Román Jeptiška vypráví o dívce, která žije s rodiči a se svými sestrami na venkově. Matka nemá Zuzanu ráda, pořád ji odstrkuje a doma ji nechá dělat ty nejtěžší práce. Své dvě dcery provdá a dá jim velké věno, pak oznámí Zuzaně, že by bylo nejlepší, kdyby šla do kláštera, že není v jejích silách ji dostatečně zabezpečit. Po dlouhém nátlaku matky Zuzana odchází do kláštera k Marii Paně. Zde je Zuzana velmi nešťastná, protože k tomuto stylu života má odpor. Zuzana ztropí skandál, když ji přijímají do řeholního stavu a z kláštera ji vyhodí.
Vrací se domů, ale tam je to pro ni též nesnesitelné. Matka ji ignoruje a nechá ji zavřít do komory. Zuzana se záhy dozvídá, proč tomu tak je. Matka ji nenávidí, protože je nechtěná a s jiným mužem, a proto na ni dále naléhá, aby odešla do kláštera.
Zuzana na toto přání nakonec odchází do kláštera v Longchamp. V něm přilnula k matce představené de Moni. Vyprávěla jí celý svůj osud a ona ji chápala a snažila se jí nějak pomoci v jejím utrpení. Matka představená ale umírá a do kláštera přichází její nástupkyně, sestra Kristýna, která je pravý opak první velebné sestry. Začne jí znepříjemňovat, co se dá. Zadává jí práce, které jsou proti klášternímu řádu, a když ji udělá, začne jí to vyčítat. Zuzana dostává u studny, kde tráví svůj volný čas, sebevražedné myšlenky. Ale nakonec to neudělá, protože ví, že by tím udělala největší radost sestrám.
Zuzana se rozhodne napsat panu Manourimu, že by chtěla vystoupit z řeholního stavu. Díky této skutečnosti se pro ni klášter stává ještě nesnesitelnějším. Má zde pouze jednu spřízněnou duši, sestru Uršulu, ale nikdo je spolu nesmí vidět, protože by tím ublížila i jí. Zuzana ale proces prohrává. Uršula nemůže snést, jak se se Zuzanou zachází a umírá.
Pan Manouri zařídí Zuzaně přestup na jiný klášter v Arpajonu. Tady si Zuzanu všichni předcházejí díky jejímu hudebnímu nadání. Matka představená k Zuzaně přilnula až do té míry, kterou klášterní řád zakazuje. Sestra představená se do Zuzany totiž zamilovala a proto chtěla, aby ji učila na klavír. Trávila s ní veškerý svůj volný čas. Odpouštěla jí snídaně a raní chození do kostela. Sestra Tereza na Zuzanu velmi žárlí, protože než přišla, tak se matka představená takhle chovala k ní. Sestra Zuzana se z toho vypovídá páterovi a on jí nařídil se matce představené vyhýbat, aby se to už vícekrát neopakovalo. Tvrdil, že je matka představená ovládlá ďáblem. Sestra Zuzana jeho přikázání poslechla, ale to zas nemohla snést matka představená. Byla nešťastná a chodila jak tělo bez duše. Když Zuzanu nedokázala přesvědčit, že je to úplný nesmysl, tak zašílela a na tyto následky také zemřela.
Zuzana už to nemohla v klášteře vydržet, tak se rozhodla pro útěk, ve kterém jí pomohl také pan Manouri. Přelezla klášterní zeď, ale při tom si pohmoždila nohu a utrpěla i nějaká vnitřní zranění. Dostala se do rodiny, která netušila kým je. Po Zuzaně bylo vyhlášené pátrání, ale bylo neúspěšné. Zuzana i přes velkou vnitřní touhu být svobodná nakonec podlehne svým zraněním a umírá.
