V šachu (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

4

„Prosím vás, jak se dá ve vlaku inscenovat detektivka?“ zeptal jsem se následující den Billa Baudelaira. „To snad přece nejde.“

„Detektivky jsou v Kanadě velmi oblíbené, jsou v módě,“ odpověděl. „Kromě toho to není v pravém slova smyslu inscenace, spíš hra. Prostě mezi cestujícími jsou herci a ti postupně rozvíjejí příběh. Byl jsem na jedné večeři… večeři s detektivkou… ani to není tak dávno, a někteří z hostů byli herci. Než jsme se nadali, tak nás všechny vtáhli do děje, jako kdyby to bylo doopravdy. Obdivuhodné, opravdu. Šel jsem tam jenom proto, že si to přála moje žena, a předpokládal jsem, že se mi to nebude líbit. Nakonec jsem se bavil.“

„Někteří z cestujících…“ řekl jsem zvolna. „Víte kteří?“

„Ne, to nevím,“ řekl s větší dávkou lehkomyslnosti, než se mi líbilo. „V tom je právě ten vtip, že se lidé snaží uhádnout, kdo je herec a kdo ne.“

Líbilo se mi to čím dál míň.

„Samozřejmě herci se taky třeba schovají mezi ostatními řadovými cestujícími a budou čekat, až na ně dojde řada.“

„Mezi jakými řadovými cestujícími?“ zeptal jsem se.

„Mezi diváky,“ zadíval se na mne. „V té dokumentaci o tom nic není?“

„Ne, není.“

„Ach tak,“ krátce se zamyslel. „Tak tedy… aby ta výprava byla finančně dostupná, navrhla železniční společnost naše vagóny napojit na pravidelný vlak, který denně jezdí z Toronta do Vancouveru a jmenuje se Kanaďan. My jsme na to nechtěli přistoupit, protože by to znamenalo, že vlak nemůže zastavit na dvě noci ve Winnipegu ani v horách. Je sice pravda, že vagóny je možné odpojita odstavit na vedlejší kolej, ale vyplývají z toho bezpečnostní problémy. Náš speciál byl však nesmírně drahý, dá se říct téměř nemožně drahý, jak se ukázalo. Tak jsme tedy inzerovali další, zvláštní výpravu… a sice výpravu diváků… no a tak vznikl náš vlak. Je teď delší, přidaly se asi tři nebo čtyři spací vozy, jeden jídelní vůz, a přidají se jeden nebo dva lehátkové vozy, podle toho, kolik se nakonec prodá jízdenek. Zaznamenali jsme ohromný zájem lidí, kteří sice nechtějí platit částky, jaké platí majitelé, ale přitom mají chuť a čas na dostihovou dovolenou v Kanadě. Ti lidé si kupují lístky na vlak za normální cenu a hradí si ubytování a ostatní výdaje během zastávek… Těmhle cestujícím říkáme diváci, pro zjednodušení.“

Povzdechl jsem si. To znělo logicky. „Co je lehátkový vůz?“ zeptal jsem se.

„Vůz, kde jsou sklápěcí sedadla, ale nejsou tam kupé.“

„Takže kolik lidí bude celkem ve vlaku?“

„To je těžké hádat. Čtyřicet osm majitelů. Říkáme jim majitelé, abychom je odlišili od diváků… A stájníci. Pak máme herce a lidi z cestovní kanceláře. Dále posádku, zřízence, číšníky, kuchaře a tak dále. Když k tomu připočteme diváky… možná to všechno dohromady bude asi dvě stě lidí, ale přesně to nebudeme vědět do odjezdu. Možná to nebudeme vědět ani pak, ledaže bychom lidi doslova spočítali.“

Mezi dvěma sty lidmi se ztratím snáz než mezi čtyřiceti osmi, pomyslel jsem si. Nakonec to není tak zlé. Nicméně majitelé budou hledat herce… budou hledat lidi, kteří nejsou, jak se dělají!

„Chtěl jste kontakt,“ připomněl mi Bill Baudelaire.

„Ano.“

„Probrali jsme to v Jockey Clubu a myslíme si, že bude nejjednodušší, když nám z každé zastávky zavoláte.“

„Kolik lidí z Jockey Clubu ví, že tím vlakem jedu?“ zeptal jsem se trochu vyděšeně.

