V nemilosti (Dick Francis)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

11

V pátek v devět ráno jsem dojel do Frodshamu a vyptal se na cestu k Topline Foods.

Řekli mi, že to je kousek od řeky Mersey.

V historických Liverpoolských docích už dávno vyhasl život, armádu velikých jeřábů demontovali a odklidili, skladiště buď zbořili, nebo přestavěli k jiným účelům. Část srdce města odumřela. Došlo sice k určitým nápravným chirurgickým zásahům, ale srdeční sval nic nenahradí. Městu vévodila veliká katedrála z červených cihel, ale víra, stejně jako jinde po celé Británii, se jaksi vytrácela.

Řadu let jsem do Liverpoolu jezdil jen na Velkou národní do Aintree. Ulice, kde jsme bydlívali, byla kdesi poblíž tržiště. Liverpool byl prostě místo, nebyl to můj domov.

Ve Frodshamu byla jedna „vyhlídka na řeku“, odkud bylo vidět daleko na sever, až k dosud přežívajícím dokům v Runcornu, ležícím na manchesterském lodním průplavu. Jak jsem vyzvěděl od správce doků, v jednom z komplexů budov sídlila společnost Topline Foods. U mola kotvila loď s kanadskou vlajkou a vykládala obilí určené pro firmu.

Zastavil jsem na místě, odkud bylo dobře vidět řeku a kroužící racky. Vlajky vlály v čerstvém větru. Stál jsem opřený o vůz, dýchal slaný vzduch, cítil vůni říčního bahna, slyšel hluk provozu dole na silnici.

Mám tady kořeny? Vždy jsem miloval vysoké, široké nebe, ale bylo to nebe newmarketské, pod kterým jsem se cítil doma. Když jsem byl hodně malý, v úzkých uličkách města cestou do školy jsem moc nebe neužil, stejně většinou pršelo.

Den po maminčině smrti jsem jel svého prvního vítěze a večer jsem se poprvé v životě opil. Po druhé jsem se opil po zatčení Ellise Quinta. Tam nad Mersey, ve větru, který vanul od řeky, jsem se střízlivě a věcně zamyslel nad tím, co ze mne život udělal. Směs nejistot, pocitů méněcennosti spletených s vědomím, že něco dokážu, strachu a nepohodlné hrdosti. Jsem takový, jaký jsem, protože to všechno je ve mně, vždycky bylo, vydralo se to z nitra na povrch, Liverpool ani Newmarket s tím neměly nic společného.

Konečně jsem se pohnul a nastoupil znovu do vozu. Moje pověstné ocelové nervy se kamsi vytratily.

Nevěděl jsem, do čeho jdu. Ještě stále jsem mohl ustoupit a přenechat Ellisovi volné pole. Mohl – i nemohl. Kdybych vycouval, nevydržel bych pak sám se sebou.

Radši to neodkládat, pomyslel jsem si.

Sjel jsem dolů, našel továrnu Topline Foods a vstoupil do její vysoké, ale pohostinně otevřené brány z železného drátěného pletiva. Člověk ve vrátnici si mě nevšímal.

Ve dvoře stály pěkně v řadě zaparkované osobní vozy. Zaparkoval jsem ukázněně na konci řady a rozhodl se pro kompromisní převlek civilní kalhoty, tepláková bunda na zip, bílá košile bez kravaty a civilní boty. Přičísl jsem si vlasy a tvářil se neškodně.

Dvůr byl obestavěný ze tří stran, byly tam sklady, veliká hlavní budova a nově vyhlížející kancelářská budova. Zboží a suroviny se nakládaly pod zastřešením, do kterého velké nákladní vozy musely u jednotlivých nakládacích a vykládacích prostor zacouvat. Povšiml jsem si, že u jedné stál jen velký návěs, tahač odjel. Z dlouhého kontejneru vykládali dva statní chlapi těžké pytle, nejspíš s obilím, a házeli je na transportér.

Velká budova měla okna hodně vysoko, nebylo do nich vidět. Přešel jsem ke kancelářské budově a otevřel si ramenem těžké skleněné dveře, vedoucí do rozlehlé, poloprázdné haly. Tam jsem pochopil, proč nikdo nehlídá u vrat, bezpečnostní opatření byla až uvnitř v budově.

Za psacím stolem seděla energická paní středního věku v zeleném svetru. Kousek od ní stáli dva strážní v tmavomodrém s logem Topline Foods na kapsách bund.

„Jméno prosím,“ rozkázala paní v zeleném svetru. „Prosím sdělte účel návštěvy. Veškeré balíčky a tašky či jiné předměty zanechte zde, u recepce.“

Měla výrazný liverpoolský akcent. Upozornil jsem ji se stejným přízvukem, že jak vidí, žádný balíček, tašku či jiný předmět nemám. Brala jako samozřejmost, že mluvím jako domorodec, a znovu se mne zeptala na jméno.