— 1 —
Stručný děj
Zuzana Simoninová byla nevlastní dcerou svého otce, matčiným uklouznutím z mládí. I když se všichni chovali tak, jako by o tom nevěděli, byl opak pravdou. Ona sama se to dozvěděla, až když vstupovala do kláštera. Neměla pěkné dětství. I když své dvě sestry převyšovala inteligencí, krásou a přirozeným talentem, neměli ji rodiče rádi a dávali jí to jasně najevo. V šestnácti letech ji rodiče poslali do kláštera. Zařadila se mezi novicky. Život v klášteře se jí vůbec nelíbil a neměla v plánu složit slib. Po dvouleté lhůtě, kdy působila jako novicka, ji rodiče přinutili ke slibu. Zoufalá Zuzana byla bezmocná. Při skládání slibu se však vzepřela a zajistila tak rodině nehoráznou ostudu. Po tomto incidentu ji nebyl ochoten přijmout žádný jiný klášter. Rodiče ji proto uvěznili doma v malé komůrce, kde byla ochotna strávit zbytek života. Právě v té době jí ale matka tajně prozradila tajemství o jejím otci. Zuzana tedy začala chápat postoj rodičů vůči její osobě, chápala je a odpustila jim. Podvolila se osudu a složila slib. Ačkoli klášterní řád nenáviděla, velice si rozuměla s místní představenou, která s ní soucítila a snažila se jí oživit život. Tato milá představená však záhy zemřela a s příchodem její nástupkyně nastaly Zuzaně kruté časy. Tato nová představená ji naopak z duše nenáviděla o postupně proti ní poštvala ostatní jeptišky, které ji krutě mučily a týraly. Zuzana několikrát pomýšlela na sebevraždu, ale bylo jí jasné, že by tak jeptiškám jen udělala radost. Rozhodla se tajně požádat o soudní zrušení svého slibu. Její žádost byla schválena a Zuzana si najala právníka, který jí byl velmi nakloněn a hodlal plnit její zájmy. Když se jeptišky o celé kauze dozvěděly, začaly Zuzanou ještě více pohrdat a představená ji dokonce prohlásila za lhářku a pohanku, i když sama dobře věděla, že v celém klášteře nikdo nemiluje Boha tak, jako právě Zuzana. Její slib zrušen nebyl. K tomuto rozhodnutí soudu přispěly hlavně Zuzaniny sestry, Které se bály o svůj zděděný majetek po rodičích, přestože je Zuzana několikrát písemně ujistila, že na zmíněné dědictví nebude uplatňovat žádné nároky. Zamítnutím zrušení slibu skončila pro Zuzanu veškerá naděje a byla připravena v klášteře zemřít, což se díky nelidskému chování ostatních jeptišek nezdálo býti nijak nereálné. Zuzanin právník věděl vše o Zuzanině utrpení a snažil se jí pomoci. Od svých přátel vybral peníze, které pak věnoval Zuzaně, a ta je mohla použít jako věno při přestupu do jiného kláštera, což okamžitě udělala. Byla to pro ni jen změna vězení, ale byla za ni nesmírně vděčná. V novém klášteře opět nastal zlom. Místní představená, která se Zuzaně zdála víc než divná si ji okamžitě zamilovala, a protože představené podlézaly všechny ostatní sestry, oblíbily si ji i ony. Nadměrná přízeň představené, která se od ní takřka nehla na krok, začala být Zuzaně postupem času až nepříjemná a trapná. Představená ji neustále líbala a hladila a zahrnovala ji všemožnými lichotkami. Zpovědní Zuzaně poradil, aby se představené raději vyhýbala. Nic netušící nevinná Zuzana se se zpovědníkovou radou okamžitě svěřila představené, která v zápětí nechala vyměnit zpovědníka. Její zbožňování ale přerostlo únosnou míru a Zuzana se začala představené vyhýbat z vlastní vůle. Ta z jejího chování byla velmi nešťastná a svou zlobu si vylévala na ostatních jeptiškách. Zakrátko onemocněla a začala blouznit, načež zemřela. Přišla nová představená. Všechny jeptišky kladly smrt té minulé za vinu Zuzaně, a proto jí opět opovrhovat celý klášter a Zuzana nacházela útěchu v modlitbách. Nový zpovědník s ní cítil, protože ho potkal téměř stejný osud a pomohl tedy zorganizovat její útěk. Při útěku si Zuzana ošklivě poranila nohy. Po útěku zjistila, že svoboda není vůbec taková, jakou si ji představovala. Zaměstnala se jako pomocnice v prádelně, kde žehlila prádlo. Neustále se bála, že ji odhalí a pošlou zpět do kláštera. Choroba jejích noho se stále zhoršuje, až jí Zuzana podlehne.
