5. Večerní setkání
A pak nadešel den, vlastně večer, kdy na Mirka udeřila pohroma, která otevřela v jeho duši znovu propast strachu a o které se domníval, že je již dávno a navždy odstraněna.
Vracel se právě domů z družinové schůzky. Poslední barvy západu bledly na nebi ve dvou narudlých jizvách, lampy vzplály zelenavým světlem a ulice se topily v neurčitých stínech a šeru.
Mirek spěchal. Udělá si matematické cvičení, naučí se slovíčka na zítřek a bude psát do oddílové kroniky zápis o minulé neděli. Tapin mu tento čestný úkol svěřil písemně, Mirek nalezl jeho vzkaz i s kronikou dnes v klubovně. Panečku, to budou chlapci koukat, jak on napíše a hlavně namaluje tu uplynulou neděli v Tygřích džunglích!
U domu, kde bydlil, někdo stál. Mirek si postavy povšiml, až když byl od ní vzdálen jen několik kroků.
Proboha! Je tady zas! Ondra!
Ondra - ten ničema, který skoro celý rok držel Mirka v šachu tehdy s tím nešťastným Mirkovým písemným prohlášením, že on, Mirek Trojan, vstupuje do Devadesátky jen proto, aby tam odcizil stan pro partu, k níž tehdy náležel.
Co tady chce? Mirek se tak lekl, že až uskočil jako uštknutý.
Ondra se nevesele zasmál a zasípal pološeptem: „Tak jen žádné lekání, chlapečku, jen žádné lekání, ještě se nic nestalo! Ale může se stát!“ Poslední slova pronesl výhružně a pomalu.
Mirek se vzpamatoval z prvního úleku a klid se mu vrátil.
„Co ode mne chceš?“ pravil jak nejlhostejněji dovedl. „Tvoje strašáky už na mne dávno neplatí! Tapin o tom všem už ví, sám jsem mu to tenkrát na táboře vše řekl, když jsi tam za mnou přijel vydírat!“
„Vím! Vím!“ zlověstně kýval hlavou Ondra. „Poštval jsi tam na mne tenkrát toho vašeho Tapina jako slídícího psa. Vyhnal mne z jeskyně a ještě se tě zastal!“
Mirek jej zuřivě přerušil: „Ano, samozřejmě! Přišel jsem do Devadesátky přímo od tvé povedené party. Přišel jsem tam jako špatný člověk a špatnou věc jsem tam chtěl provést. Pro vás tam vzít stan! A že jsem to neudělal, to byl nejlepší doklad mé nápravy. A jen Devadesátka o to měla zásluhu! Proto to Tapin také uznal a proti tobě se mne zastal, rozumíš - ty - ty…“
Mirek se vzpomínkou na všechny ty prožité bědy a hrůzy až rozvzteklil a nejraději by se byl na Ondru, jejich původce, vrhl.
„Jen se nedělej tak svatým!“ poťouchle se ušklíbl Ondra. „Strach to byl, a ne polepšení, pro který jsi tenkrát ten stan nepřinesl. Ale o to se teď nebudeme hádat. Já už stan na tobě nechci. My - naše parta - chceme od tebe něco víc!“
Mirka bodlo u srdce při těch slovech a hlavou mu proletěla otázka, co ten padouch tady ještě může chtít? Hned se však ovládl a pronesl naoko klidně:
„Žádat na mně můžeš, co chceš, to je mně jedno. Ale dostat - holenku - nemůžeš už nic! Zapomínáš, že to lejstro, to moje doznání k úmyslu ukrást stan, už přece pozbylo cenu, když Tapin o tom ví!“
„A kdo říká, že s tím půjdu k Tapinovi?“ vyjel podrážděně Ondra. Pak se jeho hlas zase ztišil a dodal: „Cožpak tu nejsou tvoji rodiče? Co by tak asi říkal tvůj otec - kdybych mu ukázal černé na bílém, že jeho syn se doznává k úmyslu ukrást stan - he?“
S Mirkem se po těch slovech zatočil svět a zdálo se mu, že padá kamsi do hlubin. Znal už ten pocit z dřívějška! To když Ondra tehdy poprvé tak vyhrožoval. Tentokrát to Mirek vše zachránil svou upřímnou zpovědí Tapinovi.
Ale tatínek - Mirkův tatínek – ne – u toho by to neprošlo tak hladce! Ten by se neobměkčil ani skutečností, že Mirek svůj úmysl nesplnil a že se z něho stal pořádný, ba dokonce vzorný chlapec. Tatínek by snad Mirka zabil, kdyby se to dověděl!
Snad by Ondra přece jen nemohl být tak nelítostný! To mu přece snad neudělá! Chtěl-li na Mirka kdysi tu věc prozradit Devadesátce, dobrá - budiž - zkazil by mu snad členství v ní. Znemožnil by mu pobyt v ní. Ale tady, tady by zničil Mirkovi celý život! Mirek určitě ví, že by s ním otec do nejdelší smrti už nepromluvil ani slova - ovšem, přežil-li by Mirek vůbec to peklo!
Ondra se přímo pase na jeho zmatku a úzkosti.
„A co chceš? Co chceš za mlčení?“ vyráží p…
