V nemilosti (Dick Francis)

8

To všechno se odehrálo, než nastal říjen a než ze stromů začaly kanout žluté krůpěje zvadlého listí.

Seděl jsem na pelesti Racheliny postele s načechranou, oranžovou klaunskou parukou a červenou bambulí na nose. Nemocné děti jsem rozesmál, ale mně samotnému do smíchu nebylo.

„Jak sis poranil ruku?“ zeptala se Rachel věcně.

„Praštil jsem se.“

Přikývla. Linda se zatvářila překvapeně.

„Ani jsem si nevšimla,“

Rachel poznamenala: „Když někoho něco bolí, je mu to vidět na očích.“

Na devítiletou toho o bolesti věděla příliš mnoho.

Řekl jsem: „Radši půjdu, aby sis odpočinula.“

Usmála se. Nic nenamítala. Jak ona, tak ostatní děti, kterým jsem přinesl zábavné paruky, v sobě dokázaly najít rezervu energie jenom na chvilku. Ideální návštěvy nesetrvávaly déle než deset minut.

Sundal jsem si paruku a políbil Rachel na čelo. „Ahoj.“

„Přijdeš zase?“

„Samozřejmě.“

Spokojeně se usmála, věděla, že přijdu. Linda mne z nemocničního oddělení vyprovodila až před budovu.

„Je to… hrozné,“ vzdychla nešťastně na schodech u vchodu.

Venku bylo chladno. Blížila se zima.

Vzal jsem Lindu kolem ramen a přitiskl ji k sobě.

„Rachel se po vás stále ptá. Joe pláče, když se s ní mazlí, takže nakonec utěšuje ona jeho. Tatínkova holčička. Má ho moc ráda. Ale vy…, vy jste její kamarád. Dokážete ji rozesmát, ne rozplakat. Vás chce, po vás se ptá, po Joeovi se neshání.“

„Přijdu, kdykoli to bude možné.“

Plakala opřená o moje rameno. Polykala slzy.

„Chudák paní Quintová.“

„Hm.“

„O Ellisovi jsem Rachel nic neřekla…“

„Správně. Nic jí neříkejte.“

„Chovala jsem se k vám hrozně.“

„Vůbec ne.“

„Noviny o vás psaly hrozně,“ otřásal jí pláč. „Já přece vím, že nejste takový…, řekla jsem Joeovi, že by vám to měl o Ellisovi věřit, ale on mě má za hloupou.“

„Věnujte se Rachel, všechno ostatní je nepodstatné.“

Vrátila se do budovy nemocnice a já jel v pronajatém voze s řidičem v mizerné náladě nazpět do Londýna.

Přestože jsem měl ještě půldruhé hodiny čas, rozhodl jsem se raději domů na Pont Square nejezdit, vzpomínka na rozzuřeného Gordona Quinta a na to, jak na mne zaútočil, byla příliš živá. Rozhodl jsem se jet přímo do hotelu na Picadilly, kde jsem měl domluvenou schůzku s Davisem Tatumem.

Francouzská vedoucí restaurace mne s okouzlujícím úsměvem zavedla k malému baru a objednala mi kávu a sendvič, zatímco budu čekat na svého přítele. Napadlo mě, že bar asi projektovali právě k tomu účelu, aby v něm lidé mohli čekat, než půjdou ke stolu. Bylo tam jen šest malých stolků, barman, který je obsluhoval, a klidné, tiché prostředí. Vlastní restaurace, zalitá světlem proudícím velikými okny se zelenými rostlinami, byla dostatečně vzdálená od rušného provozu Mayfairu dole, takže tam byl klid a člověk měl pocit soukromí, nerušeného hlukem dopravy.

Seděl jsem u stolku v baru zády ke vchodu. Nově příchozích však bylo poskrovnu. Řada hostí již po dlouhém stolování a rokování odcházela. Spolkl jsem ibuprofen a trpělivě čekal. V rámci svých úkolů jsem často trávil celé hodiny čekáním, až šelma vyleze z nory.

Davis Tatum se zpozdil. Přiběhl celý udýchaný, zřejmě běžel do schodů, nečekal na výtah. Slyšel jsem, jak za mnou hvízdavě vydechuje. Pak mne obešel a složil se v celé své zavalité kráse na protější židli.

Předklonil se a napřáhl ruku. Já ruku jen nadzdvihl, nepodal jsem mu ji. Povytáhl obočí, ale zdržel se komentáře.

Davis Tatum měl neobyčejně bystrý a rychlý mozek a k tomu naprosto nepatřičný zjev. Měl odulé tváře, podbradek, pytlíky pod očima a drobná ústa. Tmavé vlasy mu však ani neřídly, ani nešedivěly. Uši měl přilehlé, šíji jako vzpěrač a na těle s bříškem těsný proužkovaný oblek. Napadlo mne, že si možná na některé své důležité součástky přes břicho nedohlédne. Příroda byla štědrá jen k jeho mozkovně, jinak se k němu zachovala macešsky.

