Jeptiška

Tehdy jsem začala přemýšlet o svém minulém životě a napadlo mi, abych dala soudně zrušit svůj slib.

Z počátku jsem o tom jen neurčitě snila. Byla jsem sama, opuštěná, bez pomoci, jak tedy provést věc tak těžkou i pro toho, kdo se má o koho opřít? Ale přesto mi ta myšlenka přinesla útěchu, byla jsem klidnější, rozvážnější, snažila jsem se uvarovat trestů a trpělivě jsem snášela ty, které mě postihly. Jeptišky si všimly té změny a překvapila je: jejich zlomyslnosti naráz ustaly, jako se zbabělý nepřítel obrátí na útěk, když narazí na nečekaný odpor. Ráda bych se vás, pane markýzi, zeptala, čím to, že zoufalou jeptišku nenapadne zapálit klášter, ačkoliv jí projdou hlavou nejrůznější zkázonosné myšlenky. Opravdu mě to nenapadlo, ani nic podobného, třebaže je to to nejsnazší: stačilo by jen, když je silný vítr, zanést svíčku na půdu, do dřevníku nebo na chodbu. Ale klášter jakživ nikdo nepodpálil; a přece se za takových okolností otvírají dveře a utíká, kdo může. Je to snad proto, že má člověk strach o sebe a o ty, které má rád, a že je mu proti mysli zachránit se stejným způsobem jako ty, které nenávidí? Ale to je úvaha příliš hluboká, aby mohla být pravdivá.

Čím déle se zabýváme nějakou věcí, tím se nám zdá spravedlivější i proveditelnější; a když člověk dospěje tak daleko, je opravdu silný. Mně na to stačilo pouhých čtrnáct dní, dovedu bystře usuzovat. O co šlo?

Sepsat žádost a poslat ji advokátovi; ani jedno, ani druhé nebylo bez nebezpečí. Od chvíle, kdy nastal převrat v mém myšlení, všímaly si mne mnohem pozorněji než dříve, nespouštěly mě z očí, střežily každý můj krok, vážily každé mé slovo. Začaly se mnou zas mluvit, vyzvídaly, vyptávaly se mne, předstíraly soucit a přátelství, zmínily se o mém dřívějším chování, trochu mi vyčinily, ale vzápětí mě omlouvaly, doufaly, že budu hodnější, slibovaly mi příjemnější život.

Přitom pod nejrůznějšími záminkami vcházely ve dne v noci do mé cely, prudce a tiše rozhrnovaly závěsy a pak zas odcházely. Zvykla jsem si spát oblečená; a zvykla jsem si ještě na něco: připravovat se ke zpovědi písemně. V určených dnech jsem si chodila k představené pro papír a inkoust: nemohla mi to odepřít. Čekala jsem na den zpovědi, a zatím jsem si v duchu promýšlela svou žádost; bylo to ve zkratce to, co jsem napsala vám, jen jména byla smyšlená.

Ale provedla jsem tři nerozvážnosti: předně jsem řekla představené, že toho mám hodně na svědomí, a proto jsem ji žádala o víc papíru, než se povoluje; druhou neuvážeností bylo, že jsem se zabývala svou žádostí a o zpověď se nestarala; a třetí, protože jsem nezpytovala svědomí a nebyla připravená ke zpovědi, zůstala jsem ve zpovědnici jen malou chvíli. To neprošlo bez povšimnutí a dalo se snadno usoudit, že jsem vyžádaný papír použila na něco jiného. Ale jestliže jsem na něj nenapsala svou zpověď, co jsem s ním udělala?

Netušila jsem, že vzbudím takové podezření, ale cítila jsem, že u mne tak důležitou písemnost nesmějí najít. Nejdřív mě napadlo zašít ji do podhlavníku nebo do žíněnek, pak schovat ji v šatech, zahrabat v zahradě nebo hodit do ohně. Nedovedete si představit, jak jsem si přála tu žádost napsat a v jakých nesnázích jsem byla, když byla napsána. Zapečetila jsem ji, ukryla za ňadry, a protože už zvonili, šla jsem na služby boží. Byla jsem tak rozčilená, že to bylo vidět i na mých pohybech. Seděla jsem vedle mladé jeptišky, která mě měla ráda; viděla jsem, že na mne občas soucitně pohlédla se slzami v očích: nepromluvila na mne, ale určitě se mnou cítila. Dala jsem v sázku všechno a rozhodla se, že jí svěřím svůj list; při modlitbě, ve chvíli kdy všechny řeholnice pokleknou, sklánějí se a mizí ve svých oddělených dřevěných lavicích, vytáhla jsem pomalu papír ze záňadří a zezadu jí ho podala; vzala ho a schovala. To byla největší přátelská služba, kterou mi udělala; ale udělala jich pro mne ještě mnoho: celé měsíce odstraňovala nenápadně všechny drobné překážky, které mi ostatní stavěly v cestu, abych nemohla plnit své povinnosti a ony měly právo mě potrestat. Vždycky mi zaťukala na dveře, když se šlo ven, urovnávala to, co ostatní rozházely, když bylo třeba, zvonila nebo odpovídala, prostě byla vždycky tam, kde jsem měla být já. A já o tom vůbec nevěděla.

Dobře že jsem jí ty listy odevzdala! Když jsme vyšly z kostela, představená mi poručila: „Sestro Zuzano, pojďte se mnou…“ Šly jsme; na chodbě se zastavila u jiných dveří a řekla: „To je teď vaše cela; sestra Jeronýma se přestěhuje do vaší…“ Vstoupily jsme a beze slova si sedly; po chvíli vešla další jeptiška, nesla šaty a položila je na židli. Představená mi nakázala: „Sestro Zuzano, svlékněte se a oblečte si tyhle šaty…“ Poslechla jsem a převlékla se před ní; pozorně sledovala všechny mé pohyby. Sestra, která přinesla šaty, stála za dveřmi; pak vzala šaty, které jsem svlékla a odešla; představená za ní. Nikdo mi nic neřekl a já se neptala.

Zatím prohledaly mou celu, rozpáraly polštář a žíněnky, odtáhly všechno, co se odtáhnout dalo, šly po mých stopách do zpovědnice, do kostela, do zahrady, k studni, ke kamenné lavičce; zahlédla jsem něco z toho pátrání; ostatní jsem si domyslela. Nenašly nic, ale přesto byly přesvědčené, že něco najít musí.

Sledovaly mě několik dní, všude za mnou chodily, všechno prohlížely, ale marně. Nakonec si představená řekla, že se může dovědět pravdu jen ode mne. Zašla do mé cely a řekla:

„Sestro Zuzano, máte různé nedostatky, ale vím, že nikdy nelžete. Povězte mi tedy pravdu: co jste udělala se vším tím papírem, který jsem vám dala?“

„Velebná matko, řekla jsem vám to.“

„To je vyloučeno, protože jste ho na mne chtěla hodně a ve zpovědnici jste byla jen okamžik.“

„Ano.“

„Tak co jste s ním udělala?“

„To, co jsem vám řekla.“

„Tedy přísahejte při svaté poslušnosti, kterou jste povinna Bohu, že to tak je, a já vám uvěřím, třebas skutečnosti svědčí proti vám.“

„Velebná matko, pro takovou maličkost nesmíte ode mne žádat přísahu a já ji taky nemohu složit. Nemohu přísahat.“

„Podvádíte mě, sestro Zuzan…