Sir Charles Katzenslobber se koupal. Stará Mary, jejíž smetáková četa každé úterý ztékala jednu část Zámku úklidem, mu naznačila, že se to alespoň jednou za týden na Pána sluší. Navykl si na čtvrtek o sedmé večer. Tentýž den k intimní večeři o deváté s železnou pravidelností přijížděla jedna velice pohledná dívka; shodou okolností také Mary (pro rozlišení ji Charles v duchu říkal Mladá Mary) – jedna z nejdražších Londýnských Call – girls.
Obrovskou, v krémové hnědi pojatou koupelnu plnilo halasné šplouchání a neméně intenzivní hvízdání. Bílé světlo mnoha halogenových bodovek se matně třpytilo na orosených dlaždicích stěn. Za širokým nezakrytým oknem, jež se zachvívalo nárazy ostrého větru od moře, temněl a chátral sychravý podzimní večer.
Uprostřed koupelny, nebo spíš hygienické komnaty, se v rozlehlém kulatém bazénku ztrácel sir Charles v závěji našlehané pěny. Jehlovité proudy vody mu vířivě masírovaly bílou varhánkovitou kůži, která mu byla jakoby velká. Světlemodrá pěna houstla a kypěla jako pověstná kaše z kouzelného hrnce. Sir Charles slastně zachrochtal a úplně zmizel v bublinkách. Za pár minut z roztřesené pěnivé masy vyrostla ruka a tápala po širokém okraji královské vany, až uchopila číši do poloviny naplněnou jemným zlatem Ruského baletu.
„Fuj! Baba jedna!“ ozvala se vzápětí znechuceně nadýchaná modrá masa, nadmula se a porodila zarudlou bublinkovatou pleš. Charles ofoukl sklenku a pozorně si prohlédl šedavý šlem usazený na její tenké stopce.
„No tohle…“ nevěřícně zvedl sklenici výš proti světlu. Šlem v otisku žabích pysků lemoval i její zlacenou obroučku.
„Kráva jedna stará! Už neumí ani umejt sklo!“ zaklel polohlasem na adresu staré Mary. Zničeho nic ho něco zašimralo v nose. Do bohatých vůní mýdel a šamponů se zařezávalo cosi známého, ale zde hrubě nepatřičného. Otočil hlavu a důkladné nabral vzduch: Ranní odliv na bahnitém pobřeží moře, hnijící chaluhy, jód a… Přiblížil sklenici těsné k nosu: „…a čtrnáct dní mrtvej delfín.“
Ale vždyť si tyhle sklenice meju vždycky sám! V myčce a dvakrát za sebou…, uvědomil si najednou.
Zamyšleně sklouzl pohledem ze sklenice na opocené okno, za nímž už padla noc – odražený náznak pohybu za zády jím škubl jako úder. Decentní klapnutí dveří ho ohlušilo svou neočekávaností. V Zámku by mimo něj nemělo být živé duše. Když se otáčel od okna, uklouzl a zvrátil se do pěny. Vymrštěná sklenice se roztříštila o dláždění. Lokální tsunami zaplavila podlahu. Během zlomku sekundy z vířících chomáčů pěny vytryskl rudý prskající obličej. Brutální slepé oko zle svítilo ledovým hadím pohledem. Z druhého se velká pěst rychle snažila vymnout štiplavé bubliny.
„Mary!?“ zařval chraptivě, „Mary, to seš ty!?“ Konečně mohl pootevřít i své vidoucí oko; rychle mrkal a pokoušel se prohlédnout clony slz.
„No tak!“ znovu zařval a v hlase mu zarezonoval vztek, „Kdo je to!“
Rozvlněné obrysy koupelny se ustálily. Odpovědí bylo bezděčné ticho. Ostražitě vyklouzl z bazénku. Vypadal jak obludný modrý medvěd s maličkou lidskou hlavou. Vystydlá voda na dlaždicích mu začvachtala mezi prsty. Nepřítomně si po tváři rozetřel hlen vytékající z nosu, plně koncentrován na tmavé dveře, k nimž se co nejtišeji přibližoval. Těsně před nimi strnul: na kousku suché dlažky se rozpíjel vlhký otisk drobné levé nohy, palcem směřující z místnosti.
Tak přece jen Mladá! pomyslel si, ale proč se přede mnou schovává, aha? Že by nějaká nová předehra? V pohlavním údu mu lehce zapulsovalo.
Opatrně položil ruku na bronzovou kliku, ale okamžitě s ní ucukl zpět. Klika byla oslizlá stejnou nechutností jako sklenice. Tohle na Mary nevypadalo. Charles promnul ledový páchnoucí sliz mezi prsty, ušklíbl se a rozrazil dveře. Na chodbě byla tma. Dobře si pamatoval, že on nezhasl.
Ještě zdaleka neztratil v novém pohodlném životě již nepotřebné instinkty. Praštil do vypínače od světel v koupelně a mrskl s sebou na zem.
Na dlaždice už dopadl starý Slintavka Charl.
Nic se nestalo. Žádný výstřel, nic.
Ležící muž nedýchal, jak se snaži…
