Nebe nezná vyvolených (Erich Maria Remarque)

18

Spojení dostala velmi rychle. Lillian je čekala až za několik hodin, jednak proto, že znala francouzské telefonní spoje, a za druhé proto, že měla pocit, že sanatorium je tak daleko, jako by bylo na jiné planetě.

„Sanatorium Bella Vista.“

Lillian nevěděla, jestli ten hlas zná. Bylo docela možné, že to byla stále ještě slečna Hegerová.

„Prosila bych pana Hollmanna,“ řekla a cítila, jak se jí náhle rozbušilo srdce.

„Okamžik, prosím.“

Naslouchala téměř neslyšnému bzučení drátu. Zdálo se, že musejí Hollmanna hledat. Podívala se na hodinky; v sanatoriu už byli po večeři. Proč jsem tak rozrušená, jako bych vyvolávala ducha mrtvého? pomyslela si.

„Hollmann. Kdo je tam?“

Lekla se, jeho hlas zněl tak neobyčejně jasně. „Lillian,“ zašeptala.

„Kdo?“

„Lillian Dunkerqueová.“

Hollmann se na okamžik odmlčel. „Lillian,“ řekl pak nevěřícně. „Kde jste?“

„V Paříži. Přišel sem váš telegram pro Clerfayta. Poslali mi ho z jeho hotelu. Nedopatřením jsem ho otevřela.“

„Vy nejste v Brescii?“

„Ne,“ řekla a pocítila slabou bolest. „Nejsem v Brescii.“

„Clerfayt nechtěl?“

„Ne, nechtěl.“

„Já sedím u rádia,“ řekl Hollmann. „Vy jistě taky.“

„Ano, Hollmanne.“

„Jede ohromně. Závod ještě není zdaleka rozhodnut. Znám Clerfayta; vyčkává. Nechává ostatní, aby se oddělali. Nešlápne do toho dřív než před půlnocí; možná že i o něco později – ne, myslím, že o půlnoci, je to závod proti hodinkám, však víte. Ani sám neví, na kterém místě jede, to je ten nervák, doví se to, jen když tankuje, a to už třeba zase není pravda. Je to závod v nejistotě – rozumíte mi, Lillian?“

„Ovšem, Hollmanne. Závod v nejistotě. A co vy, jak se máte?“

„Dobře. Časy jsou fantastické. Průměrné rychlosti od sto dvaceti výš. Přitom spousta silných kubatur přijde teprve teď na dlouhé, rovné tratě. Průměrné rychlosti, Lillian, žádné maximální!“

„Ovšem, Hollmanne. Máte se dobře?“

„Moc dobře. Mnohem líp, Lillian. Kterou stanici posloucháte? Chyťte si Řím; závod je teď blíž k Římu než Milánu.“

„Poslouchám Řím. Mám radost, že se vám vede líp.“

„A jak se máte vy, Lillian?“

„Moc dobře. A –“

„Možná, že je dobře, že nejste v Brescii; je tam bouřka a leje tam – ačkoliv, já bych to nevydržel, já bych musel být přitom. Jak se vám daří, Lillian?“

Věděla, co tím myslí. „Dobře,“ řekla. „A co u vás nahoře?“

„Pořád stejně. Za pár měsíců se toho moc nezměnilo.“

Za pár měsíců, pomyslela si. Nebyly to roky?

„A jak se daří –“ zaváhala, ale náhle si uvědomila, že volala jen kvůli tomu. „Jak se daří Borisovi?“

„Komu?“

„Borisovi.“

„Borisů Volkovovi? Je ho málo vidět. Do sanatoria už nechodí. Myslím, že se mu vede dobře.“

„Viděl jste ho někdy?“

„Ano, samozřejmě. Už jsou to ovšem asi dva tři týdny. Šel na procházku se svým psem, s tím vlčákem, však ho znáte. Ale nemluvili jsme spolu. Jaké je to tam dole? Takové, jak jste si představovala?“

„Přibližně,“ řekla Lillian. „Záleží ovšem vždycky na tom, co z toho člověk udělá. Je nahoře ještě sníh?“

Hollmann se zasmál. „Už je pryč. Louky rozkvétají. Lillian –“ odmlčel se, „– za pár týdnů odtud odcházím. Opravdu. Říkal mi to Dalajláma.“

Lillian tomu nevěřila. Jí to před lety taky říkali. „To je ohromné,“ řekla. „Pak se zase uvidíme. Mám to říct Clerfaytovi?“

„Radši ještě ne; v tomhle jsem pověrčivý. Počkejte – teď budou další zprávy. Musíte si je taky poslechnout! Tak na shledanou, Lillian!“

„Na shledanou, Hollmanne.“

Chtěla se ještě zeptat na Borise, ale nezeptala se. Chvíli se dívala na černé sluchátko; pak je opatrně položila zpátky do vidlice, dala se unášet svými myšlenkami, aniž je sledovala, a najednou zpozorovala, že pláče. Jak jsem pošetilá, pomyslela si a vstala. Za všechno se musí platit. Copak jsem si mohla myslet, že už jsem zaplatila?

