Jeptiška

DOVĚTEK

Z Grimmovy literární korespondence V roce 1770

Jeptiška pana de La Harpe probudila mé svědomí dřímající už deset let a připomněla mi hrozné spiknutí, jehož jsem byl duší spolu s D. Diderotem a dvěma třemi našimi důvěrnými přáteli, zločinci podobného rázu. Už je opravdu na čase vyzpovídat se z toho hříchu a žádat v této postní době, aby mi byl odpuštěn zároveň s mými jinými vinami a utopit to všechno v bezedné studni božího milosrdenství.

Rok 1760 se vyznačoval přemrštěnou elegancí pařížských zevlounů, nenadálou a velikou proslulostí Ramponeauovou a uvedením komedie Filosofové, která se na rozkaz shora objevila na jevišti Francouzské komedie. Z té krásné rapsodie zbylo dnes jen opovržení k jejímu autorovi jménem Palissot, které s ním žádný z jeho ochránců nesdílí; významné osobnosti podporující potají jeho podnik, na veřejnosti se proti němu ohrazují jako proti skutku poskvrňujícímu jejich čest. Zatím co ten skandál zaměstnával celou Paříž, jediný Diderot, jehož si ten uličnický francouzský Atristofanes vybral za svého Sokrata, se tím nezabýval. Ale co tedy dělal? Kéž by to byla věc nevinná! Důvěrné přátelství nás už léta pojilo s markýzem de Croismare, bývalým důstojníkem královského pluku a jedním z nejpříjemnějších mužů této země. Je asi ve Voltairově věku; a jako ten nesmrtelný muž, uchovává si mladistvého ducha plného půvabu, lehkosti a roztomilosti, jejichž ostří se nikdy neotupilo o mne. Lze říci, že je to jeden z těch příjemných mužů, jejichž prototyp a vzor najdeme jen ve Francii, i když se s přívětivostí stejně jako s rozmrzelostí setkáme všude. Nemám na mysli laskavost jeho srdce, ušlechtilost jeho citů ani jeho přísnou a neoblomnou počestnost, pro něž je pan de Croismare svými přáteli stejně uctíván jako milován; jde tu jen o jeho ducha. Živá a veselá obrazotvornost, původní způsob myšlení, názory, které jsou pevné jen do jisté míry a které střídavě přijímá nebo zavrhuje, rozhodnost vždy mírněná půvabem, podivuhodná duševní čilost, která — protože není zaměstnán — ho vede v Paříži, kde je tolik možností, k nejrůznějším a nejprotichůdnějším zaneprázdněním, vytváří mu potřeby, jež si předtím nikdo nedovedl představit, a stejně nezvyklé prostředky, jak je ukojit a tím požitky, které nemají konce; to jsou některé stránky osobnosti pana de Croismare, zvaného přáteli nejroztomilejší čína markýz, jako abbé Galiani byl pro ně roztomilý abbé. Diderot, srovnávaje svou dobráckost s břitkostí markýze de Croismare, řekl mu jednou: Vaše vtipkování je jako plamen hořícího lihu, je jemné, lehké, šíří se po mém rounu a nikdy je nespálí.

Ten roztomilý markýz nás opustil počátkem roku 1759 a odjel na své normandské statky poblíž Caen. Slíbil, že se vrátí, jen co urovná své záležitosti. Ale jeho pobyt na venkově se pomalu začal prodlužovat přestěhoval tam své děti, zamiloval si místního faráře, vášnivě se pustil do zahradničení, a protože obraznost tak živá jako jeho se musela na něco upnout, ať na něco skutečného nebo pomyslného,začal být najednou velmi pobožný. Měl nás přesto pořád vřele rád; ale pravděpodobně bychom ho už nikdy v Paříži nespatřili, kdyby byl postupně ztratil oba syny. To neštěstí nám ho vrátilo asi před čtyřmi lety po nepřítomnosti víc než osmileté. Jeho nábožnost se rozplynula tak jako v Paříži všechno a dnes je roztomilejší, než býval.

Když odjel, velmi se nám po něm stýskalo, a když už byl rok a čtvrt pryč, přemýšleli jsme, jak ho donutit, aby se vrátil do Paříže. Psal se tok 1760. Autor pamětí, které jste četli, si vzpomněl, že krátce před Croismarovým odjezdem se ve společností mluvilo s velkým zájmem o mladé jeptišce z Longchamp, která soudně vymáhala zrušení svého slibu, k němuž ji donutili její rodiče,

Náš markýz se s účastí staral o tu dívku zavřenou v klášteře, a třebaže ji nikdy neviděl a neznal její jméno, ani se nepřesvědčil, co je na tom všem pravdy, přimlouval se za ni u všech členů pařížského soudního dvora.

Ale přestože se jí tak velkodušně ujal, sestra Zuzana Simoninová prohrála bohužel svůj proces a soud uznal její slib za platný. Diderota napadlo, že by mohl vzkřísit tuto příhodu v náš prospěch. Dělal, jako by se oné jeptišce podařilo uprchnout z kláštera, a jejím jménem napsal panu de Croismare, že ho žádá o přispění a ochranu. Doufali jsme, že markýz přijede nejbližším dostavníkem na pomoc své jeptišce, nebo jestli hned pozná, že jde o zlomyslný kousek a zhatí náš plán, budeme mít aspoň dlouho o čem vtipkovat. To znamenité šibalství se vyvinulo docela jinak, jak uvidíte z korespondence mezi panem Diderotem neboli jeptiškou a upřímným roztomilým markýzem de Croismare, který neměl ani potuchy o naší zradě; a tak nám ten proradný kousek zůstal dlouho na svědomí. Po večeři jsme se obvykle bavili sestavováním dopisů a váleli se smíchy nad slovy, která měla dojmout našeho milého markýze; a stejně jsme se smáli poctivým listům, jimiž na ně odpovídal náš ušlechtilý a velkodušný přítel. Ale jak jsme zpozorovali, že osud nešťastné dívky začíná příliš poutat jejího útlocitného dobrodince, rozhodl Diderot, že jeptiška zemře, protože raději způsobí markýzi trochu zármutku, než aby zvětšil jeho bolest tím, že by ji nechal dál žít,

Když se markýz vrátil do Paříže, vyznali jsme se mu z toho zlomyslného spiknutí; smál se, to víte, a neštěstí ubohé jeptišky ještě upevnilo přátelská pouta mezi těmi, kdo ji přežili. Diderotovi se o tom však nikdy nezmínil.

A je jistě zvláštní, že zatím co tato mystifikace jitřila mysl našeho přítele v Normandii, jitřila i mysl Diderotovu. Domníval se, že by markýz nevzal do svého domu děvče, o němž by nic nevěděl, a začal psát podrobný životopis naší jeptišky.

Jednou když byl zaujat touto prací, navštívil ho náš společný přítel d'Alainville a viděl, že je celý zarmoucený a má slzy v očích. „Co je vám?“ ptal se ho d'Alainville; „proč jste tak smutný?“ — „Co mi je?“ opakoval Diderot. „Pláču nad příběhem, který si vyprávím.“ Je jisté, že kdyby byl ten příběh dokončil, udělal by z něj jeden z nejpravdivějších,…