„Za prvé,“ spustil, „mám špatné zprávy, a správně bych se tady s vámi vůbec neměl bavit, aspoň podle Archbolda.“

„Předpokládám, že Archbold je kniha pravidel nařizujících, co právník smí a nesmí.“

„Dalo by se to tak říct.“

„Jaké špatné zprávy máte?“ zeptal jsem se. „V poslední době stejně žádné dobré nebyly.“

„Ellis Quint vzal zpátky prohlášení o vině a trvá teď na tom, že je nevinný.“

„Jak mohl odvolat přiznání? Copak to jde?“

„Snadno.“ Povzdechl si. „Quint tvrdí, že byl otřesený matčinou smrtí, a že pokud řekl, že je vinen, myslel to jinak, že to bylo špatně pochopeno. Jinými slovy, jeho právníci se vzpamatovali a všechno si znovu promysleli. Zřejmě dobře vědí, že se vám dosud nepodařilo zpochybnit Quintovo alibi na noc, kdy byl zmrzačen poslední hřebeček, ten v Northamptonshiru, a proto si mysli, že se jim podaří dosáhnout, aby byla žaloba v případě hříběte Brackenových stažena navzdory důkazům týkajících se landroveru a dalších okolností. Trvají na úplném zproštění, žádné psychiatrické léčení. Říkám to nerad, ale možná se jim to podaří.“

Nezmínil se o tom, že bude-li Ellisova pověst zcela očištěna, moje se už nikdy nevzpamatuje.

„Co na to Archbold?“ zeptal jsem se.

„Kdybych v tomto případě Korunu zastupoval jako žalobce, mohli by mne vyloučit, protože jsem před procesem hovořil se svědkem, s vámi. Jak víte, pracuju v kanceláři s žalobcem Ellise Quinta. Viděl jsem jeho spis a případ jsem s ním probíral. Za těchto okolností s vámi hovořit mohu, není to proti pravidlům, ale jsou lidé, kteří by to považovali za nerozum.“

Usmál jsem se. „Takže se rozloučíme.“

„Nebudu si s vámi povídat o případu, který budu žalovat, a kde vy budete svědčit. Nebudu vás vyslýchat. Můžeme si přece povídat o čemkoli, třeba o golfu.“

„Nehraju golf.“

„No tak, nedělejte hloupého. Dobře vím, že vám to myslí.“

„Mluvíme snad o taktice.“

V očích pod tučnými víčky se zablýsklo. „Viděl jsem tu zprávu s přílohami, kterou jste poslal.“

„Tu, co je na prokuratuře?“

„Ano. Náhodou jsem o tom hovořil s jedním známým. Řekl jsem mu, že mne vaše zpráva překvapila jak svojí úplností, tak závěry a logickými vývody. Ten přítel mi řekl, že bych se divit neměl. Tvrdil, že celé vedení dostihového sportu vám na slovo věří. Také mi řekl, že jste asi před rokem vyřešil dvě velké dostihové aféry současně. To prý nikdo z nich nezapomene.“

„Myslel tím ty případy z předloňského května?“

„Asi ano. Prý jste měl tehdy asistenta, který už u vás není. To, co pro vás mám, by asi vyžadovalo asistenta, aby vám věci oběhával. Vy teď toho asistenta nemáte?“

„Myslíte Chicka Barnese?“

Přikývl. „Ano, tak nějak se snad jmenoval.“

„Ten se oženil,“ odpověděl jsem stručně. „Jeho ženě se moje práce nelíbí, tak toho nechal. Učí judo. Jsme stále ve styku, skoro každý týden k němu chodím na lekci juda, ale pomoc od něj už žádat nemůžu.“

„Škoda.“

„Ano. Byl dobrý. Výborný, bystrý společník, kamarád.“

„Jenže ho riziko zastrašilo. Proto toho nechal, že?“

To mne zarazilo. Zeptal jsem se: „Jak to myslíte?“

Upřeně se na mne díval.

„Slyšel jsem, že ho zbili řetězem, aby se s vámi rozešel, aby zanechal detektivní činnosti, a uspěli.“

„Oženil se.“

David Tatum se opřel o opěradlo židle. Zavrzalo pod jeho vahou.

„Slyšel jsem,“ pokračoval, „že vy jste to nakoupil stejně jako on a že vznikla situace, kdy vás dostihoví mocipáni přinutili svléknout košili. Prý něco takového v životě neviděli. Prý jste byl samá modřina od hlavy až do pasu, včetně paží. Dokud jste měl košili na sobě a nic z těch podlitin nebylo vidět, tak prý jste jim klidně a věcně vyprávěl, jak vás napadli, a že pachatelem je člověk z jejich středu. Podařilo se vám jednoho mocipána odrovnat.“

„Jak to všechno víte?“

„Z doslechu.“

V duchu jsem sprostě klel. Všech šest mužů, kteří mě tehdy viděli bez košile, se rozhodlo, že o tom nikdy nebudou mluvit. Bylo i v jejich zájmu nechat si pro sebe, jak se zachoval jeden z nich. Jejich mlčení mi skvěle vyhovovalo. Tehdy to věru za moc nestálo a já nestál o to, aby mi to někdo připomínal.

