I
Malý operační sál byl jasně osvětlen. Vypadal jako hygienické řeznictví. Stály tu kbelíky s vatou prosáklou krví, povalovaly se tu obvazy a tampóny, červeň se s křiklavým patosem odrážela od vší té bělosti. Veber seděl v předsálí u emailového kovového stolku a psal si poznámky, sestra vyvařovala nástroje; voda bublala, světlo jako by bzučelo, jen tělo na stole leželo samo pro sebe – jeho se to všechno kolem už netýkalo.
Ravic si pustil na ruce tekuté mýdlo a začal se umývat. Myl se s podrážděnou zarytostí, jako by si chtěl sedřít kůži.
„Svinská práce!“ mumlal si přitom. „Zatracená svinská práce!“
Instrumentářka se na něho pohoršené podívala. Veber vzhlédl. „Jen klid, Evženie! Všichni chirurgové klejí. Zvlášť, když se něco nepovede. Už byste na to měla být zvyklá.“
Sestra hodila hrst operačních nástrojů do vroucí vody. „Profesor Perrier nikdy neklel,“ prohlásila uraženě. „A přesto zachránil mnoho lidí.“
„Profesor Perrier byl specialista na operace mozku. Ta nejsubtilnější jemná mechanika, Evženie. My řežeme břicha. To je něco jiného.“ Veber sklapl zápisník a vstal. „Pracoval jste dobře, Raviku. Ale proti fušerům člověk koneckonců nic nezmůže.“
„Ale ano – někdy ano.“ Ravic si utřel ruce a zapálil si cigaretu. Sestra s mlčenlivým nesouhlasem otevřela okno. „Bravo, Evženie,“ chválil Veber. „Vždycky podle předpisu.“
„Mám v životě své povinnosti. Nestojím o to vyletět do vzduchu.“
„To je hezké, Evženie, a uklidňující.“
„Někteří zkrátka žádné povinnosti nemají. A nechtějí žádné mít.“
„To platí vám, Raviku!“ Veber se smál. „Radši zmizíme. Evženie je po ránu vždycky hrozně agresivní. A tady se už stejně nedá nic dělat.“
Ravic se ohlédl. Podíval se na sestru s povinnostmi. Neohroženě opětovala jeho pohled. Brýle s niklovými obroučkami propůjčovaly jejímu obličeji ‚jakousi nedotknutelnost. Byla člověk jako on, připadala mu však cizejší než nějaký strom. „Promiňte,“ řekl. „Máte pravdu.“
Na bílém stole leželo to, co ještě před několika hodinami bylo nadějí, dechem, bolestí a roztřeseným životem. Teď‘ už to byla jen nevnímající mrtvola – a lidský automat jménem sestra Evženie, pyšný na to, že nikdy neudělal chybný krok, to cosi přikryl a odjížděl s tím pryč. Takové přežívají věčně, pomyslel si Ravic. Světlo tyhle duše ze dřeva nemiluje, proto na ně zapomíná a nechá je dlouho žít.
„Na shledanou, Evženie,“ řekl Veber. „Pořádně se dnes vyspěte.“
„Na shledanou, doktore Vebere. Děkuji, pane doktore.“
„Na shledanou,“ řekl Ravic. – „Promiňte mi mé klení.“
„Dobré jitro,“ odvětila ledově Evženie.
