VI
„Kdy musím být na klinice, Raviku?“ zeptala se Kate Hegströmová.
„Kdy chcete. Zítra, pozítří, kdykoliv. Na jednom dnu nesejde.“
Stála před ním, štíhlá, chlapecká, sebejistá, hezká a už ne úplně mladá.
Ravic jí před dvěma lety vyoperoval slepé střevo. Byla to jeho první operace v Paříži. Přinesla mu štěstí. Od té doby pracoval a neměl žádné potíže s policií. Byla pro něho něco jako maskot.
„Tentokrát mám strach,“ řekla. „Nevím proč. Ale mám strach.“
„To nemusíte. To je banální záležitost.“
Šla k oknu a dívala se ven na dvůr hotelu Lancaster. Mohutný kaštan natahoval své staré paže vzhůru k mokrému nebi. „Ten déšť,“ řekla. „Odjížděla jsem z Vídně a pršelo. Probudila jsem se v Curychu a pršelo. A teď tady –“ Zatáhla zase záclony. „Nevím, co se to se mnou děje. Myslím, že začínám stárnout.“
„To si člověk myslí vždycky, dokud není starý.“
„Měla bych být jiná. Před dvěma týdny jsem se rozvedla. Měla bych být veselá. Ale jsem unavená. Všecko se opakuje, Raviku. Proč?“
„Nic se neopakuje. My se opakujeme. To je to celé.“
Usmála se a sedla si na pohovku vedle umělého krbu. „Je dobře, že jsem zpátky,“ řekla.
„Z Vídně jsou teď kasárna. K zoufání. Němci ji rozdupali. A Rakušani s nimi. Rakušani taky, Raviku. Myslela jsem si, že by to bylo proti přírodě, rakouský nacista. Ale viděla jsem je.“
„Nelze se divit. Moc je ta nejnakažlivější choroba, jaká existuje.“
„Ano, a taky člověka nejvíc zdeformuje. Proto jsem se rozvedla. Z toho šaramantního zahaleče, kterého jsem si před dvěma roky vzala, se najednou stal hulákající sturmführer a přikázal starému profesorovi Bernsteinovi umývat ulice, stál u toho a smál se. Tomu Bernsteinovi, který mu před rokem vyléčil zánět ledvin. Prý proto, že honorář byl moc vysoký.“ Kate Hegströmová zkřivila tvář.
„Honorář, který jsem zaplatila já, ne on.“
„Buďte ráda, že jste se ho zbavila.“
„Žádal dvě stě padesát tisíc šilinků za rozvod.“
„To je laciné,“ řekl Ravic. „Všechno, co se dá vyřídit penězi, je laciné.“
„Nedostal nic.“ Kate Hegströmová zdvihla tvář, která byla dokonale řezaná jako kamej. „Řekla jsem mu, co si myslím o něm, o jeho straně a jeho vůdci – a že to od nynějšího dne budu prohlašovat veřejně. Hrozil mi gestapem a koncentračním táborem. Vysmála jsem se mu. Jsem ještě pořád Američanka a pod ochranou velvyslanectví. Mně by se nestalo nic, ale zato jemu, že je se mnou ženatý.“ Smála se. „Na to nepomyslel. Od té chvíle už nedělal potíže.“
Velvyslanectví, ochrana, protekce, myslel si Ravic. To bylo jako na jiné planetě. „Udivuje mě, že Bernstein smí ještě praktikovat,“ řekl.
„Už nesmí. Prohlédl mě tajně, když jsem dostala první krvácení. Díky bohu, že to dítě nesmím mít. Dítě s nacistou –“ Otřásla se.
Ravic vstal. „Musím teď jít. Veber vás dnes odpoledne ještě jednou vyšetří. Čistě formálně.“
„Já vím. Přesto – tentokrát mám strach.“
„Ale Kate – není to přece poprvé. Bude to jednodušší než to slepé střevo, které jsem vám vzal před dvěma lety.“ Vzal ji zlehka kolem ramen. „Byla jste moje první operace po mém příchodu do Paříže. To je něco jako první láska. Já už na vás dám pozor. Mimo to jste můj maskot. Přinesla jste mi štěstí. To byste měla dělat i nadále.“
„Ano,“ řekla a podívala se na něho.
„Dobře. Adié, Kate. Zastavím se pro vás večer v osm.“
„Adié, Raviku. Půjdu si teď koupit večerní šaty k Mainbocherovi. Musím se zbavit té únavy. A pocitu, že sedím v pavučině. Ta Vídeň –“ povzdechla s hořkým úsměvem, „město snů –“
Ravic sjel výtahem dolů a prošel halou kolem baru.¨Posedávalo tam několik Američanů. Uprostřed stála na stole obrovská kytice rudých mečíků. Měly v tom šedém, rozptýleném světle barvu zaschlé krve. Teprve když přišel blíž, viděl, že jsou úplně čerstvé. Že tak vypadaly, způsobilo to světlo zvenku.
*.*.*
V druhém poschodí hotelu International panoval čilý ruch. Řada pokojů byla otevřená, pokojská a sluha pobíhali sem a tam a z chodby to všechno dirigovala majitelka hotelu.
Ravic vyšel po schodech. „Co se děje?“ zeptal se.
Majitelka byla statná žena…
