Vítězný oblouk (Erich Maria Remarque)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

XXII

„Ano, jsem zpátky, Raviku,“ řekla Kate Hegströmová.

Seděla ve svém pokoji v hotelu Lancaster. Zeštíhlela. Maso pod kůží jako by se propadalo, vydlabávané zevnitř jemnými nástroji. Rysy víc vystupovaly; a kůže byla jako hedvábí, které se může snadno roztrhnout.

„Myslel jsem, že jste ještě ve Florencii – nebo v Cannes – nebo už v Americe,“ řekl Ravic.

„Byla jsem celou dobu ve Florencii. Ve Fiesole. Už jsem to tam nemohla déle vydržet. Vzpomínáte si, jak jsem vás přemlouvala, abyste jel se mnou? Knihy, oheň, večery, mír? Knihy tam byly – oheň v krbu taky –, ale mír! Raviku, dokonce i to město Františka z Assisi je teď hlučné. Hlučné a neklidné, jako všechno tam dole. Kde kdysi kázal ptákům o lásce, tam dnes táhnou kolony v uniformách a zpíjejí se velikášstvím, slovy a bezdůvodnou nenávistí.“

„Tak tomu bylo přece vždycky, Kate.“

„Nebylo. Ještě před několika lety byl můj správce přívětivý člověk v manšestrových kalhotách a lýkových sandálech. Teď‘ je z něho hrdina v holínkách, černé košili, prošpikované zlatými dýkami, a drží přednášky – Středozemní moře se musí stát italským mořem, Anglie musí být zničena, Nizza, Korsika a Savojsko se musí vrátit k Itálii. Raviku, tenhle roztomilý národ, který už celou věčnost nevyhrál žádnou válku, se zbláznil od té chvíle, kdy ho nechali vyhrát v Habeši a ve Španělsku. Moji přátelé, kteří před třemi lety byli ještě docela rozumní, dneska vážně věří, že by mohli porazit Anglii během tří měsíců. V zemi to vře. Co se to jen děje? Utekla jsem z Vídně před hrubiánstvím hnědých košil – teď jsem opustila Itálii před šílenstvím černých košil; – někde jinde jsou prý zelené, v Americe samozřejmě stříbrné – upadla země do košilového třeštění?“

„Vypadá to tak. Ale to se asi už brzy změní. Jednotná barva bude rudá.“

„Rudá?“

„Ano, rudá jako krev.“

Kate Hegströmová se dívala dolů do dvora. Světlo pozdního odpoledne tam měkce a zeleně prosvítalo listím kaštanů. „člověk tomu nemůže uvěřit,“ řekla.

„Dvě války během dvaceti let – to je moc. Jsme ještě příliš unavení z první.“

„Jenom vítězové jsou unavení. Poražení ne. Vítězství vede k lehkomyslnosti.“

„Ano, možná.“ Podívala se na něho. „To už moc času nezbývá, že?“

„Obávám se, že moc už ne.“

„Myslíte, že na mě stačí?“

„Proč ne?“ Ravic vzhlédl. Nevyhnula se jeho pohledu. „Byla jste u Fioly?“ zeptal se.

„Ano. Jednou nebo dvakrát. Byl jedním z mála, které ten černý mor nenakazil.“

Ravic neodpověděl, čekal.

Kate Hegströmová vzala ze stolu šňůru perel a pomalu je propouštěla mezi prsty. V jejích dlouhých úzkých prstech vypadaly jako drahocenný růženec. „Připadám si jako věčný žid,“ prohodila, „v hledání míru. Ale zdá se, že jsem začala v nepravý čas. Není už vůbec nikde. Jen ještě tady – tady ho ještě kousíček zbylo.“

Ravic se díval na perly. Vytvořili je beztvaří, šedí měkkýši, podráždění cizorodým tělískem, zrníčkem písku ve svých skořápkách. Z náhodného podráždění vznikla tak něžně třpytivá krása. Člověk by si to měl pamatovat, pomyslil si. „Přece jste chtěla jet do Ameriky, Kate,“ řekl. „Kdo může opustit Evropu, ten by to měl udělat. Na všechno ostatní už je pozdě.“

„Chcete mě poslat pryč?“

„Ne. Ale neříkala jste minule, že chcete dát svoje věci do pořádku a vrátit se do Ameriky?“

„Ano. Ale teď už nechci. Ještě ne. Chci tu ještě zůstat.“

„Paříž je v létě horká a nepříjemná.“

Kate položila perly zpátky na stůl. „Není, když je to poslední léto, Raviku.“

„Poslední?“

„Ano, poslední před mým odjezdem.“

Ravic mlčel. Co ví? myslel si. Co jí Fiola řekl?

