5
Stařec ležel pod přikrývkou tak plochý, jako by už neměl tělo. Hlavu měl vyzáblou, oči hluboko zapadlé, ale sytě modré; pod kůží, podobnou zmačkanému hedvábnému papíru, se mu ostře rýsovaly žíly. Ležel na úzké posteli v úzkém pokojíku. Vedle postele ležela na nočním stolku šachovnice.
Jmenoval se Richter. Bylo mu osmdesát a už dvacet let žil v sanatoriu. Zpočátku obýval dva pokoje v prvním poschodí, pak bydlel v jednom pokoji s balkónem ve druhém patře; později v pokoji bez balkónu ve třetím poschodí – a teď, když už neměl peníze, žil v téhle úzké komůrce. Byl parádním případem sanatoria. Kdykoli měl Dalajláma pacienty, klesající na mysli, vždycky ho dával za vzor a Richter projevoval svou vděčnost. Pořád ne a ne umřít.
Lillian seděla u jeho postele. „Podívejte se na to!“ řekl Richter a ukázal na šachovnici. „Ten člověk hraje jako ponocný. Tímhle tahem koně bude v příštích deseti tazích mat. Co jenom se to teď s Régnierem děje? Dřív hrával dobře. Byla jste tu už za války?“
„Ne,“ řekla Lillian.
„Přišel za války, myslím v roce 1944. Bylo to vysvobození. Předtím – milá mladá dámo – předtím jsem musel hrát celý rok proti jednomu šachovému klubu v Curychu. Tady nahoře jsme tenkrát neměli nikoho. Byla tu hrozně dlouhá chvíle.“
Šachy byly jedinou Richtrovou vášní. Partneři, které měl v sanatoriu, během války odjeli nebo zemřeli a noví nepřišli. Dva přátelé z Německa, s nimiž hrával písemně, padli v Rusku; další byl zajat u Stalingradu. Několik měsíců neměl Richter vůbec s kým hrát; život ho omrzel a Richter hubnul. Pak primář zařídil, že mohl hrát proti členům jednoho curyšského šachového klubu. Většina jich však pro něho nebyla dost silná; s těmi několika ostatními ho to brzy otravovalo. Zpočátku oznamoval netrpělivý Richter své tahy telefonicky, ale brzy to šlo do peněz a tak byl odkázán na dopisování, což prakticky znamenalo tah každý druhý den, kdy přišla pošta. Ale časem dopisování usnulo a Richter byl znovu odkázán na přehrávání starých partií z knih.
Pak přišel Régnier. Sehrál s Richtrem jednu partii a Richter byl celý blažený, že konečně má zase důstojného soupeře; ale když se Régnier, Francouz, který byl osvobozen z německého zajateckého tábora, dověděl, že Richter je Němec, nechtěl už s Richtrem hrát. Nacionální nevraživost se nezastavila ani před sanatoriem. Richter začal opět chřadnout; také Régnier byl upoután na lůžko. Oba se nudili; ale nikdo nechtěl ustoupit. Nakonec našel řešení černoch z Jamajky, který přestoupil na křesťanství. I on byl upoután na lůžko. Poslal Richtrovi a Régnierovi dopisy, v nichž je vyzval, aby si s ním sehráli šachovou partii, z postele do postele, prostřednictvím telefonu. Oba byli nadšeni. Jediná potíž byla v tom, že černoch šachy v životě nehrál, ale vyřešil to velmi jednoduše. Hrál proti Richtrovi s bílými kameny a proti Régnierovi černými. Protože první byl na tahu bílý, táhl první Régnier a zatelefonoval svůj tah černochovi. Černoch jej zatelefonoval Richtrovi, proti němuž hrál s bílými kameny. Pak počkal na Richtrův protitah a zatelefonoval jej Régnierovi. Régnierův druhý tah zatelefonoval opět Richtrovi a Richtrovu odpověď. Régnierovi. Sám šachovnici vůbec neměl, protože nedělal nic jiného, než že nechal Regniera a Richtra, aniž to věděli, hrát proti sobě. Jeho trik spočíval v tom, že jednu partii hrál s bílými, druhou s černými kameny – kdyby byl hrál obě s bílými nebo obě s černými, nemohl by tahy hlásit dál, ale musel by je dělat sám.
Krátce po skončení války černoch zemřel. Régnier a Richter se mezitím museli přestěhovat do menších pokojů, protože oba zchudli – jeden ležel ve třetím, druhý ve druhém poschodí. Krokodýl teď převzal černochovu úlohu, aby mohli hrát dál, a sestry vyřizovaly tahy soupeřů, kteří se stále ještě domnívali, že hrají proti černochovi, o kterém jim řekly, že kvůli pokročilé tuberkulóze hrtanu nemůže mluvit. Všechno šlo dobře až do chvíle, kdy Régnier mohl opět vstát. Hned chtěl černocha navštívit, a tak na všechno přišel.
Mezitím se však nac…
