V šachu (Dick Francis)

6

V sobotu večer a v neděli ráno jsem si zabalil dvě zavazadla, nový kufr z Londýna a měkkou tašku, kterou jsem si koupil v Torontu. Do kufru jsem uložil oblek bohatého mladého majitele, kašmírový pulovr, bělostné košile, a do tašky oblečení vhodné pro skromnějšího člověka, pro číšníka Tommyho mimo službu. Džíny, trička, vlněnou čepici a šortky. Norský svetr, který jsem měl na sobě ve Woodbinu, jsem raději zabalil do kufru pro případ, že by si ho někdo pamatoval, a oblékl jsem si tmavé kalhoty, rozhalenku a tmavomodrou bundu na zip se světle modrým úpletem u krku a na rukávech. Elegantní drahé boty bohatého majitele musely pryč.

Tommy si v souladu s pokyny oddělení uniforem oblékl lesklé, nové černé boty a černé ponožky.

Do Tommyho tašky jsem ještě přibalil aparát schovaný v dalekohledu, kulmu na vlasy (jeden nikdy neví). Fotoaparát v zapalovači jsem jako obvykle měl v kapse. Tommy si taky od bohatého majitele vypůjčil holicí strojek, kartáček na zuby, spodní prádlo, pyžamo a filmy do foťáků. Kufr, ve kterém jsem měl cestovní pas, jsem opatřil visačkou Merry a spol. a adresou vancouverského hotelu Four Seasons. Na tašce identifikace nebyla. Když jsem všechno zabalil, zavolal jsem plukovníku Cattovi do Anglie, vyprávěl mu o Daffodil Quentinové a o dojemné scéně u odsedlávání vítězů.

„Zatraceně,“ ulevil si. „Proč se musí tohle stát. Vždycky vyhrajou ti nesprávní.“

„Publikum to moc nevzrušilo,“ řekl jsem. „Kůň byl favorizovaný jako třetí, takže si na něj vsadilo hodně lidí, a pro ostatní majitele se Daffodil Quentinová zdá přijatelná, lze předpokládat, že o historii s jejími třemi mrtvými koňmi nic nevědí. Filmersi je určitě taky získá, protože víme, jak se dovede chovat civilizovaně. Předpokládám taky, že zprávě o soudním jednání s Filmerem tady mnoho pozornosti nevěnovali, vždyť skončilo, sotva začalo. V každém případě Filmer odjel ze závodiště s Daffodil. Mám dojem, že jeli jeho vozem, se šoférem.“

„Škoda, že jste je nesledoval.“

„No, já je vlastně sledoval, najatým autem. Vrátili se do hotelu, kde bydlí Filmer i ostatní majitelé z vlaku, tam šli do baru na skleničku. Pak Daffodil odjela svým rollsem a Filmer šel nahoru do pokoje. Nic zvláštního se nedělo. Vypadal klidně.“

Plukovník se zeptal: „Jste si jistý, že vás v hotelu neviděli?“

„Úplně jistý. Vstupní hala hotelu je velká jako hlavní nádraží a byla tam spousta lidí, všelijak posedávali a čekali na jiné lidi. Bylo to snadné.“

Bylo opravdu snadné sledovat je ze závodiště, protože když jsem vyšel ven, kde na mě čekal řidič s vozem, viděl jsem i z dálky jasně Daffodil, jak jí u výjezdu Filmer a šofér pomáhají nastoupit do tmavomodrého rolls-royce. Můj řidič se sice tvářil všelijak, ale aniž by se ptal proč, přistoupil na to, že pojede za rolls-roycem a vynasnaží se držet ho v dohledu, pokud to půjde. Dařilo se mu to snadno až do centra. U hotelu jsem mu zaplatil v hotovosti, dal jsem mu trochu navíc a propustil jsem ho. V okamžiku, kdy jsem vstupoval do haly,‘ jsem jen tak tak stačil zahlédnout Filmera mizet v temném baru.

Celá ta akce neměla valné výsledky, ale na to jsem byl zvyklý, tak to bývalo často. Jedině když člověk důkladně pozná, jak věci probíhají normálně, povšimne si, když něco z normy vybočí.