Veber se usmál. „Železný charakter.“
*.*.*
Venku bylo Šedé ráno. Ulicemi drkotaly popelářské vozy. Veber si ohrnul límec. „Hnusné počasí. Nemám vás svézt, Raviku?“
„Ne, děkuji. Projdu se.“
„V tomhle počasí? Můžu vás zavézt k hotelu. Mám to při cestě.“
Ravic zavrtěl hlavou. „Děkuji, Vebere.“
Veber se na něho pátravě podíval. „To je zvláštní, vás pořád ještě rozčiluje, když vám někdo zůstane pod nožem. Děláte v tom přece už patnáct let a znáte to.“
„Ano, znám to. A taky mě to nerozčiluje.“
Veber stál před Ravikem, podsaditý a žoviální. Jeho velký, kulatý obličej se leskl jako jablíčko. Černý zastřižený knír, mokrý od deště, se třpytil. U chodníku stál buick a třpytil se taky. V něm teď odjede Veber v pohodlí domů na předměstí – do růžového domečku jako pro panenky, uvnitř s čisťounkou, nablýskanou ženou a dvěma čisťounkými, nablýskanými dětičkami, s čisťounkou, nablýskanou existencí. Jak by mu člověk mohl vysvětlit něco z toho bezdechého napětí, když nůž nasazuje k prvnímu řezu, když se uzounká rudá stopa krve táhne za lehkým tlakem nože, když svorky a háčky rozvírají tělo jako mnohonásobnou oponu, když se objeví vnitřnosti, které nikdy nespatřily světlo, když člověk jako lovec v džungli sleduje stopu a najednou jí stojí tváří v tvář, oné obrovské šelmě smrti, číhající ve zničených tkáních, v hlízách, v nádorech, v trhlinách – a když začíná boj, ve kterém jsou jedinými zbraněmi tenká čepel a jehla a nekonečně jistá ruka – jak mu měl člověk vysvětlit, co to znamená, když uprostřed oslňující bělosti nejvyššího soustředění najednou padne do krve temný stín, majestátní výsměch, který jako by otupil skalpel, zlomil jehlu a ochromil ruku – a když toto neviditelné, záhadné, pulsující cosi – totiž život – náhle mizí pod bezmocnýma rukama jako moře za odlivu, rozpadá se, vtahováno přízračným vírem, jejž nelze dosáhnout ani zkrotit, a když se tvář, která právě teď ještě dýchala a byla Já a měla jméno, promění v bezejmennou, strnulou masku – ta nesmyslná, bouřící se bezmocnost – jak ji vysvětlit – co se o ní mělo říci?
Veber si kapesníkem otřel s kníru lesklé kapky. „Pracoval jste báječně, Raviku. Já bych to nesvedl. Že jste nemohl zachránit, co zpackal fušer, to je věc, která se vás netýká.
Kam bychom přišli, kdybychom se na to dívali jinak?
„Ano,“ řekl Ravic. „Kam bychom přišli?“
Veber zastrčil kapesník. „Po všem, co jste prodělal, byste vlastně měl být zatroleně otrlý.“
Ravic se na něho podíval se stopou ironie. „Otrlý se člověk nestane nikdy. Může si jenom na hodně věcí zvyknout.“
„To jsem měl na mysli.“
„Ano, a na leccos si člověk nezvykne nikdy. Ale to se dá těžko zjistit. Řekněme, že to byla káva. Možná že to opravdu udělala káva, která mě tak probudila. A my to zaměňujeme s rozčilením.“
„Káva byla dobrá, co?“
„Vynikající.“
„Ve vaření kávy se vyznám. Měl jsem takové tušení, že ji budete potřebovat, a proto jsem ji uvařil sám. To bylo něco jiného než ta černá brynda, jakou obvykle vyrábí Evženie, co?“
„To se nedá srovnat. Ve vaření kávy jste mistr.“
Veber nasedl do svého vozu. Nastartoval a vyklonil se z okna. „Nemám vás přece jenom rychle vysadit u vašeho hotelu? Musíte být děsně unavený.“
Jako tuleň, pomyslel si Ravic nepřítomně. Vypadá jako zdravý tuleň. Ale co má být? Proč mě to napadlo? Nač pořád tohle dvojité myšlení? „Nejsem unavený,“ řekl. „Káva mě probudila. Spěte dobře, Vebere.“
Veber se smál. Jeho zuby se blýskaly pod černým knírem. „Už si nelehnu. Půjdu pracovat na zahradu. Sázet narcisy a tulipány.“
Tulipány a narcisy, myslel si Ravic. V upravených záhoncích a mezi nimi čisťounké pěšinky vysypané kamínky. Tulipány a narcisy – broskvově a zlatě zbarvený příval jara. „Na shledanou, Vebere,“ řekl. „Postaráte se o to další?“
„Samozřejmě. Ještě vás večer zavolám. Honorář bude bohužel nízký. Nebude stát ani za řeč. Děvče bylo chudé a zřejmě nemělo příbuzné. Ještě uvidíme.“
Ravic mávl odmítavě rukou.
„Dala Evženii sto franků. Zdá se, že to je všechno, co měla. To by znamenalo pětadvacet pro vás.“
„Dobře, dobře,“ řekl Ravic netrpělivě. „Na shledanou, Vebere.“
„Na shledanou zítra v osm.“
*.*.*
Ravic šel pomalu Lauristonovou ulicí. Kdyby bylo léto, sedl by si v Bouloňském lesíku někde na lavičku do ranního slunce a bezmyšlenkovitě by zíral do vody a na zelené stromy, až by napětí povolilo. Pak by odjel do hotelu a vyspal by se.