„Co dělá Šeherezáda?“ zeptala se.

„Už jsem tam dlouho nebyl. Morozov říká, že je tam každý večer přeplněno. Jako ve všech ostatních nočních klubech.“

„V létě?“

„Ano, v létě, kdy většina podniků je zavřená. Udivuje vás to?“

„Ne, každý chce ještě urvat, co se dá, než nastane konec.“

„Ano,“ souhlasil Ravic.

„Vezmete mě tam někdy s sebou?“

„Jistě, Kate. Kdykoliv budete chtít. Myslel jsem, že už tam nechcete jít.“

„Taky jsem si to myslela. Změnila jsem názor. Chci taky urvat, co se dá.“

Znovu se na ni podíval. „Dobře, Kate,“ řekl pak. „Kdykoliv budete mít chuť.“

Vstal. Doprovodila ho ke dveřím. Opřela se o veřeje, úzká, se suchou, hedvábnou pletí, která vypadala, že by zašustila, kdyby se jí člověk dotkl. Oči měla velmi jasné a vetší než dřív. Podala mu ruku. Byla horká a suchá, „Proč jste mi neřekl, co mi je?“ zeptala se mimochodem jako by se ptala na počasí.

Vytřeštil na ni oči a neodpověděl.

„Byla bych to snesla,“ řekla a po obličeji jí přeletělo cosi jako závan ironického úsměvu bez sebemenší výčitky.

„Sbohem, Raviku.“

*.*.*

Muž bez žaludku byl mrtev. Prosténal tři noci a morfium pomáhalo už jen málo. Ravic a Veber věděli, že umře. Mohli mu ty tři dny ušetřit. Neudělali to, protože existuje náboženství, které hlásá lásku k bližnímu a zakazuje ukrátit jeho utrpení. A existoval zákon, který je střežil.

„Telegrafoval jste rodině?“ ptal se Ravic.

„Žádnou nemá,“ odpověděl Veber.

„Nebo nějakým příbuzným?“

„Nikoho nemá.“

„Nikoho?“

„Nikoho. Byla tu správcová z jeho domu. Nikdy nedostával dopisy – když nepočítáme katalogy obchodních domů a traktáty proti alkoholismu, tuberkulóze, pohlavním nemocem a tak. Nikdy ho nikdo nenavštívil. Operaci a čtyři týdny na klinice si zaplatil předem. Domovnice tvrdí, že jí slíbil všechen svůj majetek, protože se o něho starala. Chtěla za každou cenu nazpátek peníze za dva týdny. Že prý k němu byla jako vlastní matka. Měl byste tu matku vidět. Tvrdila, že prý kvůli němu měla všemožné výdaje. Zaplatila za něj nájemné. Řekl jsem jí, že tady zaplatil předem a že není důvodu, proč by to se svým bytem neudělal zrovna tak. A ostatně že to je všechno věcí policie. Nato mě proklela.“

„Peníze,“ řekl Ravic, „jak ty dělají lidi vynalézavými.“

Veber se smál. „Vyrozumíme úřady. Ať se starají. O pohřeb taky.“

Ravic se ještě jednou podíval na muže bez příbuzných a bez žaludku. Ležel tam a jeho tvář se v této hodině měnila, jak se předtím za pětatřicet let jeho života nikdy nezměnila. Ze strnulé křeči posledního vdechu vystupovala pomalu přísná tvář smrti. Náhodné zmizelo, známky umírání se setřely a z nepravidelného všedního obličeje vystupovala nepřítomná a mlčenlivá věčná maska. Za hodinu, tu bude už jen ona.

Ravic odcházel. Na chodbě potkal noční sestru. Právě nastupovala službu. „Pán z dvanáctky je mrtvý,“ řekl jí. „Umřel před půl hodinou. Už nemusíte být vzhůru.“ A když viděl její tvář: „Zanechal vám něco?“

Váhala. „Ne. Byl to velmi zdrženlivý pán. A v posledních dnech už skoro nemluvil.“

„Ne, to tedy ne.“

Sestra se podívala na Ravika pohledem hospodyňky. „Měl překrásný necesér, všechno ze stříbra. Vlastně až příliš ozdobný pro pána. Spíš by se hodil pro dámu.“

„Řekla jste mu to?“

„Jednou jsme o tom mluvili. V úterý večer; to byl klidnější. Ale on říkal, že stříbro se hodí i pro muže. A že kartáče jsou mimořádně dobré. Takové že už dnes nedělají.“ Jinak toho moc nenamluvil.“