„Kde jste se to doslechl?“

„Side, mějte rozum, přece v klubech…, v různých klubech…, řeči se vedou.“

„Jak často… se o tom vedou řeči? Kolikrát jste to slyšel?“

Chvíli mlčel, jako by zpytoval svědomí. Pak řekl: „Jen jednou.“

„Od koho?“

„Dal jsem slovo.“

„Od někoho z Jockey Clubu?“

„Dal jsem slovo. Kdybyste se vy zavázal mlčet, promluvil byste?“

„Ne.“

Přikývl. „Tak vidíte. Přeptal jsem se na vás, a tak jsem se leccos dozvěděl. Důvěrně. Pokud vám na tom záleží, ujišťuji vás, že jsem to vyslechl jen jedinkrát, od jediného člověka.“

„Záleží mi na tom.“

„Přece vám ta věc slouží ke cti,“ namítl. „Je přece jasné, že jste se zastrašit nenechal.“

„Kdyby ano, povzbudilo by to jiné darebáky.“

„Přepadají vás takoví darebáci často?“

„Ani ne,“ odpověděl jsem. „Fyzicky mne od té doby nenapadl nikdo.“ Aspoň do včerejška ne, pomyslel jsem si. „Jinak, pokud jde o jiná, nenásilná napadení, četl jste dnešní noviny?“

„Hodně sprosté.“ Davis Tatum se zkroutil v křesle, až dohlédl na barmana. „Gin a tonik prosím…, a co vy, Side?“

„Skotskou a hodně vody.“

Barman nám přinesl skleničky a postavil je na malé bílé tácky.

„Na zdraví,“ řekl Tatum a pozvedl sklenku.

„Na přežití,“ přikývl jsem a připil na obojí.

Odložil pití a přešel konečně k věci.

„Potřebuji někoho, kdo se nebojí, komu to myslí a kdo se dokáže rychle rozhodovat v krizové situaci.“

„Nikdo takový neexistuje.“

„Co takhle vy?“

Usmál jsem se. „Jsem hloupý, často vyděšený, a straší mne noční můry. Nejsem takový, jak se zdám.“

„Chci člověka, který sepsal zprávu o Quintovi.“

Zadíval jsem se mírumilovně na svoji skleničku, do civilizovaných očí Davise Tatuma jsem se nepodíval. Řekl jsem: „Když se doktor chystá udělat malému dítěti něco, o čem ví, že se mu nebude líbit, napřed je vychválí do nebes, jak je statečné, a pak do něj teprve začne píchat v naději, že se dítě nechá bez protestů rozpíchat jak jehelníček.“

Chvíli panovalo hlasité ticho. Pak se zasmál, zhluboka a halasně, ale někde v tom smíchu zazněla nepatrná faleš.

Zeptal jsem se věcně: „Co je to za práci?“

V tu chvíli vešli čtyři podnikatelé. Tatum počkal, až přejdou a až se usadí u stolku na vzdáleném konci místnosti.

„Víte, kdo je Owen Yorkshire?“ zeptal se a díval se přitom na nově příchozí, ne na mne.

„Owen Yorkshire…“ V duchu jsem si jméno přemílal v paměti.

Nebyl jsem si jistý. „Nevlastní náhodou koně?“

„Vlastní. Taky vlastní firmu Topline Foods.“

„Topline…, ta sponzorská firma z Aintree? Jak tam byl Ellis Quint jako čestný host na obědě den před Velkou národní?“

„Ano, to je ono.“

„A co mám zjistit?“

„Kdo ovlivňuje proces s Quintem ke svému osobnímu prospěchu.“

Řekl jsem zamyšleně: „Zaslechl jsem, že za tím je nějaké větší zvíře.“

„Zjistěte kdo a proč.“

„A co chudák starý Archbold, ten asi rotuje v hrobě.“

„Takže se do toho dáte!“

„Pokusím se o to. Ale proč ne policie? Proč ne kamarádi?“

Zadíval se mi do očí. „Protože garantujete mlčení.“

„Jsem drahý.“

„Honorář a výlohy.“

„Platí kdo?“

„Platby dostanete mým prostřednictvím.“

„Pak tedy platí, že výsledky šetření, pokud jaké budou, předám vám a na vás bude, jak se patří, jestli vznesete žalobu či ne?“

Přikývl.

„Kdyby vás to zajímalo, tak v případě Ellise Quinta jsem klientce honorář vrátil, abych po něm mohl jít s volnýma rukama. Klientka nechtěla uvěřit, že by se něčeho takového mohl dopustit. Musím vás upozornit, že vám by se mohlo stát totéž.“

Předklonil se a napřáhl baculatou ruku.

„Ujednáno,“ řekl a stiskl mi pravici tak silně, že mě to zabolelo až do hlavy.

Vycítil to. „Co je?“

„Nic.“

Moc to se mnou nevyhrál, pomyslel jsem si, pověst mám na hadry a k tomu prasklou loketní kost. Navíc musím počítat, že si mě nemilosrdně podá Ellisův obhájce. Tatum už si rovnou mohl najmout Jonathana, mého mladého přítele s pruhovanými vlasy.

