O několik měsíců později.
Policejní důstojník Wollgroover se na zadním sedadle nenápadného civilního vozu zimomřivě choulil do svého tlustého pláště. Superintendant Shitmaker odložil právě dochrčivší mikrofon vysílačky, a obrátil k Wollgrooverovi svůj utrpením rozbrázděný obličej – Superintendant Shitmaker už od dětských let masochisticky trpěl svým „výjmečným“ jménem.
„Majitelem je nějaký sir Charles Katzenslobber,“ zahuhlal nachlazeně a vysmrkal se do zmuchlaného kapesníku.
„Říkal Fred,“ pokračoval, a s téměř vědeckým zájmem si prohlížel zelenavou produkci svého nosu, „teda Fred říkal, že je to masakr. Všichni prej blejou…“
Wollgroover ho probodl zhnuseným pohledem, a ne poprvé si pomyslel, že zaslouží-li si někdo takové jméno, pak je to právě tento jeho superintendant. Nomen omen.
Dál jeli mlčky. Auto pomaličku plulo mlhou. Nebýt občasného zadrnčení jazyku mokrého sněhu o podběh blatníku, dalo by se v rámci neprůhlednosti masy kolem tvrdit, že se vůz vznáší. Odbočku k Zámku nejprve dvakrát přejeli. Do třetice jeli krokem a Shitmaker sledoval krajnici s hlavou vystrčenou okénkem.
Šedý sníh zamlaskal pod koly. Minuli špinavého forda, odstrčeného těsně za otevřenou bránou k okraji cesty; proplul kolem jako přízrak Bludného Holanďana. Před Zámkem policejní řidič prudce zabrzdil, aby nenarazil do ambulance, jež svou barvou úplné splývala s mlhou. Až v poslední chvíli zpozoroval červený kříž, který jakoby nadán vlastním životem, plul půl druhého yardu nad zemí. Vůz se prudce smýkl do boku.
„Shit!“ zaklel řidič. Superintendantův výraz poteměl.
„Jéžiš, tak sem to nemyslel…!“ rozmázl mladík za volantam.
Wollgroover vystoupil. Mlhou se vznášel hořký zápach lidské nevolnosti. Během několika kroků si úplně promáčel polobotky a málem šlápl na omšelý dámský střevíc, osaměle trčící ze sněhu.
Suše pozdravil podupávající stín uniformovaného policisty, střežícího vchod. Koláče zvratků se vpíjely do sněhu všude kolem.
„Je to…, je to tam hrozný!“ tiše zajektal policajt.
Wollgroover zaťal zuby a vstoupil.
Studeně bílá, mramorová podlaha byla zhusta pokrytá drobnými černými šlépějemi. Že je to zaschlá lidská krev, pochopil, když v prostřed uviděl… Rychle se odvrátil a začal polykat kyselé sliny, jichž měl náhle plná ústa.
V sychravém chladu obrovské, mrtvolně páchnoucí haly zavoněl dýmkový tabák.
„Hrůza, co?“ zažmoulal přes troubel doktor Starkill.
„Á, Starky!“ zahlušeně pozdravil Wollgroover, „nemáte náhodou cigaretu?“
„Bile, pocem!“ houkl doktor na dlouhovlasého mladíka v bílém plášti. „Dej, prosím tě, tady Woodymu cigáro! Zdá se, že akutně potřebuje dávku čerstvýho kouře!“
Policista si nechal připálit a lačně zašlukoval. Oba si všimli, jak se mu chvějí prsty.
„Zima, že?“ řekl Starkill a vrásčitý, špatně oholený obličej se mu stáhl v neveselém úsměvu. „Nejhorší je to támhle vzadu pod schodištěm, poď se na to radši mrknout hned, ať to máš za sebou všechno naráz.“
„Servus, šéfe,“ hlesl malý mužík v nepadnoucím vybledlém, kdysi snad modrém kabátu, který pod schodištěm drtil v zubech obrovský doutník, dýmající z ledovce jeho bílého obličeje jako horizontální komín.
Wollgrooverův pozdrav nebylo slyšet; spíš jenom zaklapal čelistmi. Vrhnutí se ubránil jen s nadlidským vypětím vůle. Už za ta léta u policie viděl lecos…
Trhaně se několikrát za sebou zhluboka nadechl. Obláček páry zvolna stoupal k mahagonovému zábradlí schodiště.
„Co ty nápisy. Je to krev?“ ukázal bradou na zeď.
„Asi jo,“ lakonicky odpověděl doktor. „Jinak divný, že? To ‚BRAIN EMPIRE COCKTAIL‘ by se ještě dalo pochopit, ale ‚VESELÉ VÁNOCE PŘEJÍ VAŠE RYBY!‘ nebo támhleto…!“ kývl dýmkou k roztřeseným, zaschlými kapkami vroubeným písmenům ‚SMRT NENÍ Z LÉKAŘŮ TEN NEJLEPŠÍ!‘
„Museli to udělat blázni,“ otřásl se policista v modrém plsťáku a na vteřinku stočil oči k servírovacímu stolku, na kterém ležela mužská a ženská hlava, s temeny roztříštěnými do zubatých děr, a stál špinavý skleněný džbán s černošedou svrasklou sedlinou na dně, z níž trčelo několik upad…