Zatvářil se překvapeně. „Předpokládám, že všichni z vedení vědí, že ve vlaku budeme mít člověka. Nevědí ovšem koho, aspoň neznají jméno, zatím. Rozhodli jsme se, že nikoho nebudu jmenovat, dokud se s vámi nesejdu a dokud vaši účast neschválím. Taky nevědí a nebudou vědět, jak vypadáte.“

„Prosím vás buďte tak hodný, neříkejte jim, jak se jmenuju,“ požádal jsem ho.

Byl zmatený a taky trochu uražený. „Ale v Jockey Clubu jsou samí rozumní, diskrétní lidé,“ namítl.

„Jenže k úniku informací může dojít vždycky.“

Zasmušile se na mne zadíval, v ruce další skleničku s vodkou a zvonícími kostkami ledu. „Myslíte to vážně?“ zeptal se.

„Jistěže.“

Zamračil se. „Obávám se, že jsem se jednomu nebo dvěma lidem o vás jménem zmínil. Požádám je, aby to nikomu neříkali.“

Na jiná opatření už stejně je pozdě, pomyslel jsem si. Taky to možná vůbec s ostražitostí přeháním. Ačkoli…

„Já bych raději do Jockey Clubu nevolal,“ řekl jsem. „Nebylo by možné, že bych vám nechával vzkazy někde, kde byste k nim měl přístup jenom vy? Jako třeba u vás doma?“. Usmál se skoro chlapecky. „Mám tři dorůstající dcery a pilnou ženu. Telefon je u nás obsazený skoro trvale.“ Chvíli přemýšlel, pak na list z notesu napsal telefonní číslo. Podal mi je. „Zavolejte sem,“ řekl. „To je číslo mé matky. Je stále doma. Není na tom zdravotně dobře a většinu času tráví na lůžku. Myslí jí to ale perfektně a je neobyčejně bystrá. Když mě volá do kanceláře, okamžitě ji přepojí nebo jí řeknou, kde mne sehnat, protože všichni vědí, že je nemocná. Pokud necháte zprávu u ní, dostane se ke mně nejrychleji. Vyhovuje?“

„Ano,“ přikývl jsem a snažil se nedat najevo, že nejsem nadšený. V duchu jsem si říkal, že poštovní holub by byl lepší.

„Máme ještě něco?“ zeptal se.

„Ano… myslíte, že byste se mohl zeptat majitele Laurentide Ice, proč prodal polovinu Filmerovi?“

„Není to majitel, je to majitelka. Ale přeptám se/“ Bylo na něm vidět, že má určité pochybnosti, ale neřekl proč. „To je všechno?“

„A co lístky na vlak?“

„Ano, ty dostanete u cestovní kanceláře Merry a spol. Pořád ještě řeší, kdo kde bude spát a jak všechno zařídit, protože vy jste nám přibyl. My jim jenom ohlásili, že bezpodmínečně potřebujeme další místo, a kdyby žádné nebylo, že se prostě musí zajistit. Lístek vám přinesou na Union Station v Torontu v neděli dopoledne, tam si ho můžete vyzvednout. Všichni majitelé si tam vyzvedávají jízdenky.“

„Dobře.“

Zvedl se k odchodu. „Tak tedy… šťastnou cestu,“ řekl. Po krátkém zaváhání dodal: „Třeba se o nic nepokusí.“

„Doufejme.“

Přikývl, potřásl mi rukou, jedním douškem dopil vodku a zanechal mě o samotě s mými úvahami.

Nejdřív mě napadlo, že mám-li jet přes celý kontinent vlakem, udělám nejlíp, když z Ottawy do Toronta nepoletím, ale pojedu taky vlakem, pokud to půjde.

V hotelu jsem se dozvěděl, že vlak skutečně jezdí. Vyjíždí v pět padesát a dorazí k cíli o čtyři hodiny později. Večeřet je možné ve vlaku.

Ottawa zahrabala hlavní nádraží pod zem jako pod koberec, jako kdyby vždycky bylo namístě železnice schovávat, protože patří na nižší úroveň. Zato město postavilo řadu nových velkých stanic několik mil od města, daleko od všeho. Nádraží, jak se nakonec ukázalo, bylo krásné. Veliká prosklená prostora osázená stromy, do které kopulí dopadalo odpolední slunce a vrhalo geometrické stíny na lesklou černou podlahu. Cestující čekající na vlak postavili do fronty zavazadla a sami seděli na pohodlných židlích podél skleněných zdí. Připadalo mi to velmi civilizované. Postavil jsem tedy kufr na konec fronty a šel si taky sednout. Filmer Nefilmer, řekl jsem si, hodlám si to užít.