„Stříbro teď půjde na úřad. Ten muž neměl žádné příbuzné.“

Sestra moudře kývla. „Škoda! Zčerná. A kartáče se zkazí, když už nejsou nové a nepoužívají se. Předtím by se měly vymýt.“

„Ano, škoda,“ souhlasil Ravic. „Lepší by bylo, kdybyste je dostala vy. Pak by z nich měl aspoň někdo radost.“

Sestra se vděčně usmála. „To nevadí, nic jsem nečekala. Umírající málokdy něco darují. Jen ti, kdo se uzdravují. Někteří to ani nedělají ze zloby. Nevěřil byste, pane doktore, jak umírající dovedou být zlí! Co člověku kolikrát řeknou, než umřou!“

Její dětský obličej s červenými tvářičkami byl otevřený a jasný. Nedělala si nic z toho, co se kolem ní dělo, když to nezasahovalo do jejího malého světa. Umírající byli zlobivé děti anebo bezmocné děti. Staráme se o ně, dokud neumřou, a pak přijdou noví; někteří se uzdraví a jsou vděční, jiní ne, a ti jiní umřou. To už tak je. Nic, nad čím by se měl člověk znepokojovat. Daleko důležitější je, zda budou ceny při výprodeji v Bonmarché sníženy o pětadvacet procent – anebo jestli si bratranec Jean vezme Annu Couturierovou.

Taky to je důležitější, pomyslel si Ravic. Malý kruh, který chránil před chaosem. Kam by člověk jinak přišel?

*.*.*

Seděl před kavárnou Triomphe. Bledá a oblačná noc. Bylo teplo, kdesi v dálce se bezzvučně blýskalo. Život se namačkaně plazil po chodnících. Nějaká žena v modrém atlasovém klobouku si přisedla k jeho stolu.

„Zaplatíš mi vermut?“ zeptala se.

„Ano. Ale nech mě na pokoji. Někoho čekám.“

„Můžeme čekat společně.“

„Radši ne. Čekám zápasnici ze Sportovního paláce.“

Žena se usmála. Byla tak tlustě našminkovaná, že úsměv se objevil jen na rtech. Všechno ostatní bylo jako bílá maska. „Pojď se mnou,“ řekla. „Mám sladký byteček a jsem dobrá.“

Ravic zavrtěl hlavou. Položil na stůl pětifrankovou bankovku. „Tady. Adié. A mnoho štěstí.“

Žena vzala bankovku, stočila ji a zasunula pod podvazek. „Světobol?“ zeptala se.

„Ne.“

„Jsem dobrá na světobol. Mám jednu moc hezkou kamarádku. Mladou,“ připojila po odmlce. „Prsa jak Eifelovky.“

„Až jindy.“

„No dobrá.“ Žena vstala a posadila se o několik stolů dál. Několikrát se podívala směrem k němu, pak si koupila sportovní noviny a začetla se do výsledků.

Ravic se upřeně díval na hemžení, které se bez ustání sunulo kolem stolků. V kavárně hrála kapela vídeňské valčíky. Blýskání zesílilo. U vedlejšího stolu se usadila skupina mladých homosexuálů, koketních a štěbetajících jako hejno papoušků. U uší kotlety, nejnovější módu, a saka příliš široká v ramenou a příliš úzká v pase.

U Ravikova stolku se zastavila dívka a dívala se na něho. Připadala mu nějak povědomá; – ale znal jich tolik. Vypadala jako jedna z těch křehčích prostitutek, přitažlivých svou bezmocností.

„Už se na mě nepamatujete?“ zeptala se.

„Ale ano,“ odpověděl Ravic. Neměl nejmenší tušení. „Jak se daří?“

„Dobře. Ale vy se na mě skutečně nepamatujete?“

„Zapomínám jména. Ale samozřejmě si na vás pamatuji. Už jsme se dlouho neviděli.“

„Ano. Tenkrát jste Bobovi nahnal pořádně strachu.“ Usmála se. „Zachránil jste mi život a teď už se.na mě nepamatujete.“

Bobo. Zachránil život. Porodní bába. Ravic se konečně rozpomněl. „Vy jste Lucienne,“ řekl. „Samozřejmě.Tenkrát jste byla nemocná. Dneska jste zdravá. Tím to je. Proto jsem vás hned nepoznal.“

Lucienne zářila. „Skutečně! Vy se opravdu pamatujete! Mockrát děkuji za těch sto franků, které jste vyrazil z té báby.“

„To – ach ano – „ Tenkrát po neúspěchu u paní Boucherové poslal Lucienne něco ze svého. „Bohužel to nebylo všecko.“

