Nebe nezná vyvolených (Erich Maria Remarque)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

19

„Koupil jsem ten dům dávno před válkou,“ řekl Clerfayt. „Tenkrát mohl člověk koupit půlku riviéry za babku. Nikdy jsem v něm nebydlel a moc jsem ho nezařizoval. Jak vidíš, je postaven v ohavném slohu, ale štukové ozdoby se mohou otlouct a dům se dá zmodernizovat a zařídit.“

„Proč? Chceš tu opravdu bydlet?“

„Proč ne?“

Lillian se zahleděla ze setmělého pokoje do zešeřelé zahrady s pískovými cestičkami. Moře odtud nebylo vidět. „Ale Clerfayte,“ řekla s úsměvem. „Snad až ti bude pětašedesát, ale dřív ne. Po životě vyplněném prací v Toulouse. Pak tu budeš moct rozšafně trávit život francouzského rentiéra s nedělním obědem v hotelu de Paris a s výletem do kasina.“

„Zahrada je velká a dům lze přestavět,“ pokračoval Clerfayt neústupně. „Mám na to peníze. Mille Miglie se projevily štědře. Doufám, že po závodě v Monaku k tomu ještě něco přidám. Proč ti připadá tak zhola nemožné bydlet tady? Kde bys chtěla žít?“

„Nevím, Clerfayte.“

„Ale to přece člověk ví! Aspoň přibližně.“

„Já ne,“ řekla Lillian trochu poděšena. „Nikde. Chtít někde žít znamená vždycky chtít někde zemřít.“

„Podnebí je tu v zimě stokrát lepší než v Paříži.“

„V zimě!“ řekla Lillian, jako by říkala Sirius a Styx a věčnost.

„Zima bude co nevidět. S přestavbou se musí začít brzy, jestliže to má být hotové.“

Lillian se rozhlédla po ponuré místnosti. Nebylo to poprvé, co o tom mluvili. Nechci tu být uvězněna, pomyslela si a zeptala se: „Nemusíš v zimě pracovat v Toulouse?“

„To mohu kromě toho; ale chtěl bych, abys už předtím žila někde, kde je pro tebe nejlepší podnebí.“

Co mi záleží na podnebí, pomyslela si Lillian a zoufale řekla: „Nejlepší podnebí má sanatorium.“

Clerfayt na ni pohlédl. „Musíš se vrátit?“

Mlčela. „Chtěla by ses tam vrátit?“ zeptal se.

„Co ti na to mám odpovědět? Nejsem tady?“

„Ptala ses lékaře? Zeptala ses na to tady dole vůbec někdy lékaře?“

„Na to se nemusím vůbec žádného lékaře ptát.“

Nedůvěřivě na ni pohlédl. „Zeptáme se na to společně. Najdu toho nejlepšího lékaře ve Francii a zeptáme se ho.“

Lillian neodpověděla. Ještě to, pomyslela si. Clerfayt se jí už dříve několikrát ptal, jestli chodí k lékaři, a vždycky mu stačilo, když ho ujistila, že chodí. Tohle bylo něco jiného. Souviselo to s domem, budoucností, láskou a starostlivostí, se všemi těmi krásnými jmény, která už pro ni neexistovala, protože umírání jen ještě víc ztěžovala. Dalším důsledkem by bylo, že by se ji snažil dostat do nemocnice.

Za oknem se pronikavě rozezpíval pták. „Pojďme ven,“ řekl Clerfayt. „Uznávám, že elektrické světlo v téhle barevné lucerně je strašlivé. Ale všechno se dá změnit.“

Venku se nad zdmi se štukovými ozdobami ukládal večer. Lillian se zhluboka nadechla. Měla pocit, jako by unikla. „Faktem je,“ řekl Clerfayt, „že se mnou nechceš žít, Lillian. Vím to.“

„Vždyť s tebou žiji,“ odvětila bezmocně.

„Žiješ se mnou jako někdo, kdo tu už zítra nebude. Jako někdo, kdo je pořád na odchodu.“

„Tys to tak nechtěl?“

„Snad chtěl – ale teď už nechci. Chtěla bys se mnou žít někde jinde?“

„Ne,“ řekla tiše. „Ale ani s nikým jiným, Clerfayte.“

„Proč ne?“

Vzdorně mlčela. Proč jenom se tak pošetile ptá? „Vždyť už jsme o tom tolikrát mluvili. Proč zase začínáš?“ řekla nakonec.

