4
„Prosím vás, jak se dá ve vlaku inscenovat detektivka?“ zeptal jsem se následující den Billa Baudelaira. „To snad přece nejde.“
„Detektivky jsou v Kanadě velmi oblíbené, jsou v módě,“ odpověděl. „Kromě toho to není v pravém slova smyslu inscenace, spíš hra. Prostě mezi cestujícími jsou herci a ti postupně rozvíjejí příběh. Byl jsem na jedné večeři… večeři s detektivkou… ani to není tak dávno, a někteří z hostů byli herci. Než jsme se nadali, tak nás všechny vtáhli do děje, jako kdyby to bylo doopravdy. Obdivuhodné, opravdu. Šel jsem tam jenom proto, že si to přála moje žena, a předpokládal jsem, že se mi to nebude líbit. Nakonec jsem se bavil.“
„Někteří z cestujících…“ řekl jsem zvolna. „Víte kteří?“
„Ne, to nevím,“ řekl s větší dávkou lehkomyslnosti, než se mi líbilo. „V tom je právě ten vtip, že se lidé snaží uhádnout, kdo je herec a kdo ne.“
Líbilo se mi to čím dál míň.
„Samozřejmě herci se taky třeba schovají mezi ostatními řadovými cestujícími a budou čekat, až na ně dojde řada.“
„Mezi jakými řadovými cestujícími?“ zeptal jsem se.
„Mezi diváky,“ zadíval se na mne. „V té dokumentaci o tom nic není?“
„Ne, není.“
„Ach tak,“ krátce se zamyslel. „Tak tedy… aby ta výprava byla finančně dostupná, navrhla železniční společnost naše vagóny napojit na pravidelný vlak, který denně jezdí z Toronta do Vancouveru a jmenuje se Kanaďan. My jsme na to nechtěli přistoupit, protože by to znamenalo, že vlak nemůže zastavit na dvě noci ve Winnipegu ani v horách. Je sice pravda, že vagóny je možné odpojita odstavit na vedlejší kolej, ale vyplývají z toho bezpečnostní problémy. Náš speciál byl však nesmírně drahý, dá se říct téměř nemožně drahý, jak se ukázalo. Tak jsme tedy inzerovali další, zvláštní výpravu… a sice výpravu diváků… no a tak vznikl náš vlak. Je teď delší, přidaly se asi tři nebo čtyři spací vozy, jeden jídelní vůz, a přidají se jeden nebo dva lehátkové vozy, podle toho, kolik se nakonec prodá jízdenek. Zaznamenali jsme ohromný zájem lidí, kteří sice nechtějí platit částky, jaké platí majitelé, ale přitom mají chuť a čas na dostihovou dovolenou v Kanadě. Ti lidé si kupují lístky na vlak za normální cenu a hradí si ubytování a ostatní výdaje během zastávek… Těmhle cestujícím říkáme diváci, pro zjednodušení.“
Povzdechl jsem si. To znělo logicky. „Co je lehátkový vůz?“ zeptal jsem se.
„Vůz, kde jsou sklápěcí sedadla, ale nejsou tam kupé.“
„Takže kolik lidí bude celkem ve vlaku?“
„To je těžké hádat. Čtyřicet osm majitelů. Říkáme jim majitelé, abychom je odlišili od diváků… A stájníci. Pak máme herce a lidi z cestovní kanceláře. Dále posádku, zřízence, číšníky, kuchaře a tak dále. Když k tomu připočteme diváky… možná to všechno dohromady bude asi dvě stě lidí, ale přesně to nebudeme vědět do odjezdu. Možná to nebudeme vědět ani pak, ledaže bychom lidi doslova spočítali.“
Mezi dvěma sty lidmi se ztratím snáz než mezi čtyřiceti osmi, pomyslel jsem si. Nakonec to není tak zlé. Nicméně majitelé budou hledat herce… budou hledat lidi, kteří nejsou, jak se dělají!
„Chtěl jste kontakt,“ připomněl mi Bill Baudelaire.
„Ano.“
„Probrali jsme to v Jockey Clubu a myslíme si, že bude nejjednodušší, když nám z každé zastávky zavoláte.“
„Kolik lidí z Jockey Clubu ví, že tím vlakem jedu?“ zeptal jsem se trochu vyděšeně.
Zatvářil se překvapeně. „Předpokládám, že všichni z vedení vědí, že ve vlaku budeme mít člověka. Nevědí ovšem koho, aspoň neznají jméno, zatím. Rozhodli jsme se, že nikoho nebudu jmenovat, dokud se s vámi nesejdu a dokud vaši účast neschválím. Taky nevědí a nebudou vědět, jak vypadáte.“
„Prosím vás buďte tak hodný, neříkejte jim, jak se jmenuju,“ požádal jsem ho.
Byl zmatený a taky trochu uražený. „Ale v Jockey Clubu jsou samí rozumní, diskrétní lidé,“ namítl.
„Jenže k úniku informací může dojít vždycky.“
Zasmušile se na mne zadíval, v ruce další skleničku s vodkou a zvonícími kostkami ledu. „Myslíte to vážně?“ zeptal se.
„Jistěže.“
Zamračil se. „Obávám se, že jsem se jednomu nebo dvěma lidem o vás j…
