ČÁST ČTVRTÁ
DÍTĚ MÍRU
Cole, vlez si za televizní skříňku! A vy, Mere– dith, odneste dítě do prádelny!“
Dětský křik neustával. Kagan sklouzl z koženého křesla a sevřel pistoli oběma rukama, nedbaje bolesti ve zraněné paži. Ačkoliv si uvědomoval absurditu té představy, instinkty mu napovídaly, že dítě mu chce něco sdělit, že křičí, aby ho varovalo. Nepřežil by tak dlouho, kdyby na své instinkty nespoléhal, a právě teď bimbaly jako poplašné zvony.
Andrej zaútočí zepředu, připomněl si. Pokusí se odvést mou pozornost a ostatní mě napadnou ze stran. Jeho obvyklá metoda. Stejnou použil v hotelu. Ví, že budu něco podobného očekávat, ale v tomto prostředí je to ta nejlepší taktika.
Nicméně když hleděl do husté chumelenice a k sotva rozeznatelnému kojotímu plotu, neviděl, že by se k domku někdo blížil.
Třeba si to jenom představuju, pomyslel si. Možná tady vůbec nejsou.
Bylo mu však jasné, že pokud dům pozorují, jistě teď slyší dítě. Křičelo tak hlasitě, že Kaganovi zaléhalo v uších.
Neuslyším, že nepřátelé pronikají dovnitř.
Jekot skončil tak náhle, jako začal.
Kagan zaslechl škrabavý zvuk. Způsobila ho Mere– dith, která zoufale táhla proutěný koš do stínů prádelny, kde se pokusí ukrýt dítě za pračku a sušičku.
Dům nepřirozeně ztichl.
Asi jsem podlehl nervozitě, říkal si Kagan, ačkoliv tomu sám nevěřil. To maličké pláče nejspíš proto, že potřebuje vyměnit plínku.
Vtom však zahlédl pohyb, jak se otevřela a zase zavřela branka a z chumelenice se vynořil člověk.
Pozvedl zbraň, reflexivně vyrovnal zátěž tlumiče a namířil. Copak si Andrej myslí, že ho skryje padající snílt? Mohl bych ho zastřelit. A potom by zbyli jenom…
V odlesku světla nad předními dveřmi odrážejícího se od sněhu však spatřil, že muž má na sobě světle šedý kabát, ne černou lyžařskou bundu, a na hlavě místo Andrejovy hlídačské čepice čepici se štítkem a klapkami na uši. Byl přibližně stejně vysoký jako Rus, ale hubený a chyběla mu Andrejova široká ramena. Když se přiblížil, Kagan rozeznal pod nosem knírek.
„Meredith?“
„Ano?“
„Pojďte honem do obýváku. Nosí váš manžel knír? Není to on?“
Zaslechl kroky na kamenných dlaždicích, jak přibíhala tmou. Ani teď jí nemusel připomínat, že se má přikrčit.
„Já…“ Vyhlédla z okna a zatajila dech. „Ano. Je to Ted.“
Přední dveře se nacházely vpravo od okna. Kagan se přesunul doleva a držel se pořád v hlubokém stínu. Přiblížil se těsně k oknu a vyhlédl před dům. Neviděl samozřejmě celou čelní stěnu, ale dost na to, aby se odhodlal k riskantnímu manévru.
Uhel, pod kterým Ted směřoval k domku, by jej dovedl k postranním dveřím. Kagan si nepřál, aby jimi vstoupil, protože tím směrem nevedla žádná okna a on neměl možnost zjistit, zda se tam někdo neskrývá, připravený vtrhnout za Tedem dovnitř.
„Meredith, otevřete prosím přední dveře a řekněte mu, ať jde dál.“
Zadívala se na něj a Kagan i v temnotě viděl, jak má oteklou tvář a napuchlé rty.
„Už vás neuhodí. Slibuju.“
Meredith přikývla a přestala váhat. Otočila kolečkem zámku a otevřela dveře. Dopadly na ni paprsky vnějšího světla a do pokoje zavanul ledový chlad.
„Pojď dovnitř, Tede,“ zavolala. „Tudy.“
„Meredith?“ Hlas zněl nejistě, možná doznívajícím účinkem alkoholu. „Co je to tady za otisky? Sníh je skoro zavál, ale vypadají, že vedou k domu. Přišel někdo, když jsem byl pryč?“
„Pojď dovnitř,“ vyzvala ho Meredith pevně.
