Kapitola 93
„Jděte ode mě, Crossi!“
Fielding to řekl ještě dřív, než jsem se k němu přiblížil. Stál na chodníku před domem Mary Wagnerové a radil se s jedním z důstojníků, kteří prováděli zatčení.
Poklidné předměstí se změnilo na dějiště policejních manévrů, jaké většina lidí v životě nespatří.
Ulici zablokovalo snad patnáct černobílých policejních aut s blikajícími majáky.
Na plotu z pletiva byla natažená jasně žlutá páska a zátarasy bránily ve vstupu na pozemek rychle rostoucímu davu čumilů, kteří chtěli vidět skutečný policejní zákrok.
Mary Smithová bydlela přímo tady. Věřila byste tomu? Přímo v naší čtvrti.
Viděl jsem, že na místo už přijelo i několik televizních dodávek. Napadlo mě, jestli se náhodou Maddux Fielding sám nepostaral, aby se o jeho Velké akci dozvěděla veřejnost, a rozzuřil jsem se ještě víc.
„Jaký tohle mělo smysl?“ zařval jsem na něj.
Neochotně se ke mně otočil a změřil si mě pohrdavým pohledem.
„Přerušil jste důležitý výslech, nehledě na to, že jste ohrozil její i můj život. Obojí zbytečně. Udělal jste z toho zatčení cirkus. Jste ostuda losangeleské policie.“
Nevěděl jsem, jestli mě poslouchá, a bylo mi to jedno; jenom jsem doufal, že Fieldinga ztrapním. A možná takhle spíš najdeme společný jazyk. Jeho výraz se nezměnil.
„Agente Crossi“
„Víte, že jste možná právě přišel o přiznání?“
„Žádné nepotřebuju!“‚ zařval na mě nakonec. „Nepotře buju ho, protože mám něco lepšího.“
„O čem to mluvíte?“
Blahosklonně pokývl hlavou. Informace byly cenným platidlem a on je měl. Co to kruci tajil?
„Nejspíš vidíte, že mám práci,“ prohlásil. „Poskytnu svoji zprávu FBI jakmile bude hotová.“
Nemohl jsem jen tak odejít. „Poskytl jste mi na ten výslech čas. Měl jsem vaše slovo!“
Už byl ke mně otočený zády, ale obrátil se zpět. „Řekl jsem, že když se něco změní, okamžitě zasáhneme. Přesně to jsem vám řekl.“
„A co se tedy změnilo, sakra?“
Ušklíbl se. „Trhněte si nohou, agente Crossi. Vám odpovídat nemusím.“
Skočil jsem po něm, což bylo nejspíš přesně to, co chtěl. Dva z jeho panáků se postavili mezi nás a odtáhli mě. Bylo to dobře, ale stejně by mi udělalo dobře, kdybych mu smáznul z obličeje ten jeho cynický škleb a trochu mu upravil fasádu. Setřásl jsem ty dva a odešel.
Než jsem se však stačil uklidnit, vyťukal jsem číslo na mobilu.
„Jeanne Gallettaová.“
„Tady je Alex Cross. Víš něco o zatčení Mary Wagnerové?“
„Díky, dobře. A jak se máš ty?“
„Promiň. Tak co, víš o tom něco? Jsem teď před jejím domem. Je tady hrozný zmatek. Nevěřila bys, jak to celé proběhlo.“
Jeanne se odmlčela. „Já už na tom případu nedělám.“
„Odpověděla bys mi jinak mezi čtyřma očima?“
„Možná.“
„Tak mi pomoz. Prosím, Jeanne. Potřebuju tvoji pomoc. Nemám čas za tebou někam jezdit.“
Její hlas konečně změkl. „Co se to tam stalo? Mluvíš hrozně naštvaně.“
„Jsem naštvaný. Ten tvůj šéf zvoral, co se dalo. Byl jsem právě uprostřed výslechu, když dovnitř vtrhla policie jako ve filmu. Bylo to směšné, Jeanne, a zbytečné. Fielding něco ví a nechce mi to prozradit.“
„Ušetřím ti jeden krok,“ řekla Jeanne. „Je to ona. Ona ty vraždy spáchala, Alexi.“
„Jak to víš? Jak to ví losangeleská policie? Co se to děje?“
„Pamatuješ se na ten vlas, který se našel v kině, kde zemřela Patrice Bennettová? Vzali jeden vlas ze svetru Mary Wagnerové v její skřínce v hotelu. Fielding je nechal porovnat. Byly stejné.“
Horečně jsem se snažil zjistit, jak ta nová informace zapadá do toho, co jsem už věděl. „Vidím, že se od toho případu opravdu vzorně držíš stranou,“ řekl jsem nakonec.
„Občas něco zaslechnu.“
„A zaslechla jsi taky, kam ji odvezli?“
Jeanne zaváhala, ale jen na pár vteřin. „Zkus stanici ve Van Nuys, na Sylmar Avenue. Radši si pospěš. Nebude tam dlouho.“
„Už jedu.“
