8
Paříž je uvítala šedivá, ošklivá a opršelá; ale čím dál vjížděli do města, tím víc byli okouzleni. Nároží, zákoutí a ulice se vynořovaly jako Utrillovy a Pisarrovy obrazy, šeď zestříbřila, náhle před nimi byla řeka se svými mosty a remorkéry, stromy s pupeny, pestrými řadami stánků bukinistů a s kvádry starých budov na pravém břehu Seiny.
„Odtud odvezli Marii Antoinettu, aby ji sťali,“ řekl Clerfayt. „Naproti v restauraci se jí obzvlášť dobře. Tady všude se dá spojovat hlad s historií. Kde se chcete ubytovat?“
„Tamhle,“ odvětila Lillian a ukázala přes řeku na světlé průčelí malého hotýlku.
„Znáte to tam? Odkdy? Z dob, kdy jste tu žila?“
„Když jsem tu žila, bydlela jsem ponejvíc schovaná ve sklepě jednoho zelináře.“
„Nechtěla byste se raději ubytovat někde v šestnáctém obvodu? Nebo u svého strýce?“
„Můj strýc je tak lakomý, že má asi jen jeden pokoj. Pojďte, zajedeme na druhou stranu a zeptáme se, jestli tam mají nějaký pokoj volný. Kde budete bydlet vy?“
„V Ritzu.“
„Přirozeně,“ řekla Lillian.
Clerfayt přikývl. „Nejsem tak bohatý, abych bydlel někde jinde.“
Přejeli přes most bulváru St. Michel na Quai des Grands-Augustins a zastavili před hotelem Bisson. Když vystupovali, z hotelu právě vyšel podomek s kufry. „Tady je můj pokoj,“ řekla Lillian. „Někdo odchází.“
„Opravdu tu chceš bydlet? Jenom proto, že jsi tenhle hotel uviděla z protějšího břehu?“
Lillian přikývla. „Dokonce tu chci žít. Bez jakýchkoli doporučení a předsudků.“
Pokoj byl volný. V hotelu nebyl výtah, ale pokoj byl naštěstí v prvním poschodí. Schody byly vyšlapané a staré. Pokoj byl malý a spoře zařízený; ale postel se zdála být solidní a byla tam i koupelna. Nábytek byl moderní, až na barokní stolek, který se tam vyjímal jako princ mezi otroky. Tapety byly staré a elektrické světlo nedostačující – zato však za oknem svítila řeka s Conciergerií, nábřežími a věžemi Notre Damu.
„Můžeš se odtud kdykoli odstěhovat, budeš-li chtít,“ řekl Clerfayt. „Mnozí lidé na to zapomínají.“
„Kam? K tobě do Ritzu?“
„Ke mně ne, ale do Ritzu ano,“ odvětil Clerfayt. „Za války jsem tam bydlel půl roku. S vousy a pod jiným jménem. Na laciné straně, směrem na rue Cambon. Na druhé straně, na Place Vendôme, bydleli bohatí němečtí bonzové. Bylo to komické.“
Podomek přinesl kufry. Clerfayt šel ke dveřím. „Povečeříš dnes večer se mnou?“
„Kdy?“
„V devět.“
„Dobrá, v devět.“
Dívala se za ním. Cestou se ani slovem nezmínil o večeru v Asconě. Francouzština je pohodlná řeč, pomyslela si Lillian. Člověk přejde z tykání k vykání a obráceně, a není to stav, ale hra. Slyšela, jak se rozeřval Giuseppe, a šla k oknu. Možná že zase přijde, pomyslela si, možná že taky ne. Nevěděla to a ani to nebylo příliš důležité. Důležité bylo, že je v Paříži, že je večer a že dýchá. Na semaforech bulváru St. Michel se objevila zelená a za Giuseppem se hnala přes most jako v divoké štvanici smečka citroënů, renaultů a náklaďáků. Lillian si nevzpomínala, že by kdy viděla tolik aut. Za války jich bylo nepatrně. Rámus byl ohlušující, ale jí zněl jako varhany, na které železné ruce hrají mohutné Te Deum.
Vybalila si věci. Mnoho si toho s sebou nevzala. Ani peněz u sebe neměla moc. Zatelefonovala strýci. Neozýval se. Zavolala ještě jednou. Ozval se cizí hlas. Strýc už před několika lety telefon odhlásil.
Na chvíli se jí zmocnila panika. Každý měsíc dostávala peníze přes banku a o strýci už dlouho neměla žádné zprávy. Přece neumřel, napadlo ji. Zvláštní, že tohle napadne člověka vždycky první. Třeba se přestěhoval někam jinam. Zeptala se v hotelu, nemají-li adresář. Měli jen starý z prvních let války a nový telefonní seznam ještě nebyl. Taky uhlí byl nedostatek. V pokoji byla večer zima. Lillian si oblékla plášť. Když opouštěla sanatorium, zabalila si pro jistotu několik vlněných věcí a myslela si, že je tu někomu dá. Teď byla ráda, že je má. Oknem se začal vkrádat šedivý a špinavý soumrak. Lillian se vykoupala, aby se zahřála, a lehla si do postele. Byla poprvé sama, co odjela. Po všech těch l…