„To bylo dost. Já už jsem nepočítala s ničím.“

„Tak to je v pořádku. Nechcete se mnou něco vypít, Lucienne?“

Kývla a opatrně se posadila vedle něho. „Cinzano se sodou.“

„Jak žijete, Lucienne?“

„Vede se mi moc dobře.“

„Jste ještě pořád s Bobem?“

„Ano, jistě. Ale on je teď jiný, lepší.“

„To je dobře.“

Nebylo třeba se dlouze vyptávat. Z malé švadlenky se stala malá prostitutka. Tak kvůli tomu ji dal dohromady. Bobo se postaral o zbytek. Strach z dětí už mít nemusela. O důvod víc. Byla ještě začátečnice – ta troška detinskosti jí ještě propůjčovala půvab pro postarší rutínéry –. Kousek porcelánu, ještě úplně neotřelý příliš častým používáním. Pila drobnými doušky jako pták, ale oči už jí bloudily kolem. Nebyl to zrovna potěšující pohled. Ale taky nic zvlášť politováníhodného. Zkrátka jen kousíček života, který klouzal po šikmé ploše. „Jsi spokojená?“ zeptal se.

Kývla. Ravic viděl, že je opravdu spokojená. Připadalo jí, že je všechno v pořádku. Nebylo co dramatizovat. „Jste sám?“ zeptala se.

„Ano, Lucienne.“

„I když je takovýhle večer?“

„Ano.“

Plaše se na něho usmála. „Mám čas,“ řekla.

Co to se mnou je? pomyslil si Ravic. Vypadám tak hladově, že mi už kdejaká prostitutka nabízí kus své prodejné lásky? „Je to k tobě moc daleko, Lucienne. Nemám tolik času.“

„Nemůžeme jet ke mně. Bobo o tom nesmí vědět.“

Ravic se na ni podíval. „Bobo o tom vůbec neví?“

„To ano. O těch druhých ví. Dává přece pozor.“ Usmála se. „Je ještě tak mladý. Myslí si, že bych mu jinak ty peníze nedala. Od vás nechci žádné peníze.“

„Proto nesmí Bobo nic vědět?“

„Proto ne. Ale žárlil by. A to je pak divoký.“

„Žárlí na všechny?“

Lucienne udiveně vzhlédla. „Samozřejmě že ne. To druhé je přece obchod.“

„Tedy jen tenkrát, když je to zadarmo?“

Lucienne váhala. Pak pomalu zčervenala. „Ne proto. Jenom když si myslí, že je v tom i něco jiného.“ Zase váhala. „Že něco cítím.“

Nedívala se na něho. Ravic ji vzal za ruku, která ztraceně ležela na stole. „Lucienne,“ řekl. „To je hezké, že sis vzpomněla. A že se mnou chceš jít. Jsi moc hezká a rád bych tě vzal s sebou. Ale nemůžu spát s někým, koho jsem operoval. Chápeš to?“

Zdvihla dlouhé žerné řasy a rychle kývla. „Ano.“ Vstala. „Tak já už půjdu.“

„Sbohem, Lucienne. Mnoho štěstí. Dej na sebe pozor, abys nebyla nemocná.“

„Ano.“

Ravic napsal něco na lístek. „Jestli to nemáš, tak si to obstarej. Je to nejlepší. A nedávej všechny peníze Bobovi.“

Usmála se a zavrtěla hlavou. Věděla, a Ravic to věděl taky, že to stejně udělá. Díval se za ni, dokud nezmizela v davu. Pak kývl na číšníka.

Žena v modrém klobouku prošla kolem. Celou příhodu sledovala. Ovívala se složenými novinami a předvedla ústa plná falešných zubů. „Buď jsi impotentní, anebo teplý, slad’oušku,“ řekla přívětivě v chůzi. „Hodně štěstí a srdečně děkuji.“

Ravic šel teplou nocí. Nad střechami křižovaly blesky. Nepohnul se ani vánek. Všiml si, že vchod do Louvru je osvětlený. Dveře byly otevřené. Vešel dovnitř.

Byla to jedna z nočních výstav. V některých sálech se svítilo. Prošel egyptskou sbírkou, která vypadala jako obrovský osvětlený hrob. Seděli a stáli tam zkamenělí králové z dob před třemi tisíci lety a nehnutě sledovali svýma žulovýma očima skupinky pomalu se procházejících studentů, ženy v loňských kloboučcích a starší unuděné muže. Páchlo to tam po prachu, mrtvém vzduchu a nesmrtelnosti.