„Vztah se může změnit. Je láska něčím tak opovrženíhodným?“

Zavrtěla hlavou. Pohlédl na ni. „Nikdy jsem toho v životě pro sebe moc nechtěl, Lillian. Teď ale chci. Chci tebe!“

„Ale vždyť mě máš.“

„Ne úplně. Ne dost.“

Chce mě připoutat a uvěznit, pomyslela si, a je na to pyšný a říká tomu sňatek, starostlivost a láska, a snad to tím taky je. Ale proč nechápe, že to, nač je pyšný, je to, co mě žene pryč? Nenávistně pohlédla na vilku a pískové cestičky kolem ní. Utekla seshora jenom proto, aby skončila tady? Tady nebo v Toulouse nebo v Brescii? Kam se podělo dobrodružství? Kam se poděl Clerfayt? Co ho tak změnilo? Proč se tomu nevysmějí? Co jiného jim zbývá?

„Mohli bychom to aspoň zkusit,“ řekl Clerfayt. „Když to nepůjde, tak dům prodáme.“

Už nemám čas něco zkoušet, pomyslela si Lillian. A na experimentování s domáckým štěstím už nemám čas vůbec. Příliš mě to rozesmutňuje. Musím pryč! Nemám už čas ani na takovéhle rozhovory. Tohle všechno jsem znala mnohem líp nahoře v sanatoriu, u Borise, a i odtamtud jsem utekla.

Náhle se uklidnila. Ještě nevěděla, co udělá, ale vědomí, že může utéci, dělalo všechno snesitelnějším. Neměla strach z neštěstí, příliš dlouho v neštěstí a neštěstím žila – ani se nebála štěstí jako mnoho jiných, kteří si myslí, že je hledají – jenom se bála vězení prostřednosti.

Večer byl nad mořem ohňostroj. Noc byla jasná a hluboká, a protože obzor tvořilo moře a nebe, rakety stoupaly a padaly, jako by byly vystřelovány do nekonečnosti, a na druhé straně se řítily do prostoru, který už nebyl prostorem, protože se zdálo, že je bez hranic. Lillian si vzpomněla na ohňostroj, který zažila na horské boudě večer před svým útěkem. Nechystala se teď opět k útěku? Zdá se, že moje životní rozhodnutí se uskutečňuje při ohňostrojích, pomyslela si ironicky. Nebo nebylo snad všechno to, co až dosud prožila, jen pouhým ohňostrojem? Ohňostrojem, který začíná pohasínat a měnit se v prach a popel? Rozhlédla se. Ještě ne, pomyslela si úzkostlivě. Teď ještě ne. Nenastane vždycky před koncem aspoň ještě jedno poslední, veliké vzplanutí, při němž všechno shoří, při velkém finále?

„Ještě jsme nehráli,“ řekl Clerfayt. „Už jsi to někdy zkoušela? Myslím v herně?“

„Nikdy.“

„Pak bys to měla zkusit. Máš ještě ruku nevinnosti a jistě vyhraješ. Zajedeme si tam? Nebo jsi unavena? Už jsou dvě hodiny.“

„Časné jitro. Kdo je v tu dobu unavený?“

Pomalu jeli ozářenou nocí. „Konečně je teplo,“ řekla Lillian.

„Můžeme tu zůstat, dokud nebude léto i v Paříži.“

Opřela se o něho. „Proč lidé nežijí věčně, Clerfayte? Bez umírání?“

Položil jí ruku kolem ramen. „Ano, proč? Proč stárneme? Proč nemůžeme žít, jako by nám bylo třicet, dokud nám nebude osmdesát, a pak naráz zemřít?“

Zasmála se. „Mně ještě není třicet.“

„Máš pravdu,“ řekl Clerfayt a pustil ji. „Pořád na to zapomínám. Mám pocit, že jsi za poslední tři měsíce zestárla o pět let, tak ses změnila. O pět let jsi zkrásněla. A o deset ses stala nebezpečnější.“

Zprvu hráli ve velkých sálech; když se pak sály vyprázdnily, hráli v menších, kde byly sázky vyšší. Clerfayt začal vyhrávat. Zpočátku hrál trente et quarante a pak přešel k ruletovému stolu, kde byla maximální sázka vyšší než u ostatních. „Stůj za mnou,“ řekl Lillian. „Přinášíš štěstí.“