„Nemohl byste mi říct,“ zeptal jsem se opatrně plukovníka, „jestli Filmer vyslovil nějakou vyhrůžku týkající se vlaku?“

Chvíli bylo ticho. Pak řekl: „Proč se ptáte?“

„Tak. Přivedla mě na to jedna poznámka Billa Baudelaira.“

Po krátké odmlce odpověděl: „Filmer zuřil. Prohlásil, že ho dostihové společenství na celém světě může stíhat jak chce, on se postará o to, aby jeho soukolí rozbil. Že všichni budou litovat.“

„Kdy to prohlásil? A taky proč… a před kým?“

„No… totiž…“ Váhal a pak vzdychl. „Jak víte, tak se stává, že se věci pokazí. Když ho soud zprostil viny, zasedala disciplinární komise v Jockey Clubu. Zavolali si Filmera na Portman Square a pro budoucnost ho varovali, aby se koukal náležitě chovat. Filmer řekl, že na něj nikdo nic nemá, a počínal si tak nesnesitelně a arogantně, že jeden člen výboru ztratil nervy. Řekl Filmerovi, že je zmetek a že nikdo v celém světě nezamhouří oka, dokud se nám nepodaří zakázat mu činnost, a že to pro budoucnost bude hlavní cíl všech dostihových funkcionářů.“

„To trochu přehnal.“ Taky jsem si povzdechl…“Předpokládám, že jste u toho byl osobně?“

„Ano. Víte, zuřil tak, že byste ten vztek mohl nakrájet nožem. Hrozně nabitá atmosféra, nebylo to pěkné.“

„To asi ne. Je tedy dobře možné, že Filmer opravdu míří na ten vlak.“

„Je to dobře možné.“

V každém případě námaha, kterou vynaložil, aby se do vlaku dostal, nevěstila nic dobrého.

„Ještě něco byste asi měl vědět,“ řekl plukovník, „včera John zahlédl Jasona, syna Ivora Horfitze, jak se fláká kolem vážnice v Newmarketu. Tak si s ním promluvil.“

Většinou když si Millington s někým „promluví“, trvá dotyčnému řadu dní, než se vzpamatuje. Svým způsobem dokázal lidem nahnat strach stejně jako Derry Welfram nebo sám Filmer.

„Jak to proběhlo?“ zeptal jsem se.

„John mu řekl, že není příliš moudré dělat poslíčka na závodištích a vyřizovat věci pro otce, který má na dostihy zakázaný přístup. Řekl, že pokud Jason získá nějaké informace, má je předat jemu, Johnu Millingtonovi. Jak jsem pak slyšel, Jason Horfitz prohlásil, ženehodlá nikomu předávat žádné informace, protože nechce skončit v příkopu.“

„Prosím?“

„John Millington na to samozřejmě vyletěl, ale už z toho nešťastného Jasona nedostal ani slovo. Prý se celý rozsypal a pak doslova utekl, říkal John.“

„Myslíte, že Jason ví totéž, co věděl Paul Shacklebury?“ zeptal jsem se zvolna. „Neřekl on sám Shackleburymu, o co šlo? Nebo myslíte, že to s tím příkopem plácl jenom tak?“

„Bozi vědí. John na tom pracuje.“

„Zeptal se Jasona, co bylo v té aktovce?“

„Ano, zeptal. Ale Jason to buďto nevěděl anebo byl příliš vyděšený, než aby se z něj dalo něco vyrazit. John říkal, že se strašlivě vylekal, že se vůbec o té aktovce ví. Prý to nemohl pochopit.“

„Zajímalo by mě, jestli to řekne otci.“

„Jestli má rozum, tak ne.“

Moc rozumu nemá, napadlo mě, ale zato má strach a ten nejlíp posílí pud sebezáchovy.

„Kdybych se ještě něco dozvěděl,“ pokračoval plukovník, „tak vám nechám zprávu u…“ Opět bylo znát, že se mu to nelíbí, „…u paní Baudelairové starší. No a jinak… mnoho štěstí.“

Poděkoval jsem mu, zavěsil a celý spokojený jsem se vydal se svými dvěma zavazadly na Union Station.

Členové posádky už se scházeli v šatně, když jsem tam došel a představil se jako Tommy, herec.

Usmívali se a chovali se ke mně velkoryse. Prý je vždycky baví detektivky, prý už předtím pracovali s herci. Určitě nám to spolu půjde, prý se o to postarají.

Vrchní číšník, vedoucí celé posádky jídelního vozu, byl menší, štíhlý, úpravný Francouz jménem Emil. Byl asi čtyřicetiletý a měl tmavé jasné oči.

„Mluvíte francouzsky?“ zeptal se a potřásl mi rukou. „Všichni zaměstnanci VIA musejí umět francouzsky. Je to naše zásada.“

„Trochu ano,“ přikývl jsem.

„To je dobře. Herec, co s námi byl naposledy, neuměl. Jenže tentokrát máme kuchaře z Montrealu, takže se vám může stát, že se v kuchyni bude mluvit francouzsky.“

Přikývl jsem a už mu nevykládal, že od chvíle, kdy jsem vyšel ze školy, jsem franštinu používal jedině ve stájích a ne v kuchyních, a že moje franština kromě toho jistě za poslední léta notně zrezavěla. Během svého cestování jsem se naučil několik jazyků tak napůl, a vždycky když bylo třeba, se mi nějak z hlavy vynořily. V Billigvální Kanadě s anglickými a francouzskými nápisy jsem si najednou uvědomil, že od svého příjezdu automaticky a bez obtíží francouzsky čtu.