„Slovo štěstí nabylo v naší době přehnaného významu,“ řekl vikomt de Peystre. „Byla staletí, kdy je lidé ani neznali. Nepatřilo k životu. Přečtěte si čínskou literaturu z nejlepších epoch nebo indickou, či řeckou. Namísto emocí, v nichž má slovo štěstí své kořeny, hledali neměnný, hluboký pocit života. Když se tento pocit ztrácí, začíná krize, zaměňování s emocemi, romantika a pošetilá náhražka v hledání štěstí.“

„Není to druhé také jenom náhražka?“ zeptala se Lillian.

„Je, ale je člověka důstojnější,“ odvětil Peystre.

„Je jedno bez druhého nemožné?“

Zamyšleně na ni pohlédl. „Téměř vždycky. Ale u vás, myslím, že ne. Vy máte obojí. A to mě fascinuje. Zřejmě to předpokládá takový stav čirého zoufalství, že už nezáleží na jménu pro něj, ani pro zoufalství. Je to na druhé straně anarchie – na pólu osamělosti bez jakéhokoli smutku. Myslím, že u vás se smutek a vzpoura už dávno vzájemně zničily. Proto mají malé věci stejnou cenu jako velké. Detail začíná zářit.“

„Promluvilo z vás osmnácté století,“ poznamenala Lillian napůl žertem. „Nejste jeho posledním potomkem?“

„Jsem jeho posledním ctitelem.“

„Což se tenkrát nemluvilo o štěstí víc než kdy jindy?“

„Jen ve špatných obdobích. A i pak se o něm sice mluvilo a horovalo, ale člověk nepřestal být praktickým v širokém smyslu toho slova.“

„Dokud nepřišla gilotina.“

„Dokud nepřišla gilotina a nevynašlo se právo na štěstí,“ souhlasil Peystre. „Gilotina přichází vždycky.“

Lillian dopila sklenku. „Není to všechno jenom dlouhý úvod k návrhu, který mi chcete učinit, totiž abych se stala vaší milenkou?“

Peystre nehnul ani brvou. „Nazývejte to tak, jestli chcete. Je to návrh, dát vám takový rámec, jaký potřebujete. Nebo ještě lépe, rámec, jaký by se k vám podle mého soudu hodil.“

„Jako obruba pro kámen?“

„Jako obruba pro velmi drahocenný kámen.“

„Kámen z čirého zoufalství?“

„Z modrobílé osamělosti. A modrobílé odvahy, mademoiselle. Přijměte můj obdiv. A promiňte mi mou tvrdošíjnost. Diamanty s takovým leskem jsou vzácné.“ Peystre se usmál. „Nechcete si teď opět poslechnout poslední zprávy, jak probíhá závod v Itálii?“

„Tady? U Maxima?“

„Proč ne? Albert, zdejší maitre ďhotel, dokázal už splnit jiná přání, když chtěl. A pro vás bude jistě chtít. Viděl jsem to; Albert má znamenitý čich.“

Orchestr začal podle tradice hrát melodie z Veselé vdovy, číšníci sklízeli ze stolů. Albert prošel kolem a poslal jim ke stolu láhev koňaku, která nebyla ani zaprášená, ani ozdobená napoleonským emblémem, ale měla jen maličký, rukou napsaný štítek. „Neříkal jsem vám, že má znamenitý čích?“ řekl Peystre. „Ochutnejte tenhle koňak, ale samozřejmě až po obvyklém ceremoniálu, zahřát dlaní, nadechnout jeho vůni a porozprávět o něm. Jsme pozorováni.“

Lillian vzala sklenku, neohřála ji ani nevdechla její vůni a vypila ji do dna. Peystre se zasmál. Albert, který stál v rohu, vyslal náznak schvalujícího úsměvu. Po několika minutách přišel jiný číšník s lahvičkou Framboise. Postavil na stůl menší skleničky a nalil. Okamžitě se rozšířila vůně ovocných sadů v časném létě. „Starý malinový destilát,“ řekl Peystre zbožně. „Ještě vzácnější.“