Ve vlaku servírovali večeři jako v letadle. Číšníci v bílých košilích a žluté vestě procházeli uličkou a tlačili vozíky s pitím, pak přišli s jídlem a servírovali vlevo a vpravo, jak pomalu postupovali. Chvíli jsem se na ně jen díval a pak jsem si uvědomil, že když kolem mě prošli, nepamatoval jsem si jejich tváře. Zvolna se šeřilo, upíjel jsem francouzské víno, venku míjela krajina. Když už bylo tma, pojedl jsem lepší večeři, než jaká bývá v letadlech, a přemýšlel o chameleónech. V Torontu jsem si vzal taxík a ubytoval se v hotelu Four Seasons, jak jsem se domluvil s Billem Baudelairem. Ráno, poté co jsem všechno možné promyslel a poradil se s hotelovým zřízencem kudy jít, jsem vyrazil do cestovní kanceláře Merry a spol., na adresu uvedenou v brožurce.

Vchod z ulice nebyl nijak impozantní. Budova se zdála být malá, ale uvnitř byly veliké prostory, jasně osvětlené, se světlým kobercem, světlými stěnami, tiché a klidné. Tu a tam byla zeleň, pohovka a mnoho psacích stolů, za kterými probíhaly klidné rozhovory na tuctech telefonů. Všichni telefonisté a telefonistky seděli čelem do centra místnosti, nikoli čelem ke zdi.

Došel jsem k jednomu psacímu stolu, kde seděl kdosi právě netelefonující, malý vousatý energický muž čistící si nehty.

„Co si přejete prosím?“ zeptal se stručně.

Řekl jsem, že hledám člověka, který má na starosti organizační věci týkající se vlaku.

„Ach tak. Dobře. Tamhle u toho třetího psacího stolu.“

Poděkoval jsem mu. U třetího psacího stolu v tu chvíli nikdo nebyl.

„Bude tu za chviličku,“ uklidnil mě člověk za druhým psacím stolem. „Prosím sedněte si.“

U psacích stolů byla pohodlná křesílka pro zákazníky. K zákazníkům se chovají hezky, napadlo mě a usadil jsem se. Na psacím stole byla plastiková cedulka s vyrytým jménem nepřítomné pracovnice: Nell. Za mnou se ozval příjemný hlas: „Co si prosím přejete? Mohu vám být nějak nápomocná?“

Zdvořile jsem vstal a odpověděl: „Ano prosím.“

Měla světlé vlasy, šedé oči, drobné pihy, vyhlížela úpravně a čistě a napadlo mě, že není určitě tak mladá, jak na první pohled vypadá. Vypadala na osmnáct.

„Přišel jsem se zeptat na ten vlak,“ řekl jsem.

„Dobře. Mohl byste prosím být co nejstručnější? Mám jen pět minut. Mám toho ještě příliš mnoho k zařizování.“

Obešla psací stůl, sedla si na své místo a zadívala se na kupu seznamů na stole.

„Jmenuju se Tor Kelsey.“

Rychle zdvihla hlavu a podívala se na mne. „Ano? Z Jockey Clubu mi vaše jméno řekli dnes ráno. Dali jsme vás na seznam, protože Baudelaire vyhrožoval, že pokud se nám nevejdete, celou věc zruší.“ Prohlížela si mě. Z jejích klidných očí jsem vyčetl, že mne nepovažuje za někoho, kdo by stál za to, aby se s ním tolik nadělalo. „Největší potíž je jídelní vůz,“ řekla. „Máme tam jenom čtyřicet osm míst, přitom musíme servírovat večeři všem najednou kvůli té detektivce. Tu herci rozehrávají před večeří a po večeři, a samozřejmě sami taky musejí mít v jídelně místo. Aspoň by ho tam mít měli. Jenže teď pro ně nemáme dost míst, protože můj šéf prodal příliš mnoho lístků lidem, kteří je žádali na poslední chvíli, a upřímně řečeno, vy jste číslo čtyřicet devět.“ Na chvíli se odmlčela. „No nic, to je naše starost. Spací kupé pro vás máme. Jinak Bill Baudelaire chce, abychom vám splnili jakékoli přání. My jsme se ptali, jaká přání budete mít, a on že prý neví. Což nám nijak věci neusnadňuje. Víte vy, co vlastně chcete?“

„Já bych rád věděl, kteří z cestujících jsou herci a co vlastně budou hrát. Co to je za detektivku.“

„Tak to vám říct nemůžu, to byste si všechno pokazil. Nikdy cestujícím neříkáme, o co jde.“

„Řekl vám Bill Baudelaire, proč tak velice stojí o to, abych tím vlakem jel?“ zeptal jsem se.