„Pracoval jste už někdy v restauraci?“ zeptal se Emil.

„Ne, nikdy.“

Pokrčil dobrosrdečně rameny. „Ukážu vám jak prostřít, a pro začátek budete dneska dopoledne roznášet jenom vodu. Pokud budete během jízdy nalévat jakoukoli tekutinu, tak vždy po malých dávkách a držte hrníček nebo skleničku blízko u těla. Rozumíte? Je vždycky dobře dělat jenom malé pohyby.“

„Ano, rozumím.“ Skutečně jsem mu rozuměl.

Podal mi výtisk jízdního řádu a dodal: „Je zapotřebí, abyste věděl, kde stavíme. Cestující se na to vždycky ptají.“

„Dobře. Děkuju.“

Znova dobromyslně přikývl.

Převlékl jsem se do Tommyho uniformy a seznámil se s dalšími členy posádky. S Oliverem, číšníkem ze zvláštního jídelního vozu, tedy s kolegou, s několika zřízenci ze spacích vozů. Na každý vůz připadal jeden. Pak tam byl usměvavý Číňan, kuchař pro patrový jídelní vůz, kde se stravovali stájníci a další lidé, a bezúsměvný Kanaďan, kuchař hlavního jídelního vozu, ve kterém se měla stravovat většina diváků a posádka. Francouzský kuchař z Montrealu se ještě nedostavil, jak jsem brzy zjistil, vlastně nedostavila, protože to byla dáma a převlékala se v dámské šatně.

Všichni měli na sobě kompletní uniformu včetně šedého pláště do deště. Tak jsem si ho taky oblékl. Ostatní Tommyho šatstvo jsem zabalil do tašky a byl jsem připravený k odjezdu.

Nell si se mnou domluvila, že se sejdeme v ten den ráno v kavárně ve velké nádražní hale, kde členové posádky často čekají na vlak. Tak jsem se tam tedy vydal se svými zavazadly, s Emilem a několika ostatními. Ti si okamžitě objednali velké porce místní speciality, mrkvového dortu, jako by se báli hladomoru.

Nell tam nebyla, ale zato tam byl Zak a někteří další herci. Seděli u stolků po čtyřech, popíjeli skvělou oranžádu a nejedli mrkvový koláč. Nejspíš kvůli kaloriím.

Zak mi oznámil, že se chystá do recepční haly, aby se podíval, jak se věci mají, a že tam je taky Nell s cestujícími.

„Prý si chcete poslat kufr až do Vancouveru zavazadlovým vozem,“ řekl a vstal.

„Ano tenhle.“

„Dobře. Nell říká, že ho máte přinést tam, kde se shromažďují cestující. Pojďte, ukážu vám, kde to je.“

Přikývl jsem, řekl Emilovi, že se hned vrátím, a následoval Zaka přes velkou halu za jeden, za dva rohy až k hlučícímu roji lidí v prostoru připomínajícím letištní odletovou halu.

Po celé délce ozdobné mříže byl připevněný transparent, který nikdo nemohl přehlédnout. Byl dobře dvanáct stop dlouhý a na bílém podkladu nesl červený nápis: VELKÝ TRANSKONTINENTÁLNÍ DOBRODRUŽNÝ DOSTIHOVÝ VLAK. Pod tím bylo drobnějším modrým písmem napsáno: Ontarijský Jockey Club, Merry a spol. a VIA slaví kanadský dostihový sport.

Shromáždilo se tam už asi čtyřicet cestujících v družné atmosféře, v příjemném vzrušení, na klopě cedulky se jmény a karafiáty, v ruce skleničky s pomerančovým džusem.

„Původně tam mělo být šampaňské,“ řekl Zak suše. „Jenže není. Má to něco společného se zákonnými předpisy o pití v neděli.“ Rozhlížel se po shluku lidí z místa, kde jsme stáli, tedy z odstupu asi dvaceti kroků. „Hele, tamhle je Ben. Už válí, loudí z Raoula peníze.“

Scénka byla i na dálku jasně čitelná a vypadala neobyčejně přirozeně. Kolemstojící se tvářili zaraženě a rozpačitě.

Zak přikývl kudrnatou hlavou a začal rychle luskat prsty. Teď jsem cítil, jak v něm hladina energie stoupá, když plody jeho fantazie začaly skutečně dozrávat. Všiml jsem si taky, že je mírně nalíčený. Ne tělkou nebo něčím nápadným, vůbec ne, měl jen trošku tmavší obočí a řasy, tmavší ústa, byl prostě výraznější, nesnažil se vypadat jinak. Herec stojící za scénou a sbírající síly.

