Celá e-kniha Čas žít, čas umírat ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Böttcher čekal již na schodech radnice. Nad nim se leskla v měsíčním světle bledá nestvůra chrliče vody.
„Dozvěděl jsi se něco?" tázal se již z daleka.
„Ne. A ty?"
„Taky ne. V nemocnicích nejsou, to je téměř jisté. Obešel jsem je teď skoro všechny, člověče, co tam člověk vidí! Ženy a děti jsou přece jen něco jiného než vojáci! Pojď, vypijeme si někde pivo."
Šli přes Hitlerovo náměstí. Jejich boty duněly. „Už zase o den méně," řekl Böttcher. „Co jen má člověk dělat? Brzo bude po celé dovolené."
Otevřel dveře do hospody. Posadili se ke stolu u okna. Záclony byly těsně zataženy. Niklové kohouty výčepního stolu se leskly v polotmě. Böttcher jako by se v hospodě vyznal. Hostinská přinesla, aniž se tázala, dvě sklenice piva. Díval se za ní. Byla tlustá a její boky se houpaly. „Tak tady sedí člověk sám," prohlásil. „A někde jinde sedí moje žena. Taky sama. Doufejme aspoň! Není to k zbláznění?"
„To nevím. Byl bych šťasten, kdybych aspoň věděl, že moji rodiče někde sedí. Docela jedno, kde."
„To by ti taky mohlo stačit. Rodiče jsou něco jiného než žena. Člověk je nepotřebuje. Jsou-li zdraví, je dobře, hotovo. Ale žena —"
Objednali si ještě dvě sklenice piva a vybalili si večeři. Hostinská přešla okolo stolu. Pohlédla na uzeninu a na sádlo. „Děti, vy si žijete," řekla.
„Ano, my si žijeme," odpověděl Böttcher. „Máme celý balík masa a cukru pro rodinu! Nevíme, kam s tím."
Napil se. „Ty to máš lehké," řekl hořce Graeberovi. „Teď se nacpeš a potom vyrazíš a usměješ se na nějakou kurvu a zapomeneš na svou bídu!"
„To můžeš přece také."
Böttcher zavrtěl hlavou. Graeber se na něho překvapeně podíval. Nečekal tolik věrnosti u takové staré vojny. „Jsou moc hubené, kamaráde," prohlásil Böttcher. „Zatracené je, že já letím jenom na pěkně statné ženy. Před jinými mám přímo odpor. Nejde to prostě. Stejně dobře bych mohl jít do postele s věšákem na šaty. Jenom pěkně statné ženy! Jinak je to se mnou marné."
„Tady je přece jedna." Graeber ukázal na hostinskou.
„To se mýlíš!" Böttcher ožil. „Tady je ještě veliký rozdíl, kamaráde. Co tady vidíš, je třaslavé, měkké sádlo, ve kterém se utopíš. Statná osoba, plná, dobře, připusťme — ale jenom duchna, žádné dvojité, pružné pérované matrace jako moje žena. U ní je to všechno jako ze železa. Chalupa se třásla jako kovárna, když se do toho pustila, a omítka padala ze stěn. Ne, kamaráde, něco takového nenajdeš jen tak na ulici."
Zadumal se. Graeber ucítil pojednou fialky. Ohlédl se. Stály v květináči na desce u okna a voněly nekonečně sladce, a všechno s jediným vdechnutím bylo tu — bezpečí, domov, očekávání a zapomenuté sny mládí — bylo to velmi silné, a přišlo to prudce jako přepadení a zase hned přešlo, ale zanechalo ho to zmateného a vyčerpaného, jako by utíkal v plné výstroji hlubokým sněhem.
Vstal. „Kam chceš jít?" tázal se Böttcher.
„Nevím. Někam."
„Byl jsi na velitelství?"
„Ano. Mám poukaz do kasáren."
„Dobrá. Hleď, abys přišel na světnici čtyřicet osm."
„Ano."
Böttcherovy oči sledovaly líně hostinskou. „Zůstanu ještě chvilku sedět. Vypiju ještě jedno pivo."
Graeber šel pomalu nahoru ulicí ke kasárnám. Noc se ochladila. Na křižovatce se tyčily lesklé koleje pouliční dráhy nad kráterem po bombě. V otvorech dveří leželo měsíční světlo jako kov. Slyšel dunět své kroky, jako by pod ulicí šel někdo s ním. Všechno bylo prázdné a jasné a studené.
Kasárny ležely na výšině na okraji města. Byly nepoškozené. Cvičiště bylo plné bílého světla, jako by ležel sníh. Graeber prošel branou. Měl pocit, že jeho dovolená je u konce. Včerejšek se za ním zřítil jako dům jeho rodičů, a vracel se zase na frontu — tentokráte na jinou, bez děl a pušek, ale neméně nebezpečnou.
