Celá e-kniha Nebe nezná vyvolených ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
3
Když se Clerfayt probudil, spatřil zatažené nebe a slyšel, jak okny lomcuje vítr.
„Föhn,“ řekl číšník. „Teplý vítr, který unavuje, člověk ho vždycky už předem cítí v kostech. Zlomeniny bolí.“
„Jste lyžař?“
„Ne. U mě to jsou zranění z války.“
„Jako Švýcar?“
„Jsem Rakušan,“ řekl číšník: „Já už dolyžařil. Mám jen jednu nohu. Ale nevěřil byste, jak mě ta, co mi chybí, při takovémhle počasí bolí.“
„Jaký je sníh?“
„Mezi námi, lepí se jako med. Podle hotelového bulletinu: pěkný, ve vyšších polohách prašan.“
Clerfayt se rozhodl, že lyžování odloží. Byl beztak ještě unavený; zdálo se, že číšník má pravdu, pokud šlo o vítr. Taky ho bolela hlava. To ten koňak včera v noci, pomyslel si. Proč ještě pil, když odvezl to zvláštní děvče se směsicí světobolu a žízně po životě k sanatoriu? Zvláštní lidé tady nahoře – lidé bez kůže. Taky jsem kdysi býval takový, pomyslel si. Před tisíci lety. Důkladně jsem se změnil. Musel jsem. Jenže co zbylo? Co kromě cynismu, ironie a falešné povýšenosti? A co ještě vůbec přijde? Jak dlouho bude ještě moci závodit? Není už přestárlý? A pak? Co ho ještě čeká? Místo zástupce nějaké autofirmy v nějakém provinčním městě – a pomalu se blížící stáří s nekonečnými večery, ubývajícími silami, vzpomínkami, které bolí, rezignací, která zkrušuje, s jednotvárností a vidinou života, který se vyčerpal v jalovém opakování?
Světobol je nakažlivý, pomyslel si a vstal. Uprostřed života a bez cíle a opory. Oblékl si plášť a objevil v něm černou sametovou rukavičku. Zřejmě ji tam zapomněla Lillian Dunkerquová. Schoval ji do kapsy, aby ji později odevzdal v sanatoriu.
Po hodině chůze sněhem objevil stranou silnice poblíž lesa malou čtvercovou budovu s kulatou kopulí, z níž se valil černý kouř. Clerfayt se zastavil. Vytanula v něm odporná vzpomínka na něco, nač chtěl zapomenout a kvůli čemu zbytečně obětoval několik let života, aby na to zapomněl. „Co je to tam?“ zeptal se chlapce, který odhazoval před krámem sníh.
„Tam naproti? Krematorium, pane.“
Clerfayt polkl. Nemýlil se tedy.
„Tady?“ řekl. „K čemu tu máte krematorium?“
„Přece pro špitály. Pro mrtvé.“
„Na to potřebujete krematorium? To jich umírá tolik?“
Chlapec se opřel o lopatu. „Teď už tolik ne. Ale dřív – před válkou, teda jako před první válkou, a i potom – to tu bývala spousta mrtvých. Máme tu dlouhou zimu a v zimě se těžko kope zem. Všechno je zmrzlé na kost. Krematorium je daleko praktičtější. Tohle, naše tu už máme skoro třicet let.“
„Třicet let? To jste je tedy měli ještě dřív, než přišla krematoria do módy, co? Dávno před masovým provozem.“
Chlapec nepochopil, co tím Clerfayt myslel. „My tady byli vždycky první pro něco praktického, pane. Taky je to lacinější. Lidé už teď nechtějí utrácet tolik peněz za převoz mrtvých. Dřív to bylo jiný. Mnoho rodin dávalo převézt své mrtvé v zapečetěných zinkových rakvích do vlasti. To byly krásnější doby, než jsou dneska.“
„To věřím.“
„Aby ne! Měl byste o tom jednou slyšet vyprávět mýho tátu. Viděl takhle celý svět.“
„Jak?“
„Jako průvodce mrtvol,“ řekl chlapec, udiven takovou neznalostí. „Tenkrát si lidi ještě potrpěli na pietu, pane. Nenechali své mrtvé cestovat samotné. Především ne za moře. Můj táta zná například Jižní Ameriku jako své boty. Tamější lidé byli bohatí a vždycky chtěli, aby jejich mrtví byli převezeni k nim přes oceán. To bylo v době, než přišla do obliby letadla. Mrtví se dopravovali vlakem nebo lodí, důstojně, jak se sluší a patří. Trvalo to ovšem celé týdny. Ale to jídlo, pane, co takový průvodce mrtvol dostával! Táta sbíral jídelní lístky a nechá si je svázat. Na jedné cestě – s jednou vznešenou chilskou dámou – přibral přes patnáct kilo. Všechno bylo zadarmo, i pivo, a kromě toho dostal pěkný dárek, když dopravil rakev na místo určení.“ Pak – chlapec pohlédl nevraživě k malé, čtvercové budově, z níž pořád ještě slabě stoupal kouř – „pak přišlo tohle krematorium. Zpočátku bylo jen pro lidi bez vyznání, ale teď se stalo moc moderní.“
„To je fakt,“ potvrdil Clerfayt. „Nejenom tad…