„Pane Tatume…“

„Davis. Jmenuji se Davis.“

„Můžete se zavázat, že o té historii v Jockey Clubu nebudete nikde hovořit?“

„Mám se zavázat?“

„Ano.“

„Ale… přece jsem vám řekl, že je vám to ke cti.“

„Je to moje osobní věc. Nemám rád, když se s něčím moc nadělá.“ Zamyšleně se na mne zadíval. Pak řekl: „Máte moje slovo.“ Chtěl jsem mu věřit, ale úplně jistý jsem si nebyl. Byl příliš společenský, klubový typ vysedávající ve velkých křeslech v dřevem obložených místnostech, žijících ze skandálů a důvěrností. „Ale nikomu ani slovo, kamaráde, ano?“

„Side!“

„Ano?“

„Ať si noviny píšou, co chtějí, na důležitých místech vám lidé věří.“

„Jako kde?“

„V klubech sice kolují drby, ale nesídlí tam skutečná moc.“

„Moc je nestálá jako magnetický severní pól, stěhuje se.“

„Kdo to řekl?“

„Já, právě teď,“ odpověděl jsem.

„Ne, chtěl jsem vědět, z čí hlavy to je.“

„Nevím, asi z mojí.“

„Moc je dnes roztříštěná,“ řekl.

„A občas se soustředí na místo, které by s ní člověk nechtěl sdílet,“ dodal jsem.

Majetnicky se usmál, jako by to vymyslel sám.

Vtom se za mnou ozval šustot šatů a zavoněl parfém. Mladá žena vzala židli a přistavila si ji k našemu stolu. Tvářila se vítězoslavně.

„Ale, ale, ale! Pan Davis Tatum a pan Sid Halley! To je mi překvapení!“

Obrátil jsem se k nic nechápajícímu Tatumovi: „Slečna India Cathartová, autorka sloupku z Korza. I když neřeknete ani slovo, zjistíte, že vám vloží do úst věci, o kterých jste ani neuvažoval, a pokud něco řeknete, budete litovat.“

„Side,“ řekla s ironickou výtkou. „Copak nedokážete snést trochu tvrdší zacházení?“

Tatum pohoršeně otevřel ústa. Protože jsem se bál, že mne začne hájit, rychle jsem zavrtěl hlavou. Upřeně se na mne zadíval a pak rychle přeřadil. V tu ránu z něho byl uhlazený, nezaujatý právník.

„Slečno Cathartová, kde jste se tu vzala?“

„Přece abych se s vámi sešla.“

„Proč?“

Zadívala se na něho, pak na mne, a pak znovu na něho. Vypadala stejně, jak jsem ji měl v paměti: dokonalá porcelánová plet, světle modré oči, výrazně nalíčená ústa, lesklé černé vlasy. Oblečená byla v červeném a hnědém, s jantarovým náhrdelníkem.

Zeptala se: „Není náhodou proti pravidlům, když se kolega královského žalobce baví s jedním ze svědků?“

„Ne, není,“ ubezpečil ji Tatum. Obrátil se ke mně: „Řekl jste jí, že tu máme schůzku?“

„Jistěže ne.“

„V tom případě…, proč jste přišla, slečno Cathartová?“

„Už jsem vám to řekla. Jde mi o reportáž.“

„Ví vaše redakce, že jste tu?“ zeptal jsem se.

Zamračila se. „Nejsem dítě, můžu si dělat, co chci. Ostatně redakce mne sem poslala.“

„Řekli vám, že nás tu najdete?“

„Můj šéfredaktor řekl, ať jsem jdu, a že se uvidí. Poradil mi dobře.“

Tatum se obrátil ke mně: „Side?“

„Je to zajímavé.“

„Kevin tvrdí, že jste chodil do školy v Liverpoolu,“ řekla India a vyčítavě se na mne zadívala. „Podle vašeho způsobu řeči se mi to nezdá.“

„Vážně?“

„Mluvíte spíš jako absolvent Etonu.“

„Jsem dobrý imitátor.“

Kdyby ji to opravdu zajímalo, mohla si snadno zjistit, že mezi dvanácti až jednadvaceti lety ze mne jeden newmarketský trenér (který na Eton chodil) udělal dobrého žokeje a ovlivnil svým příkladem můj způsob řeči. Taky mne naučil společenskému chování a rozumnému hospodaření s vydělanými penězi. Byl už starý a záhy zemřel. Často jsem na něho vzpomínal. Díky němu se přede mnou otevíraly mnohé dveře.

„Kevin říká, že jste vyrostl v chudinské čtvrti.“

„Chudinská čtvrť je místní určení, není to popis charakteru.“

Zatraceně, nenechám se přece vyprovokovat. Usmál jsem se na ni, a to se jí nelíbilo.

Tatum pohoršeně poslouchal. Pak se zeptal: „Kdo je Kevin?“

„Redaktor z Korza.“

India dodala: „Je šéfreportér našeho deníku. Prokázal Halleyovi nemalou službu, a ten se pak na něj vykašlal.“

„Nepříjemné,“ řekl Tatum suše.