„John Sidney.“

„Účel návštěvy?“

„No…,“ tvářil jsem se rozpačitě a překvapeně, jako bych se tomu výslechu divil, „…já jen, že mi řekli, abych se tu zastavil, jestli tu děláte krmný granule pro koně, teda, jestli jo.“

„Samozřejmě, že vyrábíme granule, to je náš hlavní produkt.“

„Aha,“ přikývl jsem dychtivě. „Jenže ten farmář, teda chci říct, povídal mi, jestli bych se tu nezastavil, když stejně jedu kolem. Jde mu o to, jestli třeba právě vy neděláte takový granule, jaký mu někdo dal a co jeho koně rádi. On je teda dostal jen tak, v žádný krabici nebo pytlíku, takže neví, co je to za značku, ale zato má takovej seznam, co se do těch granulí dává, tak si myslel, že by se to dalo poznat, jestli jsou vaše nebo ne, teda rozumíte, jak to myslím?“ Povytáhl jsem list papíru z vnitřní kapsy a zase ho schoval.

Už jsem ji přestal bavit.

Žadonil jsem: „Já jen kdybych se někoho mohl přeptat, víte, já jsem tomu farmáři dlužnej službu, tak bych to pro něho rád udělal. Nebudu zdržovat, jen kdybyste mi někoho zavolala. Ten farmář, to by teda byl hodně dobrej zákazník, jestli ty granule, co shání, jsou fakt od vás.“

Vzdala to. Sáhla po telefonu a opakovala do sluchátka kratší vydání mojí zmatené historky.

Prohlédla si mě od hlavy k patě. „Úplně neškodný,“ hlásila.

Stále jsem se přihlouple, rozpačitě usmíval.

Položila sluchátko. „Ujme se vás slečna Rowseová. Prosím zvedněte ruce.“

„Cože?“

„Zvedněte ruce… prosím.“

Jeden ze strážných mi zkušenýma rukama přejel po těle a po nohách. Protéza a zlomená ruka mi prošly.

„Klíče a mobilní telefon,“ hlásil strážný. „Je čistej.“

Zelená paní napsala na jmenovku John Sidney a já si jmenovku poslušně přišpendlil.

„Počkejte u výtahu,“ řekla.

Čekal jsem.

Konečně se dveře výtahu otevřely. Objevila se mladičká, ani ne dvacetiletá slečna a představila se jako Rowseová.

„Vy jste pan Sidney? Prosím pojeďte se mnou.“

Nastoupil jsem do výtahu. Vyjel do třetího patra.

Usmála se zářivým, povzbudivým úsměvem nezkušených, a zavedla mne chodbou s novým kobercem ke kanceláři s nápisem Styk s veřejností na dveřích.

„Pojďte prosím dál,“ zvala mne slečna Rowseová pyšně. „Prosím sedněte si.“

Sedl jsem si do pohodlného skandinávského křesla s opěradly ze světlého dřeva a modrými polštáři.

„Obávám se, že vlastně nevím, v čem vám mohu pomoct,“ řekla slečna upřímně. „Kdybyste prosím byl tak laskav a ještě mi to zopakoval, pak vás zavedu, za kým bude třeba.“

Rozhlédl jsem se po hezké kanceláři. Nikde jsem neviděl známky rozdělané práce.

„Už jste tu dlouho?“ zeptal jsem se důvěřivě, se stejným liverpoolským přízvukem, s jakým mluvila ona. „Máte pěknou kancelář, nejspíš si vás tu hodně považujou.“

Slyšela to ráda, ale byla upřímná: „Jsem tu teprve první týden, nastoupila jsem v pondělí, vy jste můj druhý dotaz.“

Není divu, že mě pustila dál.

„To jsou všechny kanceláře takhle pěkný?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ horlivě kývala hlavou. „Pan Yorkshire má rád hezké věci.“

„To je váš šéf?“

„Pan vrchní ředitel,“ řekla školácky, šéfův titul ještě neměla řádně nacvičený.

„Je to dobrej šéf?“

Poctivě doznala, že s ním ještě nemluvila. „Znám ho od vidění, samozřejmě, že jsem ho viděla, ale… prostě, jsem tu nová.“

Chápavě jsem se usmál a zeptal se, jak Owen Yorkshire vypadá.

Ochotně mi to začala vyprávět. „Je velikánský, má velkou hlavu a hezké vlnité vlasy.“

„Má fousy nebo knír?“

„Co vás napadá!“ Zasmála se. „Není vůbec starý, žádný dědeček. Ale každý mu jde radši z cesty.“

To se podívejme!

