5
Měl bych vám teď povědět i něco málo o sobě.
Tohle je pochopitelně příběh o Fialce, ne příběh o mně. Když už se tu ale o té Fialce a o tom, co ji potkalo, vypráví z mého pohledu, je aspoň do jisté míry nutné vám vysvětlit i to, kdo jsem vlastně já.
Kdykoliv však mám mluvit o sobě samém, padne na mě jakýsi zmatek. Octnu se tím totiž v moci klasického paradoxu, který se k otázce „kdo jsem já?“ nevyhnutelně pojí. Podle prostého množství informací soudě, by toho o mně neměl na celém světě nikdo být s to povědět víc, než právě já sám. Jenomže, jakmile se do toho vážně pustím, jsem pokaždé jakožto předmět vyprávění sebou samým coby vypravěčem – svými hodnotami, měřítky vkusu, pozorovacími schopnostmi, svými nejrůznějšími reálnými zájmy – nevyhnutelně tříděn, vymezován a eliminován. Z čehož následně vyvstává otázka, nakolik je vlastně takový můj vyprávěný obraz objektivní a věrohodný. Hrozně mě to vždycky trápí. A vlastně mě to trápilo, co mi jen paměť sahá.
Vypadá to ale, že většina ostatních lidí takovýhle strach a nejistotu téměř nepociťuje. Když dostanou příležitost, pokoušejí se o sobě povídat překvapivě otevřeně. Řeknou vám třeba: „Já hraju vždycky tak fér a na rovinu, až je to málem o strach,“ nebo „Mně vždycky všichni snadno ublíží a neumím vycházet s lidma,“ anebo „Nemám nikdy problém poznat, o co komu jde.“ Viděl jsem ale bohužel už hezkou řádku lidí, co o sobě vykládali, kdovíjak nejsou citliví a zranitelní, jak sami naprosto bezdůvodně ubližují druhým. Viděl jsem ty takzvaně férové a otevřené mávat kolem sebe podlými argumenty, jak se jim právě hodilo do krámu, a nevěnovat tomu nejmenší pozornost. Viděl jsem, jak lidé pyšní na to, že kdekoho prokoukli, skáčou bez odporu na lep průhledným, prázdným lichotkám. Jak si pak může člověk být jistý, že o sobě vůbec něco ví?
Čím dál jsem o tom tak přemýšlel, tím víc jsem si podobné řeči o sobě snažil co možná odpustit (a to i v případech, kdy byly nezbytné). Spíš než to bych se byl rád dozvěděl alespoň o trochu víc objektivních faktů o světě, který tu existuje nezávisle na mé osobě. Abych pak z toho, jaké místo jednotlivé záležitosti a postavy toho světa zaujímají ve mně, nebo z rovnováhy mého já, ve kterém jsou obsažené, mohl co možná objektivně postihnout svou vlastní existenci.
Takovýhle názor, nadneseně by snad šlo říct i světonázor, jsem si vypěstoval, ještě než mi bylo dvacet. Docela stejně jako když zedník buduje zeď podle napnutého provazu, vybudoval jsem zase já v sobě podobný pohled na věci. Spíš než nějaké teoretizování v tom byla zkušenost. Spíš než o spekulace šlo o tvrdou praxi. Takový pohled na věci se ale druhým lidem srozumitelně vysvětlí jen stěží – sám jsem se o tom nesčetněkrát přesvědčil víc, než by mi bylo milé.
Snad právě proto jsem od jisté doby ve svém dospívání začal mezi sebou a ostatními rýsovat neviditelné hranice. Vůči každému člověku jsem si držel jistou vzdálenost, nezkracoval ji a jen sledoval, jak si dotyčný povede. Naučil jsem se nevěřit slepě všemu, co kdo říká. Nespoutané nadšení pro svět jsem už objevoval jen v knihách a v hudbě. A tak, což ale je snad celkem jasné, se ze mne stal samotář.
Narodil jsem se a vyrostl v docela obyčejné rodině. Byla tak naprosto obyčejná, že málem nevím, odkud své vyprávění o ní vlastně začít. Otec absolvoval přírodní vědy na státní univerzitě v oblasti, ze které pocházel, a pracoval pak ve výzkumném ústavu jedné přední potravinářské firmy. Zajímal se o golf. V neděli se na něj vždycky vypravil. Matka zbožňovala básně tanka a každou chvíli docházela na básnická setkání. Když se její jméno objevilo v novinách ve sloupku tanka poezie, chodila pak nějaký čas jako ve snách. Ráda uklízela, nerada vařila. Moje o pět let mladší sestra nesnášela ani úklid, ani vaření a žila v přesvědčení, že takové věci má správně dělat někdo jiný. Takže jsem začal postávat v kuchyni a připravovat si jídlo sám. Koupil jsem si kuchařku a naučil se vařit skoro všechno. Žádně jiné z dětí, co jsem znal, nic podobného n…