— 2 —
Stručný děj
Hlavní postavou je Zuzana Simoniová, která se ve svých dopisech svěřuje markýzi de Croismare. Její rodiče ji nemají příliš v lásce, a tak ji jako nemanželské dítě posílají do kláštera. Tam ale nastupuje proti své vůli a není s tamním životem spokojena, proto se vrací zpátky domů. Rodiče o ni nemají zájem, zříkají se jí a ona se vrací zpět do kláštera Marie Panny. Tam se setkává s novou matkou představenou - De Mony. Zanedlouho skládá slib a stává se řeholnicí. V klášteře se jí líbí do té doby, než roli matky představené přijímá sestra Kristýna. Zuzaně začíná hotové peklo. Všechny jeptišky ji nesnášejí a přejí jí smrt. Proto požaduje přeložení do jiného kláštera, kterému vedení vyhoví. Zuzana se dostává na místo, kde ji všichni obdivují díky jejímu výbornému zpěvu a její oddanosti Bohu. Dobře si rozumí také s matkou představenou, která se do ní zamiluje. Zuzana se se vším svěřuje otci Lamoine a ten jí přikazuje, aby se jí vyhýbala. Ovšem lesbická sestra to neunáší a zešílí. Později umírá a s ní i sestra Tereza. Otec Lamoine pomáhá Zuzaně utéci z kláštera, což se jí povede. Ale při tom se poraní a na následky svého zranění umírá.
— 3 —
Román líčí příběh měšťanské dívky, kterou rodiče donutili vstoupit do kláštera. Autor v něm odhaluje nelidskost a pokrytectví, jež se neblaze zahnízdily v tehdejší církvi. Kritizuje právě tu skupinu francouzské společnosti, pro níž je majetek nedotknutelnou svátostí.
Román byl napsán Denisem Diderotem formou dopisů v době osvícenství. Móda románů v dopisech se dotkla i tohoto díla a dopisy v něm jsou psané Markýzi de Croismare. Děj této knihy se odehrává v prostředí klášterů 18. století. Tento román je lehkou kritikou klášterů této doby s účelem zesměšnit je a zveličit problematiku, která v útrobách církve v průběhu 18. století panovala.
Kniha začíná popisem dětství Zuzany Simoninové. Píše, že i když byla mnohem hezčí než její dvě sestry a byla v některých věcech i zručnější, byla odměřenost rodičů vůči ní pořád stejná. Zuzana pojme podezření, že není vlastní dcerou svého otce. Její podezření se prohloubí, když ji pošlou do kláštera. Její dvě sestry se úspěšně vdaly a Zuzana doufá, že stejný osud potká i ji, jakmile uplynou její dva roky jako novicka, ale rodiče nemají na její věno peníze a chtějí, aby se stala jeptiškou. Zuzana odmítá a dožaduje se vysvětlení jejich počínání. Avšak nikdo jí ho neposkytuje a nadchází den, kdy má složit slib. Zuzana vymyslí plán, jak se klášteru znechutit. Přede všemi protestuje proti obřadu, s nímž naoko souhlasila. Je odvezena domů, kde se dozví, že je opravdu nevlastní dcerou pana Simonina a že je její pravý otec dávno mrtvý. Matka ji prosí, aby vstoupila do kláštera a nestěžovala její soužení. Po přesvědčování i matkou představenou Zuzana nakonec vstupuje znovu do kláštera a stává se opět novickou. Spolu s ní nastupuje i nová představená - De Mona. Zuzana si novou představenou velmi oblíbí a svěří se jí se svým trápením. De Mona sdílí její osud a je jím velmi zarmoucena. Snaží se Zuzaně ve všem poradit a zlehčit její trápení. Avšak den složení slibu nastane. Absolutní beznaděj ji zbaví vnímání, den prožije v naprosté otupělosti a ani nepostřehne, že slib složila. Svůj řeholní stav přijímá, dokud je De Mona naživu.
