14
Nakonec jsme se nikdy nedozvěděli, kam se Fialka poděla. Když to vyjádřím Mjúinými slovy, zmizela jako dým.
Mjú se vrátila na ostrov trajektem v poledne přespříštího dne. S pracovníkem japonského konzulátu a úředníkem řecké turistické policie. Dlouze jednali s místní policií a proběhlo ještě rozsáhlejší vyšetřování, do něhož bylo zahrnuto i obyvatelstvo ostrova. Řecké celostátní noviny otiskly zvětšenou fotografii z Fialčina pasu a pátraly po jakýchkoli informacích. Díky tomu pak dostaly policie i redakce nemalé množství vzkazů, ani jeden z nich ale bohužel nepředstavoval přímou stopu. Šlo vesměs o informace o jiných osobách.
Na ostrov přijeli i Fialčini rodiče. Krátce předtím, než dorazili, jsem odtamtud ale odjel já. Svou roli sehrálo i to, že mělo brzy začít nové pololetí, především jsem se ale opravdu nechtěl s Fialčinými rodiči setkat na podobném místě. Ještě ke všemu se o případu dozvěděla z místních novin i japonská masmédia a hned zkontaktovala japonský konzulát a lokální policii. Řekl jsem Mjú, že se musím co nevidět vrátit do Tokia. I kdybych na ostrově zůstal déle, k vypátrání Fialky tím stejně nejspíš nijak nepřispěju.
Mjú přikývla. Už jen tím, žes byl tak hodný a zůstal tu až do dneška, jsi mi moc pomohl, řekla. Myslím to vážně. Kdybys nepřijel, nejspíš bych se tu už dávno samotná zhroutila. Ale teď už je všechno v pořádku. Fialčiným rodičům už to nějak zvládnu vysvětlit. A s těmi novináři to už nějak zaonačím. Ty už si s ničím nedělej starost. Ty za tohle všechno přece žádnou zodpovědnost neneseš. Pokud chci, snesu doopravdy dost, a na řešení praktických záležitostí jsem zvyklá.
Doprovodila mě až do přístavu. Odjížděl jsem odpoledním trajektem na Rhodos. Rovných deset dní od Fialčina zmizení. Mjú mne na rozloučenou objala. Docela přirozeně a samozřejmě. Po dlouhou dobu mi jen beze slova tiskla ruce na záda. Její pokožka byla v žhoucím odpoledním slunci podivně chladná. Dotykem dlaní se mi Mjú pokoušela něco říct. Cítil jsem to. Zavřel jsem oči a zaposlouchal se, aby mi z toho neuniklo ani slovo. Sdělením ale bylo něco, co se slovy vyjádřit nedalo. Anebo možná dokonce ani nemělo. Tiše jsme si tak s Mjú vyměnili hned několik vzkazů.
„Měj se hezky,“ řekla Mjú.
„Vy se taky mějte pěkně,“ řekl jsem já. A pak jsme u nástupiště do trajektu chvilku mlčeli.
„Poslyš, teď mi pověz, ale upřímně,“ zeptala se mě Mjú těsně před naloděním vážným hlasem. „Myslíš, že už Fialka není mezi živými?“
Zavrtěl jsem hlavou. „Nemám pro to žádný konkrétní důkaz, ale mám dojem, že Fialka pořád žije. Já ani teď nemůžu uvěřit, že by nebyla naživu.“
Mjú založila své opálené paže a zadívala se na mne.
„Abych řekla pravdu, jsem na tom stejně,“ řekla mi. „Vnímám to zrovna tak jako ty. Že Fialka možná bude naživu. Současně mám ale tušení, že už ji asi nikdy neuvidím. I když pro to taky nemám konkrétní důkaz.“
Mlčel jsem. Mezery mezi vším možným zaplnila naše navzájem provázaná ticha. Mořští ptáci s ostrým křikem brázdili nebe bez jediného mráčku, v kavárně číšník s obvyklým ospalým výrazem roznášel pití.
Mjú chvilku uvažovala s pevně semknutými rty. Pak se zeptala. „Necítíš vůči mě nenávist?“
„Za to, že zmizela Fialka?“
„Přesně tak.“
„A proč bych vás za to měl nenávidět?“
„Já nevím.“ Z hlasu jako by zaznívalo cosi jako dlouho potlačovaná únava. „Měla jsem tak dojem, že už víckrát neuvidím nejen Fialku, ale ani tebe. A proto se ptám.“
„Já k vám žádnou nenávist cítit nebudu.“
„Nemůžeš přece vědět, co přijde?“
„Nemám ve zvyku někoho nenávidět.“
Mjú sňala klobouk, uhladila si vpředu vlasy, pak si klobouk znovu nasadila. Dívala se na mne přivřenýma očima.
„To je dozajista proto, že už od nikoho nic nečekáš,“ řekla mi. Pohled měla hluboký a jasný. Jako podvečerní tmu v den, kdy jsme se poprvé setkali. „Taková já nejsem. Mám tě ale ráda. Moc.“
A tak jsme se rozloučili. Loď, zpěněnou vodu za šroubem, vycouvala pozpátku z přístavu a mezitím, co se pomalu celá obracela o sto osmdesát stupňů, stála Mjú na špici vlnolamu …
