Kapitola 9 (Tengo)
Dokud je ještě otevřenej východ
Ve čtyřech si dali grilované maso, potom si v jiném podniku zazpívali u karaoke a vypili láhev whisky. Když se jejich komorní, ale jinak vcelku veselá večeře nachýlila k závěru, bylo skoro deset. Vyšli ze snack baru a Tengo doprovodil mladou sestru Adači až k domu, kde bydlela. Jednak tam poblíž byla zastávka autobusu, co jel na nádraží, jednak ho k tomu jakoby nic ponoukly i zbylé dvě sestry. Kráčeli společně nějakých patnáct minut liduprázdnou ulicí.
„Tengo, Tengo, Tengo,“ opakovala ona, jako by si prozpěvovala. „Tengo, to je prima jméno. Hezky to jde z pusy.“
Sestra Adači už měla dozajista dost vypito, snad ale proto, že měla vždycky dost červené tváře, nešlo to na ní poznat jen tak od pohledu. Všechna slova vyslovovala jasně a zřetelně až do konce, i krok měla jistý. Vůbec nevypadala jako opilá. Lidé se opravdu dokáží opít nejrůznějšími způsoby.
„Mně to jméno vždycky připadalo divný,“ řekl Tengo.
„Prosím tě, to vůbec není pravda. Pěkně to zní a dobře se to pamatuje. Je to moc pěkný jméno.“
„Když už jsme tak u toho, já vlastně ani nevím, jak se jmenuješ ty. Krom toho, že ti všichni říkají Kú.“
„Kú je přezdívka, kterou mi říkají kamarádi. Jmenuju se Kumi Adači. Nic moc jméno, co?“
„Kumi Adači,“ vyslovil Tengo nahlas. „To vůbec není špatný. Pěkně kompaktní a bez zbytečnejch ozdobiček.“
„Děkuju,“ řekla Kumi Adači. „Když mi říkáš tohle, začínám si hned připadat jako nějaká Honda Civic, abys věděl.“
„Já jsem to nemyslel zle.“
„Já vím. A navíc ani nevyjdu draho za palivo,“ řekla a vzala Tenga za ruku. „Můžu? Bude to tak hned větší zábava a já se budu cítit líp.“
„Samozřejmě,“ řekl Tengo. Jak ho Kumi Adači držela za ruku, vzpomněl si Tengo na tu třídu tenkrát na základní škole a na Aomame. Tohle byl úplně jiný pocit. Něco tu však přesto zůstávalo společného.
„Nejspíš jsem tak trochu opilá,“ řekla Kumi Adači.
„Fakt?“
„Fakt.“
Tengo se na ni ještě jednou zadíval z profilu. „Vůbec nevypadáš opile.“
„Na mně to totiž není vidět. Jsem už prostě taková. Myslím ale, že jsem už moc opilá.“
„Vypili jsme toho víc než dost, to je fakt.“
„To je teda pravda, že víc než dost. Takhle už jsem se hodně dlouho nenapila, víš?“
„I to je občas potřeba,“ zopakoval Tengo beze změny, co tuhle říkala sestra Tamura.
„No jasně,“ řekla Kumi Adači a důrazně přikývla. „Člověk občas potřebuje i tohle. Najíst se dosyta něčeho dobrýho, napít se, hlasitě zpívat a jen tak kecat o ničem. Ale víš co, Tengo, tak si říkám, jestli ono to vůbec platí i na tebe? Že si taky někdy potřebuješ naplno pročistit hlavu? Připadá mi, že pořád žiješ tak nějak střízlivě a duchapřítomně.“
Tengo se nad tím zkusil zamyslet. Udělal vlastně v poslední době něco pro to, aby se rozptýlil? Nedokázal si vzpomenout. A z toho usoudil, že nejspíš neudělal nic. A možná, že mu vlastně nic neříkal ani sám ten pojem naplno pročistit hlavu.
„Na mě to asi moc neplatí,“ připustil Tengo.
„Lidi jsou holt různý, co?“
„A mají nejrůznější způsoby uvažování a cítění.“
„Stejně jako mají nejrůznější způsoby, jak se opít,“ zachichotala se zdravotní sestra. „Ale to je něco, co potřebuje každej. I ty, Tengo.“
„Asi jo,“ souhlasil Tengo.
Chvíli jen tak beze slova kráčeli ruku v ruce noční ulicí. Tengovi trochu leželo v hlavě, jak se teď proměnil její slovník. Dokud měla na sobě sesterskou uniformu, vyjadřovala se spíš zdvořile. Teď v civilním oblečení ale – možná, že to bylo tím vypitým alkoholem – začala říkat všechno naplno. Ten její nedbalý tón Tengovi někoho připomněl. Někoho, kdo mluvil přesně tímto stylem. A s kým se Tengo potkal v poměrně nedávné době.
„Hele, Tengo, zkoušels někdy hašiš?“
„Hašiš?“
„Konopnou pryskyřici.“
Tengo natáhl do plic noční vzduch a vydechl ho ven. „Ne, to jsem nikdy nezkoušel.“
„A nechceš to zkusit teď?“ navrhla Kumi Adači. „Dali bysme si spolu. Mám ho doma.“
„Ty máš doma hašiš?“
„Jo. Nevypadám na to, co?“
„To teda ne,“ poznamenal Tengo dost neurčitě. Mladá, každým coulem zdravá a růžolící zd…