S její smrtí přichází nová představená a s ní i nový režim. V Zuzaně vzrůstá odpor k řeholnímu stavu každým dnem a plní jen povinnosti, které jsou výslovně uvedeny v řádu. Odmítá splňovat úkoly navíc a stává se tak nežádoucí jak pro představenou, tak pro její stoupenkyně. Zuzana ztrácí přátele a stává se terčem pomluv a psychické šikany. Chodí denně ke studni, ale nezbaví se života jen proto, že si to jeptišky a představená přejí. Rozhodne se napsat žádost o zrušení jejího slibu. V klášteře najde velmi věrnou přítelkyni, sestru Uršulu. S její pomocí se dopis dostane do rukou zkušeného advokáta a její případ se může začít projednávat. Jakmile se představená dozví o podání žádosti, nařkne Zuzanu, že je posedlá ďáblem, protože Zuzanin odpor k řeholním stavu nedokáže pochopit. Začne se s jeptiškami modlit za její znovuobjevení správné cesty, ale když to nepomáhá, začne Zuzaně odpírat jídlo, přísun tekutin a nakonec ji sebere i věci nutné k životu. V její cele se nachází jen slamník, jinak žije jen mezi čtyřmi stěnami. Když jeptišky zjistí, že Zuzanu nezlomí, začnou ji pomlouvat. Mladé řeholnice se Zuzany začnou bát a vidí v ní ztělesnění ďábla. Představená nařídí, že se nesmí ničeho dotknout a ani to, čeho se dotkne ona, se nesmí dotknout ostatní.
Zuzana chce neustále prokázat svou nevinu, a tak řekne knězi, který ji zpovídá, všechnu pravdu o tom, jak se k ní jeptišky chovají. Zakázaly jí chodit ke zpovědi, nedávaly jí vodu, rušily jí, aby nemohla spát, vzaly jí růženec a breviář, aby se nemohla modlit, nedaly jí boty, měla už tři měsíce stejné šaty, na lůžku neměla ani deku a polštář.
Celým jejím hříchem bylo, že neměla lásku k duchovnímu stavu a že žádala o zrušení slibu, jenž nesložila z vlastní vůle. A tak se kněz rozhodne všechno vyřešit. Když vše zváží, rozhodne se, že bude velebná matka ze svého úřadu sesazena, a tak pošle stížnost arcibiskupovi a nařídí pro Zuzanu lepší celu, aby měla vše jako ostatní.
Její žádost o zrušení slibu je zamítnuta. Zuzana se opět spojí s hodným advokátem a žádá ho o pomoc. Nakonec je přeložena do jiného kláštera. Zde objevuje jinou stránku klášterního života. Pozná zde milou představenou, která se velmi zajímá o její nadání i o její krušný osud. Matka si ji oblíbí možná až příliš. Hladí ji, líbá ji a prožívá různé stavy euforie, když se Zuzany dotýká. Zuzana na tom nevidí nic špatného, protože jako nezkušená osoba nemá o skutečném životě ani potuchy. Jeptišky na ni kvůli náklonnosti matky představené žárlí a nejvíce sestra Terezie. Při zpovědi u kněze Lemoine se Zuzana svěří s podivnými setkáními s představenou a kněz Lemoine ji varuje, aby se matce vyhýbala. Matka představená odloučení od Zuzany těžce nese a nakonec úplně zešílí. Zemře a krátce po ní i sestra Terezie.