V řeckém oddělení si před Venuší Miloskou špitalo několik děvčat, která se jí nepodobala ani za mák. Ravic se zastavil. Po žule a zeleném syenitu Egypťanů působil mramor dekadentně a změkčile. Půvabně baculatá Venuše měla v sobě cosi ze spokojené, koupající se paničky; krásná a bezmyšlenkovitá. Apollo, zabíječ ještěrek, byl homosexuál, který by měl víc cvičit. Ale stáli v sálech, to je zabíjelo.

Egypťanům to neuškodilo; byli vytvoření pro hroby a chrámy. Řekové potřebovali slunce, vzduch a sloupy, jimiž svítilo zlaté světlo Athén.

Šel dál. Proti němu se chladně otvírala velká hala se schodišti. A náhle, vysoko nade vším, se vznášela Niké Samothrácká.

Už dávno ji neviděl. Naposled jednoho šedého dne, kdy mramor vypadal nepohledně a princezna vítězství ve špinavém zimním světle muzea váhala a mrzla. Teď se ale tyčila vysoko nad schodišti, na vyčnívajícím fragmentu mramorové lodi, osvícená světlomety, zářící, křídla doširoka rozpjatá, roucho větrem těsně přitisknuté ke kráčejícímu tělu, světlá a připravená vzlétnout. Za ní jako by šumělo vínově zbarvené moře u Salaminy a nebesa byla temná sametem očekávání.

Nevěděla nic o morálce. Nevěděla nic o problémech. Neznala bouře a černé hlubiny krve. Znala jen vítězství a porážku a obojí bylo skoro stejné. Nebyla pokušení, byla let. Nebyla vábení, byla bezstarostnost. Neskrývala žádné tajemtsví a-a přece vzrušovala víc než Venuše, která skrývala své pohlaví, a tím na ně upozorňovala. Byla příbuzná s ptáky a loďmi – s větrem, vlnami a obzorem. Byla bez vlasti.

Byla bez vlasti, pomyslel si Ravic. Ale taky žádnou nepotřebovala. Domovem jí byla každá loď. Byla doma tam, kde sídlily odvaha a boj, nebo porážka, pokud nepropadla zoufalství. Nebyla jen bohyní vítězství – byla i bohyní všech dobrodružství a bohyní emigrantů – pokud se nevzdali.

Ohlédl se. Ve dvoraně už nikdo nebyl. Studenti a lidé s bedekry odešli domů. Domů – existovalo pro toho, kdo nikam nepatřil, jiné přístřeší než onen nepokojný útulek v srdci někoho druhého po krátký čas? Nebyl to důvod, proč láska, jestliže zasáhla srdce vyhnanou, jimi tak otřásla a tak je ovládala – protože neměli nic jiného? Nepokoušel se právě proto jít jí z cesty? A nepřišla za ním a nedostihla ho a nesrazila k zemi? Bylo obtížnější vzpřímit se na kluzkém ledě ciziny než na důvěrně známé půdě domova.

Něco upoutalo jeho pozornost. Cosi malého, třepotavého, bílého. Motýl, který zřejmě vletěl otevřenými dveřmi vchodu. Přiletěl od vyhřátých záhonů růží v Tuileriích, možná vyplašený ze svého voňavého spánku párem milenců, pak oslepený světly, neznámými slunci, tolika a tak matoucími – utekl se do ochranné temnoty, kterou skýtaly těžké dveře vchodu – a teď se ztraceně a statečně motal obrovskou halou, v níž zemře – unaví se, usne na mramorové římse, výstupku okna anebo vysoko nahoře na rameni zářící bohyně, ráno bude hledat květiny a život a světlý med květů a nenajde je a pak po nějaké době zase usne na tisíciletém mramoru, už zesláblejší, až něžné, spolehlivé nožky povolí a on spadne dolů, tenounký lístek předčasného podzimu.

Sentimentalita, pomyslel si Ravic. Bohyně vítězství a motýl uprchlík. Laciný symbol. Ale co jiného nás dojímá než laciné věci, laciné symboly, laciné city, laciná sentimentalita? Co je udělalo tak lacinými? Jejich až příliš zřetelná pravda? Snobismus vyprchá, když jde člověku o krk. Motýl zmizel v pološeru kupole. Ravic vyšel ven. Proti němu zavanul teplý vzduch jako vlahá lázeň. Zastavil se. Laciné city! Nebyl on sám vydán všanc tomu nejlacinějšímu citu ze všech? Díval se na rozlehlé nádvoří, v němž se krčily stíny staletí, a ucítil, jak to náhle do něho udeřilo pěstmi. Skoro se pod tím útokem zapotácel. Před očima měl ještě stále přízrak bílé, vzlétající Niké – ale za ní se ze stínu vynořila jiná tvář, laciná tvář, drahocenná tvář, na níž se jeho fantazie zachytila jako indický závoj na růžovém keři plném trnů. Trhal za něj, avšak trny držely pevně, držely ta hedvábná a zlatá vlákna, byly s nimi již tak propleteny, že oči už nedokázaly přesně rozlišit trnité křoví od třpytného tkaniva.