Zahlédl jsem Mavis a Waltera Bricknellovy, jak se tváří ustaraně, zcela podle plánu, taky jsem viděl a slyšel Angeliku, každého se vyptávající, jestli neviděl Steva.

„Kdo je Steve?“ zeptal jsem se Zaka. „Nemůžu si vzpomenout.“

„Její ctitel. Zmešká vlak.“

Pierre a Donna se začali hádat, čímž uvedli do rozpaků další skupinku cestujících. Zak se zasmál. „Výborně, jde to dobře.“

Giles vrah, který předtím s námi seděl v kavárně, se vmísil mezi cestující a choval se velice hezky ke starším dámám. Zak luskal prsty ještě rychleji a začal si pobrukovat.

Dav lidí se všelijak mísil a v jednu chvíli jsem skulinkou mezicestujícími zahlédl Julia Apolla Filmera, taky vraha, rovněž neobyčejně milého k dámě nikoli tak staré; okouzloval Daffodil Quentinovou.

Zhluboka jsem se nadechl. Zapůsobilo to na mne. Skoro jsem se roztřásl. Teď, když už se všechno dalo do pohybu, když jsem se ocitl tak blízko něj, byl jsem napjatý a plný energie jako Zak a nepochybně jsem trpěl stejnou trémou a úzkostí, aby se nestala žádná chyba.

Daffodil rozverně poplácávala Filmera po ruce.

Pěkné, pomyslel jsem si.

Ben, herec, se vynořil vedle těch dvou a pokračoval ve své úloze. Zahlédl jsem, jak se na něj Filmer dívá, a i na dálku mi bylo jasné, že mu říká: „Jděte pryč.“

Ben vycouval. Udělal moudře. Dav se zas nějak přeskupil a já už na Filmera a jeho krásku neviděl. Rázem jsem se uvolnil a teprve v tu chvíli si uvědomil, že jsem předtím ztuhl. Musím si na to dávat pozor, pomyslel jsem si.

Dorazili Lorrimorovi. Všichni se tvářili stejně jako včera. Každýčlen rodiny po svém, příjemně, nezúčastněně, arogantně, znuděně.

Mercer už se vžíval do atmosféry, Bambi byla odtažitější. Sheridanse tvářil velmi povýšeně. Xanthe, pomyslel jsem si, by mohla být docela hezká, jen kdyby se usmívala.

James Winterbourne, herec, odložil na ten den červený klobouk, oholil se a ve své roli člena Jockey Clubu zvolna procházel mezi lidmi. Protože se na místo dostavil i skutečný Jockey Club, zosobněný Billem Baudelairem, kterého dohromady nikdo neznal, jedině snad jeden nebo dva majitelé, se kterými si povídal, docela mě zajímalo, jestli mu nebude dělat starosti, když mě neuvidí mezi cestujícími. Tiše jsem doufal, že snad ne.

Z hlučného davu se vynořila Nell a přišla ke mně. Držela si k tělu desky se spisy a oči jí zářily. Zase měla na sobě přísně elegantní kostým, tentokrát šedivý, a bílou halenku. Nejspíš na oslavu teď halenku zdobila šňůra korálů, perel a křišťálů.

„Tak už to začalo.“ řekla. „Připadá mi to neskutečné po tolika měsících příprav. Nejradši bych vám oběma dala pusu, jenže to nejde. Já vás vlastně ještě neznám, ale myslete si, jako že jsem vám tu pusu dala. Zatím jde všechno dobře. Pierre a Donna se krásně hádají. Jak ona to jen dokáže, že se rozbrečí, kdykoli se jí zachce? Tohle je ten kufr do Vancouveru? Prosím vás, dejte ho tamhle k těm ostatním, které posíláme zavazadlovým vozem.

Mercer Lorrimore musím říct je roztomilý, a to je příjemné. Opravdu se mi ulevilo. Zatím nedošlo k žádné katastrofě, ale cestou se určitě něco vyskytne. Mám obrovskou náladu, a to nepijeme šampaňské, ale jenom pomerančový džus.“

Došel jí dech, rozesmála se, a já řekl: „Nell, prosím vás, kdyby se vás Bill Baudelaire ptal, jestli tu jsem, tak mu řekněte že ano, ale neříkejte kde.“

Zatvářila se zmateně, ale nebyl čas se dohadovat. „Já… no dobře.“

„Děkuju.“

Přikývla a obrátila se k odchodu, aby se mohla věnovat cestujícím. James Winterbourne jí vyšel vstříc a šel taky za Zakem.

