5
Vrátil jsem se s Betty Brackenovou a s Archiem Kirkem do domu, opět cestou kolem popelnic. Kirk parkoval u hlavního vchodu kousek od mého auta.
Paní domu odmítla odjet bez svého muže, takže starý, nic nechápající pán musel být šetrně vyveden přes halu hlavním vchodem a posazen do starodávného daimleru, symbolizujícího zcela přesně vyšší konzervativní vrstvy.
Já měl světlého mercedesa. Napadlo mě, co vypovídá to auto o mně? Dostatečně při penězích, střízlivý, dává přednost spolehlivosti před efektností. Jistě, to odpovídá. Důležitá je taky rychlost, samozřejmě.
Betty posadila svého milovaného na zadní sedadlo a sedla si vedle něj. Jemně ho pohladila po ruce. Uvědomil jsem si, že dotek u manželů Brackenových nahrazuje hovor. Archie Kirk si sedl za volant se samozřejmostí nejvyššího velitele a než odjel, řekl mi stručně:
„Dejte mi vědět.“
Automaticky jsem přikývl. Jenže o čem mu mám dát vědět? Nejspíš o všem, co se dozvím.
Vrátil jsem se do obývacího pokoje. Usedlý manželský pár nájemníků se už zdvihl a chystal se do svého bytu. Psi spali. Protivná tetička se dožadovala služeb Ester, ta však nastupovala v osm a ani o chvíli dříve, policisté nepolicisté, trampové netrampové. Stála přísně ve dveřích, menší, kudrnatá, a trvala na svých právech.
Nechal jsem obě ženské, ať si to spolu vyřídí, a vydal se hledat Jonathana. To byla domácnost! Jen ať si to tisk hezky užije. Jonathana jsem nenašel, musel jsem tedy doufat, že mu rozum i vrozená neochota napovědí, aby se vyhnul zvědavým reportérům a mužům s mikrofony. Landrover, který popsal, možná dovezl k hříběti mačetu, a proto jsem si přál ten vůz najít pokud možno dřív, než se jeho majitel dozví, že je třeba ho ukrýt.
V tu chvíli jsem ale myslel hlavně na hříbě samotné. Vyjel jsem na sever k Lambournu. Přemýšlel jsem, jak bych se měl zachovat vůči policii. V minulosti jsem s rukou zákona učinil různé zkušenosti, dobré i špatné. Obecně možno říct, že policisté soukromé detektivy nemilují a dokážou člověku pěkně mařit práci, mají-li pocit, že se jim plete do něčeho, co přísluší jim. Taky se mi ale stalo, že ode mne rádi převzali vyšetřování trestného činu, který bylo třeba žalovat. Pohyboval jsem se po kraji policejních kompetencí velmi opatrně, stejně jako kolem oblasti bezpečnostní služby Jockey Clubu a Britského dostihového výboru. Dával jsem si dobrý pozor, aby se mi veřejně nepřipisovaly úspěchy ve vyšetřování, do kterých se zapojili jiní. Nebyl jsem Sherlock Holmes.
Z pohledu Jockey Clubu jsem byl buď hvězda, nebo na obtíž, podle toho, kdo zrovna vládl jako hlavní stevard, u policie záležela možnost spolupráce na tom, na koho jsem zrovna narazil a v jaké náladě a osobní situaci ten dotyčný v tu chvíli byl.
Pokud jde o získané důkazy, byla pravidla hry čím dál tím obtížnější. Poroty už nepřijímaly svědectví policistů s úplnou důvěrou. Pokud se u soudu předkládal doličný předmět, musel být řádně zaevidovaný a označený. Nešlo přijít k soudu, mávat mačetou a hlásat: „Tohle jsem našel v autě pana X, proto je to pan X, kdo usekává koním nohy.“ Aby se člověk přiblížil k usvědčení zločince aspoň na vzdálený dohled, musel získat nejdřív ze všeho povolení k prohlídce, aby si příslušný landrover vůbec směl prohlédnout a podívat se tam po mačetě. Sidové Halleyové ovšem povolení k prohlídce nedostávali, a někdy ani policie ne.
Celá policie se dělí do autonomních oblastí, a tak se třeba kupříkladu policie oblasti Thames Valley stará o svoje teritorium a ostatní ji moc nezajímají. V Yorkshiru o zmrzačeném hříběti v Lancashiru patrně nic nevědí. Úchylní muži často znásilňují ženy několik let, aniž byli zjištěni, protože informace se z oblasti do oblasti dostávají těžko. Úchylný člověk mrzačící koně se patrně vůbec nevyskytuje v centrálním registru.
Zvolna jsem jel do posledního kopce před Lambournem, když vzadu v autě jako by něco tlouklo. Zajel jsem zasmušile ke straně a říkal si, že nejspíš moji důvěru zklamal tlumič, jenže ono bušení nepřestalo, ani když jsem zastavil. Ráz…