Lillian uvažovala: Co by udělal, kdybych mu teď ten starý malinový destilát vchrstla do jeho šlechtického, vyhaslého obličeje? Pravděpodobně by měl pochopení i pro to a komentoval by to nějakou hezkou větičkou. Nepohrdala jím; naopak, připadal jí příjemný jako mírný prostředek pro spaní, a pozorně mu naslouchala. Ztělesňoval pro ni druhou stránku života. Sublimoval životní strach v kult estetického cynismu a snažil se udělat z nebezpečných horských stezek cestičky v parku. Nic se tím nezměnilo. Kdy tohle všechno už jednou slyšela? Přece u Levalliho na Sicílii. Stačilo, aby měl člověk peníze a malé srdce, aby mohl takto žít. Nebylo třeba jezdit z Brescie do Brescie. Stačilo být v Brescii a prohlašovat, že člověk žije ve Versailles na počátku osmnáctého století.

„Musím jít,“ řekla.

„Jak často to říkáte?“ poznamenal Peystre. „Dělá vás to neodolatelnou. Je to vaše oblíbené slovo?“

Pohlédla na něho. „Kdybyste věděl, jak ráda bych zůstala,“ řekla pomalu. „Třeba i chudá a sama, ale jenom moci zůstat. Zůstat! Všechno ostatní je lež a odvaha strachu.“

Nechala se dovézt k hotelu. Noční vrátný jí šel rozčileně naproti. „Pan Clerfayt je na dvanáctém místě! Předjel šest soupeřů. Hlasatel říkal, že je ohromný noční jezdec.“

„To je.“

„Sklenku šampaňského na oslavu?“

„Nikdy se nemá nic oslavovat předčasně. Závodníci jsou pověrčiví.“

Lillian poseděla chvíli v malé, temné hale.

„Jestli pojede takhle dál, je zítra ráno zase v Brescii,“ řekl noční vrátný.

„To taky,“ odvětila Lillian a vstala. „Půjdu si ještě vypít kávu na bulvár Michel.“

Tam už se k ní chovali jako ke stálému hostu. Číšník nad ní bděl, Gérard na ni čekal a kroužek studentů jí dělal jakousi čestnou stráž.

Gérad měl tu dobrou vlastnost, že byl pořád hladový; a tak zatímco jedl, měla čas na přemýšlení. S oblibou hleděla na ulici, kde kolotal a pulsoval život, horkýma a bezútěšnýma očima. Při pohledu na tento nekonečný proud bylo těžké věřit v nesmrtelnost duše každého jedince. Kam jednou poputují všechny ty duše? Rozpadnou se jako těla? Nebo budou ještě bloudit kolem za takovýchto večerů, prosycených tužbami, rozkošemi a zoufalstvím, rozpadajíce se plny tichého strachu a touhy, aby mohly zůstat tím, čím byly, a nestaly se duchovní mrvou pro jiné duše, které byly právě teď nevšímavě plozeny za tisícerými okny?

Gérard konečně přestal jíst. Jako poslední chod měl sýr Pont-l’Eveque. „Jak surový proces přijímání potravy pečených kousků zvířecích mrtvol a zpola rozložených mléčných výrobků rozněcuje poetické kvality duše k chvalozpěvům!“ pravil. „Věčně zázračné a útěšné!“

Lillian se zasmála. „Z Brescie do Brescie,“ řekla.

„Téhle jasné a prosté větě nerozumím; ale zdá se mi, že ji celkem nelze vyvrátit.“ Gérard dopil kávu. „Je dokonce hlubokomyslná. Z Brescie do Brescie! Nazvu tak svou příští sbírku básní. Dnes večer jste málomluvná.“

„Málomluvná ne, ale jen bez slov.“

„Z Brescie do Brescie?“

„Tak nějak.“

Gérard přikývl a přivoněl ke koňaku. „Je to věta, která se neustále lepší. Vede k množství plytkostí, které kdysi byly všechny hluboké jako šachty a snad dosud jsou.“

„Znám ještě jednu další,“ řekla Lillian. „Všechno je totéž.“

Gérard postavil sklenku. „S fantazií nebo bez fantazie?“

„S veškerou fantazií.“

S úlevou přikývl. „Na okamžik jsem se bál, že jste deprimovaná a že hodláte vyhrabat nějakou kuchyňskou moudrost.“

„Právě naopak – velmi uspokojující poznání.“

„Jednotlivosti jsou totéž co celek, ale celek je víc. Tato láhev vína je právě tak úchvatná jako Raffael; v tamhleté uhrovité studentce nepochybně straší taky kus Médey a Aspasie – život bez perspektivy; všechno je stejně důležité i nedůležité; všechno je bez perspektivy; všechno je Bůh. Nemyslíte?“ zeptal se Gérard.