„Kopl bych do toho,“ stěžoval si. „Ten zatracenej předseda ontarijského Jockey Clubu, myslím ten nefalšovanej, tady je a pozdraví cestující osobně. Takže já mám po kšeftu.“

„My jsme ho samozřejmě pozvali,“ řekla Nell. „Pozvali jsme ho hned zkraje, než se z toho stal tak obrovský podnik. Zřejmě se dodatečně rozhodl, že se tu opravdu ukáže.“

„No jo… ale co teď s mým honorářem?“

„Ten dostaneš,“ řekl Zak rezignovaně. „Vrať se k těm lidem a bav je a říkej jim všem, že to bude skvělý a že se budou ohromně bavit.“

„Dyť to dělám celou dobu,“ bručel Winterbourne, ale poslušně se obrátil a šel plnit úkol.

„Když teď o tom uvažuju,“ řekla Nell zamračeně, „tak jsem vlastně před řadou dní dostala nějaký vzkaz, že předseda asi přijde, ale nevěřila jsem, že to myslí vážně. Měla jsem v kanceláři jenom vzkaz, protože volal, když jsem byla někde pryč. Na lístku bylo napsáno: Plukovník přijede. Já žádného plukovníka neznala. Je předseda plukovník?“

„Ano,“ řekl jsem.

„No nic. Však se tolik neděje. Radši půjdu a zeptám se ho, jestli něco nepotřebuje.“ Klidně odspěchala.

Zak si povzdechl: „Tenhle honorář jsem si mohl ušetřit.“

„Jak to?“

„No Merry a spol. mi platí fixní částku za celou produkci. Já potom najímám herce a platím jim. Co zbude, je moje, pokud ovšem něco zbude.“

Náhle bylo slyšet vzrušené hlasy. Dav se jaksi rozptýlil, lidé se uklízeli ke straně a uprostřed vznikl prázdný prostor. Bylo ticho.

Zak a já jsme se automaticky šli podívat, co se děje. Zak první, já v jeho stínu.

Na zemi ležel herec Raoul a nad ním se skláněli Donna a Pierre. Pomáhali mu vstát. Raoul si otíral nos hřbetem ruky, všichni viděli, že mu teče krev.

Mavis Bricknellová začala hlasitě a pohoršeně vykřikovat. „Praštil ho! Praštil ho. Ten mladík našeho trenéra bezdůvodně uhodil.“ Ukázala na Sheridana Lorrimora stojícího zády ke scéně. Zadíval jsem se tázavě na Zaka.

Řekl suše: „To ve scénáři nebylo.“

Nell situaci urovnala.

Slyšel jsem, jak Sheridan Lorrimore hlasitě a vztekle říká svému otci: „Sakra jak jsem mohl vědět, že to je hra? Ten chlap se choval nemožně. Tak jsem ho praštil. Taky mu to patřilo. Ta holka brečela a chlap do mě strkal. Nemám to rád.“

Otec mu něco pošeptal.

„Cože mám?“ vykřikl Sheridan vysokým hlasem, „omluvit… no prosím. Tak já se omlouvám. Stačí to?“

Mercer syna odvedl pryč do rohu místnosti a atmosféra se postupně znova rozveselila. Lidé pobaveně blahopřáli Pierrovi, Donně a Raoulovi k jejich přesvědčivým výkonům. Raoul hrál na city, tvářil se velkoryse, vše odpouštějící, u nosu kapesník. Díval se na krev, ale moc jí nebylo.

Zak se vztekal, protože Pierra měl ve skutečnosti za chvíli srazit Raoul, za dané situace se to musí nějak změnit. Zanechal jsem ho, ať si to nějak vyřeší, protože nadešel čas, kdy Emil s posádkou budou nasedat a já musel zpátky do kavárny.

Z mrkvového koláče zbývaly jen drobky a hrníčky na kávu byly prázdné. Mezitím dorazil autobus plný stájníků. Všichni na sobě měli džíny a trička s nápisem DOSTIHOVÝ VLAK. Emil se zadíval na hodinky a v tu chvíli dorazil další člen posádky se zprávou, že počítač dole ve služební místnosti hlásá, že vlak právě vjel do stanice, šesté nástupiště, sedmá kolej, podle plánu.

„Bon,“ řekl Emil s úsměvem. „Takže Tommy, vaše povinnosti začínají.“

Všichni posbírali zavazadla a v neuspořádaném hloučku se vydali tam, kde se už shromáždili cestující. Jak jsme se blížili, slyšeli jsme skutečného předsedu ontarijského Jockey Clubu všechny vítat před dobrodružnou cestou a viděli jsme, jak Zak aostatní herci čekají, až s proslovem skončí, aby mohli pokračovat ve hře.

Herec Jimmy měl na sobě tmavou uniformu železniční společnosti VIA, Zak byl soustředěný a Ricky čekal na svůj slavný krvavý výstup. Díval se do malého zrcátka, jestli mu ze zakamuflážované rány na hlavě „teče“ krev v uspokojivém množství.