„Ne, neřekl.“ Trochu se zamračila. „Já o tom vlastně ani neuvažovala, protože mám tolik práce. Prostě trval na tom, že se tam nějak vejít musíte, a protože Jockey Club je náš zákazník, tak je náš pán a my děláme, co se nám řekne.“

„Vy sama taky pojedete?“ zeptal jsem se.

„Ano, jedu. Někdo z naší společnosti tam musí být, kdyby došlo k nějakým zmatkům.“

„Jak dovedete zachovat tajemství?“

„Každý den do snídaně jich mám v hlavě nejmíň půl tuctu.“

Vtom zazvonil na jejím stole telefon a ona klidným hlasem odpověděla. Její hovor splynul s obecným šumem v místnosti. Uvědomil jsem si, že ty tiché hlasy, ten klid, jsou úmyslné. Že to je v podniku zvykem, protože jinde všichni mluví hlasitě a jeden druhého neslyší.

„Ano,“ řekla do telefonu. „Z Mimicu před desátou. Dva tucty prosím. Naložte je do zvláštního jídelního vozu. V pořádku. Dobře.“ Položila telefon a aniž ztratila vteřinu, znova se obrátila ke mně. „O čem mám mlčet?“

„Že si mě Jockey Club zjednal… abych řešil eventuální zmatky.“

„Ach tak.“ Bylo vidět, že jí to všechno došlo. „Dobře, tak o tom budu mlčet.“ Na chvíli se zamyslela. „Herci mají dnes večer generálku a není to odtud daleko. Stejně se s nimi dnes musím sejít, tak bychom tam mohli zajít hned. Co jim mám povědět, až s nimi budu mluvit, o vás?“

„Řekněte jim, že jsem zaměstnanec cestovní kanceláře a že mě do vlaku posíláte, abych se snažil předejít nepříjemnostem. Vlak plný dostihových fanoušků a majitelů skýtá řadu možností k nepříjemnostem. Řekněte, že jsem jakási pojistka.“

„Což taky jste.“

„Hm – ano. Teď bych s vámi taky rád hovořil o tom, jak vyřešit to čtyřicáté deváté místo, které vám dělá starosti. Chtěl bych jet vlakem jako číšník.“

Klidně přikývla. „Ano výborně, to je skvělý nápad. Často posíláme některé z herců jako číšníky, tentokrát náhodou ne, což je štěstí. Železniční společnost nám vždy v tomhle vychází vstříc, když je požádáme. To se dá zařídit A teď‘ radši pojďte, máme toho hodně.“

Pohybovala se rychle a přitom neuspěchaně, a než jsem se nadál, už jsme mířili za roh v jejím malém modrém autě a zastavili před garáží u velikého domu. Generálka – pokud se tomu vůbec tak dá říkat – probíhala přímo v garáži, kde nebylo žádné auto, ale zato velký stůl na trnožích, spousta rozkládacích židlí a přenosná plynová kamna. Ve skupinkách tam stálo asi deset mužů a žen.

Nell mě představila, aniž řekla, jak se jmenuju. „Pojede s námi vlakem,“ vysvětlovala, „jako naše uši a oči. Kdybyste zaregistrovali cokoli, z čeho by mohla být nepříjemnost, tak mu to prosím vás řekněte. Nebo to řekněte mně. Pojede jako číšník, což znamená, že se může pohybovat po celém vlaku, aniž by byl nápadný. Je to jasné? A prosím vás neříkejte platícím cestujícím, že je jeden z nás.“

Souhlasně přikyvovali. Byli zvyklí před cestujícími tajit věci. Dělali to denně.