Lillian se usmála. „Jak jste rychlý.“

„Příliš rychlý.“ Gérard se zatvářil trpce. „Příliš rychlý, abych to prožil.“ Dal si pořádný doušek koňaku. „Kdybyste to skutečně prožila,“ poučoval, „zbývaly by vám pak jen tři věci –“

„Tolik?“

„Jít do buddhistického kláštera, zbláznit se nebo zemřít, nejlíp vlastní rukou. Sebezničení je, jak víte, jednou ze tří věcí, v nichž máme výhodu před zvířaty.“

Lillian se na ty dvě zbývající nezeptala. „Existuje ještě čtvrtá,“ řekla. „Naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život. Ale nemáme je. Když tohle člověk pochopí, opravdu pochopí, pak mnoho hořkého medu rázem zesládne.“

Gérard zvedl obě ruce a naznačil gratulaci. „Kdo nic neočekává, nebude nikdy zklamán. Poslední z těch menších moudrostí!“

„Pro dnešní večer ta poslední,“ odvětila Lillian a vstala. „I ty nejkrásnější moudrosti umírají přes noc. Kolik mrtvol se pokaždé příštího rána zamete! A je zvláštní, co všechno člověk napovídá, když slunce zapadne. Už musím jít.“

„To říkáte vždycky; ale zase se vrátíte.“

Vděčně na něho pohlédla. „Viďte? Zvláštní, že tohle vědí jenom básníci.“

„Ti to taky nevědí; jenom v to doufají.“

Loudala se po Quai des Grands-Augustins až ke Quai Voltaire a pak zpátky uličkami za nábřežími. Nebála se jít v noci sama; neměla z lidí strach.

V rue de Seine viděla, že někdo leží na zemi. Domnívala se, že je to nějaká opilá ženská, a přešla kolem ní; ale v poloze ženy, která ležela roztažená napůl v jízdní dráze a napůl na chodníku bylo něco, co ji přimělo, aby se vrátila. Chtěla ji aspoň odtáhnout na chodník, aby ji nepřejelo nějaké auto.

Žena byla mrtvá. Oči měla vytřeštěné a ve sporém světle pouliční lucerny upírala na Lillian strnulý pohled. Když zvedla ženě ramena, hlava jí s temným úderem spadla zpátky na dlažbu. Lillian přidušeně vykřikla; v prvním okamžiku si myslela, že mrtvé nějak ublížila. Pohlédla jí do tváře; byla nekonečně prázdná. Bezradně se rozhlédla; nevěděla, co dělat. Několik oken bylo osvětleno a za jedním větším, zakrytým záclonou, slyšela hudbu. Mezi domy se velmi vysoko klenulo bezhvězdné nebe. Odkudsi někdo zavolal. Lillian viděla, jak se blíží nějaký muž. Na okamžik zaváhala; pak mu rychle vyšla vstříc. „Gérarde!“ řekla udiveně a ulehčené. „Jak víte –“

„Šel jsem za vámi. Je to právo básníků za jarních večerů –“

Lillian zavrtěla hlavou. „Tamhle leží nějaká mrtvá žena! Pojďte!“

„Určitě je opilá a v bezvědomí.“

„Ne, je mrtvá. Vím, jak člověk vypadá, když je mrtvý.“ Cítila, jak se Gérard zdráhá. „Copak?“

„Nechci s tím nic mít,“ řekl básník smrti.

„Nemůžeme ji tam přece nechat ležet.“

„Proč ne? Je mrtvá. Všechno další je už věcí policie. Nechci být do ničeho zapleten. Ani vy byste se do toho neměla plést. Mohli by si myslet, že jsme ji zavraždili. Pojďte!“

Popadl Lillian za ruku a táhl ji pryč. Lillian se zastavila. Pohlédla do obličeje, který už o ničem nevěděl a věděl všechno, co nevěděla ona. Mrtvá vypadala strašlivě opuštěná. Jednu nohu měla skrčenou pod kostkovanou sukní. Viděla punčochy, hnědé střevíce, zpola rozevřené dlaně, krátké tmavé vlasy a tenký řetízek na krku.

