Vítězný oblouk (Erich Maria Remarque)

XV

Světlo. Vždycky znovu se objevilo. Přilétalo od horizontu jako bílá pěna, mezi hlubokou modří moře a světlejší modří oblohy; přilétalo bez dechu a zároveň bylo jako nejhlubší dech, záření a odraz v jednom, prosté, prastaré štěstí, že může být tak jasné, tak se třpytit, tak se beze vší podstaty vznášet. –

Jak jí rámuje hlavu, myslil si Ravic. Jako svatozář bez barvy! Dálka bez perspektivy. Jak jí stéká po ramenou. Mléko ze země Kanaán. Hedvábí utkané z paprsků! Nikdo není nahý v tomto světle. Kůže je zachycuje, vyzařuje zpět, jako skály tam venku odrážejí moře. Světelná pěna, průsvitné zmatení, nejtenčí šaty z nejsvětlejší mlhy –

„Jak dlouho už jsme tady?“ zeptala se Joan.

„Osm dní.“

„Je to jako osm roků, nezdá se ti?“

„Ne,“ odpověděl Ravic. „Je to jako osm hodin. Osm hodin a tři tisíce let. Tam, kde teď stojíš, stála právě tak, před třemi tisíci lety, mladá etruská žena; – a právě tak vanul vítr od Afriky a hnal před sebou světlo přes moře.“

Joan si k němu přisedla na skálu. „Kdy musíme zase zpátky do Paříže?“

„To se ukáže dnes večer v kasinu.“

„Vyhráli jsme?“

„Ne dost.“

„Hraješ, jako bys hrál vždycky. Možná, žes hrál. Já přece o tobě nic nevím. Jak to, že tě krupiér pozdravil, jako bys byl nějaký zazobaný zbrojařský fabrikant?“

„Spletl si mě s ním.“

„To není pravda. Tys ho taky znovu poznal.“

„Bylo zdvořilejší, abych to předstíral.“

„Kdys tu byl naposled?“

„Nevím. Někdy před mnoha lety. Jak jsi už opálená! Měla bys být pořád opálená!“

„To bych musela žít pořád tady.“

„Chtěla bys?“

„Ne pořád. Ale chtěla bych pořád žít tak, jako žiji tady.“

Odhodila vlasy dozadu přes ramena. „Tobě se to určitě zdá hrozně povrchní, že?“

„Nezdá,“ odpověděl Ravic.

Usmála se a obrátila se k němu. „Miláčku, já vím že to je povrchní, ale bože můj, v našem zatraceném životě jsme měli až moc málo povrchnosti. Války, hladu a převratů jsme si užili dost, a revolucí a inflací – ale nikdy ani trochu bezpečí a lehkosti a klidu a času. A ty teď ještě ke všemu říkáš, že přijde znovu válka. Naši rodiče na tom opravdu byli líp než my, Raviku.“

„To ano.“

„Člověk má jen jeden krátký život a ten ubíhá –“

Položila ruce na vyhřátou skálu. „Já nemám velkou cenu, Raviku. Mně je fuk, že žiju v historické době. Chci být šťastná a všecko by mělo být míň těžké a namáhavé. To by stačilo.“

„Kdo by si to nepřál, Joan?“

„Ty taky?“

„Přirozeně.“

Ta modř, myslel si Ravic. Ta skoro bezbarvá modř na horizontu, kde se nebe utápí v moři, a pak to prudké ztemnění, hlubší a hlubší modř vzlínající od moře po zenitu vzhůru, až sem do těchto očí, které jsou zde modřejší, než kdy byly v Paříži.

„Přála bych si, abychom si to mohli dovolit,“ řekla Joan.