„Tyhle řeči nikam nevedou,“ vložil jsem se do rozhovoru. „Indie, pan Tatum není žalobcem v případu, ve kterém já mám svědčit, a můžeme si tu spolu povídat o čemkoli, jako kupříkladu o golfu, a o něm jsme taky mluvili právě v okamžiku, kdy jste přišla.“

„Jednou rukou golf hrát nemůžete.“

Tatumem to trhlo, mnou ne.

Řekl jsem: „Sledovat golf v televizi může bezruký i beznohý. Jak přišel váš šéf na to, že byste nás tu mohla najít?“

„To mi neřekl. To není důležité.“

„Je to naprosto klíčové,“ řekl Tatum.

„Je to přinejmenším zajímavé, protože právě v Korzu se svého času nejvíc rozčilovali nad mrzačením poníků v Kentu. Proto jsem se taky spojil s Kevinem Millsem, proto jsme zavedli horkou linku jako akci Zachraňte tussilago farfara.“

„Co prosím?“ zeptala se India.

Tatum se tvářil pobaveně. „Tussilago farfara je botanický název jedné polní kytky.“

„Jak tohle všechno víte?“ zeptala se India dopáleně.

„Ověřil jsem si to,“ odpověděl jsem.

„Ach tak.“

Pokračoval jsem: „Pravda je, že jakmile se v případě těch hřebečků mojí zásluhou objevilo, byť vzdáleně, jméno Ellise Quinta, zmíněný denní list otočil kormidlem a zahájil proti mně kampaň. Snad mám právo se zeptat, Indie, proč o mně píšete tak nemilosrdně? Je to normální? Je to tím, že neumíte nic jiného než lidi shazovat a odrovnávat? Neočekával jsem od vás milosrdenství, ale krutost… jednou týdně…, to je příliš.“

Tvářila se rozpačitě. Pak se dopustila toho, co mně vyčítala. Začala se kroutit, hájit se.

„Mne směruje můj šéf.“

„Chcete říct, že vám říká, co máte psát?“

„Ano. Totiž ne.“

„Tak ano nebo ne?“

Podívala se na mne, pak na Tatuma.

„Přeje si, aby můj sloupek zapadl do celkové koncepce.“

Mlčel jsem. Tatum taky. India vzdychla: „Jen svatí se nechávají upálit.“

Tatum prohlásil vážně: „Pokud se dočtu nějaké narážky, že jsem zde nevhodným způsobem hovořil se Sidem Halleym o blížícím se procesu s Ellisem Quintem, osobně vás budu žalovat pro pomluvu, slečno Cathartová, a budu žádat nemalé odškodné. Tak si prosím vyberte. Ohni se nevyhnete.“

Bylo mi jí skoro líto. Vstala, pohled prázdný, zorničky rozšířené.

„Můžete říct, že jste nás nenašla,“ navrhl jsem.

Z tváře jsem jí nic nevyčetl. Odvrátila se a vykročila ke schodům.

„Rozpolcená mladá žena. Jak se ale v její redakci dozvěděli, že nás tu mají hledat?“

Zeptal jsem se: „Ukládáte svoje záznamy o plánovaných schůzkách do počítače?“

Zamračil se. „Já osobně ne, dává je tam moje sekretářka. Máme takový systém, aby každý věděl, kde kdo v danou chvíli je. Řekl jsem sekretářce, že sem jdu, ale neřekl jsem jí, s kým se mám setkat. Takže to nevysvětluje…“

Povzdechl jsem si. „Včera večer jste mi volal na mobil.“

„Ano, a vy jste mi pak zavolal zpátky.“

„Někdo mi mobil odposlouchává. Někdo naše rozhovory vyslechl.“

„Zatraceně! Vy jste mi ale pak zavolal zpátky normálním telefonem, nemohli slyšet skoro nic.“

„Slyšeli jméno…, jak zabezpečený máte počítač?“

„Měníme heslo každé tři měsíce.“

„Máte snadno zapamatovatelná hesla?“

„No…“

„Znám lidi, kteří luští hesla jen tak, pro zábavu. Jiní je luští, aby se dozvěděli, co se tají. Nevěřil byste, jak jsou některé firmy neopatrné, pokud jde o ty nejdůvěrnější informace. Nedávno se někdo naboural do mého vlastního počítače, do toho napojeného na telefonní síť. Stalo se mi to minulý měsíc, mám zvláštní detekční program, kterým se to zjistí. Ať už se mi tam naboural kdokoli, moc nezískal, protože tam nikdy nic důvěrného nedávám. Když si ale dáte dohromady počítač ve vaší kanceláři a můj mobil, lze si z toho vyvodit, že se možná chceme sejít. Tohle je dílo někoho z Korza. Poslali Indii, ať si to ověří… a měla nás. Protože jim to vyšlo, víme, že si to zjišťovali.“

„To je k nevíře.“

„Kdo vládne v Korze? Kdo určuje politiku deníku?“

Tatum se zamyslel. „Šéfredaktorem je George Godbar, majitelem lord Tilpit.“

„Je tu nějaká spojitost s Ellisem Quintem?“

Chvíli uvažoval, pak zavrtěl hlavou. „O ničem nevím.“

„Nemá lord Tilpit nějaký zájem na Ellisově televizním programu? Asi bych si to měl ověřit.“

Davis Tatum se spokojeně usmál.