Pokračovala: „Totiž, moje přímá nadřízená je paní Doveová, vedoucí administrativy, a ta mi řekla, že ho za žádnou cenu nesmím rozzlobit. Ať prý si prostě hledím svojí práce. Paní Doveová má moc krásnou kancelář, prý tam předtím seděl sám pan Owen Yorkshire.“

Slečna Rowseová sice vypadala jako ženská, ale štěbetala jako malá holka.

„Vaše firma je na tom zřejmě dobře, když má takhle parádní kanceláře,“ řekl jsem obdivně.

„Zítra sem má přijet televize, navezou sem kamery a nachystají všechno na pondělí. Dnes ráno sem dovezli spousty zeleně v květináčích. Panu Yorkshirovi prý velmi záleží na propagaci, aspoň paní Doveová to říká.“

„To zelený tady vypadá hezky, je to tu takový jako útulný. Nevíte, která televize sem má přijet?“

Zavrtěla hlavou. „Nevím. Ale v pondělí tu bude recepce, na kterou se zvali všichni liverpoolští potentáti. Proto budou kamery všude, po celém podniku. Všechny stroje budou v chodu, ale bude to jen jako, granule se vyrábět nebudou.“

„Proč ne?“

„Z bezpečnostních důvodů. Paní Doveová říká, že se tady s bezpečností hodně nadělá. To jak člověka u vchodu prohlížejí, to prý si vymyslel pan Yorkshire.“

„To je rozumný,“ přikývl jsem.

Do místnosti vstoupila starší, obezřetnější žena, zdroj vědění, paní Doveová. Středního věku, sebejistá, zřejmě schopná, zkušená a zdatná.

„Jak vám mohu být prospěšná?“ zeptala se mne a pak se obrátila k mladé podřízené. „Marsho, miláčku, přece jsme se dohodly, že se se mnou vždy napřed poradíte.“

„Slečna Rowseová byla moc hodná,“ zastal jsem se jí. „Řekla, že mi sežene někoho, kdo mi poví, co potřebuju.“

Paní Doveová (na vyčesaných prošedivělých vlasech plochou stuhu na mašli, formální saténovou halenku, černé přiléhavé kalhoty a boty s vysokými podpatky) o mne ztrácela zájem, když jsem spustil svoji historku o příteli farmáři.

Jakmile se dostala ke slovu, prohlásila: „Zavedu vás za Willym Parrotem, ten vám pomůže. Pojďte se mnou.“

Zamával jsem spiklenecky slečně Rowseové a vykročil za energickou paní Doveovou. Prošli jsme vznešenou chodbou, kde byly na obou stranách oddělené kanceláře, většinou prázdné. Pak mne paní Doveová vyvedla protipožárními dveřmi na ochoz nad hlavní prostorou výrobní haly, ve které se připravovaly granule.

Velké mísicí kotle dosahovaly od podlahy skoro do výše ochozu. V kotlích kroužily veliké „měchačky“, poháněné shora speciálním mechanismem. Ozývala se směs zvuků, vrčeni, klapání a mlaskáni a ve vzduchu se vznášely drobné částečky obilného prachu. Pomyslel jsem si, že to tam vypadá trochu jako v pivovaru, taky to tam tak vonělo, chyběl jen pach kvašení.

Paní Doveová mne s úlevou předala člověku v hnědém overalu. Ten se podíval na moje tmavé oblečení a zeptal se, jestli chci vypadat jak sněhulák.

„Ani ne.“

Povytáhl obočí a kývl na mne, abych ho následoval. Sešli jsme po železných schodech o poschodí níž, na další ochoz, končící v ošumělé, malé, hojně používané kanceláři se zasunovacími skleněnými dveřmi. Zavedl mne dovnitř a dveře zavřel.

Poznamenal jsem, že kanceláře v hlavní budově jsou o hodně jiné.

„To jsou parádičky pro televizi,“ řekl, „tady se pracuje.“

„To vidím,“ řekl jsem obdivně.

Prohlédl si mne od hlavy k patě. Velký dojem jsem na něj neudělal.

„Takže co vlastně chcete, mladej?“

Bylo mi jasné, že by mi na tu dlouhou historku o příteli farmáři neskočil, zvolil jsem tedy výrazně zkrácenou verzi a vytáhl papír, na kterém bylo rozepsané složení granulí z Combe Bassetu a z landroveru. Zeptal jsem se, jestli složení odpovídá výrobkům jeho firmy.

Přečetl si, co už jsem uměl zpaměti:

Pšenice, oves, luční tráva, sláma, ječmen, kukuřice, melasa, sůl, lněný olej. Vitamíny, selen, měď; další přísady, patrně i antioxydans ethoxyquin.

„Kde jste k tomu přišel?“ zeptal se.

„Od toho farmáře, jak jsem vám už řekl.“

„Ten seznam přísad ale není úplnej,“ poznamenal.

