemné,
však Ctirad vyřítil se jako saň,
a hromem duněl kobkou jeho hlas:
"Stůj, zmije příšerná, teď Trutův mlat
tvé hrdé čelo rázem rozdrtí!
Že hadí tvoje tělo v lese spí?
Nuž, ať tam v mechu rozpadne se v prach,
neb duše tvoje nevrátí se víc!"
Tak zahřměl Ctirad mlatem mávaje,
a Šárčin hlas proniká ozvěnou,
již dívek křik ze spánku probudil:

"Bij, bij, zde bezbranná má hruď, ó, bij!
Já nechci vrátit se na bílý den,
já nenávidím slunce zářící,
a vítám soumrak navy s jásotem,
když nedokonán zůstal velký čin!"

A slunné její oči vbodají
dva žhavé blesky záští v jeho tvář,
a náhle je mu těžký Trutův mlat
a klesá k zemi níž, a rekovi
se zdá, že černá smrt a zlatá slast
z těch záštiplných zraků sršely.

"Proč nebiješ?" mu Šárka temně dí,
a vidouc pak, že sebou nepohnul,
pozvedne hlavu zlatozářící.
Blesk radosti zašlehne divoce
na krutém jejím čele bělostném,
a ruka její zvedne znovu se
a sahá po koruně čarovné ...

V tom zazněl velký divukrásný zvuk
a bledá víčka mrtvé věštkyně
se otevřela ... Oči, které sen
o nevyzpytatelných tajemstvích
byl ohvězdil, teď ohlížely se
po kobce povlovně, a všude, kam
z těch svatých zřítelnic pad' paprslek,
tam vyšla hvězda modře svítící,
a se stříbrných květů padal pel,
a zdálo se, že duhy padají,
tak pestře pel se kmital při hvězdách.
A země rozstoupila se pomalu,
a zlatý stolec nořil víc a víc
se v temné její lůno ochranné,
až posléz do ní zmizel docela ...

Juž nikdy lidské oko nespatří
na zlatém stolci sedět Libušu,
a nikdy nebude se cizinec
před zlatým stolcem drze vychloubat,
že lid pokořil, jenž jí drahým byl;
tak milovali bozi Libušu ...

Rek Ctirad vzbudil se jak z mrákoty,
když po stolci jen zbyla bledá zář.
"Kde jsi, ó, Šárko?" zvolal jako v snu,
a zahlíd' hejno bílých labutí,
jak v temnu s truchlým stonem mizelo.
"Já bídný slaboch!" Ctirad bědoval
a spěchal z kobky ven na noční vzduch.

Tam dole po Vltavě šplounavé
se cosi lunou nocí bělalo,
a Ctirad vida, že to labutě,
za nimi volal hlasem velikým:
"Já přijdu, Šárko, v lesní samotu,
kde luně žertvy pálíš každou noc,
tam zaplatíš svou krví okamžik,
kde temným kouzlem přinutilas mne,
bych smělý zrak svůj sklonil před tebou!"

Tak volá Ctirad záštím rozzuřen,
a z středu hejna bílých labutí
jak výsměch zazněl volající hlas,
a hlas ten pad' jak břímě přetěžké
na Ctiradovu hruď, a bylo mu
tak bolno zas, jakoby zemřít měl! ...

***

— 2 —

Informace

Bibliografické údaje

  • Autor: Julius Zeyer
  • Jazyk: Čeština
  • Rok vydání: 1880
  • Žánr(y): báseň, lyrika
  • 13. 5. 2023