Jeptiška

Slyším vaše slova, pane markýzi, i slova většiny těch, kdo budou číst tyto zápisky: „Taková spousta nekonečných hrůz! Tolik rafinované krutosti ve zbožných duších. To není k víře,“ řeknou a vy s nimi. Uznávám, ale přesto je to pravda a Bůh je můj svědek, ať mě krutě potrestá, ať mě na věky zatratí, jestli padl na tyto řádky stín pomluvy. Ačkoliv jsem dlouho na vlastní kůži zakoušela, jak nenávist představené dovede podnítit zárodky zvrhlostí u ostatních, zvlášť pokládá-li svou nenávist za zásluhu, chlubí-li se ji a honosí, zášť mi nebrání být spravedlivá. Čím víc o tom přemýšlím, tím pevněji jsem přesvědčena, že to, co se přihodilo mně, se nestalo ještě nikomu a snad se už víckrát nestane. Jednou (a dej Bůh, aby to bylo po prvé a naposled) se zalíbilo Prozřetelnosti, jejíž cesty neznáme, postihnout jedinou nešťastnou dívku všemi ukrutnostmi rozdělenými dle nevyzpytatelného řízení mezí všechny ubožačky, které vstoupily do kláštera před ní a přijdou tam po ní. Trpěla jsem, hodně jsem trpěla; ale osud těch, které mě trápily, mi připadá a vždycky připadal víc politováníhodný než můj. Raději bych zemřela, než vyměnila svou úlohu za jejich. Mé utrpení skončí, neboť spoléhám na vás; ale je bude až do poslední chvíle soužit vzpomínka na zločin, hanba a výčitky. Jistě už teď cítí svou vínu a budou ji cítit celý svůj život a hrůza je bude provázet až do hrobu. Ale přesto, pane markýzi, je mé dnešní postavení žalostné a život je mi břemenem. Jsem žena a má duše je slabá a nemám už síly snášet dlouho to, co prožívám. Pane markýzi, je nebezpečí, že se vrátí tragický okamžik a pak byste si mohl oči vyplakat nad mým osudem, mučit se výčitkami, nebylo by to nic platné, nic už by mě nezachránilo z propasti, jež by navždy pohltila zoufalou duši.

„Jděte,“ řekl mi hlavní vikář.

Jeden z kněží mi podal ruku a pomohl mi vstát; vikář dodal:

„Vyslechl jsem vás, teď vyslechnu vaši představenou a neodejdu, dokud nezjednám pořádek.“

Vzdálila jsem se. V celém klášteře byl rozruch; jeptišky postávaly na prahu cel, volaly na sebe z jednoho konce chodby na druhý, ale sotva jsem se objevila, mizely ve dveřích a slyšela jsem jen, jak za sebou zavítají. Vrátila jsem se do své cely, poklekla jsem ke stěně a prosila Boha, aby mi přičetl k dobru, že jsem tak mírně mluvila s vikářem, a aby mu zjevil, že jsem nevinná a pravdomluvná.

Modlila jsem se, když vikář, jeho dva tajemníci a představená vstoupili do mé cely. Už jsem vám řekla, že v cele byly jen holé stěny, ani židle, ani klekátko, ani závěsy u lůžka, ani žíněnky, přikrývky nebo povlaky, ba ani kbelík; dveře se nedaly zavřít a v oknech nebyla jediná tabulka celá. Vikář se zarazil a rozhořčeně se obrátil k představené:

„Co k tomu můžete říci?“

„Nevěděla jsem o tom,“ odpověděla.

„Nevěděla jste o tom? Lžete! Copak jste sem nechodila každý den, copak jste tu nebyla dnes ráno…? Sestro Zuzano, mluvte: nebyla dnes velebná matka ve vaší cele?“

Neodpovídala jsem a on nenaléhal. Oba mladí duchovní stáli s rukama pokleslýma, hlavou sklopenou, s očima upřenýma k zemi a neskrývali svou bolest ani překvapení. Pak všichni vyšli a já slyšela, jak vikář řekl na chodbě představené:

„Nejste hodna svého úřadu; zasloužíte, abyste byla sesazena. Přednesu svou stížnost arcibiskupovi. Ať je cela v pořádku, než odejdu z kláštera.“

Šel dál a kroutil hlavou:

„To je strašné! Křesťanky! Řeholnice! Lidské bytosti! Hrůza hrůzoucí.“

Víc už jsem neslyšela, ale dostala jsem čisté prádlo, nové šaty, záclony, ložní prádlo, přikrývky, kbelíky, breviář i modlitební knihy, růženec, kříž, daly mi zasklít okna, zkrátka měla jsem všechno, co ostatní; také jsem zas směla do hovorny, ale jen když šlo o mé úřední záležitosti.

Ty pokračovaly špatně. Pan Manouri uveřejnil krátký spis, který neměl velký ohlas; byl příliš duchaplný, ne dost strhující a nebyly v něm vyloženy skoro žádné důvody. Nebyla to vina toho obratného advokáta, spíš moje: nedovolila jsem, aby se dotkl památky mých rodičů, žádala jsem, aby měl ohled na duchovní stav a hlavně na klášter, kde jsem byla, aby šetřil mé švagry a sestry. V můj prospěch mluvilo jen to, že jsem jednou právoplatně odmítla slib, ale to se stalo v jiném klášteře a pak už jsem pokus neopakovala. Nutí-li člověk svého obhájce k tolika ohledům a má-li co činit s protivníky, kteří bezohledně útočí, kteří šlapou po právu, jako by bylo bezprávím, kteří postupují bez výčitek svědomí a všechno zapírají, kteří se nezardí ani nad falešným obviňováním, nad pomluvou a zlomyslností, je těžké vyhrát při, hlavně před soudy, kde lhostejnost a nuda takřka nedovolují jen trochu svědomitěji zkoumat podstatu věcí. A pak na spory jako je můj, hledí lidé zákona nepříznivým pohledem, neboť se obávají, že kdyby se dovolilo odvolat slib jedné řeholnici, bezpočet dalších by se pustilo do podobného pokusu: každý v hloubi duše cítí, že kdyby svolil, aby se dveře klášterních vězení otevřely pro jednu nešťastnici, celý dav řeholnic by se k nim vrhl a chtěl by je vypáčit. Proto děla…