„Výborně.“ Nell se obrátila ke mně. „Takže já vás tu zanechám a pak vám zatelefonuju.“ Položila na stůl velikou obálku, zamávala hercům a zmizela. Jeden z herců, muž asi tak v mém věku, s hustými kučeravými světle hnědými vlasy, mi vykročil vstříc, potřásl mi rukou a řekl: „Ta je z celého podniku nejlepší. Já se jmenuju David Flynn, mimochodem, ale můžete mi říkat Zak, protože Zak se budu jmenovat v tý detektivce. Od téhle chvíle si budeme říkat jmény, co máme v detektivce, abychom se náhodou nespletli před cestujícíma. Bude lepší, když budete mít taky herecký jméno. Co třeba takhle… třeba… Tommy?“

„Klidně, souhlasím.“

„Všichni vemte na vědomí, že tohle je Tommy, číšník.“

Přikývli, usmívali se a pak se mi jeden po druhém představovali jménem, pod jakým měli vystupovat ve vlaku.

„Mavis a Walter Bricknellovi, majitelé dostihového koně.“ Manželský pár středního věku, v tu chvíli v džínách a svetrech jako všichni ostatní. Pak vysvětlil: „Jsou skutečně manželé.“

David/Zak mě rychle vedl kolem řady kolegů. Byl energický, příjemný a neztrácel zbytečně čas. „Tohle je Ricky… v detektivce hraje stájníka, ale nebude ve vlaku se stájníky, bude s diváky. Role mu končí ve Winnipegu, takže tam vystoupí. Tohle je Raoul, ten trénuje Bricknellovy koně a jede vlakem jako jejich host. Ben je starší stájník, v minulosti jezdil dostihy.“ Ben se usmál. Měl drobný vrásčitý obličej a na svou roli vskutku vypadal. „Pak je tu Giles. A nedejte se mýlit tím, že vypadá sympaticky, je to náš vrah. No a tady Angelika, té si moc neužijete, protože bude první oběť. Potom Pierre. Pierre je vášnivý hráč a je zamilovaný do dcery Bricknellových, Donny. Tohle je Donna. No a poslední je James Winterbourne, velký funkcionář ontarijského Jockey Clubu.“

Zachoval jsem kamennou tvář. Velký pán Jockey Clubu měl třídenní strnisko a červený klobouk, který přede mnou zdvořile smekl. Pak řekl: „Bohužel s váma nejedu, moje role končí hned tady. Já jsem od toho, abych vlaku požehnal na cestu. Mám smůlu.“

David/Zak se obrátil ke mně: „Probíráme teď první scénu. Všichni vědí, co mají za úkol. Teď jsme na Union Station, kde se sejdou všichni cestující. Už jako by tady všichni byli. Tak dámy a pánové, spustíme to.“

Mavis a Walter řekli: „Bavíme se s ostatními o tom, co nás cestou čeká.“

Pierre a Donna: „My se tiše hádáme.“

Giles: „Já si získávám sympatie pasažérů.“

Angelika: „Já hledám kohosi, kdo se jmenuje Steve. Ptám se cestujících, jestli ho neviděli, žes námi má jet, ale že jsem ho nikde nenašla.“

Raoul: „Já rozdmýchávám spor mezi Pierrem a Donnou, protože chci, aby se rozešli, abych si ji sám mohl vzít. Samozřejmě mi jde o peníze jejího tatínka.“

Pierre: „Což ti samozřejmě rozzuřeně vmetu do tváře.“

Donna: „Já jsem z toho samozřejmě nešťastná a je mi do pláče.“

Ben: „Já si chci od Raoula vypůjčit, jenomže bezúspěšně. Začnu mezi lidma roztrušovat, že je lakomec, a že to od něj není hezký, když tam už tolik let dělám. Cestujícím začínám jít na nervy. Taky jim oznámím, že jedu ve vagónu diváků.“

James Winterbourne: „Já vyzvu všechny, aby mě na chvíli poslouchali, oznámím, že všichni koně, všichni stájníci, diváci, majitelé a přátelé už nastoupili a doufám, že se všichni budou výborně bavit a že tohle je už tradičně úspěšný podnik k oslavě kanadského dostihového sportu atakdále atakdále.“