Clerfayt vsadil na dvanáctku, dvaadvacítku a devítku. Pomaloučku prohrával, až mu zbylo jen tolik žetonů, že mohl ještě jednou vsadit nejvyšší sázku. Vsadil na červenou. Červená vyhrála. Polovinu výhry shrábl a zbytek nechal na červené. Červená opět vyhrála. Nechal na ní celou výhru. Červená vyhrála ještě dvakrát. Před Clerfaytem se nakupily žetony. Ostatní hráči v sále zpozorněli. Stůl byl teď úplně obsazen. Opět vyhrála červená. Při příští hře se ze všech stran kupily nejvyšší sázky na černou a hráči se tlačili kolem stolu ve třech řadách. Skoro všichni hráli proti Clerfaytovi. Jen jakási vyzáblá stařena ve večerních šatech ze světle modrého voile vsadila s ním na červenou.

Sál ztichl. Kulička zadrnčela. Stařena kýchla. Znovu vyhrála červená.

Fiola dával Clerfaytovi znamení, aby přestal; série musí jednou skončit. Clerfayt zavrtěl hlavou a nechal celou výhru dál na červené.

„Il est fou,“ řekl někdo za Lillian.

V posledním okamžiku přisunula stařena, která si už výhru přitáhla, všechno opět na červenou. V tichu bylo slyšet, jak prudce oddychuje a jak pak ztichla. Snažila se potlačit druhé kýchnutí. Její ruka ležela na zeleném suknu jako žlutý dráp. Vedle ní měla malou, zelenou želvu jako maskota.

Červená znovu vyhrála. Stařena vybuchla. „Formidable,“ řekla žena za Lillian. „Kdo je to?“

Na čísla teď už skoro nikdo nesázel. V sále se začalo šuškat o sérii. Baterie velkých žetonů se kupila v navršených řadách na černé. Červená přišla sedmkrát; tato barva musí jednou skončit. Jediný Clerfayt sázel dál na červenou. Stařena v rozčilení vsadila v posledním okamžiku želvu. Než ji mohla vyměnit za žetony, prolétl sálem vzrušený šum; zase vyhrála červená!

„Madam, nemůžeme vám vaši želvu zdvojnásobit,“ řekl krupiér a přisunul opět zpátky stařeně přes stůl želvu s moudrou, prastarou hlavou.

„Ale co moje výhra?“ zaskřehotal vyhublý přízrak.

„Odpusťte, madam, ale nevsadila jste, ani jste sázku neohlásila.“

„Přece jste viděl, že jsem vsadit chtěla! To stačí!“

„Musíte buď vsadit, nebo svůj vklad oznámit dřív, než se kulička zastaví.“

Stařena se rozhořčeně rozhlédla kolem sebe. „Faites vos jeux,“ řekl krupiér lhostejně.

Clerfayt vsadil znovu na červenou. Stařena zlostně vsadila na černou. Všichni ostatní vsadili rovněž na černou. Fiola vsadil na šestku a na černou. Červená vyšla ještě jednou. Clerfayt si teď přitáhl výhru. Přisunul krupiérovi hrst žetonů a vstal.

„Přinesla jsi mi opravdu štěstí,“ řekl Lillian a zůstal stát, dokud se kulička nezastavila. Vyhrála černá. „Vidíš,“ řekl. „Někdy člověk mívá šestý smysl.“

Lillian se usmál. Kdybys ho tak měl v lásce! pomyslela si.

Přišel k nim Fiola. „Blahopřeji. Umět přestat v pravý čas je největším uměním v životě.“

Obrátil se k Lillian. „Nemyslíte?“

„Nevím. Neměla jsem k tomu nikdy příležitost.“

Fiola se zasmál. „Tomu nevěřím. Zmizela jste ze Sicílie a zanechala jste tam v mnoha hlavách zmatek. Přijela jste do Říma a zmizela jako blesk. A jak jsem se doslechl, nemohl vás nikdo najít ani v Benátkách.“

Šli k baru, aby oslavili Clerfaytovo štěstí.

„Myslím, že jsem vyhrál dost, abychom nechali dům přestavět,“ řekl Lillian.