Zak se ohlédl na posádku, uviděl mě a zdvihl palec pro štěstí. Předseda Jockey Clubu skončil řeč a sklidil potlesk. Zak klepl na rameno Rickymu, ten schoval zrcátko do kapsy a úspěšně zahájil výstup „přepadli mě, přepadli mě!“ Počínal si velmi přesvědčivě.

Emil s posádkou a já jsme se nezdržovali, nepřihlíželi jsme, prošli jsme kolem a sestoupili do prostoru nástupiště. Bylo už pozdní dopoledne, ale světlo se zdálo nepřirozené a tlumené díky vysokému klenutému stropu chránícímu nádraží před kanadským počasím.

Dlouhý vlak už tam stál. Tiše syčel, stříbřitý, těžký, táhnoucí se do obou stran, kam až oko v šeru dohlédlo. V kanceláři Merry a spol. jsem se poučil, že všechny vagóny jsou z vlnitých hliníkových plátů, každý osmdesát pět stop dlouhý. Vagónů bylo celkem patnáct včetně toho, kde byli ustájení koně, zavazadlového a soukromého vozu Lorrimorových. Když se k tomu přičetla i lokomotiva se strojovnou, tak byl vlak dlouhý čtvrt míle.

Vlastně dva furlongy, napadlo mě pobaveně, to se spíš hodí na dostihový vlak. Třikrát kolem vlaku by byl delší kurs než Derby.

Na vlaku byl připevněný další dlouhý transparent, aby pasažéři věděli, jakým vlakem jedou, kdyby snad měli nějaké pochybnosti. Posádka se rozdělila do dvou skupin, jedna šla vlevo a druhá vpravo podle toho, kdo byl kam přidělen. Já šel za Emilem a zakrátko už jsem nastupoval nikoli do jídelního vozu, ale do jednoho z vozů spacích.

Emil se na chvíli zadíval do notýsku, pak si uložil zavazadlo na poličku v malém kupé a poradil mi, abych si to své uložil vedle. Řekl mi taky, abych si svlékl plášť do deště a sako a pověsil si je na věšáky. To jsme vykonali, zavřeli dveře obou kupé a vystoupili na nástupiště.

„Když stojíme ve stanici, je mnohem jednodušší projít kolem vlaku zvenku,“ vysvětloval. Počínal si velmi úsporně. Procházeli jsme kolem velkých kol, až už jsme dohlédli na konec vlaku, podél jídelního vozu, a vyšvihli se zadními dveřmi na místo budoucích činů.

Zvláštní jídelní vůz byl skutečně zvláštní. Stmavomodročervenýmkobercem, velkými čalouněnými křesly, naleštěným dřevem blyštícím se v umělém světle a se skleněnými přepážkami s vyleptanými ptáky. Po obou stranách vagónu byla okna se vzorkovanými záclonkami a nad nimi police se zelenými květinami. Vůz byl asi deset stop široký a dlouhý, vešlo se tam šest oválných stolů po každé straně uličky a u každého čtyři židle. Bylo tam opravdu čtyřicet osm míst. Ticho a klid. Čekání.

„Pojďte,“ řekl Emil a prováděl mě tou nádherou. „Ukážu vám kuchyň.“

V dlouhé, stříbřité kovové kuchyni už byli dva lidé oblečení v bílých kalhotách, v bílých kabátcích, na hlavách veliké bílé čepice. Drobná paní vrchní kuchařka z Montrealu a vysoký štíhlý mladík, který se nám představil jako Angus. Mimořádný kuchař, zaměstnanec firmy, která pro tuhle zvláštní výpravu dodávala jídla, jaká se obvykle ve vlaku nepodávají.

S pobavením jsem zjistil, že oba vrchní kuchaři se k sobě chovají se zdvořilým chladem, oba si vyhrazují svá teritoria, protože jsou oba zvyklí velet.

Emil zřejmě posoudil tu atmosféru podobně, protože s velitelskou rozhodností prohlásil: „Tenhle týden,“ řekl, „to tady má na povel Angus. Simona mu bude pomáhat.“ Na Angusovi bylo vidět, že se mu ulevilo, Simona se tvářila dotčeně. „Bude to tak, protože Angus a jeho společnost připravili menu a dodali jídlo,“ dodal Emil, aby už nebylo o čem diskutovat.

Bylo jasné, že tím je záležitost vyřízená. Emil mi pak vysvětlil, že prostírání, příbory a sklenice pro tuhle cestu připravila dodavatelská firma. Pak už se dlouho nezdržoval a ukázal mi kde co najít a jak prostřít.

