16
Od chvíle, co jsme se v přístavišti na tom řeckém ostrově rozloučili, se mi Mjú ani jednou neozvala. To bylo doopravdy zvláštní. Jelikož mi přece slíbila, že se mi kvůli Fialce určitě ozve, ať už ji najdou nebo ne. Neměl jsem dojem, že by na mne snad dočista zapomněla, a už vůbec nebyla z lidí, co vám napovídají, co jim zrovna přijde na jazyk. Asi se něco stalo a ona mě teď nemohla nijak zastihnout. Napadlo mě, že bych se jí mohl zkusit ozvat sám. Jenomže když jsem to vzal kolem a kolem, nevěděl jsem vlastně ani, jak se doopravdy jmenuje. Neznal jsem jméno její firmy, nevěděl, kde má kancelář. Takové důležité záchytné body mi totiž Fialka úplně zamlčela.
Telefon ve Fialčině bytě nějakou dobu odpovídal stále stejným vzkazem ze záznamníku, linku ale zanedlouho vypnuli. Napadlo mě zavolat Fialčině rodině, neznal jsem ale číslo. Jistěže bych se jim asi dovolal, kdybych si opatřil telefonní seznam firem města Jokohamy a vyhledal v něm zubní kliniku Fialčina otce, do takových věcí se mi ale vůbec nechtělo. Zašel jsem do knihovny a podíval se do srpnových novin. O Fialce tam párkrát krátce psali ve společenské rubrice. Na řeckém ostrově zmizela beze stopy dvaadvacetiletá japonská turistka. Místní policie pátrá. Nemáme však žádné nové zprávy. Stále nemáme nové zprávy. A to taky bylo všechno. Nepsalo se tam nic, co bych už sám nevěděl. Turistů, co se v zahraničí ztratí, jsou totiž spousty. I Fialka byla jen jednou z mnoha.
Víc už jsem se pak po Mjú nesháněl. Ať už zmizela z jakýchkoli důvodů, ať další pátrání pokračovalo jakkoliv, jedna věc byla naprosto jistá. Jestli se Fialka vrátí, určitě se mi děj se co děj sama ozve. A to pro mě bylo nejdůležitější.
A tak přešlo září, podzim byl u konce, než bys řekl švec, a nastala zima. Sedmého listopadu byly Fialčiny třiadvacáté narozeniny, devátého prosince bylo zase mně pětadvacet. Začal nový rok a skončil ten školní. Z Mrkvičky se už bez dalších zvláštních problémů stal páťák a přešel do jiné třídy. Krádeže v obchodě už jsme od té doby zvlášť nezmiňovali. Když jsem se na něj někdy kouknul, měl jsem dojem, že už to ani nebude nutné.
Díky tomu, že jsem ho už neměl na starost, jsem se už ani nemusel vídat se svou „přítelkyní“. Myslím, že to tak pro mne i pro ni bylo mnohem příjemnější. Všechno už byla jenom minulost. A stejně se mi občas zastesklo po tom, jak hřálo její tělo, a několikrát už nechybělo moc a byl bych jí snad zavolal. V takových chvílích mě ale nakonec zastavily vzpomínky na dotek klíče od skladu supermarketu za toho letního odpoledne a na Mrkvičkovu drobnou ruku v mé dlani.
Občas jsem si na Mrkvičku kdovíproč vzpomněl. Zvláštní kluk, pomyslel jsem si vždycky znovu, kdykoli jsme se potkali ve škole. Taky se na to nedalo nepomyslet. Nedokázal jsem odhadnout, co se za jeho úzkou, klidnou tváří může skrývat za myšlenky. Že se mu musí hlavou honit všechno možné, bylo evidentní. A energie na to, aby, když přijde na věc, dokázal hbitě a s jistotou přejít k akci, měl ten kluk taky víc než dost. Dokonce se z něj dala cítit i jakási hloubka. Bylo myslím dobře, že jsem mu tehdy odpoledne v kavárně upřímně řekl o všem, co mi leželo na srdci. Dobře pro něj i pro mě. A možná, že vlastně víc pro mě. On mě totiž – i když to zní zvláštně – dokázal v tu chvíli pochopit a přijmout. Dokonce mi i odpustit – aspoň do určité míry.
Jaké dny asi čekají kluka jako Mrkvička (ta doba se mu nejspíš bude zdát jako celá věčnost), než vyroste a dospěje? Nejspíš to pro něj bude pěkně krušné. Nejspíš zažije mnohem víc nepříjemného než příjemného. Dokázal jsem si z vlastní zkušenosti představit, jak nepříjemné to asi bude. Zamiluje se někdy do někoho? A bude ho ten druhý chtít? O tom ale samozřejmě v tuhle chvíli nemělo smysl přemýšlet. Až vychodí základní školu, vykročí do mnohem většího světa, který už se mnou nebude mít nic společného. A já mám k přemýšlení dost svých vlastních problémů.
Zašel jsem si do prodejny s muzikou koupit CD Mozartových Písní v podání Elisabeth Schwarzkopfové a…