„No…, ale snad by to stačilo?“

„Nejsou tam uvedený poměrný množství, těžko bych to s našima výrobkama takhle porovnával.“ Papír složil a zase mi ho vrátil. „Je ale možný, že co máte vy, je krmnej doplněk pro koně na pastvině. Vyznáte se v koních?“

„Trochu.“

„Čím víc jim dáte ovsa, tím víc jsou hopsa, mají víc energie. Dostihoví koně potřebujou ovsa víc. Těžko říct, jestli tohle jsou granule pro dostihový koně v tréninku, když tam nemáte, kolik obsahujou ovsa.“

„Nebyly pro koně v tréninku.“

„Pak váš farmář udělá nejlíp, když nakoupí naši směs Sweetfield, tam je všechno, co máte na tom papíře.“

„Liší se složení granulí konkurence od těch vašich hodně?“

„Ta konkurence není velká. My jsme asi čtvrtá největší firma, ale předpokládáme, že po týhle propagační kampani vyjedeme nahoru. Vedení se chce dostat úplně na špici.“

„Máte na to vůbec kapacitu?“ zeptal jsem se.

„Myslíte výrobní kapacitu?“

Přikývl jsem.

Usmál se. „Owen Yorkshire to má vymyšlený. Mluví s náma jako chlap s chlapem.“ Owen Yorkshire to u něho měl očividně dobré. „Šéf to tady konečně probudil k životu.“

Poznamenal jsem nevinně: „Zdálo se mi, že se paní Doveová trochu bojí, jen aby se nezlobil.“

Willy Parrot se zasmál a spiklenecky na mne mrkl. „Jo, vzteklej, to on dovede bejt, náš Owen Yorkshire. Od toho je chlap.“

Prohlížel jsem si diagramy na zdi. „Odkud vlastně je?“ zeptal jsem se jen tak mimochodem.

„Nemám páru,“ odpověděl Willy vesele. „V krmivech se teda nevyzná, ale umí věci prodat, proto tu je, proto ho potřebujeme. Na to, co má přijít do míchaček, tu máme dva vědátory v bílejch pláštích.“

Zřejmě hleděl svrchu na vědce i na ženy. Odvrátil jsem se od diagramů a poděkoval mu za to, že se mi věnoval. Taky jsem mu řekl, že má zajímavou práci a že jeho provoz je nejspíš nejdůležitější.

Vyslechl lichotku jako samozřejmost a usnadnil mi situaci, když mě sám vyzval, ať ho doprovodím k další povinnosti, k převzetí dodávky ovsa. S nadšením jsem pozvání přijal a to ho potěšilo. Člověk, který svoji práci opravdu umí, obecenstvo vítá, a to byl přesně případ Willyho Parrota.

Podal mi nadměrně velký hnědý overal a vyzval mě, abych si na něj připnul jmenovku, jak to má on.

„Bezpečnost je moc důležitá,“ ujišťoval mne. „Owen to tady hodně zpřísnil. Pořád nám káže, že nesmíme k míchačkám pustit nikoho cizího, takže blíž vás k nim pustit nesmím. Naši konkurenti by se neštítili naházet nám do směsi, co tam nepatří, a mohli by nás tak vyřadit z trhu.“

„To myslíte vážně?“ žasl jsem.

„Když jde o krmení pro koně, musí člověk bejt zvlášť opatrnej,“ vysvětloval. „Třeba krmení pro hovězí dobytek nesmíte míchat ve stejný míchačce jako pro koně, protože krávy dostávaj přísady, který se dostihovejm koním dávat nesmějí. Mohlo by se vám stát, že se v koňskejch granulích octnou zakázaný přísady jen tím, že jste pro výrobu použil stejný zařízení, i když jste všechno vyčistil, jak nejlíp jste dokázal.“

Znal jsem slavný příběh jednoho dostihového trenéra, který se dostal nevinně do průšvihu, protože nic netuše dával koním kontaminované granule.

„Nepovídejte!“ patřičně jsem žasl.

Skoro jsem se bál, že jsem to s tím úžasem přehnal, ale on to vzal jako samozřejmost.

„Tady vyrábíme výhradně pro koně,“ řekl. „Owen říká, že až podnik rozšíříme, budeme dělat i pro hovězí dobytek, i pro kuřata a podobnou havěť. Owen mi ale slíbil, že mě nechá tady, u koňský výživy.“

„Perfektní zaměstnání,“ řekl jsem s obdivem.

„Nejlepší, co může bejt,“ přikývl.

Prošli jsme celým ochozem, až jsme došli k dalším protipožárním dveřím. Silou je otevřel.

Vysvětloval: „Všechny tyhle dveře tady vevnitř se na noc zamykají a chodí tu strážnej se psem. Kdepak, Owen myslí na všechno.“ Ohlédl se, jestli jdu za ním. Pak se zastavil na místě, odkud bylo vidět na vykládání pytlů s obrázkem javorového listu, putujících do výšky po transportéru s kapsami o velikosti pytle. Na konci transportéru pytle plavně odebírali dva zdatní svalovci.