„Můžeš to zítra zase prohrát.“

„Chtěla bys?“

„Ovšem, že ne.“

„Nebudu už hrát,“ řekl. „Všechno si necháme. Dám ti na zahradě postavit ještě bazén.“

„Žádný nepotřebuji. Víš přece, že neplavu.“

Rychle na ni pohlédl. „Vím. Jsi unavená?“

„Ne.“

„Série červené devětkrát po sobě je obdivuhodná věc,“ řekl Fiola. „Jen jednou jsem viděl delší sérii. Dvanáctkrát černá. Bylo to před válkou. Tenkrát se v soukromém kroužku hrálo o mnohem vyšší vklad než dneska. Ten muž, který tenkrát hrál sérii, rozbil bank. Pak vsadil na třináctku a třináctka vyšla ze dvanácti her pětkrát. Byla to senzace. Všichni sázeli s ním. Zruinoval tím bank dvakrát za jednu noc. Byl to nějaký Rus. Jak jen se jmenoval? Volkov nebo tak nějak. Ano, Volkov.“

„Volkov?“ řekla Lillian nevěřícně. „Snad ne Boris Volkov?“

„Správně! Boris Volkov. Vy jste ho znala?“

Lillian zavrtěla hlavou. Takhle ne, pomyslela si. Viděla, že ji Clerfayt pozoruje.

„Zajímalo by mě, co se s ním stalo,“ řekl Fiola. „Byl to člověk, který tu vzbudil rozruch. Jeden z posledních hráčů velkého stylu. Kromě toho znamenitý střelec. Byl tu tenkrát s Marií Andersenovou. Snad jste o ní slyšela. Byla to jedna z nejkrásnějších žen, jakou jsem kdy viděl. Zemřela v Miláně za náletu.“ Obrátil se ke Clerfaytovi. „Vy jste o Volkovovi nikdy neslyšel?“

„Ne,“ řekl Clerfayt.

„Zvláštní! Jel tenkrát taky někde několik závodů. Jako amatér, samozřejmě. Málokdy jsem viděl někoho, kdo snesl tolik alkoholu. Pravděpodobně se zničil; dělal takový dojem, že to chce.“

Clerfaytův obličej se zachmuřil. Kývl na číšníka, aby přinesl ještě jednu láhev. „Budete dnes ještě hrát?“ Zeptal se ho Fiola. „Bezpochyby ne!“

„Proč ne? Série chodí v sériích. Třeba dnes přijde ještě jednou třináctkrát černá.“

„Neměl by už hrát,“ řekl Fiola Lillian. „Dnes už ne. Je to zákon, starý jako svět.“

Lillian pohlédla na Clerfayta. Tentokrát jí neřekl, aby šla s ním a přinesla mu štěstí, a Lillian věděla proč. Jak je dětinský, pomyslela si něžně. A jak je slepý ve své žárlivosti! Zapomněl už, že to není nikdy někdo jiný, kdo ničí, ale vždycky jenom člověk sám?

„Zato vy byste měla hrát,“ řekl Fiola. „Jste tu poprvé. Uděláte to pro mně? Pojďte!“

Šli k jinému stolu. Fiola začal sázet a po několika minutách si taky Lillian proměnila několik bankovek v žetony. Opatrně sázela malé částky; pro ni byly peníze víc než majetkem, byly kusem života. Nechtěla být nikdy odkázána na mrzoutskou podporu strýce Gastona.

Skoro okamžitě začala vyhrávat. „Máte šťastnou ruku!“ řekl Fiola, který prohrál. „Tohle je vaše noc Nemáte nic proti tomu, když budu sázet podle vás?“

„Budete toho litovat.“

„Ve hře ne. Sázejte, jak vás napadne.“

Lillian chvíli sázela na červenou a černou, pak druhou dvanáctku a nakonec na čísla. Dvakrát vyhrála na nulu. „Nic vás miluje,“ řekl Fiola se smíchem.

Objevila se stařena se želvou. S rozezleným výrazem se posadila naproti Lillian. Mezi sázením si šuškala se želvou. Na ruce jí volně visel nádherný diamant. Krk měla vrásčitý jako krk želvy a vůbec si byly podobné. Obě také měly oči bez víček a nebylo v nich vidět bělmo.

Lillian teď střídavě sázela na černou a na třináctku. Když po chvíli vzhlédla, viděla, že na druhá straně stojí Clerfayt a pozoruje ji, jak hraje. Sázela, jako kdysi sázel Boris Volkov, a viděla, že si toho Clerfayt povšiml. Vzpurně sázela dál na třináctku. Po šesté hře třináctka přišla. „Dost,“ řekla a shrábla žetony ze stolu do kabelky. Vyhrála, nevěděla však kolik.