Od chvíle, kdy mne na Pont Square přepadl Gordon Quint, uplynulo asi třicet hodin, předpokládal jsem tedy, že už tam na mě s železnou tyčí v ruce a vraždou v hlavě nečeká. Ostatně po smrti Ginnie ho jistě taky zaměstnávají přípravy na koronerovo líčení. Taky mi přišlo, že už to s pudem sebezáchovy trochu přeháním. Odjel jsem tedy z restaurace na Picadilly taxíkem a pro jistotu požádal řidiče, aby dvakrát objel parčík na náměstí.

Všude byl klid. Zaplatil jsem a bez překážek došel ke vchodu, odemkl si, vyšel do prvního patra a vešel do bytu.

Žádné přepadení, nikde nic nezavrzalo, ticho.

Vylovil jsem z drátěné schránky na dopisy několik obálek, ve faxu na mne čekala jedna stránka. Připadalo mi, že se vracím domů po dlouhé době, ale ve skutečnosti jsem odtud odešel včera ráno.

Poraněná ruka mne bolela. No nic, to se dalo čekat. Jezdíval jsem občas dostihy s nějakou tou prasklou kostí, občas jsem tak jel i vítěze. Samozřejmě, že tehdy jsem svoje poranění musel tajit. Dostihoví diváci právem očekávají, že koně, na které si vsadili, pojedou zdraví jezdci. Je zvláštní, že člověk při dostihu svoje zranění vůbec nevnímá, začne je pociťovat teprve později, když vlna vzrušení opadne.

Nejlepší způsob jak vzdorovat bolesti je soustředit se na něco jiného. Vyhledal jsem si proto telefonní číslo člověka, který se mi staral o počítač, a zavolal mu.

Právě měnil olej, ale jeho žena ho přivolala k aparátu.

„Dougu, povězte mi prosím něco o odposlouchávání mobilních telefonů.“

„Nepočkalo by to na jindy? Jsem celý mastný.“

„Někdo mě odposlouchává.“

„Aha.“ Popotáhl. „Takže asi chcete vědět, jak mu to překazit, co?“

„Přesně.“

Znovu popotáhl. „Dostal jsem rýmu, mám zasviněnou vanu a čekáme na večeři tchýni.“

Dal jsem se do smíchu. Neovládl jsem se. „Dougu, prosím!“

Slitoval se. „No, vy nejspíš máte analogovej mobil, ten funguje na frekvencích, co se dají odposlouchávat. Jednoduchý to ale není, člověk z ulice by to nedokázal.“

„Vy ano?“

„Já v tomhle nejsem člověk z ulice, ale jsem toho času v průšvihový situaci a měním olej. Možná bych to sved spravit, ale musel bych na to mít správný nářadí.“

„Co s tím tedy mám dělat?“

„Jednoduchý jak facka.“ Znovu mohutně popotáhl a kýchl. „Musím si podat papírový kapesníky.“

Chvíli panovalo úplné ticho, pak bylo z dálky slyšet hlučné smrkání. Potom se konečně znovu ozval odborníkův ochraptělý hlas.

„Takže zahoďte analogovej a pořiďte si digitální.“

„Nepovídejte.“

„Side, když je někdo žokej, neznamená to, že dokáže v současný době žít v budoucnosti.“

„Jo, tomu rozumím.“

„Kdyby lidi měli rozum, používali by jen digitální mobily.“

„Poučte mne.“

„Digitální systém je založenej na dvou číslech, na kombinacích nuly a jedničky. Nula a jednička nás provázej od zrození počítačů a zatím nikdo nic chytřejšího nevymyslel.“

„Fakt?“

Vycítil, že mluvím s mírnou ironií. „Vynález kola taky nikdo nepřekonal.“

„To je fakt.“

„Právě. Geniální koncepci nevylepšíte.“

„To je svatokrádež,“ poznamenal jsem. Pobavil mne, jako vždy.

„Vůbec ne. Některý věci jsou dokonalý od samýho začátku, kupříkladu teorie relativity.“

„Uznávám. Tak jak s tím mým mobilem?“

„Signál vyslanej k digitálnímu telefonu není jednoduchej signál jako u analogu, je to soubor osmi souběžnejch signálů, ze kterejch každej vysílá jednu osminu toho, co slyšíte.“

„Nepovídejte!“

„Možná se šklebíte, ale říkám vám to nejpodstatnější. Protože digitální telefon přijímá osm signálů současně, nedokáže je nikdo dekódovat, jedině přijímající aparát. Protože se ale signál skládá z osmi části, není příjem dokonalej. Sice to v mobilu nepraská a signál se netratí jako u analogovýho, ale zato občas nějaký to slovo vypadne. Odposlouchat se to ale nedá, ani policajti to nedokážou.“

To mě zajímalo. „Kde se koupí?“

„Zkusil bych Harrods.“

„Obchodní dům Harrods?“

„Jo, jestli se nepletu, máte to za rohem.“

„Více méně.“

„Tak to zkuste tam, nebo kdekoli jinde, kde prodávají telefony. Můžou vám dát stejný telefonní číslo, co máte teď. Budete samozřejmě potřebovat SIM kartu. Předpokládám, že ji máte?“

„Nemám,“ řekl jsem krotce.