Tvář! Tvář! Kdo se ptal, jestli byla laciná, anebo drahocenná. Ojedinělá, anebo tuctová? Člověk si mohl klást takové otázky předtím – ale když už byl jednou lapen, pak už to nevěděl. Byl zajatcem lásky – nikoliv jednotlivého člověka, který náhodou nesl její jméno. Kdo ještě mohl soudit, oslepen plameny fantazie? Láska nezná hodnoty.

Nebe se snížilo. Neslyšné blesky vytrhávaly na okamžiky sírová oblaka z temnoty noci. Beztvaré dusno leželo tisíci slepých očí na střechách, Ravic šel ulicí Rivoli. Pod podloubími zářily výkladní skříně. Kolem nich se šinul proud lidí. Automobily vypadaly jako řetěz blikajících světel. Já si tu jdu, myslel si Ravic, jeden mezi tisíci, pomalu kolem těchhle výkladů s blýskavým brakem i drahocennými věcmi, ruce v kapsách, prostě člověk na večerní procházce – a v mých žilách se chvěje krev a v šedých a bílých pulsujících závitech dvou hrstí slizovité hmoty zvané mozek zuří neviditelná bitva, která působí, že skutečnost se jeví jako neskutečná a neskutečnost skutečná. Cítím, jak do mne narážejí paže, letmo se mne dotýkají těla, oči si mě prohlížejí, slyším auta, hlasy, vření hmatatelné skutečnosti, jsem uprostřed ní a přece vzdálený víc než na Měsíci – jsem na jakési planetě, vně logiky a faktů, cosi na mě křičí jedno jméno a ví, že to není to jméno, a přesto křičí, křičí do mlčení, které tu je odevždy a v němž už doznělo mnoho výkřiků a z něhož se nikdy nevrátila odpověď, a ono cosi to ví, a přesto křičí, ten křik noci lásky a noci smrti, křik extáze a hroutícího se vědomí, džungle a pouště, a i kdybych věděl tisíc odpovědí, tahle jediná je mimo mě a já jí nikdy nedosáhnu.

Láska! Co všechno se už skrylo za tím jménem! Od nejjemnější něžnosti kůže až k nejzazšímu zjitření ducha, od nejprostšího přání mít rodinu až ke smrtelné křeči, od zběsilého chtíče až k Jákobově boji s andělem. Tady si jdu, muž více než čtyřicetiletý, odchovanec mnoha škol, kterého sráželi k zemi a jenž se znovu vzpřímil, se zkušeností a věděním, prosetý sítem let, tvrdší, kritičtější, chladnější – nechtěl jsem to a nevěřil jsem tomu, nemyslel jsem si, že to ještě někdy přijde – a teď je to tady, a veškerá zkušenost není k ničemu, veškeré vědění jen zvyšuje palčivost – a co hoří líp na hranici citu než suchý cynismus a nashromážděné dřevo kritických let?

*.*.*

Šel a šel, noc byla širá a rozléhala se; šel bezmyšlenkovitě dál a nevěděl, jestli uplynuly hodiny anebo minuty, a jen slabě se podivil, když zjistil, že je v zahradách za avenue Raphael.

Dům na rohu Pascalovy ulice. Poschodí, nezřetelně ustupující vzhůru – nahoře ateliéry, některé osvětlené. Nalezl Joanina okna. Svítilo se v nich. Byla doma. Ale možná, že ani nebyla doma, jenom světla svítila. Nenáviděla návraty do temných místností. Zrovna jako on. Ravic zašel do ulice. Před domem stálo několik aut. Mezi nimi žlutý roadster, obyčejný stroj, předělaný na závodní vůz. To by mohlo být auto toho druhého. Vůz pro herce. Červená kožená sedadla, přístrojová deska jako do letadla, se spoustou zbytečných páček – přirozeně, to musel být on. Jsem žárlivý? pomyslel si užasle Ravic. Žárlivý na náhodný objekt, na který se zavěsila? Žárlivý na něco, co se mě vůbec netýká? Člověk může být žárlivý na lásku, která se odvrátila – ale ne na něco, k čemu se obrátila.