Ricky: „Pak přijdu já. Jeden ze zaměstnanců nádraží – bude to Jimmy (teď tady právě není) v uniformě – se mě pokusí zarazit, a já poběžím k cestujícím celý zakrvácený a budu vykřikovat, že se nějací darebáci pokusili ukradnout jednoho z koní, ale že jsem přivolal na pomoc chlapy, co nakládali do nákladního vozu, a že jsem ty darebáky zahnal. Přijdu s tím, že by o věci měli vědět majitelé.“

Zak: „Jimmy odběhne, aby mě sehnal, a já pak přijdu a řeknu všem, aťsi nedělají hlavu, že všichni koně jsou ve vlaku, že jsou v bezpečí a že pro jistotu, aby se v budoucnosti předešlo nepříjemnostem, se sám připojím a pojedu vlakem. Řeknu, že jsem vedoucí bezpečnostní služby.“Rozhlédl se po ostatních. „V pořádku? PakJames Winterbourne začne všechny uklidňovat a vyzve je, aby nastoupili do vlaku na šestém nástupišti sedmé koleji. Tohle si ještě ověřím, jestli skutečně platí, zeptám se na to v neděli dopoledne, ale zatím co vím, to souhlasí.“

Bricknellovi: „My se zeptáme, kterého koně se snažili ukrást, a ty řekneš, že nevíš. Pak se pokusíme najít Rickyho, abychom se ho na to zeptali. Sice není náš stájník, ale my jsme takoví starostliví.“

„Správně,“ přikývl Zak. „Pak všichni nastoupíme. To potrvá dobrou půlhodinu. Nell ováže Rickyho tak, aby to všichni viděli. Vlak vyjede ve dvanáct. Krátce po odjezdu se všichni sejdou na šampaňské v jídelním voze. Takže teď si projedeme scénu druhou. Co bude před obědem.“

Projeli si scénu druhou. Byla podstatně kratší a šlo v ní především o to ukázat, že Zak je vůdčí osoba. Ricky v té scéně taky řekne, že neví, po kterém z koní zloději jeli, že přišli do vagónu v maskách, s pendreky… že on byl v tu chvíli v nákladní prostoře sám, protože všichni ostatní stájníci odešli na kávu do nádražního bufetu.

Bricknellovi budou rozčilení, Angelika zoufalá, protože se nedostavil Steve. Co je jí po koních, jí nejvíc záleží na Stevovi.

Zak se zeptá, kdo je Steve, Angelika řekne, že její agent. Jaký agent, zeptá se Zak a Angelika odsekne, že mu do toho nic není.

„Dobře, v tu chvíli dojde i těm nejnatvrdlejším cestujícím, že to je všechno hra. Budou se usmívat,“ řekl Zak. „Pak bude oběd a po obědě odpočinek. Další scéna se odehraje před večeří, až se všichni sejdou na skleničku. To je ta scéna, kterou jsme zkoušeli, než přišla Nell. Je docela dobře možné, že jak se to bude rozvíjet, budeme tu a tam něco měnit, ale to si vždycky projdeme ze dne na den v některém kupé.“

Ostatní to řešení považovali za rozumné a začali si oblékat kabáty.

„Copak vy nemáte text?“ zeptal jsem se Zaka.

„Máme jen hrubý scénář, víme, co má z které scény vyplynout, ale jinak improvizujeme. Když plánujeme detektivku, dostanou všichni herci stručný nástin scénáře, co se má odehrát a jaká je kdo postava, ale pak si každý musí vymyslet svoji vlastní minulost tak, aby měl pohotově odpověď, když se ho některý z cestujících na něco mezi řečí zeptá. Vám radím, abyste si taky něco vymyslel. Vymyslete si, co jste dělal dřív, jaké jste měl dětství… většinou je nejsnadnější, když si člověk připraví to, co se/ nejvíc blíží skutečnosti.“

„Děkuju za radu,“ přikývl jsem. „Jen mi prosím vás vždycky řekněte, co pro který den plánujete, a buďte tak hodný, řekněte mi taky, kdyby se přihodilo cokoli zvláštního a neplánovaného. I maličkosti.“

„Samozřejmě. Řekněte i Nell, ona celý scénář zná. Taky máme ještě několik herců, co tu dneska nebyli, protože se zařadí do hry až v pozdějším stádiu cesty. Jsou na seznamu cestujících, Nell vám ukáže, kteří to jsou.“ Zívl a najednou vypadal nesmírně unavený. Jako kdyby to byl jiný člověk než před dvěma minutami. Pomyslel jsem si, že jistě patří mezi lidi, kteří umějí zapnout a vypnout energii jako světlo. Jeden z nejlepších přátel tety Viv byl postarší herec, který často šel do divadla sehnutý a vypadal jako znavený starý pán, ale v okamžiku, kdy vkročil na scénu, z něj vyzařovala taková energie, že se divákům ježily vlasy na hlavě.