„Ale Side!“ rozhorlil se a kýchl. „Pardon. SIM karta je identifikační karta uživatele. Bez tý nemůžete existovat.“

„Fakt ne?“

„Side, já to s váma vzdávám! Pokud jde o technologii, je nejvyšší čas, abyste se probudil!“

„Já se spíš vyznám v koňských hlavách.“

Trpělivě mne začal poučovat. „SIM karta je totéž jako úvěrová nebo platební karta. Máte na ní jméno, číslo mobilu a další údaje, a můžete ji strčit skoro do všech mobilů. Kupříkladu řekněme, že byste byl v Aténách u známejch, co mají mobil na SIM kartu. Můžete do jejich telefonu strčit svoji kartu a hovor by se pak zaúčtovoval automaticky vám.“

„To myslíte vážně?“

„Copak bych žertoval v situaci, v jaký jsem?“

„Kde dostanu tu SIM kartu?“

„Zeptejte se při nákupu.“ Kýchl. „Zeptejte se někoho, kdo při svým povolání musí cestovat. Váš věrný služebník vám vždy rád poslouží.“ Popotáhl. „Takže zatím ahoj, Side.“

Vděčně a pobaveně jsem položil telefon, otevřel poštu a přečetl si fax.

Písmo Kevina Millse, hlavička s Korzem chyběla. Ať zavolám, a tak jsem vyklepal dlouhé číslo, které mi udal, ale ozval se jenom záznamník, který mi poradil, ať zavolám později.

Na mém záznamníku bylo asi tucet vzkazů, o které jsem nestál.

A v jedné z obálek, v takové velké, hnědé, odeslané ze Shropshiru, byla zpráva, o kterou jsem už nestál vůbec.

V obálce byl výpravný časopis, který jsem si objednal, s podrobným referátem o oné oslavě na počest dědice vévodství u příležitosti jeho osmnáctých narozenin. Byly tam čtyři stránky fotografií, vesměs barevných, s komentářem a kompletním seznamem hostů.

Půl stránky zabíraly efektní obrázky ohňostroje. V jedné skupince, hledící k nebi, stál elegantní a fotogenický Ellis Quint v bílém smokingu. Nebylo pochyb.

Sevřel se mi žaludek. Ohňostroj začal v půl čtvrté, to znamená, že v půl čtvrté, kdy měsíc svítí nejjasněji, byl Ellis sto šedesát kilometrů daleko od hřebčína Windward a od zmrzačeného ročka.

Byla tam celá řada fotografií tančících párů a pak série černobílých fotografií hostí, vždy s příslušnými jmény. Ellis, jak tančí. Ellis, usmívající se ze dvou fotografií, bezstarostný a veselý.

Zatraceně! To tedy musel tomu hříběti nohu useknout dřív, řekněme v jednu hodinu, aby ještě stačil do půl čtvrté dojet na ohňostroj. Nevypátral jsem nikoho, kdo by si pamatoval, v kolik hodin se Ellis na oslavu dostavil, ale několik osob odpřisáhlo, že tam zaručeně byl ve čtvrt na šest, protože v tu dobu pomáhal podnapilému oslavenci a dědici titulu vylézt na stůl a pronést řeč. Oslavenec při té příležitosti vylil Ellisovi na hlavu láhev šampaňského, a to si pamatovali všichni. Ellis nemohl stačit dojet do Northamptonu před úsvitem.

Minulý týden jsem strávil v Shropshiru a sousedním Cheshiru celé dva dny. Potuloval jsem se tam od jednoho vznešeného domu k druhému a kladl všude stejné otázky: Tančila jste s Ellisem Quintem? Jedl (jedla) jste nebo připíjel (připíjela) jste si s Ellisem Quintem? Lidé mi zprvu odpovídali ochotně, ale jak se zpráva o mé misi rozletěla po okolí, začal jsem se setkávat s nepřátelstvím, neochotou a narážet na zavřené dveře. Shropshire byl Ellisova doména, tam byli lidé odhodlaní stavět se na hlavu, aby dokázali, že byl obviněn neprávem. Odmítali přiznat, že nevědí, kdy na oslavu přijel.

Nakonec jsem se vrátil k domu vévodkyně a stopl si, jak dlouho odtamtud pojedu k Windward Stud, když pojedu, co to dá, ale s rozumem. Cesta mi trvala dvě hodiny a pět minut. Předpokládal jsem, že v noci, po prázdných silnicích, bych to možná zvládl ujet o deset minut dřív. Nedokázal jsem nic víc, než že by to Ellis mohl stihnout.

Taková teoretická možnost nestačí.

Před podobnými oslavami někteří z hostů, ať zblízka nebo z dálky, pořádají pro jiné pozvané večeře. U nikoho z těch, koho jsem se ptal, Ellis na večeři nebyl.

To taky nestačí.