„Předpokládám, že jste viděl ty dva strážný, co sloužej v hale?“ zeptal se Willy Parrot. Ještě stále se zabýval otázkou bezpečnostních opatření.

„Jo, prohledali mě. Přišlo mi to trochu přehnaný.“

„Ty dva jsou Owenovi bodygardi,“ řekl Willy obdivně, „jsou to tvrdý chlapi, z Liverpoolu. Owen říká, že je potřebuje pro případ, že by se ho konkurenti chtěli zbavit starým spolehlivým způsobem.“

Nevěřícně jsem se zamračil. „Konkurenti přece lidi nevražděj.“

„Owen říká, že se vyplatí neriskovat, že se musí vycházet z toho, že chce konkurenci opravdu zlikvidovat.“

„Takže vy si taky myslíte, že potřebuje bodygardy?“

Willy Parrot se mi podíval do očí. „Hochu, svět je dnes jinej než ten, co jsem v něm vyrůstal, ale jak říká Owen, musíme se naučit žít v tom, co je.“

„Asi jo,“ řekl jsem nejistě.

„Hochu, takhle to daleko nedotáhneš. Podívej se…,“ ukázal na pytle stoupající do výšky. „To je letošní oves, rovnou z prérie. Owen říká, že v obchodních válkách musí člověk mít jen to nejlepší.“

Zavedl mne na betonové schodiště, po schodech dolů, až jsme dalšími těžkými dveřmi vyšli v přízemí do velké ústřední haly. Se spokojeným úsměvem zatlačil na další dveře a najednou jsme byli přímo mezi mísicími tanky, jak trpaslíci mezi obry.

S potěšením sledoval, jak se tvářím.

„Teda, to je něco,“ vydechl jsem.

„Nahoru už nemusíte,“ řekl, „tady kousek vedou dveře na dvůr.“

Děkoval jsem mu za to, že mi poradil co doporučit mému farmáři, i za to, že mně ukázal provoz. Už jsem s ním strávil půl hodiny a těžko jsem to mohl natahovat. Když jsem ale byl v půlce věty, vidím, že se mi Willy dívá přes rameno a že se najednou změnil z velkého šéfa na malého podřízeného.

Otočil jsem se, abych zjistil, kdo způsobil tak náhlou změnu a zjistil, že to není člen královské rodiny, ale statný člověk v bílém overalu v průvodu několika ustaraně se tvářících dvořanů v modrém.

„Dobré jitro, Willy,“ řekl člověk v bílém. „Všechno v pořádku?“

„Ano, Owene, všechno klape.“

„Dobře. Přišel už z doků ten kanadský oves?“

„Právě ho vykládají, Owene.“

„Dobře. Měli bychom si promluvit o tom, co bude. Přijď za mnou dnes odpoledne do mojí nové kanceláře, ve čtyři. Víš, kde to je? V posledním patře vpravo od výtahu.“

„Ano, Owene.“

„Dobře.“

Podnikatel zabloudil očima ke mně, ale pohledem se nezastavil.

Měl jsem hnědý overal a jmenovku, vypadal jsem jako zaměstnanec a navíc jako nedůležitý zaměstnanec, protože jsem neměl overal na míru, byl mi příliš velký, shrnutý nad botama a visící přes konečky prstů u rukou. Willy se nesnažil vysvětlit, kdo jsem, a já mu za to byl vděčný. Willy úctou a zbožněním málem padal na kolena.

Pravda je, že Owen Yorkshire působil impozantně. Vysoký byl ke dvěma metrům a byl statný, svalnatá ramena, pevné vtažené břicho, bohaté kadeřavé vlasy, na spáncích mírně prošedivělé a napomádované, mu spadaly až na ramena. Byl to účes, který o mnohém vypovídal, jako u Jonathana. Owen Yorkshire chtěl nejen vládnout, přál si být nezapomenutelný. Nemluvil jako místní, ale jako Londýňan už vůbec ne. Hovořil však rozhodně a sebejistě. Ovládal lidi i svým hlasem. Snadno jsem si dovedl představit, že když zuří, otřásá se celá budova v základech. Cítil jsem s jeho přikyvujícími dvořany.

Willy přikývl ještě několikrát.

To, čeho si Willy Parrot tak vážil, totiž že se k němu Owen Yorkshire choval ‚jako chlap k chlapovi‘, nesahalo však hloub než tykání. Jistě, Owen se k Willymu choval ve stylu „tohle všechno je naše společná věc“. Vynikající přístup nadřízeného k dobrému podřízenému, který pak ze sebe vydá vše. Dovedl jsem si ale snadno představit, že by se pan nejvyšší šéf dokázal Willyho Parrota zbavit, kdyby chtěl. Pokrčil by smutně rameny a řekl by: „Však víte, jak to dneska chodí, vedoucí provozu je tu teď nadbytečný, výrobu krmení pro koně teď řídí počítač. Jestli dostanete odstupné? Ale to je přece samozřejmé. Stavte se u sekretářky. Nic ve zlém.“

Doufal jsem, že takový osud Willyho nepotká.