„Vždyť to děláme – právě teď.“

„Ano, právě teď, na několik dní; ale pak se vrátíme zpátky do Paříže, do toho věcně stejného nočního klubu, do života v tom špinavém hotelu –“

„Přeháníš. Tvůj hotel není špinavý. Můj je dost špinavý, s výjimkou mého pokoje.“

Opřela se o paže. Vítr jí čechral vlasy. „Morozov říká, že jsi vynikající lékař. Škoda, že to s tebou takhle dopadlo. Jinak bys mohl vydělávat spoustu peněz. Právě jako chirurg. Profesor Durant –“

„Jak jsi přišla právě na něho?“

„Někdy zajde do Šeherezády. René, vrchní, říká, že pod deset tisíc franků nehne prstem.“

„René je dobře informován.“

„A někdy udělá za den dvě tři operace. Má pohádkový dům, packarda –“

To je zvláštní, myslel si Ravic. Tvář se jí nezměnila. Je spíš ještě víc okouzlující než předtím, zatímco tu plácá ty ženské hlouposti staré celá tisíciletí. Vypadá jako amazonka s mořskýma očima, když tady s instinktem svého plemene hlásá bankéřské ideály. Ale nemá nakonec pravdu? A všechny omluvy světa?

Viděl, jak se k nim ve zpěněných vlnách blíží motorový člun; nehýbal se, věděl, proč přijíždí. „Tamhle jedou tví přátelé,“ poznamenal.

„Proč?“ Joan člun viděla už dávno. „Jak to, moji přátelé?“ ptala se. „Jsou to přece daleko spis tvoji přátelé. Tebe znali dřív než mě.“

„O deset minut dřív.“

„Ale na každý pád dřív.“

Ravic se smál. „Tak dobře, Joan.“

„Nemusím jet. To je úplně jednoduché. Nepůjdu.“

„Jistěže ne.“

Ravic se natáhl na skalisku a zavřel oči. Slunce se okamžitě proměnilo v hřejivou, zlatou přikrývku. Věděl, co přijde.

„Nejsme moc zdvořilí,“ řekla Joan po chvíli.

„Zamilovaní nejsou nikdy zdvořilí.“

„Ti dva přijeli kvůli nám. Když nechceme jet, mohl bys aspoň sejít dolů a říct jim to.“

„Dobře.“ Ravic napůl otevřel oči. „Udělejme to kratší. Jdi dolů ty a řekni, že mám práci, a jeď s nimi stejně jako včera.“

„Práci – to vypadá přece divně. Kdo tady pracuje? Proč prostě nejedeš taky? Jsi jim oběma ohromně sympatický. Už včera je mrzelo, žes nešel.“

„Ach bože.“ Ravic otevřel oči úplně. „Proč všechny ženy milují tyhle idiotské konverzace? Ráda by ses projela, já nemám člun, život je krátký, jsme tu jen na pár dní, proč si mám s tebou hrát na velkorysého a jen abys přitom měla lepší pocit, mám tě nutit do něčeho, co stejně uděláš?“

„Nemusíš mě nutit. Můžu to udělat sama.“

Podívala se na něho. Oči si podržely tutéž zářivou intenzitu; jen ústa se jí na okamžik stáhla – byl to výraz, který jí po tváři přeletěl tak rychle, že by Ravic mohl věřit, že se mýlil. Ale věděl, že se nemýlil.

Moře pleskavě naráželo na skály u přístavní lávky. Vysoko vystřikovalo a vítr k nim občas zanášel tříšť třpytivých kapek. Ravic je cítIl na kůži jako krátké zamrazení. „To byla tvoje vlna,“ řekla Joan. „Jako v tom příběhu, který jsi mi vyprávěl v Paříži.“

„Ty sis ho zapamatovala?“

„Ano. Ale ty nejsi útes. Ty jsi kus betonu.“

Sešla dolů k přístavišti a na jejích krásných ramenou spočívala celá obloha. Zdálo se, jak by ji nesla. Měla pro sebe omluvu. Bude sedět ve člunu, vlasy jí budou vlát ve větru a já jsem pitomec, že nejedu s ní, myslel si Ravic. Ale já se pro tuhle roli zatím ještě nehodím. Ještě tohle k tomu, pošetilá pýcha ze zapomenutých časů, donkichotiáda, ale co jiného nám zbývá? Kvetoucí fíkovníky za měsíčních nocí, filozofie Senekova a Sokratova, Schumannův houslový koncert a vědět o ztrátě dřív než ti ostatní.

