Kapitola 14 (Aomame)
Tohle mé maličké
Aomamin život probíhá z největší části v zmatku a tápání. Nemá ponětí, co dalšího se jí ještě přihodí tady, v roce 1Q84, ve světě, kde neplatí téměř nic ze zavedené logiky a znalostí. I tak ale tuší, že bude naživu přinejmenším několik dalších měsíců a porodí své dítě. Je to opravdu jen předtucha. Ovšem předtucha téměř se rovnající jistotě. Předtucha pramenící z toho, že Aomame připadá, jako by se všechno, co se děje, zakládalo na předpokladu, že má své dítě přivést na svět. Přesně tohle teď Aomame cítí všude kolem ve vzduchu.
A pamatuje si také, co jí nakonec řekl Lídr. Říkal jí: Budeš muset projít těžkou zkouškou. Až ji budeš mít za sebou, uvidíš zřejmě věci tak, jak by měly být.
On něco věděl. Něco velice důležitého. A pokoušel se mi to sdělit, mnohoznačně a neurčitými slovy. Možná tou zkouškou bylo myšleno, že se mám sama a zcela reálně dostat až na sám okraj smrti. S úmyslem skončit svůj život jsem šla až k billboardu firmy Esso, pistoli v ruce. Nezemřela jsem ale a vrátila se zase zpátky sem. A poznala jsem, že jsem těhotná. I to bylo možná předem stanoveno.
Počátkem prosince po několik nocí za sebou silně foukalo. Spadané zelkovové listí naráželo na plastové svislé žaluzie balkónu s ostrým, suchým cvakáním. Mezi nahými větvemi varovně províval studený vítr. Handrkování vran zpřísnělo a vyostřilo se. Přicházela zima.
Pocit, že možná chová v děloze Tengovo dítě, den ze dne sílil, až nakonec začal fungovat jako pevný fakt. Zatím ještě postrádal logiku schopnou přesvědčit nezávislého pozorovatele. Ona sama si to však dovedla vysvětlit naprosto jasně. Protože to přece taky bylo úplně jasné.
Pokud jsem otěhotněla bez pohlavního aktu, kdo jiný by mohl být otcem než Tengo?
Od listopadu přibyla na váze. Vůbec sice nebyla venku, denně si však dopřávala dostatek pohybu a navíc se přísně omezila v jídle. Od doby, kdy dovršila dvacítku, nestoupla její tělesná váha nikdy nad dvaapadesát kilo. Pak ovšem jednoho dne ukázala ručička váhy najednou těch kilo čtyřiapadesát a pod to už neklesla. Připadá jí, jako by teď měla o něco kulatější obličej. To na ní jistě to maličké žádá, aby začala tloustnout.
Ona pak spolu s tím maličkým dál sleduje noční park s dětským hřištěm. Dál toužebně vyhlíží, kdy už na klouzačku vystoupá mohutná silueta mladého muže. S pohledem upřeným na oba měsíce visící teď na počátku zimy na nebi si přes přikrývku zlehka hladí podbřišek. Občas jí zcela nepochopitelně vytrysknou slzy. Než se naděje, valí se jí po tvářích a kanou na přikrývku. Možná je to tou samotou a možná strachem. Možná je rozcitlivělá vlivem těhotenství. Nebo jí prostě jen ten chladný vítr podráždil slzní žlázy, takže teď slzí. Každopádně si Aomame ty slzy neutírá a nechává je téct.
V jistou chvíli se pláč vyčerpá a ustane. A ona dál pokračuje ve své osamělé hlídce. A vlastně ne, vždyť už nejsem tolik osamělá, napadá ji. Mám přece to své maličké. Čili jsme dva. Ve dvou se díváme na dva měsíce a čekáme, až se tu ukáže Tengo. Občas vezme do ruky dalekohled a zaostří na liduprázdnou klouzačku. Občas vezme pistoli a potěžká ji a sevře. Ochránit sebe, najít Tenga, posílat živiny tomu maličkému. To je mi pro tuhle chvíli dáno za úkol.
V jednu chvíli, když ve studeném větru sleduje park, přistihne se Aomame při víře v Boha. Najednou ten fakt objeví. Dočista jako když pod sebou chodidlo v měkkém bahně ucítí pevnou skálu. Tajemný pocit a nečekané poznání. Od chvíle, co přišla k rozumu, Boha nenáviděla. Nebo, přesněji vyjádřeno, nesnášela lidi a organizaci, stojící mezi Bohem a jí samotnou. Dlouhou dobu jí takoví lidé a taková organizace s Bohem významově téměř splývali. Nenávidět je znamenalo nenávidět i Boha samotného.
Obklopovali ji od chvíle, co přišla na svět. Ve jménu Boha ji ovládali, poroučeli jí, zaháněli ji do úzkých. Ve jménu Boha ji obrali o všechen čas a o svobodu a spoutali jí duši těžkými okovy. Kázali Boží lásku, dvojnásob ovšem hlásali Boží hněv a nelítostnost. V jedenácti let…