Owen Yorkshire a jeho pokorni průvodci šli dál. Willy Parrot se za svým šéfem díval s obdivem, pýchou, ale taky trochu ustaraně.

Pak se od pohledu na šéfova záda neochotně odtrhl a zřejmě ho napadlo, že jsem to už přetáhl.

„Od příštího týdne jedeme i v sobotu. Zejtra tu budou zase filmovat reklamu. Po celým podniku budou kamery a v pondělí jakbysmet. Do úterka se neudělá žádná práce,“ zlobil se, ale přemáhal se kvůli Owenovi. „Tak běž, mladej. Vrať se ke vchodu, tam odevzdáš overal a jmenovku.“

Znovu jsem mu poděkoval a vyšel na ústřední dvůr. Tam se mezitím nahromadila spousta dodávek a větších vozů lidí od televize a od jedné reklamní agentury. Televizní štáb byl z Liverpoolu a reklamní agentura se podle nápisů na autech jmenovala Intramind Imaging, s.r.o., Manchester.

Jeden z řidičů Intramindu zaparkoval tak, že zablokoval ostatní vozy. Ještě seděl za volantem. Došel jsem k němu a požádal ho, aby pořádně přeparkoval.

„Kdo říká?“ zeptal se bojovně.

„Já tu dělám,“ vysvětloval jsem. Měl jsem ještě na sobě hnědý overal a nehodlal jsem ho vracet, navzdory pokynům Willa Parrota. „Poslali mě, abych vás požádal, abyste to srovnal, protože tady se bude vykládat zboží,“ ukázal jsem na vykládací rampu.

Zabručel, nastartoval, srovnal vůz do řady s ostatními, pak vypnul motor a seskočil z auta kousek ode mne.

„Stačí?“ zeptal se uštěpačně.

„Máte zajímavou práci,“ řekl jsem se závistí. „Vídáte ty slavný herce zblízka?“

Ušklíbl se. „My točíme reklamu, kamaráde. Jo, někdy se u nás objeví velký jména, ale jen že nějakej výrobek podporujou.“

„Jako třeba co?“

„Nejčastějš sportovní potřeby, boty, golfový hole.“

„A krmení pro koně?“

Neměl v tu chvíli co dělat, čekal, až ostatní vyloží, co je třeba, byl proto ochotný chvilku se bavit a vychloubat.

„Tak to doporučujou nejslavnější žokejové.“

„Fakt? A proč ne trenéři?“

„Protože lidi znají od vidění jedině jezdce, aspoň se to říká. Já sám jsem spíš na fotbal.“

S povděkem jsem zaznamenal, že mu nejsem vůbec povědomý, i když jsem se před lety objevoval na sportovních stránkách našich deníků hodně často.

Vtom ho někdo z jeho skupiny odvolal. Šel jsem klidně k svému vozu, nastoupil a bez jakýchkoli potíží vyjel z nestřežených vrat. Zvláštní, pomyslel jsem si, že Owen, člověk posedlý bezpečností, nemá na bráně poplašnou elektroniku a nikoho, kdo by kontroloval, kdo prochází. Jediný důvod pro takovou neopatrnost jsem viděl v tom, že si Owen možná nepřeje, aby byla vedena evidence všech návštěv.

Je to tu hodně neprůhledné, pomyslel jsem si, jako zadní schodiště do pracoven vysoce postavených. Zůstávají nepozorovaná až do chvíle, kdy si na ně posvítí taková Indie Cathartová, aby pánům osladila manželskou nevěru.

Možná, že Owenovo „zadní schodiště“ byl výtah do pátého patra. Možná, že paní v zeleném svetru věděla bez ptaní, koho může vpustit bez prohlídky a koho ne.

Možná, možná. Mám teď představu o podniku a dostal jsem se až do blízkosti ústřední moci, jinak jsem ale mnoho nedokázal.

Zastavil jsem na veřejném parkovišti, svlékl overal a rozhodl se, že pojedu do Manchesteru.

Do města jsem se dostat rychle, ale pak jsem strávil hodnou dobu hledáním Intramind Imaging, s.r.o. Reklamní společnost byla sice zastrčená v jedné postranní uličce, ale byl to mnohem větší podnik, než jsem očekával. Odložil jsem teplákovou bundu a liverpoolský přízvuk a šel k recepci důstojně oděný v saku a s kravatou.

„Jsem z Topline Foods,“ ohlásil jsem se. „Rád bych hovořil s osobou, která naší společnosti vede účet.“

Jestli prý jsem ohlášený. Ne, jde o osobní věc.

