2
Hořejší poschodí sanatoria už nevypadala jako v hotelu; tady to byla nemocnice. Lillian Dunkerqueová se zastavila před pokojem, kde zemřela Agnes Somervillová. Slyšela hlasy a hluk a otevřela dveře.
Rakev už v pokoji nebyla. Okna byla dokořán a dvě uklízečky drhly podlahu. Voda šplíchala po podlaze a páchlo to tam lyzolem a mýdlem, nábytek byl odtažený a elektrické světlo ozařovalo každý kout místnosti.
Lillian si na okamžik myslela, že vešla do nesprávného pokoje. Pak uviděla pohozeného na skříni malého plyšového medvídka, který byl maskotem zemřelé. „Už ji odnesli?“ zeptala se.
Jedna z uklízeček se napřímila. „Přenesli ji na sedmičku. Musíme tu uklidit. Zítra ráno sem přijde nová.“
„Děkuji.“
Lillian zavřela dveře. Znala sedmičku; byl to malý pokojík vedle nákladního výtahu. Na sedmičku dávali mrtvé, protože je bylo možno snadno dopravit výtahem dolů. Jako kufry, pomyslela si Lillian. A jejich poslední stopy se pak smyjí mýdlem a lyzolem.
V pokoji číslo sedm byla tma. Ani svíčky už tam nebyly. Rakev už byla uzavřena. Útlý obličej a zářící rudé vlasy přikryli víkem a víko přišroubovali. Všechno bylo připraveno k odvezení. Z rakve byly odklizeny květiny a ležely vedle na stole na kuse voskovaného plátna. Voskované plátno mělo na okrajích kroužky, v nichž byla provlečena šňůrka, takže bylo možno květiny snadno najednou odnést. Věnce ležely vedle, naskládané na sebe jako klobouky v kloboučnickém krámu. Záclony byly roztažené a okna dokořán. Do pokoje svítil měsíc a byla tam citelná zima.
Lillian se přišla ještě naposled podívat na mrtvou. Přišla pozdě. Nikdo už nikdy neuzří bledý obličej a zářivé vlasy, jež kdysi bývaly Agnes Somervillovou. V noci odnesou rakev tajně dolů a na saních ji odvezou do krematoria. Tam se rakve zmocní záplava ohně, rudé vlasy ještě jednou zapraskají a zajiskří, strnulé tělo se v plamenech ještě jedenkrát vzepne, jako by znovu ožilo – a pak se všechno změní v popel a v nic a v hrst vybledlých vzpomínek.
Lillian pohlédla na rakev. Co když ještě žije?! pomyslela si náhle. Copak není možné, aby se ještě jednou probudila v této nemilosrdné truhle? Kdo ví, kolikrát se něco takového už stalo? Ví se jen o několika případech, kdy byli zdánlivě mrtví zachráněni, ale kdo ví, kolik se jich tiše udusilo a které už nikdo nezachránil? Co když se Agnes Somervillová teď, právě teď, pokouší v těsné tmě šustivého hedvábí křičet s vyschlým hrdlem a nemůže vydat ani hlásku?
Zbláznila jsem se, pomyslela si Lillian; na co to tu vůbec myslím? Neměla jsem sem chodit! Proč jsem sem přišla? Ze sentimentality? Z pomatení? Nebo z té hrůzné zvědavosti, ještě jednou se zadívat do mrtvého obličeje jako do propasti, odkud by snad šlo přece jen vyrvat odpověď? Světlo, pomyslela si, musím rozsvítit!
Šla zpátky ke dveřím; ale náhle se zarazila a naslouchala. Zdálo se jí, jako by zaslechla zapraskání, tichounké, ale zřetelné, jako když nehty škrabou po hedvábí. Rychle otočila vypínačem. Ostré světlo holé žárovky u stropu zahnalo noc, měsíc i hrůzu.
Slyším strašidla, pomyslela si. Byly to moje vlastní šaty. Byly to moje vlastní nehty. Nebyl to vysílený, poslední zbytek života, který se ještě jedenkrát pohnul.
Znovu se zadívala na rakev stojící teď v ostrém světle. Ne – v této černé, naleštěné truhle s bronzovými držadly už žádný život není. Naopak – je v ní uzavřena nejtemnější hrozba, jakou lidstvo zná. To už není Agnes Somervillová, její přítelkyně, která v ní leží ve zlatých šatech, nehybně, se ztuhlou krví a rozpadlými plícemi – není to už ani vosková podoba člověka, kterého začaly pustošit znehybnělé šťávy, ne, v této truhle číhá už jen absolutní nic, stín beze stínu, nepochopitelné nic, věčně hladovící po druhém nic, jež přebývá a roste ve všem, co je živé, jež se s člověkem rodí a je i v ní, v Lillian Dunkerqueové, a tiše roste a den za dnem jí užírá život, až tu zbyde jenom ono samo a jeho schránka bude právě tak jako tato zde dána do černé truhly – kde ji čeká jen rozpad a rozklad.
Sáhla za sebe po klice. V…