Šel zpátky k parku. Ze tmy voněly květy, sladká vůně smíšená s pachem půdy a chladnoucí zeleně. Voněly silně, jako před bouřkou. Našel lavičku a posadil se. To nejsem já, pomyslil si, tenhle opozdilý milenec, posedávající tady na lavičce před domem ženy, která ho opustila, a vzhlížející do jejího okna! To nejsem já, otřásaný žárlivostí, kterou můžu přesně rozpitvat a přece ji nedokážu zvládnout. To nejsem já, tenhle pošetilec tady, který by dal roky života za to, aby mohl vrátit čas a aby znovu mohl mít to světlovlasé nic, které mu žvatlalo do ucha věčně stejné hlouposti! To nejsem já, který – k čertu se všemi výmluvami – tady sedí a je žárlivý a rozervaný a je mu bídně a který by nejradši tamhleten vůz zapálil!

Hledal cigaretu. Tiché řeřavé světélko. Neviditelný kouř. Krátká svítící dráha zápalky. Proč nejde nahoru do ateliéru? Co by se mohlo stát? Není ještě tak pozdě. Světlo ještě svítilo. Však by tu situaci zvládl. Proč pro ni nejde? Teď, když už všechno ví? Proč pro ni nejde a nevezme ji s sebou, aby ji už nikdy nepustil?

Zíral do temnoty. K čemu by to bylo? Co by se stalo? Toho druhého nemohl vyhodit. Ze srdce druhého se nedalo vyhodit nic a nikdo. Nemohl ji mít, když k němu tenkrát přišla? Proč to neudělal?

Zahodil cigaretu. Protože to nestačilo. Tak to bylo, chtěl víc. Nestačilo by, dokonce ani kdyby přišla, dokonce ani kdyby se vrátila a kdyby všechno bylo zapomenuto a pohřbeno, nikdy by to nestačilo, jaksi zvláštně a strašlivě by to už nikdy nestačilo. Něco se pokazilo, paprsek fantazie jednoho dne minul zrcadlo, které ho zachycovalo a vrhalo ho zpět ještě žhavější; nyní paprsek vystřelil mimo, do slepé nesplnitelnosti, a už nic víc ho nemohlo vrátit, žádné zrcadlo, ani tisíc zrcadel. Mohly zachytit jenom ještě jeho část, ale už ho nikdy nemohly vrátit; bloudil jako dávno ztracený přízrak po pustých nebesích lásky a naplňoval je už jen zářivou, beztvarou mlhou, a už nikdy nevytvoří duhu kolem milované hlavy. Magický kruh se rozlomil, nářek zůstal, avšak z naděje zbyly jen střepy.

Z domu někdo vyšel. Nějaký muž. Ravic se napřímil. Za ním šla žena. Smáli se. Nebyli to oni. Jeden z vozů nastartoval a odjel. Ravic si vzal další cigaretu. Byl by ji dokázal udržet? Jen iluzi, stěží něco víc. Ale cožpak iluze nestačí? Může člověk kdy dosáhnout něčeho víc? Kdo ví něco o černém víru života, jenž bezejmenný proudí pod smysly, které ho vytvářely z temného kolotání věcí ve stůl a lampu a vlast a tebe a lásku? Bylo to jen tušení a děsivé přítmí. Nestačí to?

Nestačí. Stačí to jen tehdy, když na to člověk věří. Když však už jednou křišťál pukl pod kladivem pochybností, mohl ho člověk nejvýš slepit, nic víc. Slepit, lhát si a dívat se na lomené světlo, které kdysi bylo bílým třpytem! Nic se nevrací. Nic znovu nepřijímá tvar. Nic. I kdyby se Joan vrátila, nebylo by to totéž. Slepený křištál. Okamžik byl promeškán. A nic ho už nevrátí zpět.

Pocítil ostrou, nesnesitelnou bolest. Něco se v něm trhalo, roztrhlo se. Můj bože, můj bože, říkal si v duchu. Že tak můžu trpět. Tak tím trpět. Dívám se sám sobě přes rameno, ale to na věci nic nemění. Vím, že kdybych to dostal, že bych to opět pustil, ale to mou touhu neutiší. Pitvám to jako mrtvé tělo na stole v márnici – tím se to stává jen tisíckrát živějším. Vím, že to jednou přejde – ale nepomůže mi to. Zíral oslepenýma očima nahoru do oken. Cítil se strašlivě směšný – a ani tím se nic nezměnilo.