Když člověk vystupuje s dostatečnou samozřejmostí, dveře se před ním většinou otevřou. Tak tomu bylo i u společnosti Intramind Imaging. Prý mne přijme pan Gross. Recepční otevřel bzučákem dveře a já prošel ze vstupní haly do vnitřní haly, podstatně skromnější, bez koberce, nic nepředstírající.

Pan Gross prý sedí ve třetích dveřích vlevo. Pan Gross měl na dveřích štítek se jménem a nápisem: Proč vás sem čerti nesou?

Nick Gross si mne důkladně prohlédl od hlavy k patě. „Kdo ksakru jste? Nejste z vedení Topline Foods a jste moc nastrojenej.“

Sám měl na sobě lesklou černou košili. Dlouhé černé vlasy, náušnice. Mohlo mu být k padesáti, a urputně se snažil zůstat mladý. Byl nicméně silná osobnost, s výraznou tváří.

„Točíte pro Topline reklamní šoty,“ řekl jsem.

„No a co má bejt? Jestli jste jeden z těch jejich ufňukanejch účetních a jdete škemrat o příznivější podmínky, tak víte, kam s tím můžete jít… My nemůžem za to, že ty filmy teď nemůžete pustit, když už jste za ně vydali miliony. Ty šoty jsou skvělý, nemůžou bejt lepší. Tak zase běžte za svým zasraným Owenem Yorkshirem a řekněte mu, ať se jde klouzat. Utíkejte. Jestli chce tu sérii se žokejema za stejnejch podmínek jako ty předtím, tak nám musí poslat šek každej tejden, jasný? Každej tejden, nebo s tím praštíme, jasný?“

Přikývl jsem.

„Připomeňte šéfům, že u reklamy je hlavní zázrak střih, a stříhá se až nakonec. Když nebude šek, nebude se stříhat, a když se nebude stříhat, nebude žádnej zázrak, když nebude zázrak, nebudou větší kšefty, a když nebudou větší kšefty, můžeme to rovnou zabalit. Jasný?“

Znovu jsem přikývl.

„Tak hezky běžte do práce a řekněte jim, že když nebude šek, nebude se stříhat, a když se nebude střihat, nebude žádná kampaň. Jasný?“

„Ano.“

„V pořádku. Teď koukejte padat.“

Pokorně jsem vycouval, ale neviděl jsem důvod, proč bych měl hned opustit budovu. Od Grossových dveří jsem vykročil na opačnou stranu, než odkud jsem přišel. Čím jsem šel dál, tím víc to tam vypadalo pracovně a technicky.

Došel jsem ke dveřím, kterými bylo vidět na obrazovku, na které jsem viděl nápadně povědomé záběry z jedné úspěšné, právě probíhající reklamní kampaně, která už dramaticky zvýšila zájem o příslušné výrobky. Krátké třívteřinové záběry na obrazovce vždy vystřídala tma. Tři vteřiny akce. Deset vteřin tmy.

Zastavil jsem se a přihlížel. Vtom ke mně někdo došel.

„Přejete si něco?“ zeptal se.

„Chtěl jsem se zeptat…,“ ukázal jsem na obrazovku. „Je to jedna z těch reklam na horský kola?“

„Bude to jedna z nich, až to střihnem.“

„To je skvělý,“ vykročil jsem přes práh jeho dveří a tvářil se neškodně. „Můžu se chvíli dívat?“

„Kdo vlastně jste?“

„Jsem z Topline Foods, byl jsem za Nickem Crossem.“

„Aha.“

V tom krátkém slůvku bylo mnoho významu a já to rychle zaznamenal.

Byl mladší než Nick Cross a oblékal se střízlivěji. Jeho sebejistota spočívala v jeho třívteřinových záběrech a v genialitě, s jakou je vedle sebe řadil. Nepotřeboval žádné náušnice.

Citoval jsem slogan kampaně: „Každé dítě pod padesát chce k Ježíšku horské kolo.“

Hrál si s kolečky na střihacím pultu a řekl vesele: „A jestli ne, tak běda!“

„Stříháte taky pro Topline?“ zeptal jsem se nevinně.

„Zaplať pánbůh ne, to dělal kolega. Osm měsíců skvělý práce zralý na cenu, a suší se to na policích. Cena žádná nebude a váš šéf se podělal, že jo? Takovej balík do toho dal a má z toho houby jen proto, že nějakej umrněnej mrňous nechal naši hlavní hvězdu zavřít za něco, co ten člověk vůbec neudělal.“

Zadržel jsem dech. Pan střihač ale neměl nejmenší tušení, jak dotyčný mrňous vypadá. Řekl jsem, že už budu muset jít. Kývl, ani se neotočil.

