ČÁST DRUHÁ
VÁNOČNÍ RŮŽE
Kagan zaslechl tlumený sborový zpěv. „Tichá noc, svátá noc…“
V obluzení mu nějakou dobu trvalo, než si uvědomil, že hudba zní z rádia nebo CD přehrávače, který se ale nenachází přímo v té místnosti, kde ležel na zádech na podlaze.
Skláněla se nad ním jakási žena a vedle ní stál chlapec, který ho málem praštil baseballovou pálkou. Od ostrého jasu zářivky jej pálily oči. V záchvatu paniky se snažil zorientovat. Lesklé chromované plochy. Trouba. Lednička.
Jsem v kuchyni, došlo mu. Pokusil se zvednout, ale tělo ho zradilo a svezl se zpátky na kamennou podlahu.
„Jste zraněný,“ řekla žena. „Neměl byste se hýbat.“
„To dítě,“ zašeptal hlasem staženým obavami.
Zvuk vlastního hlasu jej i přes omámení vylekal. Za poslední rok mluvil převážně ruský a do jeho angličtiny pronikl přízvuk. Bál se, že cizí akcent tu ženu ještě více zneklidní.
„Tady je. Držím ho v náručí,“ odvětila.
Dítě bylo stále zabalené v modré dece. Kaganovi se vyjasnil zrak a spatřil, jak si žena tiskne miminko k hrudi v ochranném mateřském gestu.
Ze žabí perspektivy viděl, jak světlo výbojky pod stropem prochází přes ženiny plavé vlasy a vytváří bělavou svatozář. Bylo jí kolem pětatřiceti. Je hubená, možná víc, než by bylo zdrávo, usoudil. Zoufalství mu zbystřilo uvažování. Jeho život závisí na tom, co o ní v příštích několika minutách zjistí. Měla na sobě rozevláté šaty z červeného saténu, jako by se chystala na večírek, ale ramínka jí visela nakřivo, jako kdyby se oblékala ve spěchu.
A něco mu nesedělo na jejím obličeji, který k němu otáčela pořád jednou stranou.
Hleděla na šarlatovou skvrnu, která se mu rozlévala po rukávu parky.
„Proč krvácíte?“ zeptala se. Ušlechtilé čelo jí zbrázdily vrásky. „A proč nosíte pod bundou to dítě? Měl jste nehodu?“
„Zhasněte to světlo.“
„Cože?“
Kagan se snažil potlačit ruský přízvuk. „Zhasněte. Prosím…“
„Bolí vás oči?“
„Zavolejte policii,“ podařilo se Kaganovi vyslovit.
„Ano, potřebujete sanitku.“ Žena s dítětem v náručí se k němu stále otáčela jednou polovinou obličeje, jako by se za něco styděla.
Ze by měla něco na tváři? uvažoval.
„Jenže pro pomoc zavolat nemůžu,“ dodala. „Li– tuju, nefunguje nám telefon.“
Kagan si s obtížemi uspořádával myšlenky a z vlasů mu kanul tající sníh. Všiml si, že má zip na parce úplně rozepnutý. Šaty mu po přestálé námaze nasákly potem. Zdálo se mu, že z kamenné dlažby sálá teplo, a připisoval ten pocit pokračujícímu deli– riu, dokud si nevzpomněl na poslíčka v hotelu, který mu vysvětlil systém podlahového vytápění rozvodem horké vody v trubkách a hadicích.
„Nefunguje telefon?“ nadechl se. „Co se stalo? Nános sněhu potrhal dráty?“
„Ne, dráty jsou v pořádku. Ale telefony jsou…“ Žena s odvrácenou tváří větu nedokončila.
„Rozbité,“ doplnil chlapec a hlas se mu zachvěl hořkostí. Měl drobnou, téměř křehkou postavu, ale to mu nezabránilo napadnout Kagana baseballovou pálkou. Bylo mu asi dvanáct, nosil brýle a měl rozcuchané vlasy, světlé jako jeho matka. Když mluvil o rozbitých telefonech, zrudly mu tváře.
Baseballová pálka, napadlo Kagana znenadání. Pořád ji drží? S úlevou zaregistroval, že hoch opřel zbraň o kredenc. Nechápal, proč na něj chlapec zaútočil, ale na otázky teď nebyl čas.
Omámený únavou a ztrátou krve se posadil a vzpomněl si na ukrytý mikrofon. Ženina nebo hochova slova by mohla Andrejovi prozradit, kde se skrývá. Předstíral, že si masíruje namožené svaly, a nenápadně sáhl pod bundu a vypnul vysílačku. Vůbec poprvé od chvíle, kdy se zmocnil dítěte, měl volné ruce.
Vlevo nad kuchyňskou výlevkou spatřil malé okno.
„Prosím vás.“ Snažil se potlačit přízvuk, který si v posledním roce osvojil, aby jeho hlas připomínal rodilého Američana. „Musíte zatáhnout závěs na tom okně a zhasnout.“
Miminko v ženině náručí se znovu rozplakalo a křečovitě kopalo.
„Udělejte to,“ naléhal Kagan. „Zhasněte.“
Matka a syn ustoupili, jako kdyby se báli, že zraněný zešílel.
„Vždyť vidíte, jak jsem zesláblý. Nemůžu vám nijak ublížit.“
„Ublížit?“ Žena se zachvě…