Zuzana se rozhodne utéct z kláštera a jedné noci tak i učiní. Při přelézání klášterní zdi si poraní záda a zranění posléze podlehne. Před smrtí ještě najde útěchu v dopisech markýze se Croismare, který jí slibuje zaopatření u něho doma, jakmile se uzdraví.
Diderot prý tento pravdivý příběh Zuzany Simoninové dokončil podle svého a dopisy pro markýze de Croismare napsal sám. Byl to vtip, který společně se svým přítelem na markýze vymysleli.
— 4 —
Významné literární dílo Diderotovo, řadící se mezi první z velkých moderních psychologických románů. Sugestivním vylíčením příběhu dívky z měšťanské rodiny, uvězněné v klášteře, prudce zaútočil na tmářství církve a ukázal, jak pláštíkem náboženství zakrývá nemravnost a násilí páchaná na člověku za zdmi klášterů.
Stručný děj
Tato kniha vypráví o osudu dívky Zuzany, kterou nutí rodiče stát se jeptiškou, ačkoliv ona nechce. Z prvního kláštera se jí povede dostat ve chvíli, kdy veřejně odmítne složit slib. Doma ji však její matka přesvědčí, aby do kláštera šla dobrovolně, a to se jí díky argumentu, že je Zuzana nemanželské dítě, povede. Zuzana se má v klášteře zpočátku dobře, ale po změně matky představené se obnoví její nevole k tomu být jeptiškou. Chce se svého již složeného slibu zbavit soudně, ale to jí nevyjde a ostatní jeptišky (popuzené matkou představenou) se jí za tento troufalý pokus krutě mstí. Zuzanin právník jí zajistí přechod do jiného kláštera, kde je však po mnoha úskalích opět obviňována a terorizována ostatními jeptiškami. Rozhodne se proto utéct a skončí jako pomocnice v jedné pařížské prádelně.
Hlavní postava
Zuzana byla naivní a zbožná dívka, jež měla přese všechno příkoří ráda svou matku a věřila v Boží pomoc a v dobré lidi. Nikdy od nikoho nečekala nějaký zlý čin, pokud jí k tomu sám nedal důvod. Byla však také snadno ovlivnitelná (nechala se přesvědčit od matky, od Matek představených, od svého posledního zpovědníka) a snadno rezignovala a přestala se bránit.
— 5 —
Hlavní postavy
Zuzana Simoniová - chytrá, zdravě vzpurná, silná osobnost
pan Mannouri - její právník
markýz de Croismare - šlechtic, od něhož žádala pomoc
Román se odehrává v okolí Paříže v období 2. poloviny 18. století. Kniha je psána ve formě dopisu, ve kterém se Zuzana svěřuje markýzi de Croismare se svými problémy.
Proti své vůli se Zuzana ocitne v klášteře kvůli zevnějšku, nápadníkům a sestrám, velkou měrou byla zastoupena také ta skutečnost, že není dcerou muže, který se dlouhá léta vydával za jejího otce. V klášteře Marie Panny se měla stát řeholnicí, ale velmi protestovala. Byla tedy odvezena domů, kde také mnoho štěstí nenašla - sestry byly šťastně provdány, zvěděla zprávu o pravém otci, rodiče se jí zřekli. Vrátila se tedy a za panování tehdejší představené žila celkem poklidně. Poté nastoupila nová velebná matka a s ní i nový řád. Zuzana upadla v nemilost. Nastalo období přehlížení a uzemňování těmi nejnemožnějšími způsoby. Zuzana žila jen proto, že si ostatní sestry přály její smrt. Také se začíná jednat o zrušení jejího slibu. Všechna příkoří vypověděla knězi a ten učinil náležité kroky - představenou odvolal a Zuzana byla přeložena do kláštera Longchamp. Tamější představená je milá, citlivá a úlisně úchylná. Zuzana v ní svou krásou a hudebním nadáním probudí toužebné pohnutky. Všechny něžnosti přerušil otec Lemoine po Zuzanině důvěrné výpovědi. Představená zanedlouho zešílí a zemře, s ní i slabá sestra Tereza, která ji měla velmi ráda. Zuzaně se podaří uprchnout z kláštera do Paříže. Najde si místo jako pradlena. Žije v obavě z nalezení jejího útočiště a opětovného navrácení do klášterní cely. Dlouho si tolik vytoužené "svobody" neužije, umírá následkem zranění zad.