Nad městem najednou zahřměl hrom. Do křoví zapleskaly kapky deště. Ravic vstal. Viděl, jak se na ulici objevily skvrnky černého stříbra. Déšť se rozezpíval. Těžké kapky deště ho udeřily teple do tváře. A najednou nevěděl, jestli je směšný anebo zoufalý, jestli trpí anebo ne – věděl jen, že žije. Žije! Je tu, opět se ho to zmocnilo, třáslo jím to, už nebyl pouhým divákem, už nestál stranou, mocná zář nekontrolovatelného citu opět letěla jeho žilami jako oheň trubkami vysokých pecí, bylo skoro lhostejné, jestli je štastný nebo neštastný, žil a plně cítil, že žije, a to bylo dost!

Stál v dešti, který na něj dopadal jako nebeská kulometná palba. Stál tam a byl deštěm a bouří a vodou a zemí, blesky od horizontů se křížily v něm; byl tvorem, živlem; už nic nemělo jméno a tím se stalo osamoceným, všechno bylo totožné, láska, padající voda, siné blesky nad střechami, země, která se jakoby vzpínala, už tu nebyly žádné hranice a on k tomu všemu patřil, štěstí a neštěstí se staly už jen prázdnými slupkami, odmrštěné mohutným pocitem, že žije a že cítí svůj život. „Ty tam nahoře,“ promluvil vzhůru k osvětlenému oknu a smál se a nevěděl, že se směje. „Ty malé světýlko, ty fato morgáno, ty tváři, která máš nade mnou podivnou moc zde na této planetě, na níž existují statisíce jiných tváří, lepších, hezčích, chytřejších, dobrotivějších, věrnějších, chápavějších – ty náhodo, vržená mně jedné noci do cesty, vpadnuvší do mého života, ty připlavený, bezmyšlenkovitý, majetnický cite, kterýs mi ve spánku zalezl pod kůži, ty, která o mně nevíš málem nic jiného, než že jsem se bránil, a která ses mi proto vrhla vstříc, až jsem se přestal bránit, a kterás potom chtěla pořád víc, buď pozdravena! Zde stojím a myslel jsem, že už tak nikdy nebudu stát. Déšť mi stéká pod košili a je teplejší i chladivější a měkčí než tvoje ruce a tvoje pleť, zde stojím, bídný a s pařáty žárlivosti v žaludku, toužící po tobě, opovrhující tebou, obdivující tě a zbožňující tě, protože jsi vrhla blesk, který zapálil, blesk, spočívající v každém klíně, jiskru života, černý oheň; zde stojím, už ne jako nebožtík na dovolené s trochou cynismu, sarkasmu a odvahy, už ne studený; už zase živý, třebas i trpící, ale opět otevřený bouřím života, znovuzrozený do jeho prosté moci. Buď blahoslavena, madono s přelétavým srdcem, Niké s rumunským přízvukem. Sne anebo šalbo, rozbité zrcadlo temného boha, ty nic netušící – díky ti! Nikdy ti to neřeknu, neboť bys z toho nemilosrdně vytloukala kapitál, ale dalas mi to, co mi nemohli dát ani Platón, ani chryzantémy, ani útěk, ani volnost, veškerá poezie a veškeré milosrdenství, zoufalství anebo nejzazší a nejtrpělivější naděje: prostý, silný, bezprostřední život, který se mi v této době mezi dvěma katastrofami zdál být zločinem! Buď pozdravena! Díky! Musel jsem tě ztratit, abych to pochopil! Buď pozdravena.

Déšť se změnil ve stříbrnou, třpytivou oponu. Křoviny se rozvoněly. I země silně a vděčně voněla. Z domu naproti kdosi vyběhl a spěšně stáhl střechu u žlutého roadsteru. Bylo to lhostejné. Byla tu noc, déšť z hvězd, který se mysticky oplodňující řinul na kamenné město s jeho alejemi a zahradami, milióny květů mu nastavovaly svá pestrá pohlaví a přijímaly ho a déšť se vrhal do miliónů rozpjatých zpeřených náručí větví, zarýval se pod zemi k temnému spojení s milióny čekajících kořínků; déšť, noc, příroda, růst, to všecko tu bylo a nestaralo se o zkázu, smrt, zločince, falešné svaté, vítězství nebo porážku, bylo to zde jako každý rok, a této noci k tomu patřil i on, rozlouplá ulita, protahující se život, život, život, zdravený a blahoslavený!

Rychle šel zahradami a ulicemi. Neobracel se, šel a šel, a koruny stromů Bouloňského lesíka ho přijaly jako obrovský, bzučící úl; déšť na ně bubnoval, kolébaly se a odpovídaly a jemu připadalo, jako by byl znovu mladý a jako by šel poprvé k ženě.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024