Vešel do bistra na roku Boissiérovy ulice. U výčepního pultu stálo několik dělníků a řidičů nákladních aut. Pili horkou černou kávu a namáčeli si do ní rohlíky. Ravic je chvíli pozoroval. To byl bezpečný, prostý život, pozemské bytí, které člověk může popadnout do rukou, zpracovat, večer únava, jídlo, žena a hluboký, bezesný spánek.
„Višňovku,“ řekl.
Umírající dívka měla na pravé noze kolem kotníku tenký, levný pozlacený řetízek – jedna z těch pošetilostí, jakých je člověk schopen jen když je mladý, sentimentální a bez vkusu. Řetízek s malou destičkou s nápisem „Toujours Charles“, připevněný kolem kotníku tak, že se nedal sejmout; řetízek, který vyprávěl příběh o nedělích u Seiny, o zamilovanosti a hloupém mládí, o malém klenotnickém obchůdku někde v Neuilly, o zářijových nocích v podkrovní světničce – a pak najednou to nepřišlo, čekání, strach – Toujours Charles, který už o sobě nedal vědět, kamarádka, která měla adresu, porodní bába kdesi, stůl s voskovaným plátnem, zběsilá bolest a krev, krev, zděšený obličej stařeny, paže, které člověka spěšně strkají do taxíku, aby se ho zbavily, dny utrpení zalézajícího do doupěte a konečně převoz, nemocnice, posledních sto franků smačkaných v horké, vlhké ruce a příliš pozdě.
Rádio začalo kňourat. Tango, k němuž nosový hlas zpíval slabomyslné veršíky. Ravic se přistihl, že si ještě jednou prochází celou operaci. Probral každý pohyb ruky. O několik hodin dřív by tu snad ještě byla naděje. Veber ho telefonicky sháněl. Ravic nebyl v hotelu. A tak musela ta dívka umřít, protože on postával na mostě de l’Alma. Veber takové operace nemohl dělat sám. Nesmyslnost náhody. Noha se zlatým řetízkem, ochable vbočená dovnitř. „Pojď v bárku mou, luna tak čarovně svití,“ mečel uskřípnutý tenor falzetem.
Ravic zaplatil a vyšel. Venku zastavil taxi. „Jeďte k Osirisu.“
*.*.*
Osiris byl velký, středostavovský bordel s obrovským barem v egyptském stylu.
„Právě zavíráme,“ ohlásil vrátný. „Už tam nikdo není.“
„Nikdo?“
„Jen madam Rolanda. Dámy jsou už všechny pryč.“
„Dobrá.“
Vrátný nevrle dupal galošemi po dláždění. „Nechcete si nechat toho taxíka? Potom už tak snadno žádný nechytnete. Tady se skončilo.“
„To už jste mi jednou řekl. Však já potom ještě nějaký seženu.“
Ravic zastrčil vrátnému do náprsní kapsy krabičku cigaret a prošel úzkou uličkou kolem šatny do velkého sálu. Bar byl prázdný; skýtal obvyklý obraz po maloměšťáckém hýření – louže rozlitého vína, několik převrhnutých židlí, nedopalky cigaret na podlaze a pach tabáku, sladkých voňavek a pleti.
„Rolando,“ řekl Ravic.
Stála před stolem, na kterém ležela kupa růžového hedvábného prádla. „Raviku,“ odpověděla nevzrušeně. „Je už pozdě. Co chceš? – Děvče, anebo něco k pití? Nebo obojí?“
„Vodku. Polskou.“
Rolanda přinesla láhev a sklenici. „Posluž si sám. Musím ještě roztřídit a sepsat prádlo. Auto z prádelny tu bude každou minutu. Když si člověk všechno nezapíše, krade ta banda jako hejno strak. Šoféři, rozumíš. Dárky pro svá děvčata.“
Ravic kývl. „Pusť hudbu, Rolando. Hlasitě.“
„Dobře.“
Rolanda pustila rádio. Bubny a bicí nástroje zaburácely vysokým a prázdným sálem.