Diderotovo vyjadřování je z velké části stravitelné. Objevují se pasáže méně záživné, ale jsou nahrazovány překvapivými až šokujícími.
Nepravosti uvnitř církve a její vliv na společnost byly v té době nesmírné - to se nám také autor pokouší vykreslit. Připadá mi, že církev byla izolována, vše, co se v ní dělo, bylo spíše přehlíženo - byla to autonomní oblast; kdo do ní vstoupil, musel se podřídit, nebo jej ušlapali. Musel se podřídit mnohdy nesmyslnostem, pravidlům měněným na počkání. Vládu držela i nepřehlednost a neprůhlednost - trvalo dlouhou dobu, než patřiční lidé zasáhli na tom správném místě.
Čím se vlastně Zuzana provinila? Tím že nepoznala pravého otce? Že nechovala duši svou ve zbožnostech? Že se nechtěla přetvařovat? Že nechtěla upadnout sama před sebou? Nad tím vším zůstává rozum stát.
— 6 —
Večer jsem zaslechla ve své cele, že se řeholnice blíží a zpívají litanie; šly po dvou. Několik jich vstoupilo, vstala jsem; daly mi provaz kolem krku, do jedné ruky zapálenou pochodeň a do druhé důtky. Jedna jeptiška uchopila konec provazu a táhla mě špalírem, celý průvod šel za námi k domácí kapli zasvěcené Panně Marii.
— 1 —
... Potom mi stáhly provaz, svlékly mě po pás, odhrnuly mi vlasy z ramen, do pravé ruky mi daly důtky, které jsem držela v levé, a začaly odříkávat Miserere. Pochopila jsem, co ode mě chtějí, a udělala jsem to...
— 2 —
Chovala jsem se zdrženlivě a věřila jsem si. Přišel za mnou otec; mluvil se mnou chladně; přišla matka a objala mě, přišly blahopřejné dopisy od sester a mnoha známých. Všechno probíhalo, jak jsem předpokládala, až do předvečera velkého dne, kdy jsem se dověděla, že obřad bude tajný, že tam bude jen několik lidí a že se kostelní vrata otevřou jen rodičům. Poslala jsem fortnýřku, aby pozvala mé přátele a přítelkyně; bylo mi dovoleno napsat několika známým. Všichni ti lidé, které nikdo nečekal, přišli; musili je pustit dovnitř; bylo jich tam právě tolik, kolik jsem potřebovala ke svému záměru. Ach, pane markýzi, prožila jsem strašnou noc! Nelehla jsem si, seděla jsem na posteli; prosila jsem Boha o pomoc; vzpínala jsem k němu ruce; dovolávala jsem se jeho svědectví, neboť on viděl, jak mě nutí násilím; představovala jsem si, co se stane na oltářních stupních; novicka nahlas protestuje proti obřadu, s nímž předtím naoko souhlasila, pohoršení účastníků, nářek jeptišek, hněv rodičů. „Bože, co se mnou bude...?" Po těchto slovech mne přepadla taková slabost, že jsem klesla v mdlobách na polštář. Pak jsem se roztřásla, až mi drkotaly zuby a kolena se mi chvěla; hned nato mě zaplavila horká vlna a zakalil se mi rozum. Ani se nepamatuji, že jsem se svlékla a vyšla ven z cely; ale našli mě jen v košili ležet před dveřmi představené, nehybnou a téměř bez života. To všechno jsem se dověděla později. Ráno jsem se probudila ve své cele, u mé postele byla představená, matka novicek a její pomocnice. Byla jsem velmi skleslá; vyptávaly se mě, z mých odpovědí poznaly, že o ničem nevím; proto o tom už nemluvily. Pak se ptaly, jak mi je, jestli trvám na svatém rozhodnutí a jestli mám dost síly pro tento namáhavý den. Přisvědčila jsem; a přes jejich očekávání se nic nezměnilo.