Slyšel zdola Joanin hlas. Pak zaslechl tlumený hřmot motoru. Narovnal se. Joan bude sedět na zádi. Dál venku v moři ležel ostrov s klášterem. Někdy bylo odtamtud slyšet kohoutí kokrhání. Jak rudě svítilo slunce zavřenými víčky! Hebounké louky dětství, s rudými květinami krve plné očekávání. Stará ukolébavka moře. Zvony z Vinety. Kouzelné štěstí nemyšlení. Rychle usnul.

*.*.*

Odpoledne si zasel do garáže pro auto. Byl-to talbot, který pro něho najal v Paříži Morozov. Přijel sem s ním s Joan.

Ravic jel podél pobřeží. Den byl velmi jasný a skoro až příliš zářivý. Ravic jel do Nizzy a Monte Carla a pak do Ville-Fránche. Měl rád ten starý, malý přístav a chvíli poseděl před jedním bistrem na nábřeží. Toulal se parkem před kasinem v Monte Carlu a po hřbitově sebevrahů vysoko nad mořem; vyhledal jeden hrob a dlouho pak u něho stál a usmíval se. Pak jel úzkými uličkami staré Nizzy a novou částí města přes náměstí s pomníky; pak se vrátil do Cannes a odtud dál až k místu, kde byly skály rudé a rybářské vesnice nesly biblická jména.

Zapomněl na Joan. Zapomněl sám na sebe. Prostě se odevzdal jasnému dni, tomuto trojzvuku slunce, moře a země, který dal rozkvést pobřeží, zatímco horské cesty nad ním byly ještě plné sněhu. Nad Francií visel déšť, nad Evropou řádila bouře – ale tento úzký pruh pobřeží jako by o tom všem nic nevěděl. Vypadal jako zapomenutý; život zde ještě pořád měl jiný rytmus; a zatímco země za ním již zešedla mlhou nouze, předtuchy a nebezpečí, svítilo zde slunce, a bylo veselé, a v jeho záři se shromažďovala poslední pěna umírajícího světa.

Tak trochu jepičí rej kolem posledního světla – bezvýznamný jako každý jepičí rej; hloupoučký jako lehká hudba z kaváren – svět, který se stal zbytečným jako motýli v říjnu, již s mrazem ve svých malých letních srdíčkách, tak tu ten svět ještě tančil, klábosil, flirtoval, miloval a podváděl a šaškoval; ještě chvíli, než přijdou kosy a vichřice. Ravic obrátil vůz v St. Raphaelu. Malý čtyřhranný přístav se hemžil plachetnicemi a motorovými čluny. Kavárny na nábřeží rozevřely venku pestré slunečníky. Opálené ženy posedávaly u stolků. Jak mi to zas připadá známé, myslil si Ravic. Lehký, křehký obraz života. Rozmarné pokušení, rozvernost, hra – jak mu to zase znovu připadalo známé, přestože to bylo už tak dávno. Také tak jednou žil, tím třepotavým motýlím životem, a věřil, že to stačí. Vůz vyrazil ze zatáčky přes ulici do hořícího západu slunce.

*.*.*

Vrátil se do hotelu a našel zprávu od Joan. Zatelefonovala a vzkazovala, že se k jídlu nevrátí. Sešel dolů do Eden Roc. Večeřelo tam jen málo lidí. Většina byla v Juan les Pins a v Cannes. Posadil se u zábradlí terasy, vybudované na skalách jako paluba lodi. Dole šuměl příboj. Vlny se vynořovaly ze zapadajícího slunce tmavě rudé a zelenomodré, měnily se ve světlejší zlatou červeň a oranž a vzaly pak soumrak na svou úzkou šíji a rozbily jej o skály na duhovou pěnu smrákání.

