TAMHLE ZA VODOU
HOLKY Z TRÁVY JDOU
Nemějte mi prosím za zlé, že tak často vzpomínám na svou hýskovskou babičku. Čím větší časový odstup mě od ní totiž dělí, tím více ve mně roste tichý, ale hluboký obdiv k jejímu životnímu stylu, abych se vyjádřil dnešní terminologií. Babička se narodila uprostřed nerudovsky idylického panování císaře Františka Josefa. Přežila toho panovníka, přežila i císaře Karla L, resp. krále rakouského Karla IIL, který je totožný s Karlem IV., králem uherským, přežila první světovou válku a svého synáčka Frantíka, který zůstal na Piavě, přežila první republiku, druhou republiku, druhou světovou válku i protektorát a dožila se toho, že v Hýskově založili JZD a postavili přes dráhu lávku pro pěší. Jenže to už jí bylo přes 90 let, takže převážně žila v dobách, kdy se veřejnost nezabývala otázkou, jak zamezit celonárodnímu plýtvání chlebem, pečivem a podobnou potravou. Dodneška mám v uších babiččino vyprávění,jak nesla za té první války z Hřebečníků a Skryj nůši s chlebem a moukou čtyřicet kilometrů pěšky přes křivoklátské kopce a lesy až do Hýskova, aby holky, to znamená moje maminka a teta Mařka, nebrečely hladem. Pěšky šla proto, aby ji to četníci na nádraží nezabavili, protože mouku i chléb si obstarala načerno.
Už z toho, že nosila nůši, zřejmě tušíte, že babička si nevzala žádného vysokoškolského profesora, ani doktora medicíny, ani advokáta. Vzala si dědečka, který byl pudlařem. A to je povolání kádrově elitní, protože slovo pudlař není odvozeno od střihání pudlů, nýbrž od pudlovací pece v železárnách. Nicméně denní režim těchto mých prarodičů byl tak harmonický a tak úrovňový, že dodnes na podobný nenarážím ani v rodinách vysokoškolských profesorů, ani doktorů medicíny, a natož v mé rodině vlastní, což je taky ostudné. Babička i dědeček vstávali i usedali ke stolu s přesností švýcarských vlaků, se stejnou přesností se dávali do práce a usedali ke knize. K té knize usedali denně ve všední den i v neděli. V neděli měl ovšem dědeček sváteční odpoledne, protože si vzal černé šaty, hůl a klobouk a odešel ke Kremserovům do hospody. Tam si odehrál několik paniček lordy a šísky, zatímco babička doma opět četla. A babička zase měla sváteční ráno, protože šla do Husova sboru. Asi proto jsem alergický na umělecká díla, která líčí dělníky jako usoplence v promaštěné bekovce, kteří plivnu na zem, klejí jako pohani, kradou hokynářům housky a ukládají své děti spát na podestýlku z rozlezlé slámy. Jako kluk jsem chodil v Hýskově od jednoho strýce k druhému, všichni pracovali v železárnách, nikdo z nich netrpěl nadbytkem, ale všichni měli podobný, pravidelný režim; až na to, že v neděli někteří nechodili na lordu a šísku, nýbrž na kopanou, protože v Hýskově se hrála vždycky dobrá kopaná, zvlášť když to tam vedl starý Steiner. A všichni četli, a velice pravidelně.
Zatímco dědečkova práce byla - jako všechny práce s ohněm - dramatická, ale den co den stejná, práce babiččina byla velice různorodá. Její rytmus byl dán roční dobou,
protože se starala o drobné domácí zvířectvo, o zahradu a o dědečka. Na sklonku jara tedy sušila trávu na zahradě, v létě chodila na kopaninu a vyžínala meze, v podletí chodila na klásky a pak paběrkovala brambory, ještě později nosila v nůši dříví z lesa a česala ovoce, a mezitím pořád vařila, prala a tak dále; ale v mých vzpomínkách zůstane asi trvale hlavně jako chovatelka králíků. `
Přesněji řečeno „taky jako chovatelka králíků“, protože babička chovala kdeco - kozy, husy, slepice, prase, jenže její moudrost a formátovost spočívala i v tom, že snižovala chovy i sortiment domácího zvířectva tak, jak jí naskakovala léta. Ona tomu říkala „já už nemůžu tak jako dřív“. Tohle snižování chovů každá venkovská babička nedokáže, protože si myslí“,že pořád ještě může“, a každá je k stáru obyčejně trošku hamižná a chtěla by zrychtovat ze své venkovské chaloupky velkostatek. Taková stařenka je pak opravdu pohromou. Předně tedy nemůže, i když může. To pak chodí pro krmení kraj světa, nosí n…
