Smrt je nejlepší lékař (Jiří Kulhánek)

Kapitán ještě zahlédl, jak se pod břichem vrtulníku rozzářil dlouhý, jedovatě oranžový plamen.

Gejzír kulek nejprve smetl kormidelníka. Velký střep z roztříštěného okna mu seřízl tvář i s pravým uchem a dlouhá tlustá tříska vyštípnutá z kormidelního kola projela bulvou jeho úlekem vytřeštěného oka, takže celá hlava, kulkami odervaná od těla, vypadala jako nechutně přerostlá jednohubka.

Kapitána samotného smršť střel nadzdvihla a přirazila k zadní stěně můstku, kde pod jejich nárazy, splývajícími v jeden trhavě pleskavý zvuk, několik sekund exalticky křepčil, dokud se nerozpadl na hromadu škubavého masa, z nějž stoupal smrdutý bílý dým a mezi bílou tříští kulkami rozšvihaných žeber vytékaly pletence sliznatých střev obalené žlutým tukem. Jeho bílá čepice, nyní s uraženým štítkem, se rychle naplnila krví, stékající z prostřílené stěny: maličký červený rybníček žijící vlastním životem drobných napěněných vlnek.

Major šel instinktivně k zemi. Voják. Rozplácl se na podlaze a vytřeštěně sledoval, jak přes práh rozstřílených dveří telegrafistovi kabiny zurčí rudá peřej, která mu, podle momentálního náklonu lodi, zatékala mezi knoflíky kabátu na hrudník, kde ne nepříjemně hřála. Šokem vykolejená mysl si okamžik pohrávala s představou, jak by tu peřej zdolával na svém sedmichlapovém nafukovacím diverzšífu (kvůli tomuto výcviku, jímž kdysi dávno prošel, byl ostatně právě teď tady – prý když se vyzná v lodích…) trojka vlevo krátce zakontruje, pak celá šestice zaboří pádla hluboko do krve a vystřelí člun přes nebezpečný vracák… Pádla do krve? Krev? KREV?! Major se vzepřel na rukou.

V tom samém okamžiku začal Slintavka luxovat můstek druhou dávkou.

Ohlušený major si nepříčetně roztrhl krví prosáklý kabát – knoflíčky od zrudlé košile zacvrčely vzduchem – a začal si z chlupatého hrudníku a břicha stírat telegrafistovu krev. Najednou mu na místě levého oka vytryskl gejzír, po kterém zbyla černá díra přes půl obličeje. Urvaný nos se na cárech kůže zhoupl před pokleslou čelistí – další střely změnily majorovu hlavu v obrovský cákanec na zdi, kterým k podlaze, jako maličké parníčky, sjížděly mezi rosolovitými ostrůvky mozku bílé kousky rozdrcených zubů.

Další Slintavkova dávka už jen drtila přístroje, trhala železo a rozstřikovala mrtvou krev.

***