David Flynn, pohybující se na rozdíl od Zaka vláčně a líně, se nabídl, jestli nepotřebuju odvézt. Sáhl po Nellině velké obálce, otevřel ji a vyndal obsah. Rozdal všem štítky na zavazadla s nápisem Merry a spol. a kopie Informací a rad cestujícím.

Nezbytné rekvizity, pomyslel jsem si. Zeptal jsem se Davida Flynna/Zaka, jestli náhodou nejede kolem kanceláří Merry a spol. Řekl že ne, ale že mě tam ochotně zaveze. Splnil slovo.

„Je tohle vaše stálé zaměstnání?“ zeptal jsem se ho cestou.

„Myslíte herectví, nebo detektivky?“

„Oboje.“

„Dělám, co mi kdo nabídne,“ řekl otevřeně. „Divadlo, reklamy. Drobné role v seriálech. Většinou ale dělám detektivky, protože teď tolik jedou, a dělám je především pro Merry a spol. Píšu scénáře tak, aby se hodily pro různý příležitosti. Kupříkladu minulý týden si mě zjednali na lékařský kongres, tak jsem si vymyslel lékařský zločin. Teď jde o dostihy. Na příští měsíc si musím vymyslet něco, co by se hodilo na víkendový zájezd rybářského klubu do Halifaxu. Mám aspoň co dělat, mám z čeho platit účty. Docela mě to baví, i když to není Stratford nad Avonou.“

„A co ostatní herci,“ zeptal jsem se, „které jsem viděl v garáži.“

„Ti jsou na tom stejně. Pro ně to je práce. Všichni tyhle cesty vlakem dělají docela rádi, i když to znamená, že musejí křičet jako blázni, aby překřičeli rámus vlaku a ještě k tomu v jídelním voze, co je tak dlouhý. Nedá se říct, že by se jídelní vůz hodil pro divadlo. Nejezdí s náma vždycky ti samí herci, záleží na tom, jaké potřebujeme postavy, ale všichni jsou prima, nikdy s sebou nebereme nikoho, kdo by mezi nás nezapadl. Je naprosto nezbytné, aby lidi byli tolerantní a velkorysí, když nám ta improvizace má vycházet.“

„Neměl jsem tušení, že detektivky představují tak úspěšné podnikání.“

Usmál se. „Však v Anglii letí taky.“

„Hm…“ Za chvíli jsme zastavili před kancelářemi firmy Merry a spol.

„Je hodně znát, že jsem Angličan?“

„Jo hodně. Vzdělaný Angličan v drahém obleku.“

„No, my jsme původně předpokládali, že pojedu vlakem jako bohatý majitel. Co si myslíte, jak projde moje britská angličtina u číšníka v tmavožluté vestě?“

„Je to barva zlatého obilí, tak jí říkají,“ řekl zamyšleně. „Mě by asi váš akcent nezarazil, protože u nás je spousta anglických emigrantů. Já si myslím, že vám projde bez obtíží.“

Poděkoval jsem mu za svezení a vystoupil z vozu. Zívl, pak se usmál, ale já věděl, že je opravdu unavený. „Tak se uvidíme v neděli, Tommy,“ řekl a já suše odpověděl: „Jasně Zaku.“ S úsměvem odjel a já vešel do kanceláří Merry a spol., kde se mezitím klidná atmosféra změnila ve frenetickou hlasitou aktivitu na několika telefonech.

„Copak je možné, aby dvacet pět cyklistů píchlo obě kola najednou?“

„Dnes večer do Nuits St. Gregore dojet nemůžou.“

„Napadá vás, kde by se v tom případě mohli ubytovat?“

„Jak vůbec seženeme ve Francii padesát duší? Prý mají duše na hadry.“

„To musela být sabotáž, určitě.“

„… přejeli mříž, co brání přechodu dobytka. Jenže ta mříž měla železné hřeby.“

Nell seděla za svým psacím stolem u telefonu a volnou rukou si zacpávala volné ucho, aby v tom hluku slyšela.