Vzal jsem si k ruce seznam hostů a škrtal ty, se kterými jsem mluvil. Zbývala víc než polovina jmen, většinou mně zcela neznámých. Kde je sakra Chico! Potřeboval jsem ho. Neměl jsem dost času, a upřímně řečeno ani nálady k tomu, abych vyhledal všechny hosty, z nichž někteří by se se mnou stejně nebavili. Museli tam přece mít nějaké lidi – místní lidi –, aby pomáhali zaparkovat vozy. Mít tak Chica! Chico by zašel do místních hospod, promluvil by s lidmi a zjistil by, kdo z těch, kteří parkovali vozy, si vybavuje, kdy vlastně Ellis přijel. Chico to s lidmi v hospodách uměl, já byl jiná kategorie.

Zvládla by to policie, jen chtít. Bohužel smrt hříběte neměla takovou váhu jako vražda.

Policie…

Zavolal jsem na policejní stanici Normana Pictona a ohlásil se jako John Paul Jones.

Pobaveně se mi ohlásil a pak mne pozorně vyslechl.

„Moment, jestli tomu správně rozumím, tak ode mne chcete, abych požádal northamptonshirskou policii o laskavost. Co jim za to nabídnu?“

„Stopy krve na nůžkách a srst.“

„Jistě si taky udělali testy.“

„Jo, jenže to jejich hříbě je po smrti, odvezla ho kafilerka. Chyba, nemyslíte? Vy je politujete, projevíte pochopení, a oni by vám snad za to mohli prokázat laskavost, ne?“

„Vy mě připravíte o hlavu. O co vám vlastně jde?“

„Totiž…, byl jsem tam, když našli ty nůžky, schované v křoví.“

„Ano, to jste mi vyprávěl.“

„Takže…, přemýšlel jsem o tom. Ty nůžky nebyly zabalené v pytlovině jako ty od Quintových.“

„Vím. Taky to byly jinačí nůžky, novější model. Takový se koupí v každým obchodě se zahradnickýma potřebami. Potíž je v tom, že ani u nás, ani v Northamptonshiru Ellis tyhle nůžky nekupoval.“

„Nebylo by možný,“ zeptal jsem se, „podívat se ještě jednou na tu látku, do které byly zabalené?“

„Proč? Pokud tam najdeme koňskou srst, nemáme ji s čím srovnat, to je jako s tou krví.“

„Podle té látky bychom ale mohli zjistit, odkud se tam ty nůžky vzaly, třeba z kterého zahradnictví, nemyslíte?“

„Pozeptám se, jestli si to už neověřili.“

„Děkuju, Normane.“

„Poděkujte Archiemu. Nutí mě, abych vám byl k ruce.“

„Vážně?“

Poznal mi na hlase, že mne to překvapilo.

„Archie má vliv, a já občanského soudce respektuju a poslouchám.“

Když jsme zavěsili, pokoušel jsem se znovu dovolat Kevinu Millsovi, ale znovu se mi ozval elektronický hlas: „Prosím zavolejte později.“

Pak jsem seděl nečinně v křesle a pozoroval, jak na pokojném náměstí zvolna zhasíná den a rozsvěcují se světla lamp. Už dávno bylo po rovnodennosti, lidé už mysleli na zimu, rok se chýlil ke konci. Větší část mého života pro mne podzim znamenal vytouženou radost velkých překážkových dostihů, čas velkých vítězů, rychlosti a krve kolotající vzrušením. Teď mi zima přinášela jen marný stesk a účty za topení. Bylo mi třicet čtyři let, ale už jsem cítil přicházející stáří.

Seděl jsem, myslel na Ellise a na spoušť, jakou v mém životě způsobil. Myslel jsem na Rachel Fernsovou a Silverboye, na lymfoblasty. Hlavně jsem však přemýšlel o tisku, o Korze a Indii Cathartové zvlášť, o celých měsících vzorně řízeného tupení a urážek. Vzpomínal jsem na Ellisovy nemilosrdné žerty.

Taky jsem hodně uvažoval o Archiem Kirkovi, o tom, jak mne přilákal na Combe Basset a věnoval mi darem Normana Pictona.

Taky mne napadlo, zda to nebyl Archie, kdo způsobil, že Norman Picton uvěřil v existenci nějaké vlivné osoby v pozadí, a zda to nebyl Archie, kdo navedl Davise Tatuma, aby si mne na pátrání po té osobě najal. Od Archieho se taky David Tatum možná dozvěděl o mém střetu s padouchem v Jockey Clubu. Pokud ano, jak se to dozvěděl Archie?

Archiemu jsem byl ochotný věřit potud, pokud mne bude správně směrovat a pokud si budu jistý, že nikdo nesměruje jeho.

Vzpomínal jsem na nezvladatelnou zuřivost Gordona Quinta i na praktické důsledky jeho cvičení se železnou tyčí. Myslel jsem taky na Ginnie Quintovou a na její šestnáctipatrový pád.

Myslel jsem na hřebečky s useknutýma nohama.

Když jsem si lehl, pronásledovala mne moje stará noční můra. Agonie. Potupa. Obě ruce…

Vzbudil jsem se celý zpocený. K čertu s tím vším, zatraceně!