„Pojďte,“ zašeptal Gérard. „Z toho mohou být jen nepříjemnosti. S policií nejsou žádné žerty! Můžeme jí odněkud zatelefonovat. Nic víc udělat nemůžeme.“

Nechala se táhnout pryč. Gérard šel tak rychle, že mu stěží stačila. Když došli na nábřeží, viděla, že je velmi bledý. „Stát smrti tváří v tvář je něco jiného, než o ní mluvit, viďte?“ řekla s hořkým posměškem. „Odkud zatelefonujeme? Ode mne z hotelu?“

„Tam by nás mohl slyšet noční vrátný.“

„Mohu ho pro něco poslat.“

„Dobrá.“

Vrátný přišel celý rozzářený: „Jede teď na desátém místě, ale –“

Uviděl Gérarda a vyčítavě zmlkl. „To je Clerfaytův přítel,“ řekla Lillian. „Máte pravdu, musíme to oslavit. Přineste láhev vína. Kde je tu telefon?“

Vrátný ukázal na stůl a zmizel. „Teď,“ řekla Lillian.

Gérard už hledal v telefonním seznamu. „Seznam je starý.“

„Policie nemění svá čísla.“

Na desátém místě, pomyslela si Lillian. Pořád ještě jede a jede, z Brescie do Brescie, a mezitím –

Slyšela, jak Gérard mluví. Vrátný se vrátil se sklenkami a s lahví šampaňského. Zátka bouchla jako výstřel; vrátný příliš bujaře zatřásl lahví. Gérard polekaně zmlkl. „Ne, to nebyl výstřel,“ řekl pak a zavěsil.

„Tak se mi zdá, že byste potřeboval pořádný doušek,“ řekla Lillian. „Momentálně mě nenapadlo nic jiného než tohle; vrátný čekal celý večer na to, aby mohl otevřít láhev. Asi je to rouhání.“

Gérard zavrtěl hlavou a žíznivě se napil. Pohlédl k telefonu. Lillian viděla, že se bojí, že by policie mohla zjistit, odkud telefonovali. „Mysleli si, že tu někdo vystřelil,“ řekl. „Byla to zátka. Proč bývají tragické věci často tak hrozně komické?“

Lillian mu podala láhev, aby nalil.

„Musím jít,“ řekl.

„Tentokrát musíte jít vy. Dobrou noc, Gérarde.“

Pohlédl na láhev. „Vzal bych si ji, jestli už nebudete pít.“

„Ne, Gérarde. Jedno nebo druhé.“

Viděla, jak rychle zmizel ve dveřích. Teď přijde noc a opět budu sama, pomyslela si a dala láhev vrátnému.

„Vypijte to. Nechal jste rádio ještě nahoře?“

„Samozřejmě, mademoiselle.“

Vyšla po schodech nahoru. Chrom a sklo rádia se leskly ve tmě. Rozsvítila a chvíli čekala u okna, jestli kolem nepojede policejní vůz. Nic neviděla. Pomalu se svlékala. Uvažovala, jestli má na noc rozvěsit po pokoji své spojence šaty; neudělala to. Čas těchto pomocí už minul, napadlo ji. A příležitost také. Nechala však svítit lampičku a vzala si prášky pro spaní.

Probudila se s pocitem, jako by byla odněkud vymrštěna. Skrze záclony soupeřilo slunce s nevyspalou žárovkou. Telefon řinčel. Policie, pomyslela si a zvedla sluchátko.

Byl to Clerfayt. „Právě jsme dojeli do Brescie!“

„Ano, do Brescie.“ Zaplašila zbytky snu, který už se propadl do zapomnění. „Dokázals to!“

„Jako šestý!“ Clerfayt se zasmál.

„Jako šestý! To je ohromné.“

„Nesmysl. Zítra se vrátím. Teď musím spát. Torriani spí už tady v židli.“

„Ano, vyspi se. Jsi hodný, že jsi zavolal.“

„Pojedeš se mnou na Riviéru?“

„Ano, miláčku.“

„Čekej na mě.“

„Ano miláčku.“

„Neodjížděj, dokud nepřijedu.“ Kam bych měla jezdit? pomyslela si. Do Brescie? „Budu na tebe čekat,“ řekla.

V poledne se prošla po rue de Seine. Ulice vypadala jako obvykle. Prohlížela si noviny, Nic ale nenašla. Pro novinářskou zprávu bylo příliš bezvýznamné, že zemřel nějaký člověk.