Šel jsem chodbou dál, až jsem došel ke dvěma větším dveřím. Na jedněch stálo Postsynchrony. Nevstupovat, a na druhých Zadní dvůr. Pootevřel jsem druhé dveře. Venku stál velký jeřáb a držel ve vzduchu červené sportovní auto. Kolem se hemžili lidé a kamery. Natáčelo se.

Ustoupil jsem. Když jsem vycházel, nikdo si mne nevšímal. V továrně na iluze to není jako v bance, iluze nikdo nekrade.

Ve vstupní hale jsem si všiml plakátů, které jsem předtím nevnímal. Na plakátech byly starší i současné reklamní kampaně, za které firma dostala prestižní ceny. Slyšel jsem, že reklamní klipy se považují za hodnotné jak pro režiséry, tak pro herce s vyššími ambicemi. Začnete zubní pastou, a pak to dotáhnete na Hamleta. Intramind vám pomůže vyšplhat se nahoru.

Dojel jsem do středu Manchesteru a pod pseudonymem se přihlásil do hotelu Crown Plaza, kde jsem získal pěkný, prostorný pokoj. Davise Tatuma nejspíš raní mrtvice, až uslyší, co ten nocleh stál, ale co, přinejhorším to zaplatím sám. Chtěl jsem pořádnou sprchu, obsluhu do pokoje, a čert vem, kolik to bude stát.

Zavolal jsem Tatumovi domů. Ozval se mi záznamník. Odříkal jsem číslo svého mobilu a poprosil Tatuma, aby mi co nejdřív zavolal. Pak jsem se posadil do křesla, pustil televizi a sledoval rovinové dostihy v Ascotu.

Ellise nebylo nikde vidět. Komentátor právě oznamoval, že Ellisův „absurdní“ proces má být znovu zahájen za tři dny, v pondělí. Sid Halley se prý moudře drží stranou a nechodí na oči spravedlivě rozhořčeným obdivovatelům Ellise Quinta. Dobře dělá.

Tak hovořil komentátor, který mne před nedávnou dobou nazval zázrakem a nakažlivým zdrojem slušnosti. Časy se mění, a jak! Pak se na obrazovce objevil Ellisův a můj usměvavý obličej, stáli jsme bok po boku, v dresech, helmy sundané. „Ti dva bývali velcí přátelé,“ říkal zarmouceně komentátor. „Teď jeden druhého napadá jako podrážděný býk.“

Ať jde háje!

Doufal jsem, že se na pořad nedívá ani paní v zeleném svetru, ani Marsha Rowseová nebo paní Doveová, Willy Parrot, řidič firmy Intramind, Nick Cross nebo střihač, se kterým jsem se předtím bavil. Owen Yorkshire mne určitě nezaregistroval, jen po mně přejel pohledem, ale ti ostatní si mě aspoň na den, na dva dny zapamatují. Byl to obvyklý risk, někdy mi to prošlo, někdy ne.

Když dostihy skončily, zavolal jsem Intramind a zeptal se na několik základních, obecných věcí, na které jsem se předtím ptát nemohl, když jsem předstíral, že jsem zaměstnanec Topline.

Ptal jsem se, jestli reklamní šoty točí na film nebo na kazetu a jestli mají diváci možnost koupit si kopii. Ochotně mi odpověděli. Intramind točí většinou na film, hlavně když jde o nákladnější produkci v exteriérech. Ne, divák nemá možnost koupit kopii. Film se nakonec přehraje na betacam a předá klientovi. Práva má klient, reklamní firma není agentura.

„Mnohokrát děkuji,“ řekl jsem zdvořile. Každý nový poznatek je cenný.

Za chvilku volal Davis Tatum. „Kde jste, Side?“

„V deštivém městě, v Manchesteru.“ Venku svítilo slunce.

„Já…, pokročil jste nějak?“

„Trochu ano.“

„Ano…,“ váhal. „Četl jste dnešní sloupek Indie Cathartové?“

„Neuvedla, že nás zastihla v Meridienu spolu.“

„Ne, asi si vzala k srdci vaši radu. Ale jinak…!“

„Volal mi kvůli tomu Kevin Mills. Ubezpečil mě, že to India nepsala, psal to sám, na pokyn shůry. Stejná písnička.“

„Je to sprosté.“

„Tentokrát se dokonce omluvil, a to je pokrok.“

„Berete to tak lehce…“

Nevyvracel jsem mu to.

Zeptal jsem se: „Nemohl byste přijít zítra večer k Archiemu Kirkovi?“

„Předpokládám že ano, jestli je to nutné. V kolik?“

„Domluvte se přímo s ním. Mně by se to hodilo asi v šest, ale nevím přesně, kdy se tam dostanu.“

„To zní dost nespolehlivě,“ postěžoval si.

Usoudil jsem, že bude lepší, když mu neřeknu, že vloupání si člověk na minutu naplánovat nemůže.

Informace

Bibliografické údaje

  • 21. 3. 2024