„Uspořádání domu?“ vydechla Meredith znepokojeně. „K čemu je potřebujete znát?“
V kuchyni ponořené do temného šera Kagan viděl, jak se na židli napjatě napřímila, ale skleničku od rtů dítěte neodtáhla.
„Nemám k tomu žádný zvláštní důvod,“ odvětil. „Prostě standardní preventivní opatření. Způsob, jak zabít čas.“
„Preventivní opatření?“
„Abych mohl předvídat.“
„Předvídat co? Slyšel jste, co říkal Cole. Ten člověk odešel.“
„Možná. Ale nikdy neuškodí připravit si záložní plán.“
Kagan v chabém světle neviděl její oči, ale byl si jistý, že ho nervózně pozoruje. Silueta její hlavy se pohnula směrem k temnému průchodu vedle velké kombinované chladničky.
„Tou chodbou se jde ke kotelně a prádelně. Taky tam máme malou koupelnu, jenom toaleta a umývadlo.“
„Jsou tam okna?“
„Ne.“
Díky bohu, pomyslel si Kagan vděčně. „A co další místnosti? Cole říká, že má pokoj vpředu.“
„Ano. V předním traktu je obývák, koupelna a jeho pokojíček.“
„A vzadu?“
„Tedova pracovna je za obývacím pokojem a vedle ní ložnice.“
„Takže naproti dětskému pokoji?“
„Ano. Na konci chodby, která dělí interiér na dvě poloviny.“
„Kolika dveřmi se dá do domu vejít?“
Všiml si, jak se Meredith chvěje hlas. Logika za jeho otázkami jí nemohla uniknout.
„Třemi. Hlavní vchod, boční dveře a pak ještě jedny, kterými se vchází do Tedovy pracovny. Vedou dozadu na zahradu.“
„A co vnější vstup do sklepa?“
„Sklep nemáme. Většina domů v Santa Fé není podsklepena.“
Ostarost míň, pomyslel si Kagan s ulehčením. „Podkroví?“
„Máme plochou střechu.“
„Jsou dveře do Tedovy pracovny dřevěné, nebo posuvné skleněné?“
„Dřevěné.“
Aspoň je tak snadno nevyrazí, blesklo Kaganovi hlavou.
„Jsou zamčené?“
„Ano. Kontrolovala jsem je, když jsem si myslela, že půjdeme na ten večírek. A potom ještě jednou, když Ted… odešel.“
„A co další dveře?“ Přistoupil k těm do kuchyně a přesvědčil se, že jsou zajištěné.
„Věřte mi, že když Ted předvedl, co v zuřivosti dokáže, pozamykala jsem je opravdu důkladně.“
Kagan znovu ustaraně vyhlédl oknem z kuchyně.
„Vždycky takový nebyl,“ poznamenala Meredith.
„Jak to?“ povzbudil ji Kagan k řeči v naději, že odvede její myšlenky od tušeného nebezpečí.
„Je si vědom, že má s pitím problémy. Přestěhovali jsme se sem z Los Angeles hlavně proto, že se Ted rozhodl začít znovu. Vloni na jaře se v Santa Fé zúčastnil výročního shromáždění své firmy a po návratu jenom básnil o tom, jaké jsou zde nádherné hory a spousta světla a čistý vzduch. Pořád opakoval, že Novému Mexiku se říká Kouzelná země. Chápala jsem ho. Rozhodně jsme potřebovali nějaké kouzlo.“
„Takže jste se sem přestěhovali,“ doplnil, když se odmlčela.
„O dva měsíce později. V červnu už jsme bydleli v tomto domě. Vzpomínám na omeletovou snídani čtvrtého července na Plaze. Den nezávislosti tam slavily tisíce lidí. Seděli jsme pod stromem a poslouchali bluegrassovou kapelu, která hrála na pódiu. Lidi zpívali, tančili, bavili se. Ted se na mě podíval se širokým úsměvem a slíbil mi, že i pro něj je to Den nezávislosti.
Dvakrát týdně chodíval na schůzky anonymních alkoholiků. Trávili jsme spolu mnohem víc času jako rodina. Chodili jsme na vycházky do hor. Zajeli jsme si přes údolí do Los Alamos podívat se, kde vyrobili první atomovou bombu. Prozkoumali jsme zříceniny na útesu nad kaňonem Bandolier. Chodili jsme na španělské a mexické trhy, slavili fiestu. Bylo to nekrásnější léto mého života.
V září měl Ted v práci nějaké problémy a už s námi nemohl trávit tolik času. Nestěžovala jsem si. Účty se musí z něčeho zaplatit. Rozhodla jsem se, že taky přispěju do rozpočtu, a našla jsem si práci v jednom místním muzeu. Na Den díkůvzdání přinesl domů láhev vína. Všiml si, jak mě to znepokojilo, a snažil se mě uklidnit. Hájil se, že to ani není červené víno, jenom bílé, které neškodí. Tvrdil, že dře sedm dní v týdnu a že krocan k večeři se bez skleničky bílého neobejde.“
„A teď, o měsíc později…“ načal Kagan.
„Nové místo, ale tytéž staré problémy. Myslím, že nic takového jako začít znovu ani nejde.…