„Proč ti oslové nevzali kola a tu mříž nepřešli pěšky?“

„Protože je nikdo nevaroval. Ta mříž je tam teprve krátce. Kde vůbec je Nuits St Gregore? Nemohli bychom sehnat autobus, aby je tam dovezl i s těmi koly? S kterou autobusovou společností spolupracujeme v příslušné části Francie?“

Seděl jsem u Nell na židli pro zákazníky a čekal. Postupně hluk utichal, krize se vyřešila. Kdesi v Burgundsku odvezou spolehlivější kola kolaře na večeři a nové duše jim seženou druhý den ráno.

Nell odložila sluchátko.

„Vy organizujete taky cyklistické výlety?“ zeptal jsem se.

„Jasně, taky výpravy na Mount Everest. Tedy ne já osobně. Já osobně dělám detektivky. Potřebujete teď něco?“

„Instrukce.“

„Ach tak. Už jsem mluvila s VIA. Je to bez problémů.“

Zjistil jsem, že VIA je společnost provozující v Kanadě osobní železniční dopravu. Společnost nicméně nevlastní ani koleje, ani nádraží. Bylo to jaksi spletité.

„Lidé od VIA vás budou zítra v deset čekat na Union Station a dají vám uniformu. Budete se ptát po tomhle člověku.“ Předala mi kousek papíru. „Tímhle vlakem posílají elitní zaměstnance, ukážou vám jak a co, až se s nimi sejdete v neděli dopoledne na nádraží. Nastupovat budete s nimi.“

„V kolik hodin?“

„Vlak přistaví v jedenáct, kuchař a ostatní posádka nastoupí krátce po jedenácté, cestující v jedenáct třicet po recepci na nádraží. Vlak vyjíždí ve dvanáct, třicet pět minut před pravidelným vlakem, který se jmenuje Kanaďan a který nám bude v patách až do Winnipegu.“

„Jestli jsem správně pochopil, tak koně naloží do vagónu na nákladovém nádraží.“

„Ano, to je v Mimicu, asi šest mil od Union Station. Tam je vlaková údržba, čištění a sestavování souprav. Tam budou nakládat všechno, jídlo, pití, kytky, všechno, co je zapotřebí pro majitele.“

„A co stájníci?“

„Ti tam nenastupují. Ty odvezou autobusem z nákladového nádraží na hlavní nádraží, jakmile se naloží koně. Možná vás bude taky zajímat, že vlakem jede další nový cestující, sestřenice našeho šéfa. Jmenuje se Leslie Brownová a jede jako hlavní dozorce koní a stájníků a bude dohlížet, na všechno, co se koní týká.“

„Na kterém konci pojedou koně?“

„Hned za lokomotivou. Tam prý to koně snášejí nejlíp, protože to tolik nehází.“

Během hovoru třídila na hromádky pohlednice se známkami a jmény.

„Máte plán soupravy?“

Krátce vzhlédla, neřekla sice, že strašně zdržuju, ale bylo vidět, že si to myslí. Prohrabovala se chvíli v hromadě papírů, pak vytáhla jeden list a podala mi ho.

„Tohle jsme si vyžádali a tohle nám dali. Nicméně v Mimicu často dochází k určitým změnám,“ řekla. Sáhl jsem po listině a objevil seznam vagónů napsaný ve sloupci:

Lokomotiva

Generátor/bojler

Zavazadlový vůz

Vůz pro ustájení koní

Spací vůz stájníků

Jídelní patrový vůz stájníků

(Diváci) Spací vůz

Spací vůz

Spací vůz

Lehátkový vůz

Hlavní jídelní vůz

(Majitelé) Spací vůz (zelený) 26

Spací vůz (Manor) 24

Spací vůz (Mount) 16

Zvláštní jídelní vůz

Patrový vyhlídkový vůz (Park) 8

Soukromý vůz 4

Plný stav 78

(Mezi majiteli jsou zahrnuti herci, pracovníci společnosti VIA, kuchař a posádka, většinou v zeleném spacím voze.)

„Máte rozpis, kdo kde spí?“ zeptal jsem se.

Místo odpovědi znova zahrabala v hromadě papírů a podala mi dva sešité listy. Nejprve ze všeho jsem samozřejmě hledal své jméno.

Přidělili mi kupé přímo vedle Filmera.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024