17. Devadesátka ztrácí člena
Tentokrát Mirek nemusel na Josku čekat. Ba dokonce Joska už stál u svítilny, když Mirek přišel.
Joska se bázlivě rozhlédl kolem do houstnoucího podzimního šera, vykročil Mirkovi naproti a dychtivě zašeptl: „Tak co - jak to dopadlo? A máš obálku?“ Bylo vidět, že je u něj hlavním ne to, co Mirek v obálce objevil, ale to, zda je obálka tady a v pořádku uzavřena.
„Mám! Mám!“ řekl Mirek konejšivě. „Nebuď člověče přece tak vyplašený!“
Zašli do domu naproti svítilně a zde Mirek vyňal obálku z kapsy. Joska se po ní vrhl a úsměv se mu roztáhl po tváři. „Měl jsem vážně strach, že mi ji nevrátíš! Ondra by mne zabil!“
Obrátil obálku na druhou stranu, prohlédl žlutou zalepovací pásku a zeptal se nejistě: „A - tys ji ani neotvíral?“
„Otevíral!“ smál se Mirek! „A jak panečku otevíral! Taky ale zase pěkně zalepil, jak vidíš!“
Ano, podařilo se mu to jedinečně! Hned ráno cestou do školy koupil u papírníka pásku, dokonce asi o dva milimetry širší než byla Ondrova - a tou ve škole o přestávce v koutě opuštěné chodby proříznutou stranu páskou přelepil. Ani Joska nic nepoznal - a že přece věděl, co asi Mirek s obálkou dělal!
„Je to tam, co jsme dělali s Ondrou poprvé táborák!“ vykládal pak Mirek Joskovi. To už byli z domu zase venku a kráčeli rychle směrem ke klubovně Devadesátky. A horlivě umlouvali, co dále počít. Kdy se tam vypravit? A jaké nářadí vezmou s sebou?
„Stačí vzít dvě polní lopatky!“ pravil Mirek. „Dovolím se Tapina a vypůjčím si je v klubovně. Nejlepší by bylo jít tam co nejdříve! Nebudu mít klid, dokud ten svůj úpis ďáblu nenajdu.“
„A ani slovo o ničem před Přemíkem!“ vymiňoval si Joska. „To víš, je přece ještě jen menší, lehce se může prořeknout, a když Ondra zahromuje, vyklopí to bez mučení. Přemík nesmí vůbec nic vědět!“
Mirek s tím souhlasil. Čím méně lidí o tom ví, tím lépe! Pak ho něco napadlo:
„Podívej se - uděláme to takhle: Dnes bude v klubovně porada o tom, kam půjdeme s Devadesátkou zítra. Vždycky se to teď v nejistém počasí rozhoduje až v sobotu! A já se pokusím prosadit, abychom šli do Prokopského údolí. A také to, abys mohl jít s námi. No - a pak my dva - až se Devadesátka bude chystat k večeru na cestu domů - tam ještě zůstaneme a dáme se do díla.“
Joska byl plánem trochu zklamán. „A co Ondra, člověče? Vždyť je neděle! Zítra s ním ještě musím chtě nechtě - bylo by to nápadné, kdybych zmizel!“ „A kam máte jít?“
„No, to víš - do bijáku někam do Prahy.“ „Tak zkrátka nepůjdeš a dost!“ řekl Mirek pevně a rozhodně. „Stejně večer budeme mít v ruce můj úpis - a pak ať se Ondra vzteká a hrozí jak chce, nemůže už ničím hrozit! Tobě ostatně nemůže hrozit ani teď, vždyť tebe nemá tak v moci, jako mne! Ty jsi přece svobodný člověk - ne? A přece ses rozhodl, že se od něho s Přemou odtrhnete! Tak je to jedno, jestli odtržení nastane zítra nebo až za týden. A že bude Ondra prskat a zuřit, to můžeš být jistý! Ale to je jedno, jestli to bude zítra, či jindy! Jednou to přijít stejně musí! Zabít tě Ondra přece nemůže!“
Mirkovy pádné důvody na povolného Josku působily. Dobrá, udělá to tedy tak! Odváží se tedy nejít zítra s Ondrou a Přemou. Přemu pro zítřek zatím ještě Ondrovi nechají, Joska mu neřekne ani slova. Vyjde z domova mnohem dříve - a když si pro něj Ondra s Přemou přijdou, nebude už doma. Dokonce navede maminku a otce, aby na zazvonění nešli otevřít. A tak bude na neděli proti Ondrovi ještě zabezpečen. No a pak - pak se děj vůle osudu!
„Žádné strachy!“ klidnil ho Mirek. „Ondra ti opravdu přece nic nemůže udělat. A nějakou tu ránu od něho snad sneseš! A dlouhou chvílí neumřeš, to víš! Ještě dnes se přihlásíš u Tapina, abys byl přijat na zkoušku do Devadesátky. Zkoušku uděláš, nejsi přece žádný nešika, ani na hlavu padlý! A Přema pak k nám půjde také - a všechno bude dobré!“
Za hovoru došli až do klubovny. Bylo zde již zase plno hochů, jen hovor se zdál být Mirkovi dnes nějak tišší než jindy. Zatímco se Joska nesměle a se svým obvyklým rozpačitým úsměvem pozdravil s hochy Vydří…