Všechno bylo připraveno už den předtím. Zvony vyzváněly a všem oznamovaly, že od té chvíle bude další člověk nešťastný. Srdce mi bušilo. Přišly mě obléknout, neboť to je den svátečního oblečení. Když si vzpomínám na všechnu tu obřadnost, mám i teď pocit něčeho slavnostního, co musí dojmout mladou nevinnou dívku, která po jiném životě netouží. Provázely mě do kostela, sloužila se mše svatá; dobrák vikář myslel, že jsem se odevzdala do vůle Boží a proslovil dlouhé kázání, v němž obrátil každé slovo na ruby; bylo to všechno směšné, mluvil o štěstí, o víře, o odvaze a horlivosti a všech těch krásných citech, které u mne předpokládal. Ta propast mezi jeho chválou a mým předsevzetím mne zmátla; zaváhala jsem trochu, ale jen na okamžik. Pak jsem cítila tím jasněji, že mi chybí všechno potřebné, abych mohla být dobrou řeholnicí. Konečně nastala rozhodná chvíle. Když jsem se blížila k místu, kde jsem měla složit řeholní slib, poklesly mi nohy; dvě jeptišky mě vzaly pod paží; opřela jsem si hlavu o rameno jedné z nich a stěží jsem se vlekla. Nevím, co se dělo v duších přítomných, ale viděli mladou umírající oběť, kterou nesli k oltáři, a ze všech stran se ozývaly vzdechy a vzlyky, z nichž rozhodně žádné nevyšly z úst mého otce a matky. Všichni stáli; mladí lidé vystoupili na židle a drželi se mřížoví; rozhostilo se hluboké ticho, když se mne ten, kdo měl přijmout můj slib, zeptal: „Marie Zuzano Simoninová, slibujete, že budete mluvit pravdu?"
„Slibuji."
„Jste tu ze své vlastní svobodné vůle?"
Odpověděla jsem „Ne", ale řeholnice, které mě provázely, řekly za mne „Ano".
„Marie Zuzano Simoninová, slibujete Bohu čistotu, chudobu a poslušnost?"
Chvilku jsem váhala; kněz čekal; odvětila jsem: „Ne, pane."
Opakoval znovu svou otázku: „Marie Zuzano Simoninová, slibujete Bohu čistotu, chudobu a poslušnost?"
„Ne, pane, ne," odpověděla jsem pevnějším hlasem.
Zarazil se a řekl: „Dítě, vzpamatujte se a poslouchejte, co říkám."
„Vaše milosti," řekla jsem, " ptáte se mne, zda slibuji Bohu čistotu, chudobu a poslušnost; rozuměla jsem vám dobře a odpovídám, že ne..."
Pak jsem se obrátila k obecenstvu, které hlasitě zašumělo; dala jsem najevo, že chci mluvit; šum ustal a já řekla: „Přátelé, a zvlášť vy, otče a matko, jste svědky..."
Při těch slovech jedna jeptiška zatáhla před mříží záclonu a já viděla, že mluvit dál je zbytečné.
Řeholnice mě obstoupily a zahrnuly mě výčitkami; neodpovídala jsem. Zavedly mě do mé cely a zavřely na klíč.
Tam jsem se o samotě, v úvahách začala uklidňovat, přemýšlela jsem o svém činu a nelitovala jsem ho.
— 3 —