Celá e-kniha Vítězný oblouk ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
XVI
Ravic šel na kliniku. Byl už týden zpátky z Riviéry. Náhle se zastavil. Spatřil něco, co vypadalo jako dětská hra. Novostavba před ním se leskla ve slunci, jako by byla postavena z kostek stavebnice, lešení se odráželo proti jasnému nebi jako filigrán – a když se jeden z trámů uvolnil a s postavičkou na sobě se začal pomalu překlápět, vypadalo to, jako by padala zápalka a na ní moucha. Padal a padal nekonečně dlouho – postava se odpoutala a stala se z ní malá panenka, která roztáhla paže a neobratně plachtila vzduchem. Bylo to, jako by svět na okamžik zledověl a ustrnul v mrtvém tichu. Nic se nepohnulo, ani vánek, ani dech, ani hlas – jen ta malá figurka a trám padaly a padaly –
Pak se najednou všechno rozhlučelo a rozhýbalo. Ravic cítil, že zadržel dech. Rozběhl se.
Nešťastník ležel na dlažbě. Ulice byla před chvílí skoro prázdná. Teď se hemžila lidmi. Přibíhali ze všech stran, jako by někdo bil na poplach. Ravic se protlačil mezi lidmi. Viděl, že dva dělníci chtějí raněného zdvihnout. „Nezvedat! Nechat ležet!“ křikl.
Lidé mu udělali místo. Oba dělníci už raněného napůl zvedli. „Pomalu položit! Opatrně! Pomalu!“
„Kdo jste?“ zeptal se jeden z dělníků. „Lékař?“
„Ano.“
„Dobře.“ Dělníci položili raněného na dlažbu. Ravic k němu klekl a poslouchal. Rozepnul opatrně propocenou halenu a ohmatal tělo. Pak vstal. „Co je?“ zeptal se dělník, který se ho ptal už předtím. „V bezvědomí, co?“
Ravic zavrtěl hlavou. „Tak co?“ ptal se dělník.
„Mrtvý,“ řekl Ravic.
„Mrtvý?“
„Ale,“ opáčil nechápavě muž, „přece jsme právě teď spolu obědvali.“
„Je tam lékař?“ ptal se kdosi za shlukem přihlížejících lidí.
„Co se děje?“ zeptal se Ravic.
„Nějaká žena –“
„Jaká žena?“
„Zasáhl ji trám. Krvácí.“
Ravic se prodral davem. Vedle koryta s vápnem na hromadě písku ležela drobná žena ve velké modré zástěře. Měla vrásčitou tvář, velmi bledou, a v ní stály nehybně oči jako dva uhly. Pod krkem vystřikovala krev jako malá fontána. Vystřikovala na straně šikmým, trhavým proudem, což působilo podivně nepořádně. Pod hlavou se do písku rychle zažírala černá louže.
Ravic stiskl tepnu. Z malé brašny první pomoci, kterou s sebou nosil už automaticky, vytrhl obinadla. „Podržte to,“ řekl tomu nejbližšímu vedle sebe.
Čtyři ruce sáhly současně po tašce. Spadla do písku a otevřela se. Ravic spěšně vyndal nůžky a roubík a roztrhl obinadlo.
Žena nic neříkala. Ani oči se nehýbaly. Byla strnulá a každý sval jejího těla byl napjatý. „Všechno bude v pořádku, matko,“ uklidňoval ji Ravic. „Všechno bude v pořádku.“
Trám zasáhl rameno a krk. Rameno bylo rozdrcené, klíční kost zlomená a kloub roztříštěný. Rameno už zůstane nepohyblivé. „Je to levá paže,“ řekl Ravic a zvolna ohmatával šíji. Kůže byla sedřená, ale všechno ostatní bylo zdravé. Noha byla vytočená, Ravic ohmatal kotník a nohu. Šedé punčochy, často látané, ale bez děr, zachycené pod kolenem černým kulatým podvazkem – jak přesně to člověk vždycky vnímá. Černé šněrovací botky, spravované, tkaničky uvázané na dvojitý uzel, příštipky na špičkách.
„Telefonoval někdo pro ambulanci?“ zeptal se.
Nikdo neodpovídal. „Myslím, že ten strážník,“ řekl kdosi po chvíli.
Ravic zdvihl hlavu. „Strážník? Kde je?“
„Tam – u toho druhého –“
Ravic vstal. „Pak je všechno v pořádku.“
Chtěl odejít. Vtom se strážník protlačil davem. Byl to mladý člověk se zápisníkem v ruce. Rozčileně olízl krátkou, tupou tužku.
„Okamžik,“ řekl a začal psát.
„Tady je všechno v pořádku,“ řekl Ravic.
„Okamžik, pane.“
„Mám velice naspěch. Musím k naléhavému případu.“
„Okamžik, pane. Vy jste lékař?“
„Podvázal jsem tepnu, to je všecko. Teď stačí počkat na záchranný vůz.“
„Okamžik, pane! Musím si zapsat vaše jméno. Je důležité, že jste svědek. Ta žena může umřít.“
„Neumře.“
„To se neví. Je tu ještě otázka odškodného.“
„Zatelefonoval jste pro záchranku?“
„O to se stará kolega. Nerušte mě teď, jinak to bude trvat ještě déle.“
„Ta žena je napůl mrtvá a vy chcete pryč,“ řekl vyčítavě jeden z dělníků.
„Byla by úplně mrtvá, kdybych tu…
