9
Když si v přístavu popovídaly v kavárně o kočkách, šly si Mjú s Fialkou dokoupit zásoby jídla a pak se vrátily domů. Až do večeře pak trávily čas každá zvlášť. Fialka odešla do svého pokoje a něco tam sepisovala na laptopu. Mjú se usadila na pohovce v obýváku, ruce složila za hlavu a se zavřenýma očima se zaposlouchala do Brahmsových Balad v provedení Julia Katchena. LP deska byla už stará, přednes však v člověku vyvolával tiché pohnutí. Nebyl nijak vtíravý, přitom ale naprosto sdělný a obsažný.
„Neobtěžuje tě ta hudba?“ zvedla se Mjú v jednu chvíli od gramofonu a nakoukla k Fialce do dveří. Nebyly vůbec zavřené.
„Brahms mě neobtěžuje nikdy,“ ohlédla se po ní Fialka.
To bylo poprvé, co ji Mjú uviděla soustředěnou na psaní. Ve tváři se jí zračilo doposud nevídané napětí. Měla semknuté rty a zapadlé oči, jako nějaká šelma na lovu.
„Copak to tam píšeš?“ zajímala se Mjú. „Novou knížku o Sputnicích?“
Fialčin napjatý výraz trochu povolil. „Ale, nic důležitýho. Jen si zapisuju, co se mi honí hlavou, pro případ, že by se to třeba někdy hodilo.“
Mjú se vrátila na sofa a jak se tak nořila do mikrokosmu, který do odpoledního slunce vykreslovala hudba, říkala si, jak by bylo úžasné, kdyby taky uměla Brahmse tak pěkně zahrát. Brahmsovy kratší kusy mi kdysi ani trochu nešly, a Balady obzvlášť. Nedovedla jsem se prostě úplně odevzdat světu jejich proměnlivých, pomíjivých stínů a povzdechů. Dnes bych Brahmse dozajista za hrála mnohem a mnohem lépe než tehdy. Mjú ale dobře věděla, jak se teď věci mají. Už si nezahraju nikdy nic.
V půl sedmé si společně uvařily v kuchyni večeři a na verandě se najedly. Měly polévku z pražmy s aromatickými bylinkami, zeleninový salát a chleba. Otevřely si bílé víno a po jídle si daly horkou kávu. Viděly, jak zpoza ostrova vyplula rybářská loď a s krátkou bílou brázdou za zádí vplouvá do přístavu. Rybáře už nejspíš čeká doma teplá večeře.
„Mimochodem, do kdy tu vlastně budeme?“ zeptala se Fialka, zatímco myla u dřezu nádobí.
„Chtěla bych se tu v poklidu rekreovat ještě tak týden, ale to je opravdu maximum,“ řela Mjú, zahleděná do kalendáře na zdi. „I když, abych byla upřímná, vůbec se mi odtud nechce.“
„Ani mně ne“ usmála se Fialka. „Ale nedá se nic dělat. Všechno pěkný jednou skončí.“
Před desátou pak jako vždycky odešly každá do svého pokoje. Mjú se převlékla do dlouhé bílé bavlněné noční košile a usnula, sotva položila hlavu na polštář. Zakrátko se však sama od sebe probudila, jako by ji roztřásl tlukot vlastního srdce. Podívala se na cestovní budík u postele: ukazoval něco po půl jedné. V pokoji byla úplná tma a hluboké ticho. A přesto měla dojem, jako by se docela blízko kdosi skrýval se zatajeným dechem. Přitáhla si přikrývku až k bradě a nastražila uši. Srdce jí v hrudníku vyklepávalo ostré signály. Jinak už nebylo slyšet nic. Nemohlo být ale pochyb, někdo tu byl. Nešlo jen o pokračování nějakého zlověstného snu, to bylo jasné. Natáhla ruku a potichounku o pár centimetrů odhrnula okenní závěs. Do místnosti se jako bledá voda vkradlo měsíční světlo. Mjú se bez hnutí, jen očima porozhlédla po pokoji.
Jak si její zrak postupně zvykal na tmu, uviděla v koutě místnosti pomalu vyvstávat jakousi černou siluetu. Za šatníkem u dveří, v místech, kde byla tma nejhlubší a nejplnější. Ta věc nebyla moc vysoká, bylo to malé, podsadité, kulaté. Jako by tam někdo zapomněl veliký poštovní pytel. Mohlo to být nějaké zvíře. Že by nějaký velký pes? Ale vchod do domu byl zamčený na klíč a dveře do pokoje byly taky zavřené. Žádný pes se tam dostat prostě nemohl.
Mjú dál dýchala co nejtišeji a upřeně tu věc pozorovala. Ústa měla vyprahlá jako troud a ještě jí v nich slabě přetrvávala pachuť brandy, které pila před spaním. Natáhla ruku, ještě trochu odhrnula závěs a vpustila do pokoje ještě víc měsíčního svitu. A pak, jako by rozplétala zamotanou nit, začala v černém shluku jeden po druhém rozeznávat jednotlivé obrysy. Zdálo se, že je to nějaké lidské tělo. Vlasy splývaly dopředu, dvě útlé nohy byly …