Sledoval, jak podle jeho vzoru prostírám druhý stůl. „Učíte se rychle,“ řekl pochvalně. „Když se budete pilně cvičit, tak nepoznají, že nejste číšník.“

Cvičil jsem se asi na polovině zbývajících stolů, zatímco ostatní prostírali skuteční zaměstnanci, číšník Oliver a číšnice Cathy. Počínali si bezchybně a usmívali se, když jsem něco pokazil. Brzy jsem se naučil sledovat, co dělají, a napodobil jsem jejich pracovní rytmus, jak jen to šlo. Emil pak přehlédl připravený jídelní vůz kritickým okem a prohlásil, že než týden uplyne, dokážu i složit správně ubrousek. Všichni se usmívali. Bylo zřejmé, že už teď ubrousky skládám správně, a já z toho měl až směšnou radost. Taky mě to uklidnilo.

Kolem okna se mihla červená čepice nosiče, za ním kráčeli Lorrimorovi.

„Už nastupují,“ řekl Emil. „Jakmile vlak vyjede, naši cestující přijdou na šampaňské.“ Pilně připravoval vysoké sklenice a led. Ukázal mi, jak servítek ovinul kolem hrdla láhve, aby neukápla ani kapka, až budu nalévat. Zřejmě zapomněl, že mně původně chtěl svěřit jenom vodu.

Vlak začal ožívat, z venku se ozývaly hlasy. Podíval jsem se vzadu ze dvířek jídelního vozu směrem k lokomotivě a viděl jsem, jak cestující šplhají do spacích vozů a jak za nimi nosiči vyhazují zavazadla. Několik lidí nastupovalo taky do vagónu za jídelním vozem, kde byla tři spací kupé, velký salón a vyhlídkové patro. Zjistil jsem, že se mu říká vyhlídkový.

U vchodu na perón, kde se tísnili cestující, Nell plnila svou roli a obvazovala velice realisticky krvácejícího Rickyho. Když scénka skončila, odešla dozadu a okny nahlížela do vagónů. Zřejmě někoho hledala. Ukázalo se, že hledá mě.

„Přišla jsem vám říct, že vlakvedoucí – to je někdo jako kapitán lodi – ví, že jste takříkajíc od bezpečnostní služby, takže mi slíbil, že vám pomůže, v čemkoli bude zapotřebí. Ataky vás všude pustí. Máte přístup do všech prostor vlaku bez jakékoli diskuse. Můžete i do strojovny ke generátoru a na lokomotivu, oba strojvůdci vás tam pustí, jen co jim o vás řekne. Až se s nimi setkáte, stačí když se ohlásíte jako Tommy.“

S obdivem jsem se na ni zadíval“Jste skvělá.“

„Viďte?“ usmála se. „Bill Baudelaire se na vás ptal, řekla jsem mu, že jste tady a že jste nastoupil už před chvílí. Tvářil se spokojeně. Já si teď musím nějak poradit s lidmi, kteří si nedají říct a stěhují se do nesprávných kupé…“ ještě než dořekla větu, byla na odchodu. Vyšplhala se do spacího vozu před jídelním vozem a zmizela.

V tom spacím voze bylo Filmerovo kupé.

Bylo pro mne dočista snadné odstěhovat se z jeho bezprostředního sousedství, automaticky mě museli přemístit, jakmile jsem se zařadil mezi posádku. Sice jsem si přál mít ho co nejvíc na očích, ale vrážet do něj několikrát za den v chodbičce by určitě nebyla nejmoudřejší cesta k anonymitě.

Do jídelního vozu přicházeli lidé a usazovali se u stolů bez ohledu na to, že vlak ještě stojí ve stanici.

Nějaká příjemně vyhlížející paní se ptala Emila, kam si másednout, a on odpověděl: „Kdekoli si přejete, madam.“ Muž, který ji provázel, si objednal dvojitou skotskou s ledem, ale Emil mu sdělil, že alkohol můžeme servírovat teprve po odjezdu. Byl zdvořilý a ochotný. Pilně jsem ho sledoval a učil se.

Přišel Mercer Lorrimore a za ním jeho rozladěně se tvářící paní.

„Kam si máme sednout?“ zeptal se mě Lorrimore a já odpověděl: „Kdekoli si přejete, pane.“ Přesně podle Emila, který se uznale a pobaveně usmál.

Mercer a Bambi si sedli k jednomu ze stolů ve středu jídelního vozu. Jejich nepříliš povedená dítka se k nim brzy přidala. „Nechápu, proč musíme sedět tady, když máme svůj vůz!“ řekl Sheridan tak, aby ho každý slyšel.

Matka i dcera se tvářily souhlasně, ale Mercer s tuhým úsměvem nečekaně trpce řekl: „Uděláš, co ti nařídím, jinak si přičteš důsledky.“ Sheridan se tvářil naštvaně, ale i vyděšeně.

