4
V pondělí po Derby jsem se věnoval onomu posudku plnému přehnané chvály. Se zaměstnavatelkou doporučeného jsem nemluvil, to by nebylo k ničemu, stačilo opatřit si z různých zdrojů informace telefonicky. Týž den už jsem mohl zavolat svému lakotnému známému trenérovi a předat mu dobrou radu.
„Chce se ho zbavit, aniž by riskovala, že si na ni bude stěžovat pro neoprávněnou výpověď,“ řekl jsem. „Krade jí z bytu menší věci, ty projdou jedněma, dvojíma rukama a skončí v místním starožitnictví. Nemůže dost dobře prokázat, že to jsou její věci, a starožitník naříká, že za nic nemůže. Ta dáma zřejmě svému zaměstnanci slíbila, že ho nebude žalovat, když se sebere a rychle vypadne. Nejspíš trval na tom dobrém posudku. Ten chlap je těžký hazardér, sází v místní sázkové kanceláři na koně. Chcete ho?“
„Ani za nic.“
„Pošlu vám zprávu, bude tam jen, že jde o personální šetření ve věci náboru pracovníků, to si pak můžete odepsat z daní.“
Zasmál se. „Kdybyste vy náhodou potřeboval posudek, rád vám ho napíšu.“
„Co vy víte, třeba budu. Děkuju.“
Telefonoval jsem s ním z budky na parkovišti u dálnice, když jsem se za šera vracel domů. Na Pont Square byla ještě větší tma, a doma mne čekal dvoustránkový fax. Rázem mě přešlo pomyšlení na příjemnou skleničku whisky a klidný večer. Těžko jsem přijímal pravdu, nechtělo se mi uvěřit jí a bylo mi mizerně.
Fax mi poslal Kevin Mills. „Nevím, k čemu vám tenhle seznam bude dobrý, ale chtěl jste ho a já vám ho slíbil. Posílám tedy seznam hostí na obědě firmy Topline Foods, pořádaném den před Velkou národní.“
V seznamu jsem podle očekávání našel jméno onoho rozhorleného lancashirského farmáře a taky, hned v záhlaví, jméno, které mne nalomilo.
„Čestný host – Ellis Quint.“
Podezření a pochyby, které jsem se snažil zahnat, se náhle vrátily s plnou silou. Pokusil jsem se svoje závěry zlehčit, mít se za pitomce, bránil jsem se logice všemi způsoby.
Přece nemůžu, nemůžu přijmout pomyšlení, že by Ellis dokázal mrzačit – a tím i zahubit – tři dostihové koně a poníka patřícího malému děvčátku. To je absurdní! Ellis – nemožné! To přece ne.
Musí být celé tucty lidí, kteří vědí, kde najdou zranitelná, nestřežená zvířata. Je hloupé vyvozovat závěry z náhodné shody okolností. Vytáhl jsem nicméně ze zásuvky svoji tabulku a vyplnil řadu prázdných okének. Psal jsem drobným písmem, jako bych tím mohl snížit váhu závěrů, vyplývajících z vepsaných slov. Do všech políček odpovídajících otázce „Kdo věděl o dostupnosti oběd?“ jsem napsal neuvěřitelné jméno: Ellis Quint.
Okénka vyhrazená pro „motiv“ zůstala prázdná. Žádný racionální motiv se nenabízel. Proč lidi oslepují poníky? Proč pronásledují jiné, proč píšou jedovaté anonymní dopisy? Proč mučí a zabíjejí děti a natáčejí na video jejich zoufalý křik?
Napsal jsem do tabulky „Sebeukájení“, ale zdálo se mi to slabé. Šílenství? Psychóza? Nezvladatelné primitivní nutkání dopouštět se bezúčelné krutosti?
K Ellisovi mi to nešlo, ne k tomu Ellisovi, kterého jsem znal z dostihů, se kterým jsem soupeřil, ne k mému dlouholetému příteli. Přece není možné, aby někdo někoho tak dobře znal a přitom ho nepoznal?
Nebo ano? Ne.
Neodbytné myšlenky mne pronásledovaly celou noc. Ráno jsem Lindě Fernsové poslal její šek. Neinkasovaný.
„K ničemu jsem nedošel,“ napsal jsem jí. „Je mi moc líto.“
O dva dny později se mi šek vrátil.
„Milý Side,“ psala Linda. „Prosím, nechte si ty peníze. Vím, že dříve či později ty vandaly chytíte. Nevím, co jste Rachel vyprávěl, ale je teď mnohem veselejší a ty noční můry ji už nestraší. Už jenom za to bych dala dvakrát tolik. Vaše Linda Fernsová.“
Vložil jsem šek do neuzavřeného spisu, dal do pořádku úřadování a šel na pravidelný trénink juda.
Učil jsem se jemnému umění sebeobrany, ve kterém stačí posunout rovnováhu a nápor a síla útočníka se obrátí proti němu samotnému. Judo je rytmus, přenos váhy, rychlost. Někdy je třeba přitlačit na nerv, vždy je nezbytná sebekázeň. Hulákání a kopání při karate, kdy člověk bouchá do žíněnky, aby zdůrazn…