Ravic seděl na terase dlouho. Cítil chlad a hlubokou osamělost. Byl vyrovnaný a předvídal bez jakéhokoliv dojetí, co přijde. Věděl, že by tomu mohl ještě na nějaký čas zabránit; existovaly různé triky a vypočítavé tahy. Znal ji a věděl, že jich nepoužije. Byl na ně již příliš daleko. Triky byly vhodné pro malé aféry; zde zbývalo jen jediné: obstát, čestně obstát bez sebeobelhávání a bez uhýbání.

Ravic zdvihl sklenici s průzračným, lehkým provensálským vínem proti světlu. Chladná noc, terasa omývaná mořem, nebesa plná rozesmátého slunečního loučení a zvonků vzdálených hvězd – a ve mně studený světlomet, pomyslil si Ravic, jenž vrhá světlo do němých měsíců budoucnosti a klouže přes ně a zanechává je opět v temnotě, a já to vím, zatím ještě bez bolesti, přitom však taky vím, že to nezůstane bezbolestné, a můj život je zase jednou jako ta sklenice v mé ruce, průsvitný, plný cizího vína, které v ní nemůže zůstat, protože by zvětralo, změnilo se ve zvětralý ocet plané rozkoše.

Nezůstane. Bylo až příliš mnoho začátků v tom druhém životě, než aby mohl zůstat. Nevinně a bezohledně, jako květina za sluncem, tak se obracel ke svodům a pestré rozmanitosti pohodlnějšího bytí. Chtěl budoucnost – a všecko, co mu mohl Ravic dát, byla trocha ošuntělé přítomnosti. Ještě se nic nestalo. Nebylo to také nutné. Všechno se vždycky rozhodovalo dávno předtím, člověk o tom jen nevěděl a pokládal teatrální konec za náhlé rozhodnutí; to však tiše padlo už dávno, měsíce předtím.

Ravic vypil svou sklenici. Lehké víno jako by teď chutnalo nějak jinak než dřív. Naplnil sklenku a znovu se napil. Víno už zase mělo bývalou jasnou a svěží chuť.

Vstal a jel do kasina v Cannes.

*.*.*

Hrál klidně a o malé sázky. Cítil v sobě testě stále onen chlad a věděl, že má naději vyhrávat, dokud ten chlad nezmizí. Vsadil na posledních dvanáct, karé dvacet sedm a na sedmadvacítku. Za hodinu vyhrál tři tisíce franků. Zdvojil sázky na karé a přisadil ještě na čtyřku.

Zahlédl Joan, právě když vcházela. Byla převlečená a musela se zřejmě vrátit hned po jeho odchodu. Přišla s oběma muži, kteří pro ni přijeli motorovým člunem. Le Clerq byl Belgičan a Nugent Američan. Joan byla velmi krásná. Měla na sobě bílé večerní šaty s velkými šedými květy. Koupil jí je den před odjezdem. Vykřikla tenkrát a vrhla se k nim. „Jak to, že se tak vyznáš ve večerních šatech?“ ptala se. „Jsou mnohem hezčí než moje.“ A po druhém pohledu: „Taky dražší.“ Pták, myslel si Ravic, ještě na mých větvích, ale křídla už připravená k letu.

Krupiér k němu přisunul řadu hracích známek. Barva vyhrála. Vybral si výhru a ve hře nechal tutéž sázku. Joan šla ke stolům s bakaratem. Nevěděl, jestli ho zahlédla. Několik nehrajících se za ní otočilo. Vždycky chodila, jako by šla proti lehkému větru a jako by tam, kam mířila, nic nebylo. Obrátila hlavu a řekla něco Nugentovi – a Ravic najednou ucítil v rukou nutkání odstrčit žetony, odsunout židli od zeleného stolu, vstát, vzít Joan, projít rychle mezi lidmi, dveřmi ven, pryč na nějaký ostrov, snad na ten ostrov na horizontu u Antibes, pryč od všecho, aby ji mohl uzamknout a podržet pro sebe.

