Celá e-kniha Nebe nezná vyvolených ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
10
Lillian se vždycky bála noci. Noc jako by ji dusila, jako by jí po hrdle sahaly přízračné ruce, a byla v ní strašlivá a nesnesitelná osamělost smrti. Když byla v sanatoriu, nechávala po celé měsíce svítit světlo, aby unikla pichlavé fádnosti sněžných nocí za úplňku a tísnivosti bledých, bezměsíčných nocí se šedivým sněhem, který pak býval tou nejbezbarvější věcí na světě. Noci v Paříži byly vlahá. Za okny byla řeka, Notre Dame a občas nějaký opilec povykující na chodníku nebo vůz šelestící na svištících pneumatikách ulicí. Když jí přinesli první šaty, Lillian je nepověsila do skříně, ale rozvěsila je kolem sebe po pokoji. Jedny ze sametu visely přes postel, stříbrné těsně vedle nich, takže se jich mohla dotknout, když se náhle probudila, vytržena ze starých děsivých snů, samotná, propadajíc se s přidušeným výkřikem z jedné propastné tmy do druhé; stačilo jen natáhnout ruku a dotknout se šatů, které pak byly jako stříbrná a sametová lana, po nichž se mohla vyšplhat z beztvaré hrůzy zpátky do pokoje, času, vztahu, prostoru a života. Přejela po nich dlaněmi, cítila látku, vstala a přecházela po pokoji, často nahá, a šaty ji obklopovaly jako přátelé, visely na ramínkách na zdech a na dveřích skříně, a na komodě stály seřazeny vedle sebe zlaté, kaštanově hnědé a černé střevíčky s vysokými podpatky, jako by je tam zanechal houf velmi elegantních Botticelliho andělů, kteří na chvilku odlétli do Sainte Chapelle k půlnoční bohoslužbě a s rozedněním se opět vrátí. Jenom žena ví, kolik útěchy tkví v nicotnosti, jako je klobouk, pomyslela si Lillian. V noci se procházela mezi svými věcmi, podržela brokát ve svitu měsíce, nasadila si malý klobouček, zkusila si několikery střevíčky a někdy i některé šaty, postála v bledém světle před zrcadlem a pátravě se dívala do matně se zrcadlícího obličeje a na ramena, nejsou-li už propadlá, na ňadra, zda už nepovadla, a na nohy, nejsou-li už na vnitřních křivkách stehen patrný stopy hubenosti. Ještě ne, myslívala si, ještě ne a pokračovala v této tiché, přízračné hře, obula si jiný pár střevíčků, vyzkoušela si klobouk, o němž si nebyla jista, bude-li jí držet na vlasech, ozdobila se několika šperky, které měla a které v noci jako by měly magickou moc, a pohledem sklouzla na obraz v zrcadle, který se na ni usmíval s němou otázkou a hleděl na ni, jako by věděl víc než ona sama.
Když Clerfayt znovu uviděl Lillian, nemohl z ní spustit oči, tak se změnila. Zavolal ji třetí den po návratu do Paříže – nepříjemná povinnost, smíšená s trochou zvědavosti – a chtěl zůstat hodinu. Zůstal celý večer. Nebylo to jenom zásluhou šatů, to si uvědomil ihned. Viděl dost žen, které se vkusně oblékaly, a Lydie Morelliová se v šatech vyznala jako zupák v honění nováčků. Ale změnila se Lillian. Připadalo mu, jako by byl před několika týdny opustil děvčátko, neohrabané a nedospělé děvčátko a teď našel někoho, kdo právě překročil mystickou hranici dospívání, měl ještě jeho půvab, ale už i podmanivou jistotu velmi krásné mladé ženy. Chtěl Lillian opustit; teď byl rád, že má ještě pozdní šanci si ji udržet. Během té doby, co ji neviděl, si namlouval, že Lillian má vlastnosti, které ji dělají provinční – nesoulad mezi příliš intenzívním projevem a nejistou formou považoval za mírnou hysterii. Ale po tom všem teď nebylo ani stopy. Plamen hořel klidně a silně a Clerfayt věděl, jak je to vzácné. Existovala spousta kuchyňských svíček ve stříbrných svícnech a mládí se často zaměňovalo za plamen, v němž z něho taky trochu bylo, dokud se vypočítavostí a rezignací nezkalilo – ale tady to bylo něco jiného. Proč to neviděl dřív? Cítil to, ale nepoznal to. Zdálo se mu, jako by viděl rybku z bystřiny, kterou dali do akvária, jež pro ni bylo příliš malé a v němž do všeho neobratně narážela, vytrhávala rostliny a zčeřovala kal. Ale teď už jí náhle skleněné stěny a kameny nebránily v pohybu – našla řeku, která k ní patřila a v níž byla volná; pohrávala si s vlastní hbitostí a s duhovými barvami třpytícími se na její kůži jako mihot…