Hovořili spolu, jako bych byl vzduch, což jsem do určité míry byl, protože kolem mne procházeli další cestující a všichni se ptali na totéž. „Kdekoli si přejete, madam, kdekoli si přejete, pane,“ opakoval jsem. „Obávám se, že před odjezdem alkohol servírovat nemůžeme.“

Vlak se dal do pohybu náhle a nečekaně. Píšťaly nepískaly, žádné signály nezněly. Rozjel se potichu. Prostě jsme v jednu chvíli stáli a v další jsme se začali zvolna pohybovat. Kolos dlouhý čtvrt míle se rozjel jako po másle.

Vynořili jsme se z příšeří stanice do jasného poledního světla. V tu chvíli vstoupila do jídelního vozu – od vyhlídkového – Daffodil Quentinová se zlatými kudrlinkami a tvářila se, že je zvyklá, aby jí každý okamžitě přiskočil ku pomoci.

„Kde si můžu sednout?“ zeptala se, aniž se na mě podívala.

„Kdekoli si přejete, madam. Kamkoli si přejete.“

Našla dvě místa nedaleko Lorrimorových, posadila se na jednu židli a na druhou položila kabelku. Pak se obrátila k postaršímu páru, který už u stolu seděl. „Jmenuju se Daffodil Quentinová. Není tohle všechno skvělé?“ řekla dobrosrdečně a dvojice přikyvovala. Znali ji, protože předchozí den její kůň zvítězil. Začali se živě bavit jako ostatně všichni v jídelním voze. Vůbec nebylo třeba čekat, až se prolomí ledy, žádné nebyly. Pokud vůbec nějaká ledová tříšť po včerejším dostihovém dni přetrvala, pak roztála během scének na nádraží. Společnost byla rozjařená a všichni se výtečně bavili.

Emil na mě kývl, abych šel ke kuchyni. Šel jsem za ním do malépředsíňky, odkud se přes pult podávala jídla. Předsíňka vytvářela] jakousi bariéru mezi horkou kuchyní a ostatní prostorou jídelního] vozu. Zleva vedly dveře do kuchyně, doprava do chodbičky k dalším vagónům. V chodbičce se objevovali jednotliví cestující, mírně se kolébali, jak vlak přidával na rychlosti. Za pultem Emil otvíral láhve Pól Rogeru. Oliver a Cathy vyndávali sklenice z papírových krabic a stavěli je na malé podnosy.

„Budete tak hodný a pomůžete nám vyčistit skleničky?“ ukázal na jeden tác.

„Prostě mi to nařiďte.“

„Tak je vyčistěte.“

„No vidíte, že to jde.“

Všichni se dali do smíchu. Vzal jsem utěrku a začal utírat vysoké štíhlé sklenice. V tu chvíli se z chodbičky vynořil Filmer a prošel kolem nás do jídelního vozu, aniž se ohlédl.

Díval jsem se, jak jde k Daffodil, která na něj energicky mávala, a jak si sedal na místo, kde měla kabelku. Byl ke mně naštěstí zády. Počítal jsem s tím, že se budu pohybovat v jeho blízkosti, ale stejně mě pokaždé vyvedlo z míry, když se objevil. Takhle by to nešlo, pomyslel jsem si, to chce drzost a odvahu, ne aby se mi třásla kolena.

Jídelna už byla naplněná, přesto ještě přicházeli lidé. Dorazila taky Nell, ale brala to věcně. „S tím se muselo počítat, jsou tu i všichni herci. Takže dejte všem šampaňské.“ Prošla do vozu, desky s písemnostmi v ruce, odpovídala na otázky, přikyvovala, usmívala se, prostě udržovala pořádek ve třídě.

Emil mi podal tác se skleničkami. „Dejte na každý stůl čtyři.;] Oliver půjde za vámi a bude nalévat. Začněte od konce vozu.“

„Dobře.“

Nést tác se skleničkami je snadné, když se pod člověkem nepohybuje podlaha. Nicméně se mi podařilo dojít až na konec vozu a jenom dvakrát se zakymácet, aniž bych způsobil pohromu. Tři nebo čtyři z lidí, kteří si neměli kam sednout, stáli na konci vozu, mezi nimi herečka Angelika. Dal jsem jim taky skleničku. Angelika si jednu vzala a hrála svou roli. Všem okolostojícím si stěžovala, že ji Steve zklamal a že tomu darebákovi neměla věřit. Ke cti jejímu hereckému umění se od ní lidé začínali odtahovat a tvářili se pohoršeně. Její nářky je přestávaly bavit.

Těsně za mnou šel Oliver a všem naléval útěchu v podobě zlatých bublinek značky Pól Roger.

Patřičně ve střehu jsem došel ke stolu, kde seděl Filmer a Daffodil. Dal jsem si pozor, abych se ani na jednoho ani na druhého nepodíval, a postavil před ně poslední čtyři skleničky.

Vtom Filmer řekl: „Kde já vás už viděl?“