„Není to moc nahlas, Raviku?“
„Ne.“
Moc nahlas. Co je moc hlasité? Jen ticho, ve kterém se člověk rozletí na kusy jako ve vzduchoprázdnem prostoru.
„Hotovo.“ Rolanda přišla k Ravikovu stolu. Měla pevnou postavu, jasnou tvář a klidné, černé oči. Černé, puritánské šaty, které měla na sobě, ji označovaly jako nadřízenou, odlišovaly ji od téměř nahých prostitutek.
„Napij se se mnou, Rolando.“
„Dobře.“
Ravic donesl od baru skleničku a nalil. Rolanda zadržela láhev, když byla sklenka do poloviny plná. „Dost. Víc nevypiju.“
„Nedolité skleničky jsou hnusné. Co nevypiješ, nech stát.“
„Proč? To by přece bylo plýtvání.“
Ravic vzhlédl. Viděl spolehlivý, rozumný obličej a usmál se. „Plýtvání. Starý francouzský strach. Nač šetřit? Tebe taky nikdo nešetří.“
„Tohle je obchod. To je něco jiného.“
Ravic se rozesmál. „Tak si na něj připijeme! Čím by byl svět bez obchodní morálky? Houfem zločinců, idealistů a lenochů.“
„Potřebuješ děvče,“ prohlásila Rolanda. „Můžu zatelefonovat Kivi. Je velice dobrá. Jednadvacet let.“
„Tak. Jí je taky jednadvacet. To pro mě dneska není.“
Ravic si znovu nalil plnou skleničku. „Rolando, na co vlastně myslíš, než usneš?“
„Většinou na nic. Na to bývám moc unavená.“
„A když nejsi moc unavená?“
„Na Tours.“
„Proč?“
„Jedna moje teta tam má dům s krámem. Dala jsem jí na dvě hypotéky. Až umře – je jí sedmdesát šest – dostanu ten dům já. Chci pak z krámu udělat kavárnu. Světlé stěny s květinovým vzorkem, kapela, tři muži: klavír, housle, cello; vzadu bar. Malé, ale solidní. Dům leží v dobré čtvrti. Myslím, že to dokážu pořídit za devět a půl tisíce i se záclonami a s lampami. ‚Chci totiž mít ještě pět tisíc franků v záloze pro první dobu. A samozřejmě nájemné z prvního a druhého patra. Na to myslím.“
„Narodila ses v Toursu?“
„Ano. Ale nikdo neví, kde jsem byla potom. A když obchody půjdou dobře, taky se o to nikdo nebude starat. Peníze spraví všecko.“
„Všecko ne. Ale mnoho.“
Ravic cítil za očima tíži, která zpomalovala řeč. „Myslím, že mám dost,“ řekl a vytáhl z kapsy několik bankovek. „Vdáš se v Toursu, Rolando?“
„Ne hned. Až za pár let. Mám tam přítele.“
„Jezdíš k němu někdy?“
„Málokdy. On mi občas napíše. Samozřejmě na jinou adresu. Je ženatý, ale má ženu v nemocnici. Tuberkulóza. Doktoři jí dávají nejvýš rok či dva. Pak bude volný.“
Ravic se zvedl. „Bůh ti požehnej, Rolando. Ty máš zdravý lidský rozum.“
Usmála se bez podezřívavosti. Shledávala, že Ravic má pravdu. Její jasný obličej nebyl ani trochu unavený. Byl svěží, jako by Rolanda právě vstala. Věděla, co chce. Život pro ni neměl žádná tajemství.
Venku byl už jasný den. Přestalo pršet. Pisoáry stály na nárožích ulic jako malé pancéřové věže. Vrátný zmizel, noc byla smazána, nastal den a dav spěchajících lidí se tísnil u vchodů podzemní dráhy – jako by to byly díry v zemi, do nichž se lidé vrhali, aby se obětovali temnému božstvu.
*.*.*
Žena se polekaně vymrštila z pohovky. Nevykřikla – jen se vymrštila s tichým, potlačeným zvukem, opřela se o lokty a strnula.
„Jen klid,“ chlácholil ji Ravic. „To jsem já. Ten, kdo vás sem před několika hodinami přivedl.“
Žena vydechla. Ravic ji viděl jen nezřetelně; rozsvícené elektrické žárovky se mísily s jitrem, které se prodíralo oknem, ve žlutavě bledé, chorobné světlo. „Myslím, že už můžeme zhasnout,“ řekl a otočil vypínačem.