„Už chcete jít?“ zeptal se Fiola. „Tohle je vaše noc, víte to přece. Už se nikdy nevrátí.“

„Noc minula. Kdybychom roztáhli záclony, tak by nás všechny bledé ráno proměnilo ve strašidla. Dobrou noc, Fiolo. Hrajte dál! Někdo vždycky hraje dál.“

Když vyšla s Clerfaytem ven, zjevila se před nimi riviéra tak, jak byla, než ji objevili turisté. Nebe zářilo mosaznou žlutí a modří a čekalo na slunce; moře bylo na obzoru bílé a průzračné jako akvamarín, a bylo na něm několik rybářských člunů se žlutými a červenými plachtami. Pláž byla tichá a po ulicích nepřejelo jediné auto. Vítr voněl langustami a mořem.

Lillian nechápala, jak tak najednou došlo mezi nimi k hádce. Slyšela Clerfayta a chvíli trvalo, než pochopila, co říká. Jeho žárlivost na Volkova propukla v plné síle. „Co mohu dělat?“ slyšela, jak říká. „Musím bojovat se stínem, s někým, koho nemohu dostihnout, s někým, kdo tu není a kdo je tu proto tím víc, kdo je silnější než já, protože tu není, kdo je bez chyb, protože tu není, kdo má gloriolu, protože tu není, kdo má strašlivou výhodu nepřítomnosti, která mu proti mně dává tisíce zbraní, zatímco já tu jsem a ty mě vidíš, jaký jsem, tak jako teď, zlostí bez sebe, pro mě za mě nespravedlivý, malicherný a pošetilý – a proti tomu stojí velký, ideální obraz, jemuž nemůže nic uškodit, protože nic nedělá, protože mlčí a člověk proti tomu nemůže nic dělat, tak jako nemůže nic dělat proti vzpomínce na mrtvého.“

Lillian vyčerpaně zvrátila hlavu. Co to tu zase mluví za strašlivé mužské nesmysly? „Není to tak?“ řekl Clerfayt a bouchl do volantu. „Řekni, jestli to tak není? Vycítil jsem, proč se mi vyhýbáš. Vím, že si mě kvůli tomu nechceš vzít. Chceš zpátky! To je to! Chceš zpátky!“

Zvedla hlavu. Co to tu říká? Pohlédla na Clerfayta. „Co to říkáš?“

„Není to pravda? Nemyslela sis to dokonce teď?“

„Teď jsem si myslela jenom to, jak strašlivě hloupí mohou být i nejmoudřejší lidé. Neodháněj mě přece násilím!“

„Já tebe? Dělám všechno, abych si tě udržel!“

„Myslíš si, že si mě takhle udržíš? Panebože!“ Lillian znovu zvrátila hlavu. „Nemusíš žárlit. Boris by mě ani nechtěl, kdybych se vrátila.“

„To s tím nemá co dělat. Ty chceš zpátky.“

„Nezaháněj mě. Proboha, copak jsi oslepl?“

„Ano,“ řekl Clerfayt. „Asi ano,“ opakoval užasle. „Ale už proti tomu nic nesvedu.“

Mlčky jeli po dálnici směrem na Antibes. Proti nim jel povoz tažený osly. Na oslu sedělo děvčátko a zpívalo. Vyčerpaná Lillian se na děvčátko dívala s trýznivou závistí. Vzpomněla si na stařenu v kasinu, která bude žít ještě léta, viděla smějící se děvčátko a pak pomyslela na sebe a náhle přišel opět jeden z těch okamžiků, kdy je všechno nepochopitelné a nepomáhá žádný trik; přemohl ji všechen její duševní marasmus a všechno v ní v bezmocné vzpouře křičelo: Proč? Proč zrovna já? Co jsem udělala, že zrovna já musím být postižena?

Zamlženýma očima hleděla do čarokrásného kraje. Nad silnicí vanula pronikavá vůně květů. „Proč pláčeš?“ zeptal se Clerfayt podrážděně. „Nemáš nejmenší důvod, abys plakala.“

„Ano, nemám.“

„Podvádíš mě se stínem,“ řekl trpce. „A pláčeš!“

Ano, pomyslela si, ale ten stín se nejmenuje Boris. Mám mu říct, jak se jmenuje? Ale pak mě zavře do nemocnice a ke dveřím postaví stráže lásky, aby mě za okny z mléčného skla a v zápachu dezinfekčních prostředků, dobré vůle a mdlého pachu lidských ruin utrápily svou péčí až k smrti.

Pohlédla na Clerfaytův obličej. Ne, pomyslela si, ne vězení této lásky, proti níž neexistuje protest, ale jenom útěk. Ohňostroj skončil; člověk se nemá hrabat v popelu.

