8
„S lidmi, co v okolí té vsi provozují vinařství, se přátelím už odedávna a víno, co produkují, znám jako svoje boty. Vím vždycky, jaké je to víno, z jakého svahu a ze které vinice. Vím, jaký na něj mělo vliv počasí toho roku, vím, kdo na něm poctivě pracoval, vím, z jaké rodiny je syn, co svému otci při práci s nadšením pomáhal. Vím, kdo se zadlužil, a vím, kdo si koupil nový citroen. Až do takovýchhle detailů. S vinařstvím je to stejné jako s chovem plnokrevníků, musíš znát rodinný původ i nejaktuálnější informace. K obchodování s ním ti opravdu nestačí jen poznat, jestli dobře chutná.“
Tady se Mjú odmlčela a jen popadala dech. Úplně jako by váhala, jestli má vůbec vypravovat dál. Nakonec ale přece jen pokračovala.
„Já mám v Evropě několik výchozích bodů pro nákupy, tahle burgundská vesnice je ale ze všech nejdůležitější. Proto se tam taky jednou do roka snažím co možná nejdéle pobýt. Oživit staré známosti a nabrat nové informace. Jezdím tam vždycky sama, ale tentokrát mě hned zkraje čekala cesta po Itálii, a jelikož podnikat takové dlouhé přesuny sama je jednak náročné, a Fialka se už taky učí italsky, rozhodla jsem se, že ji vezmu s sebou.“
„Měla jsem vážně radši jet sama, říkala jsem si ale nakonec, a byla jsem rozhodnutá, že než se vydáme do Francie, vymyslím si nějaký příhodný důvod a pošlu ji domů napřed. Na osamělé cestování jsem zvyklá od mládí, a ono ani není nic příjemného, muset se na někoho dívat od rána do večera, i kdyby mi byl bůhvíjak milý, že.
Fialka se však ukázala být mnohem schopnější, než bych do ní řekla a sama od sebe se ujala každodenních drobných zařizování. Kupovala vstupenky, rezervovala hotely, dohadovala ceny, vedla záznamy o výdajích, pátrala po vyhlášených místních restauracích a tak dále. Italštinu zvládala opravdu znamenitě, hlavně ale překypovala zdravou zvídavostí, a já tak mohla poznat spousty věcí, které by mě jinak dozajista minuly. Byla jsem doopravdy překvapená, jak moc může být příjemné s někým být. Víš, možná, že je mezi námi s Fialkou nějaké zvláštní souznění.“
„No jistě, že si vzpomínám, jak jsme si hned zkraje prvního setkání povídaly o Sputniku. Vyprávěla mi o beatnických spisovatelích a já si je spletla se sputniky. Zasmály jsme se a to uvolnilo napětí z toho, že se vidíme úplně poprvé. Poslyš, věděl jsi, co znamená to slovo, sputnik, v ruštině? V angličtině by se tomu řeklo traveling companion. Doprovod na cestě. Onehdy jsem si to náhodou vyhledala ve slovníku a tak jsem se to poprvé dozvěděla. Zvláštní náhoda, když se nad tím zamyslím. Pročpak ale ti Rusové dávali tak neobvyklé jméno umělé družici? Vždyť to byl jen takový zoufalý kus šrotu, co osaměle obíhá pořád dokola kolem Země.“
Tady se Mjú odmlčela a jen docela krátce o něčem uvažovala.
„Takže jsem Fialku nakonec vzala s sebou do Burgundska. Mezitím, co jsem v té vesnici obnovovala staré známosti a vyřizovala obchodní jednání, Fialka, která francouzsky neuměla, si půjčila auto a projela v něm celé okolí. A pak se v jednom městečku úplnou náhodou setkala se staršími bohatými manžely ze Španělska, a jak si tak španělsky povídali o všem možném, velice se spřátelili. Paní pak Fialce představila jednoho Angličana, který bydlel ve stejném hotelu co oni. Bylo mu už přes padesát, zabýval se nějakým psaním a byl to pohledný, kultivovaný muž. Myslím, že byl nejspíš gay. Měl za doprovod takového sekretáře, co vypadal jako jeho přítel.
A tehdy nám ten Angličan navrhl takovouhle věc. Víte, mám na jednom řeckém ostrově takovou malou vilku, nechtěly byste tam nějaký čas pobýt? On že tam každé léto tráví zhruba měsíc, ale letos se pro samou práci do Řecka nedostane. Domům neprospívá, když v nich nikdo nebydlí, a jeho správce není vždycky nejpečlivější. Pokud by nás to tedy neobtěžovalo, bude rád, když tam pobudeme. Tím myslel tenhle domek, pochopitelně.“
Mjú se rozhlédla kolem sebe po pokoji.
„Já už za studentských let jednou po Řecku cestovala. Bylo to jen takové uspěchané cestování výletní lodí sem tam po o…
