14
Jel jsem s Charlesem domů do Aynsfordu.
U Archieho jsme se předtím zdrželi dlouho do noci. Archie, Davis, Norman i Charles chtěli slyšet všechno do podrobností. Některé podrobnosti jsem vynechal, prožívat je bylo nesnesitelné, mluvit o nich taky. Vynechal jsem toho hodně.
Neřekl jsem jim o Ellisových hrátkách s mýma rukama. Nedokázal bych jim ani vysvětlit, že pro dostihové jezdce jsou ruce všechno…, jejich umění je v jejich rukách. Jezdec poznává koně otěžemi, z tahu za otěže odečítá, co mu zvíře sděluje, člověk s koněm komunikuje rukama. Ellis chápal líp než kdo jiný, co pro mne ztráta ruky znamená, proto se mi ten den mstil nejkrutějším způsobem, jaký si lze vymyslet. Trestal mne, protože jsem ho chtěl připravit o to, co pro něj znamenalo nejvíc, o jeho velikou popularitu.
Nedokázal jsem svým společníkům vysvětlit, že pro Ellise je usekávání nohou koní droga, přitažlivější a víc zotročující než jakákoli jiná, že mu rozkoš způsobuje jak riziko toho hrůzného počínání, tak opojný pocit moci. Měl jsem velké štěstí, že na mne vzal jen francouzský klíč.
Neměl jsem tušení, kolik chybělo, aby mi vědomě pravačku nenapravitelně zničil. Věřil jsem, že by to dokázal. Nemohl jsem nikomu říct, jak silně jsem v ony okamžiky prožíval svoji starou noční můru, a že se při té vzpomínce ještě třesu hrůzou.
Řekl jsem jen, že tvář mi poranil Yorkshire francouzákem. Vyprávěl jsem jim, jak jsem na útěku využil judo, o klukovi na skateboardu, o zmrzlinářství, a jak jsem nastoupil do autobusu na dohled od Yorkshira a Ellise. Vyprávěl jsem to skoro s humorem.
Archiemu bylo jasné, že jsem jim neřekl vše, ale nenutil mne doplňovat mezery ve vyprávění. Charles se nechápavě zeptal: „Nějak ti ale přece museli ublížit, Side?“ Zasmál jsem se a řekl aspoň kousek pravdy: „Vyděsili mě k smrti.“
Davis se mne zeptal na Ellisovo shropshirské alibi. Prý to alibi dělá velkou starost jeho kolegovi, královskému žalobci, ten prý se obává, že Ellisovi právníci docílí, aby se řízení zastavilo.
Vysvětlil jsem mu, že mi nezbyl čas na to, abych si ověřil, v kolik hodin Ellis na slavnost přijel.
„Někdo si to ale pamatovat musí,“ dodal jsem. „Stačí se přeptat místních lidí, těch, kteří jezdili parkovat vozy.“ Ohlédl jsem se na Normana. „Je nějaká naděje, že by se o to postarala policie?“
„Mizivá.“
„Stačí jít po hospodách,“ řekl jsem.
Norman potřásl hlavou.
„Už nám nezbývá moc času,“ řekl Davis. „Side, nemohl byste to stihnout zítra?“
Zítra bude neděle, v pondělí má být soud.
Archie se vzepřel: „Ne, to od Sida nemůžete chtít, všechno má své meze…, pokusím se na to někoho najít.“
„Chico by to zvládl,“ řekl Charles.
Chico mi kdysi opravdu zachránil kůži, udělal, co mohl.
Archieho žena nám připravila horu sendvičů, než odjela za svou švagrovou Betty Brackenovou. Archie nám s patřičným vysvětlením sendviče nesměle nabídl. Chuť kuřete a sýra mi najednou připadala nová, jako bych se s ní setkával poprvé po životě na jiné planetě. Zvláštní, jak odlišně člověk věci vnímá, když přežije strach a ohrožení života. Cítil jsem se neskutečně i v okamžiku, kdy mi Archie podával čistý ubrousek.
Někdo zazvonil u dveří. Archie šel otevřít a když se vrátil, tvářil se popuzeně. K mému překvapení za ním vešel do místnosti Jonathan.
Kštice „zbojníka“ byla výrazně kratší a odbarvené pruhy už skoro úplně odrostly. Nikde nic vyholeného.
„Dobrý,“ řekl a rozhlédl se po místnosti. Zadíval se na mne. „Přišel jsem za váma. Tety říkaly, že jste tu. Páni, jste nějakej jinej.“
„O tři měsíce starší. Ty taky.“
Jonathan sáhl po sendviči, na přísný Archieho pohled pranic nedbal.
„Dobrej večer,“ pozdravil Normana. „Co dělá loď?“
„Je uložená na zimu.“
Jonathan chvíli přežvykoval. Pak se obrátil ke mně. „Nechtějí mě vzít na vrtnou plošinu, prej až mi bude osmnáct. V námořnictvu mě taky nechtějí, přestože mám dobrý pektorály. Tak co s tím, co myslíte?“
„Pektorály?“ zeptal se Charles nechápavě.
„Pektorální svaly,“ vysvětloval Norman. „Zesílil po vodním lyžování.“
„Aha.“
„Jak s…