Vůz vjel na prostranství před hotelem. Nějaký Angličan v koupacím plášti právě sestupoval dolů, aby si šel zaplavat. Clerfayt pomohl Lillian z vozu, aniž na ni pohlédl. „Už mě moc neuvidíš,“ řekl. „Zítra začíná trénink.“

Přeháněl; trať závodu vedla městem, kde byl trénink téměř vyloučen. Ulice bylo možno uzavřít až při závodu samém; jinak se museli jezdci omezit hlavně na to, aby si trať projeli a zapamatovali si, kde je třeba řadit.

Lilian viděla už jen jakoby dlouhou chodbou, co se mezi nimi ještě může přihodit. Byla to chodba, která se stále zužovala, bez východu. Nemohla touto cestou jít. Druzí, kteří měli dostatek času, jí jít mohli. Ona ne. V lásce se nelze vracet zpátky; taky nikdy nemůžeš začít znovu. Co se stalo, zůstane v krvi. Mezi Clerfaytem a jí to už nebude nikdy moci být takové, jaké to bylo. Snad s nějakou jinou ženou, ale s ní už ne. A co mezi nimi bylo, bylo možno přivolat zpátky právě tak málo jako čas. Žádná oběť, žádné odhodlání ani dobrá vůle to nedokáží; to je zlý, neúprosný zákon. Lillian jej znala; proto chtěla pryč. Zbytek jejího života byl jejím celým životem – v Clerfaytově životě byl jen velmi malou částí. Proto záleželo jenom na ní – ne na Clerfaytovi. Poměr byl příliš nerovný; to, co bude v jeho životě epizodou, i kdyby tomu teď nevěřil, je pro ni koncem. A ona teď věděla, že tento konec života nemůže obětovat. Necítila ani lítost, ani smutek, dokonce i na to měla teď příliš málo času, ale cítila jasnost podobající se jitru. A s tímto jasem zmizela poslední mlha neporozumění, sváru a neshod. Cítila malé a pronikavé štěstí rozhodnutí. A s ním se – kupodivu – vrátila i něha; teď už nebyla nebezpečná.

„Nic z toho, co jsi tvrdil, není pravda, Clerfayte,“ řekla změněným hlasem. „Nic, zapomeň na to! Není to pravda! Nic z toho!“

Viděla, jak se jeho obličej zjasnil. „Zůstaneš u mne?“ zeptal se rychle.

„Ano,“ řekla. Nechtěla, aby poslední dny byly poznamenány hádkami.

„Konečně chápeš, co chci.“

„Ano, chápu,“ odvětila a usmála se.

„Vezmeš si mě?“

Nevycítil její zaváhání. „Ano,“ řekla. Ani na tom teď nezáleželo.

Zadíval se na ni. „Kdy?“

„Kdy chceš. Na podzim.“

Chvíli mlčel. „Konečně,“ řekl pak. „Konečně! Nikdy toho nebudeš litovat, Lillian.“

„Já vím.“

Clerfayt se rázem změnil. „Jsi unavená. Určitě jsi strašně unavená. Co jsme to taky vyvedli? Musíš spát, Lillian! Pojď, dovedu tě nahoru.“

„A ty?“

„Půjdu si zaplavat jako ten Angličan a pak si projedu ulice, než začne provoz. Je to jen rutina, trať znám.“ Stanul u jejích dveří. „Já idiot! Prohrál jsem víc než polovinu toho, co jsem vyhrál! Ze vzteku!“

„Já jsem vyhrála.“

Lillian hodila na stůl kabelku se žetony. „Nepočítala jsem to.“

„Zítra zase vyhrajeme. Půjdeš se mnou k lékaři?“

„Ano. Ale teď už musím jít spát.“

„Spi až do večera. Pak se najíme a půjdeme zase spát. Strašně tě miluji.“

„Já tebe taky, Clerfayte.“

Opatrně za sebou zavřel dveře. Poprvé jako u nemocné, pomyslela si Lillian a vyčerpaně usedla na postel.

Okno bylo dokořán. Viděla, jak Clerfayt sestupuje dolů na pláž. Po závodě, pomyslela si. Budu muset sbalit a po závodě, až pojede Clerfayt do Říma, odjet. Ještě pár dní, pomyslela si. Nevěděla, kam pojede. Ani na tom nezáleželo. Jenom musí pryč.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024