Znovu vsadil. Vyšla sedmička. Ostrovy neizolují. A pro neklid srdce neexistují hranice; to, co člověk drží v náručí, ztratí nejspíš – nikdy to, co sám opustil. Kulička se pomalu kutálela. Dvanáctka. Vsadil zas.

Když vzhlédl, díval se přímo do Joaniných očí. Stála na opačné straně stolu a dívala se na něho. Kývl na ni a usmál se. Zírala na něho. Ukázal na ruletu a pokrčil rameny. Vyšla devatenáctka.

Vsadil znovu a opět vzhlédl. Joan tam už nebyla. Ovládl se a zůstal sedět. Vytáhl cigaretu z balíčku-vedle sebe. Jeden ze zřízenců mu dal oheň. Byl to holohlavý muž s břichem, v uniformě. „Dnes už to není, jak bývalo,“ řekl.

„Ano,“ souhlasil Ravic. Neznal toho člověka.

„V devětadvacátém to bylo jiné –“

„Ano –“

Ravic si už nevzpomínal, jestli byl v Cannes v roce 1929, anebo jestli ten muž jen tak klábosil. Viděl, že vyšla čtyřka, aniž si toho všiml a snažil se soustředit. Ale najednou se mu zdálo směšné hrát o několik franků, jen aby mohl zůstat déle. Proč vlastně? Proč sem vůbec jezdil? Byla to zatracená slabost, nic víc. Pomalu a neslyšně se do člověka zažírala, a on ji zpozoroval teprve, když se chtěl vzepřít, a zlomil se. Morozov měl pravdu. Nejlepší způsob, jak ztratit ženu, je ukázat jí život, jaký jí mohl nabídnout jen na pár dní. Bude se pokoušet dostat jej znovu – ale s někým jiným, kdo by byl schopen zajistit jí ho natrvalo. Řeknu jí, že to musí skončit, pomyslil si. V Paříži se s ní rozejdu, dřív než bude pozdě.

*.*.*

Rozvažoval, jestli by měl hrát dál u jiného stolu. Ale najednou už neměl ani trochu chuť. Člověk by neměl znovu v malém dělat to, co kdysi dělal ve velkém. Otočil se. Joan nebylo vidět. Odešel do baru a vypil jeden koňak. Pak zamířil na parkoviště k vozu, aby se ještě na hodinku projel.

Když nastartoval, uviděl přicházet Joan. Vystoupil. Pospíchala. „Chtěl jsi jet domů beze mne?“ ptala se.

„Chtěl jsem se ještě hodinku projet v horách a pak se vrátit.“

„Lžeš! Už ses nechtěl vrátit! Chtěls mě tu nechat s těmi idioty!“

„Joan,“ řekl Ravic. „A taky vzápětí prohlásíš, že za to můžu já, že jsi ve společnosti těch idiotů.“

„To taky můžeš! Šla jsem s nimi na tu projížďku jen ze vzteku. Proč jsi nebyl v hotelu, když jsem se vrátila?“

„Byla jsi přece na večeři se svými idioty.“

Na vteřinku se zarazila. „To jsem udělala jen proto, žes tam nebyl, když jsem se vrátila.“

„Dobře, Joan. Už o tom nebudeme mluvit. Bavila ses dobře?“

„Ne.“

Stála před ním, udýchaná, rozčilená, rozhorlená, v modré tmě hebké noci; měsíc se zachytil v jejích vlasech a její rty byly v bledém, smělém obličeji tak temně rudé, že vypadaly skoro černé. Byl únor 1939 a v Paříži brzy začne to, co nelze odvrátit; pomalu, plíživě, se všemi těmi malými lžemi a pokořeními a spory; chtěl ji opustit dřív, než k tomu dojde, ale zatím ještě byli zde a už jim mnoho dní nezbývalo.

