Jeptiška

Teď si o mně, pane markýzi, uděláte špatné mínění.

Ale jestliže jsem se nestyděla to udělat, proč bych se měla červenat, když se k tomu přiznám? A pak nemohu vynechat ve svém vyprávění událost, která neprošla bez následků. Mám podivný způsob myšlení: když mluvím o věcech, které mohou podnítit vaši úctu nebo váš soucit, píši někdy dobře, jindy špatně, ale neobyčejně rychle a lehce; je mi veselo, slova se mi snadno vybavují, slzy mi tiše kanou z očí, zdá se mi, že jste tady, že se na vás dívám a vyprávím vám. Když se vám však musím ukázat v nepříznivém světle, těžko se soustřeďuji, namáhavě hledám výrazy, pero skřípe, písmo je těžké a vydržím psát dál jen proto, že si v duchu namlouvám, že ta místa třeba nebudete číst.

Teď právě je jedno takové:

Když všechny sestry odešly, víte, co jsem udělala?

Neuhodnete? Ne, na to jste příliš čestný. Po špičkách jsem se vrátila dolů a postavila se ke dveřím hovorny, abych slyšela, o čem se tam mluví. To je špatnost řeknete, — Ano, je to špatnost, sama jsem o tom a chvíli nepochybovala, proto jsem byla tak neklidná proto jsem se tak opatrně plížila, tolikrát se zastavila, proto mě hlas svědomí nutil na každém kroku abych se vrátila. Přesto zvědavost byla silnější a já šla. A je-li ošklivé poslouchat rozhovor dvou lidí, kteří myslí, že jsou sami, není dvojnásob ošklivé svěřovat jej dalšímu?

Mám odvahu to psát zas jen proto, že snad toto místo nebudete číst.

První slovo, jež jsem zaslechla po dost dlouhém mlčení, mnou otřáslo. Představená řekla: „Otče jsem prokleta…“

Nutila jsem se do klidu a naslouchala dál; rouška zakrývající mi dosud nebezpečí, které mi hrozilo se začala trhat, ale tu mě někdo zavolal, a já musela jít; ale běda! Vyslechla jsem toho až příliš. Byla to hrozná žena, pane markýzi, hrozná…!

Zde jsou paměti sestry Zuzany přerušeny; následuje jen řada kusých poznámek, které měly být později zpracovány. Jak vidíme z těch útržkovitých zápisů představená zřejmě zešílela.

Představená se vyzpovídala a klášter prožil zas několik klidných dní. Jeptišky měly radost a chválily mě že jsem se umoudřila; ale takovou chválu jsem pobouřeně odmítala.

Představená už přede mnou neprchala, dokonce se na mne dívala a zdálo se, že ji moje přítomnost už nerozrušuje. Snažila jsem se nedat jí najevo, jak je mi odporná od té doby, co jsem se ji zásluhou své neblahé zvědavosti naučila lépe znát.

Po nějakém čase začala být zamlklá, odpovídala jednoslabičně, procházela se sama, odmítala jídlo; pak se roznemohla, dostala horečku a začala blouznit.

Ležela na posteli, zdálo se jí, že mě vidí, mluvila se mnou, volala mě, abych přistoupila blíž, nazývala mě nejněžnějšími jmény. Když slyšela přejít někoho kolem dveří, křičela: „To je ona! Je to její krok, poznávám jej. Zavolejte ji… Ne, ne, nechte ji.“

Zvláštní je, že se nikdy nezmýlila, nikdy si mě nespletla s jinou jeptiškou.

Tu se hlasitě směje a vzápětí se rozpláče. Sestry, které ji ošetřovaly, často plakaly s ní.

Jindy ji zas napadlo: „Nebyla jsem ještě v kostele, nemodlila jsem se k Bohu… Chci vstát, chci se obléknout; ať mě obléknou…“ Když jí v tom sestry bránily, chtěla aspoň modlitební knihu. Otevřela ji, zalistovala v ní a listovala prstem dál, i když už byla na konci.

Oči měla roztěkané a nepříčetné.

Jednou v noci sešla sama dolů do kostela; několik sester ji zpovzdálí hlídalo; klesla před oltářem, naříkala, vzlykala, modlila se nahlas; pak vyšla ven, ale rychle se zas vrátila do kostela a mumlala: „Jděte pro ni!

Je to neposkvrněná duše! Nevinné stvoření! Kdyby se ona modlila se mnou…“ Obrátila se k prázdným lavicím a volala, jako by mluvila k celému klášteru: „Jděte pryč, všech…