Jeptiška

VÝŇATEK ZE ZÁZNAMŮ

Podle Diderota měla znít odpověď sestry Zuzany takto:

Vážený pane, děkuji vám za vaši laskavost; ale ničeho už není třeba, je se mnou konec. Zanedlouho stanu před milostivým Bohem; a tam si na vás vzpomenu. Radí se tu, mají-li mi po třetí pouštět žilou; ať dělají, co chtějí.

Sbohem, drahý pane. Doufám, že na onom světě budu šťastnější; setkáme se tam.

Dopis paní Madinové markýzi de Croismare

Sedím u jejího lůžka a naléhá na mne, abych vám napsala. Byla už na prahu smrti; ale protože mě mé zaměstnání poutá k Versailles, nemohla jsem jí dřív přijít na pomoc. Věděla jsem, že je to s ní zlé a že je úplně sama, ale já opravdu nemohla. Zkusila moc, pane. Zranila se při pádu a tajila to. Najednou dostala vysokou horečku a tu se podařilo snížit jen pouštěním žilou. Myslím, že je mimo nebezpečí. Bojím se však, že bude dlouho trvat, než se zotaví, a že nebude moci odjet dřív než za měsíc nebo za šest neděl. Je už tak dost slabá a zeslábne ještě víc. Snažte se tedy, pane, získat čas, abychom společnými silami zachránili nejnešťastnější a nejzajímavější bytost, jakou znám. Nedovedete si představit, jakou měla radost z vašeho lístku; dlouho plakala, zapsala si adresu pana Gassiona do modlitební knihy za obrázek sv. Zuzany a sama vám hned chtěla odpovědět, přestože je tak slabá. Prodělala právě těžkou krizi a nevím, co vám napsala, protože chudinka nebyla při smyslech. Promiňte, pane, že vám píší v takovém spěchu. Je mi jí líto, nejraději bych tu u ní zůstala, ale nemohu se zde zdržet víc jak den. Přikládám dopis, který jste jí poslal, a další asi takový, jaký jste si přál. Nezmiňují se v něm o jejím výjimečném hudebním nadání; neodpovídá postavení, které teď bude mít, a myslím, že se bude muset hudby úplně zříci, nebude-li se chtít prozradit. Jinak všechno, co o ní říkám je pravda: pane, každá matka by musela být šťastna kdyby měla takové dítě. Postarala jsem se samozřejmě především o to, aby byla v bezpečí, a nepustím ji, dokud nebude naprosto zdravá. Ale jak už jsem se vám zmínila, nebude to dřív než za měsíc nebo za šest týdnů, a to ještě nesmí nastat žádná komplikace. Vaši pečeť má schovanou v modlitební knize u hlav lůžka. Netroufala jsem si jí říci, že to není vaše pečeť; zlomila jsem ji, když otvírala váš dopis a nahradila jsem ji svou; vedlo se jí tak zle, že jsem se neodvažovala poslat jí váš dopis, aniž bych věděla, jestli je vaše odpověď příznivá. Osměluji se vás prosit, abyste jí napsal pár slov, která by posílila její naději; je to její jediná spása a neručila bych za její život, kdyby ji měla ztratit. Buďte tak laskav a popište mi trochu dům, kam přijde, budu jí o tom vyprávět, abych ji uklidnila. Neobávejte se o své dopisy, jako jsem vám vrátila první, vrátím vámi ostatní; a spolehněte se, že mám sama velký zájem na tom abych neudělala nic nepředloženého. Budeme se řídit všemi vašimi radami. Sbohem, vážený pane. Ubohá nešťastná dívka se za vás modlí, jak jen má trochu jasnější chvilku.

Očekávám vaši odpověď opět na adresu pavilon de

Bourgogne, rue d'Anjou, Versailles.

16. února 1760.

Dopis paní Madinové, který si markýz de Croismare vyžádal

Vážený pane, dívka, kterou vám doporučuji, se jmenuje Zuzana Simoninová. Mám ji ráda jako vlastní dítě: všechno, co vám o ní píši, je doslova pravda, neboť mé povaze je přehánění cizí. Je sirotek, nemá otce ani matku; pochází z urozené rodiny a dostala dobré vychování. Je obratná, čilá a umí všechny domácí práce. Mluví málo, ale vyjadřuje se dobře; pěkně píše. Kdyby dáma, u níž má sloužit, potřebovala předčitatelku, byla by s ní jistě spokojena, protože čte výborně. Je prostřední postavy, pěkně urostlá a má zajímavou tvář. Snad se vám bude zdát trochu mladá, je jí sotva devatenáct; ale chybí-li jí zkušenost, které nabýváme věkem, bohatě ji vyvažuje bolestnými zkušenostmi. Je velmi zdrželivá a má vlastní úsudek. Ručím za její slušné chování. Je zbožná, ale ne pobožnůstkářka. Je prostá, veselá, nenáladová. Mám dvě dcery, a kdyby zvláštní důvody nebránily slečně Simoninové žít v Paříží, nehledala bych pro ně jinou vychovatelku, protože lepší bych určitě nenašla. Znám ji od dětství a měla jsem ji stále na očích. Odjede odtud slušně vybavena. Budu ji hradit cestu tam a třeba i zpět, kdyby ji snad nepřijali: to je to nejmenší, co pro ni mohu udělat. Žila dosud jen v Paříži, nedovede si představit venkov a má z toho strach: dalo mi hodně práce, než jsem ji uklidnila. Vážený pane, napište jí pár řádek o rodině, kam ji doporučujete, o domě, kde bude bydlet, a o povinnostech, které má zastávat; to ji upokojí mnohem víc než má slova. Nechci zneužívat vaší laskavosti, ale prosím vás o to. Ta ubohá dívka si nedůvěřuje, a proto se bojí: sama nezná svou cenu.

Je mi ctí být vaší oddanou a pokornou služebnicí.

Moreau — Madin.

Paříž 16. února 1760.

Dopis markýze de Croismare paní Madinové

Ctěná paní, před dvěma dny jsem obdržel váš dopis, v němž mi oznamujete, že se slečna Simoninová roznemohla. Lituji, že ji krutý osud tak pronásleduje, a mám starost o její zdraví. Buďte tak dobrá a napište mi, jak se jí daří a také jak se míní rozhodnout, prostě odpověď na dopis, který jsem jí poslal. Spoléhám na vaši laskavost a jsem váš pokorný a oddaný služebník.

Caen 17. února 1760.

Další dopis markýze de Croismare paní Madinové

Strachoval jsem se o zdraví slečny Simoninové a váš dopis mě na štěstí uklidnil. Píšete, že je mimo nebezpečí a že žije v ústraní, kde jí nic nehrozí. Sám ji odpovídám a můžete ji i vy ubezpečit, že se na mém rozhodnutí nic nemění. Její dopis mě dojal; viděl jsem, že je v zoufalém postavení a usoudil jsem, že bude pro ni nejvýhodnější, bude-li u mé dcery, která na neštěstí už nemá matku. To je, vážená paní, dům, který jsem pro ni vybral. Já nejspíš jí mohu ulehčit její těžký osud a neprozradit její tajemství; jinde by to bylo dost obtížné. Lituji ovšem, že si musí vydělávat tímto způsobem, a mrzí mě, že mi mé jmění nedovoluje jednat tak, jak bych chtěl; ale co dělat, člověk se musí podřídi…