„Kam chceš jet?“ ptala se.

„Nikam. Jen se tak projet.“

„Pojedu s tebou!“

„Co si pomyslí tvoji idioti?“

„Nic. Už jsem se rozloučila. Řekla jsem, že na mě čekáš.“

„To není špatné,“ pochválil ji Ravic. „Jsi rozvážné dítě. Počkej, zvednu střechu.“

„Nech ji dole. Mám dost teplý kabát. A jeďme pomalu. Kolem všech těch kaváren, kde sedí lidé, kteří nemají nic jiného na práci, než být slastní a nemít argumenty.“

Vklouzla vedle něho na sedadlo a políbila ho. „Jsem na Riviéře poprvé, Raviku!“ řekla. „Měj slitování! Jsem poprvé opravdu s tebou a noci už nejsou studené a já jsem šťastná.“

Propletl se hustým provozem, jel kolem Carltonu směrem k Juan les Pins. „Poprvé,“ opakovala. „Poprvé, Raviku. A vím všecko, co bys mi na to mohl odpovědět a nemá to s tím nic společného.“ Opřela se o něho a položila mu hlavu na rameno. „Zapomeň na to, co bylo dneska! Ani o tom nepřemýšlej! Víš, že ohromně řídíš? Jak jsi to právě teď udělal, bylo báječné. Ti idioti to říkají taky. Viděli tě včera, co všechno umíš s vozem. Jde z tebe strach. Jsi bez minulosti. Člověk o tobě nic neví. Ze života těch dvou idiotů toho už vím stokrát víc než z tvého. Myslíš, že bych mohla někde dostat calvados? Po všem tom dnešním rozčilení ho potřebuju jak sůl. Nežije se s tebou lehko.“

Vůz se řítil ulicí jako nízko letící pták. „Je to moc rychle?“ zeptal se Ravic.

„Ne. Jeď rychleji. Ať nás to skrznaskrz profoukne, jako když vítr proletí stromem. Jak ta noc sviští. Jsem celá děravá láskou. Skoro můžu vidět skrz sebe láskou. Miluju tě tak, že se mi srdce rozvírá jako žena v obilném poli před mužem, který se na ni dívá. Moje srdce si chce lehnout na zem. Na louku. Chce ležet a letět. Zbláznilo se. Miluje tě, když řídíš auto. Nevracejme se už nikdy do Paříže. Víš co, ukradnem kufr se šperky anebo vyloupíme banku a tenhle vůz si necháme a už se nikdy nevrátíme.“

Ravic zastavil před malým barem. Hučení motoru utichlo a měkce a z velké dálky k ním náhle dolehlo hluboké dýchání moře. „Pojď,“ řekl. „Tady mají calvados. Kolik jsi už vypila?“

„Ne moc. Vlastně kvůli tobě. A navíc jsem najednou už nemohla vystát řeči těch idiotů.“

„Proč jsi tedy nepřišla za mnou?“

„Přišla jsem za tebou.“

„Ano, až když sis myslela, že jedu pryč. Jedlas něco?“

„Málo. Mám hlad. Vyhráls?“

„Ano.“

„Tak víš co, pojedeme do nejdražší restaurace a dáme si kaviár a šampaňské a budeme jako naši rodiče před všemi těmi válkami, bezstarostní a sentimentální a beze strachu, bez zábran a se spoustou špatného vkusu, se slzami, měsícem, oleandry, houslemi, mořem a láskou. Dneska chci věřit, že budeme mít děti a zahradu a dům a ty budeš mít pas a budoucnost a že já se kvůli tobě vzdala velké kariéry a milujeme se ještě po dvaceti letech a jsme žárliví a ty si pořád myslíš, že jsem krásná, a já nemůžu spát, když ty nebudeš jednu noc doma –“

