Jeptiška

Nastal nejhroznější okamžik mého života: pomyslete, pane, že jsem ani nevěděla, co všechno onomu duchovnímu o mně napovídaly. Přijel se podívat na dívku snad doopravdy posedlou, nebo která možná jen posedlost předstírá. Jeptišky usoudily, že jen strašlivá hrůza ve mně může vyvolat podobný stav. A dělaly, co mohly, aby mi ji nahnaly.

Časně ráno před vikářovou návštěvou vešla do mé cely představená a tři jeptišky, jedna nesla kropenku, druhá kříž, třetí provazy. Představená mi řekla ostrým, výhrůžným hlasem:

„Vstaňte, poklekněte a poručte svou duši Bohu.“

„Velebná matko,“ odpověděla jsem, „než vás uposlechnu, smím se vás zeptat, co se se mnou stane, jak jste rozhodly o mém osudu a oč mám Boha prosit?“

Studený pot se mi rozlil po celém těle, chvěla jsem se, kolena se pode mnou podlamovala a s hrůzou jsem pohlédla na tři zlověstné průvodkyně představené; stály v řadě vedle sebe s chmurnou tváří, se sevřenými rty a zavřenýma očima. Strachem jsem se zajíkla po každém slově své otázky. Protože mi neodpověděly, myslela jsem, že mě neslyšely. Opakovala jsem poslední slova otázky, neboť jsem neměla sílu vyslovit ji celou.

Řekla jsem slabým, skomíravým hlasem:

„O jakou milost mám Boha prosit?“

„Proste ho,“ odpověděly, „aby vám odpustil všechny hříchy, kterých jste se v životě dopustila. Modlete se, jako byste měla stanout před ním.“

Po těchto slovech jsem byla přesvědčena, že se usnesly zbavit mě života. Slyšela jsem, že se to někdy stává v mužských klášterech, že mniši soudí, vynášejí rozsudek a popravují. Nevěřila jsem, že by k takovému nelidskému soudu mohlo dojít v ženském klášteře. Ale dělo se tam tolik jiných věcí, o kterých jsem dřív neměla tušení! Když jsem si představila svou blízkou smrt, chtěla jsem křičet. Ústa jsem otvírala, ale nevyšel z nich hlásek. Vztáhla jsem k představené sepjaté ruce, zapotácela jsem se však a klesla na zem. Upadla jsem, ale nebyl to tvrdý pád. Ve chvílích hrozného strachu, kdy nás opouštějí síly, údy zvolna slábnou, jako by se sesouvaly, a protože se tělo nemůže udržet, snaží se měkce klesnout. Ztratila jsem vědomí, slyšela jsem šum vzdálených, nejasných hlasů, buď někdo mluvil, nebo mi hučelo v uších, ale já vnímala stále jen to hučení. Nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí, ale probudil mě prudký chlad, křečovitě jsem se zachvěla a zhluboka vdechla.

Byla jsem úplně promočená, voda mi stékala s šatů na zem; vylily na mne celou velkou kropenku. Ležela jsem na boku, ve vodě, hlavu opřenou o zeď, ústa pootevřená a oči až napůl zapadlé a zavřené. Chtěla jsem je otevřít a rozhlédnout se, ale zdálo se mi, že vzduch kolem je hustý a že v něm vlají nějaké šaty. Snažila jsem se jich zachytit, ale nepodařilo se mi to. Chtěla jsem zvednout ruku, o kterou jsem se opírala, ale připadala mi příliš těžká. Strašná slabost se pomalu mírnila, nadzvedla jsem se a opřela zády o stěnu. Ruce jsem měla ve vodě, hlava mi klesla na prsa, s námahou jsem tiše zanaříkala. Jeptišky se na mne dívaly pohledem tak tvrdým a neoblomným, že jsem se neodvážila prosit. Představená řekla:

„Zvedněte ji!“

Vzaly mě pod paží a postavily na nohy.

„Když se nechce smířit s Bohem, tím hůř pro ni,“ dodala. „Víte, co máte dělat, skončete to.“

Myslela jsem, že ty provazy přinesly, aby mě uškrtily.

Dívala jsem se na ně a oči se mi zalily slzami. Prosila jsem, abych směla políbit kříž, ale nedovolily mi to.

Chtěla jsem políbit provazy, a ty mi nastavily. Sklonila jsem se, uchopila medailónek představené a políbila jej.

„Pane, slituj se nade mnou! Pane, slituj se nade mnou!“ vzdychala jsem. „Drahé sestry, nenechte mě dlouho trpět.“

Pak jsem nastavila šíji.

Nemohu vám říci, co se potom dělo, protože to nevím, zato vím, že k smrti odsouzený — a já byla přesvědčena, že jsem odsouzena — je mrtev, už než vkročí na popraviště.

Po chvíli jsem si uvědomila, že sedím na slamníku nahrazujícím mi lůžko, paže spoutané na zádech, s těžkým železným křížem na kolenou...

... Pane markýzi, vím, jakou bolest vám působím; ale chtěl jste vědět, zasloužím-li si váš soucit...

Tehdy jsem poznala převahu křesťanského náboženství nad všemi ostatními: jaká hluboká moudrost je skryta v tom, čemu zaslepená filosofie říká hloupnutí s křížem. Co by mi byl v mém stavu platný obraz šťastného a slávou obestřeného Boha? Hleděla jsem na Vykupitele s ránou na bedrech, s trnovou korunou, s rukama a nohama probodnutýma hřeby, jak umírá v bolestech, a řekla jsem si: „Takhle umíral tvůj Spasitel a ty by ses odvážila naříkat...!“ Upnula jsem se k té myšlence a mé srdce se utěšilo; poznala jsem matnost života a byla jsem neskonale šťastna, že jej ztrácím dřív, než jsem mohla znásobit své hříchy. Ale uvědomila jsem si, kolik je mi let— bylo mi sotva dvacet — a povzdechla jsem. Byla jsem příliš vysílená, příliš sklíčená, než aby moje duše mohla překonat smrtelnou hrůzu; kdybych byla zdravá, myslím, že bych měla víc odhodlání.

Zatím se vrátila představená i její pomocnice; viděly, že jsem čilejší, než čekaly a než si přály. Postavily mě, uvázaly mi závoj přes obličej, dvě mě uchopily pod paží, třetí mě postrkovala zezadu a představená rozkázala, abych šla. Vykročila jsem, nevěda kam, ale přesvědčena, že je to moje poslední cesta.

„Bože, slituj se nade mnou,“ prosila jsem. „Bože, dej mi odvahu! Stůj při mně! Odpusť mi mé hříchy!“

Přišly jsme do kostela. Byl tam shromážděn celý klášter a hlavní vikář sloužil mši. Zapomněla jsem vám říci, že tři jeptišky, které mě vedly, mě u dveří stiskly v podpaží, násilím mě strkaly, cloumaly mnou a vlekly mě,jako bych nechtěla jít,dvě mě táhly za ruce dopředu, třetí mě držela zezadu, jako bych se stavěla na odpor a nechtěla vstoupit do chrámu; nebyla to ovšem pravda.

Dovlekly mě k oltářním stupňům, já se sotva držela na nohou. Srazily mě na kolena, jako bych se vzpírala, a držely mě, jako bych chtěla prchnout.

Zpívalo se Veni, Creator, byla vystavena svátost oltářní a udělováno požehnání. Ve chvíli, kdy se každý s úctou sklání, jeptišky, které mě držely za ruce…