Zase ucítil měkká kladívka opilosti kdesi za čelem. „Chcete snídani?“ zeptal se. Předtím na ženu úplně zapomněl, a když.si teď bral klíč, myslel si, že už odešla. Rád by se jí zbavil. Dost toho vypil a kulisy jeho vědomí se posunuly, řinčící řetěz času se roztrhl, obklopovaly ho silné a neodbytné myšlenky a sny. Chtěl být sám.
„Nedáte si kávu?“ navrhl jí. „To je to jediné, co tady ujde.“
Žena zavrtěla hlavou. Podíval se na ni pozorněji. „Děje se něco? Byl tu někdo?“
„Ne.“
„Ale něco přece není v pořádku. Díváte se na mě jako na strašidlo.“
Žena pohnula rty. „Ten pach,“ řekla pak.
„Pach?“ opakoval nechápavě Ravic. „Vodka přece nepáchne. Višňovka a brandy taky ne. A cigarety kouříte přece i vy. Co je na tom hrozného?“
„To jsem nemyslela –“
„Tak co, propána?“
„Je to stejný – stejný pach –“
„Ach, božínku, to bude éter,“ řekl Ravic, kterého to napadlo až teď. „Je to éter?“
Kývla.
„Byla jste někdy na operaci?“
„Ne – to je –“
Ravic už neposlouchal. Otevřel okno. „To hned přejde. Zatím si zakuřte.“
Šel do koupelny a otočil kohoutky. V zrcadle viděl svou tvář. Několik hodin předtím tu už taky takhle stál. Mezitím umřel člověk. Nic na tom není. Každým okamžikem umírají tisíce lidí. Jsou o tom statistiky. Nic na tom není. Ale pro toho, kdo umřel, to bylo všecko a důležitější než celý svět, který se točil dál.
Sedl si na kraj vany a zul si boty. To zůstalo pořád stejné. Věci a jejich němá tyranie. Všednost, vyčichlý zvyk v celé té jepičí pomíjivosti. Kvetoucí břeh srdce u vod lásky; – ale ať byl člověk kdokoli, básník, polobůh či idiot – každých pár hodin byl odvlečen ze svého nebe, aby šel na stranu. Tomu se nedalo uniknout! Ironie přírody. Romantická duha nad reflexy žláz a kolotočem zažívání. Ústrojí extáze ďábelsky uzpůsobené současně k vyměšování.
Zahodil boty do kouta. Nenáviděný návyk svlékání! Dokonce ani tomuhle se nedalo uniknout. To pochopil jen ten, kdo žil sám. Bylo v tom jakési zatracené kapitulantství, ztráta svébytnosti. Často už spal v šatech, jen aby se tomu vyhnul, ale byl to jen odklad. Nebylo úniku.
Pustil sprchu. Studená voda mu stékala po kůži. Zhluboka se nadechl a osušil se. Blahodárnost malých věcí. Voda, dech, večerní déšť. I tohle pochopil jen ten, kdo žil sám. Vděčná pokožka. Lehká, v temných kanálech proudící krev. Odpočinek na louce. Břízy. Bílá letní oblaka. Obloha mládí. Kam se poděla dobrodružství srdce? Ubitá temnými dobrodružstvími existence.
Vrátil se do pokoje. Žena seděla skrčená v rohu pohovky s přikrývkou vysoko vytaženou kolem sebe.
„Zíma?“ zeptal se.
Zavrtěla hlavou.
„Strach?“
Kývla. „Ze mne?“
„Ne.“
„Z venku?“
„Ano.“
Ravic zavřel okno.
„Děkuji,“ řekla.
Díval se na šíji před sebou. Ramena. Cosi, co dýchalo. Troska cizího života – ale přece jen života. Teplého. Žádné tuhnoucí tělo.
Co si člověk mohl navzájem dát jiného než trochu tepla? A co je víc?
Žena se pohnula. Třásla se. Podívala se na Ravika. Cítil, jak vlna opadává. Přišel hluboký chlad bez tíže. Napětí pominulo. Otevřela se dálka. Bylo mu, jako by se vrátil po noci strávené na cizí planetě. Najednou bylo všecko prosté, ráno, žena – už nebylo třeba na nic myslet.
„Pojď,“ řekl.
Užasle na něho zažírala.
„Pojď,“ opakoval netrpělivě.