Viděl, jak jí po tváři tečou slzy. Usmívala se. „To všechno k tomu patří, můj drahý – k tomu špatnému vkusu.“

„Počkej,“ řekl. „Pojedeme do Chateau Madrid. Leží v horách a hrají tam cikáni a tam budeš mít všechno, po čem toužíš.“

*.*.*

Bylo časné ráno. Moře hluboko dole leželo šedé a bez vln. Obloha byla bezmračná a bezbarvá. Na obzoru se z moře zvedal úzký stříbrný proužek. Bylo tak ticho, že slyšeli vlastní dech. Byli posledními hosty. Cikáni sjeli už před nimi ve staré fordce serpentinami dolů, číšníci v citroenech. Kuchař v šestisedadlovém delahayi z roku 1929.

„Tamhle už je den,“ ukázal Ravic. „Někde na druhé straně je teď ještě pořád noc. Jednou budou existovat letadla, kterými ji člověk dokáže dohonit. Poletí tak rychle, jako se otáčí země. Když mě budeš milovat ve čtyři ráno, můžeme navždycky nechat čtyři hodiny; poletíme jednoduše s časem kolem země a ta hodina se zastaví.“

Joan se o něho opřela. „Nemůžu si pomoct. Je to krásné. Je to až k pláči krásné. Můžeš se mi smát.“

„Je to krásné.“

Podívala se na něho. „Kde je to letadlo, o kterém jsi mluvil? Budeme už staří, můj drahý, než ho vynaleznou. A já nechci zestárnout. Ty ano?“

„Ano.“

„Opravdu?“

„Chci se dožít co nejvyššího stáří.“

„Proč?“

„Rád bych viděl, co se s touhle planetou bude dít.“

„Já nechci zestárnout.“

„Ty nezestárneš. Život přejde po tvé tváři, to bude všecko, a ta jen ještě víc zkrásní. Starý je člověk tehdy, když už necítí.“

„Ne. Když už nemiluje.“

Ravic neodpovídal. Opustit, myslel si. Tebe opustit? Jak mě to jen před několika hodinami v Cannes mohlo napadnout?

Pohnula se v jeho náruči. „Teď už je po slavnosti a já pojedu s tebou domů a budeme spolu spát. Jak je to všechno krásné! Jak je krásné, když člověk žije celý a ne jen kouskem svého já. Když je člověk naplněný až po okraj a klidný, protože už neexistuje nic, co by se do něho ještě vešlo. Pojeďme domů, do našeho útulného domova, do toho bílého hotelu, který vypadá jako zahradní vila.“

Vůz klouzal serpentinami dolů skoro bez plynu. Zvolna se jasnilo. Země byla cítit rosou. Ravic zhasl světla. Když jeli po hlavní silnici, potkávali vozy s květinami a zeleninou. Mířily do Nizzy. Pak předjeli setninu spahiů. Hučením motoru k nim zaléhal dusot koní. Zněl jasně a skoro jako uměle na štěrkem vysypané silnici. Tváře jezdců pod burnusy byly tmavé.

Ravic se podíval na Joan. Usmála se na něho. Její tvář byla bledá a nevyspalá a křehčí než jindy. Zdála se mu ve své něžné únavě krásnější než kdykoli předtím, za tohoto čarovného, temně tichého rána, od kterého se včerejšek už daleko vzdálil a ve kterém se ještě nepočítaly hodiny; vznášelo se a bylo ještě bez času, plné uvolnění, bez obav a bez otázek.

Záliv u Antibes se k nim blížil velkým obloukem. Jasnilo se. Před pozadím stále modřejšího dne stály ocelově šedé stíny čtyř válečných lodí: tři torpédoborce a jeden křižník. Musely vjet do přístavu v noci. Nízké, hrozivé a tiché stály před ubíhajícím nebem. Ravic se podíval na Joan. Usnula mu na rameni.