„A před okamžikem se mi zdálo, že slyším plakat dítě.“
„Tede, pro boha svátého, je zima. Pojď sem, ať můžu zavřít.“
Brody zamířil ke dveřím.
„Meredith, na kolenou tě prosím, odpusť mi, že jsem tě uhodil,“ žadonil. „Byla to ta nejhorší věc, kterou jsem mohl v životě provést. Udělám cokoliv, abych svou chybu napravil. Nedokážu ani vyslovit, jak je mi to líto.“
Do pokoje padal sníh.
Ted vešel; předcházel ho stín vržený vánočním osvětlením nade dveřmi. „Komu patří ty stopy venku?“
Meredith za ním rychle zabouchla a zamkla dveře.
Kagan Tedovi podrazil nohy, srazil ho břichem dolů na podlahu a přitiskl mu pistoli k zátylku. „Složte ruce za krkem,“ sykl důrazně.
„Co to má znamenat? To je zbraň?“
„Dejte si ruce za hlavu a propleťte prsty.“
„Kdo sakra…“
Kagan sevřel hrst Tedových vlasů a ťukl mu obličejem o kamennou podlahu.
„Auuu!“
„Dělejte, co vám říkám. Meredith, vy se dívejte oknem před dům.“
Žena zaujala jeho místo na křesle.
Ted rozklepaný strachem poslechl rozkaz – spojil ruce za krkem a propletl prsty. Z úst mu byla slabě cítit whisky, ale neblekotal jako opilý a Kagan usoudil, že v posledních hodinách žádný alkohol nepil.
„Co se tady ke všem čertům děje?“
„Dávejte pozor, co mi odpovíte,“ přikázal Kagan. „Je tam venku někdo?“
„Jak to myslíte, kdo by…“
Kagan mu udeřil čelem o podlahu, tentokrát silněji.
„Hej! To bolí!“
„O to mi právě jde, Tede. Kdo je venku?“
„Pro smilování boží, je Štědrý večer. Venku je spousta lidí.“
„V uličce?“
„Ne, na Canyon Road.“
„Já se vás ptal na uličku.“
„Je opuštěná. Tak daleko od Canyon Road už není žádná výzdoba. Proč by sem někdo chodil? A kdo sakra jste?“
„Nehýbejte se.“
Kagan s pistolí přitisknutou na Tedův zátylek nedbal bolesti a zraněnou levou rukou zajatce prohledal. Začal u pravého kotníku, postupoval přes nohu vzhůru a prohmatal mu boky a rozkrok.
„Nechte toho!“ ohradil se Brody.
Kagan ho ignoroval. Zkontroloval levou nohu a zbytek těla. Nenašel žádnou zbraň. Nahmatal peněženku, ale hledal něco jiného.
„Kde máte mobilní telefon?“ Kdyby získal mobil, mohl by si přivolat pomoc. „Odcházel jste odsud se dvěma. Se svým a Meredithiným.“
„Jak to víte? A co je vám vlastně do toho?“
„Kde jsou?“
„Ukradli mi je.“
„Cože?“
„Na Canyon Road,“ odpověděl Ted. „Někdo do mě v davu narazil a hned šel dál, ani se neomluvil. Teprve po chvíli mi došlo, že mám kabát nějak lehčí. Prohledal jsem si kapsy a oba mobily zmizely.“
„Někdo vám sebral dva mobilní telefony a nechal vám peněženku?“
„Telefony jsem měl v kabátu, kam se k nim zloděj snadno dostal, kdežto peněženku nosím v zadní kapse kalhot. Meredith, co je to za chlapa? Jak se dostal do domu?“
„Držte zobák, dokud se nerozhodnu, jestli vám můžu věřit, nebo ne,“ okřikl ho Kagan.
„Proč byste mi neměl věřit? Nevím, kdo jste, kámo, ale tohle je mezi mnou a mou ženou, jasné?“
Instinkty Kaganovi napovídaly, ať nechá Teda mluvit, protože by náhodou mohl říct něco užitečného.
Brody se prosebně zadíval na manželku.
„Přísahám, Meredith, že jsem v životě ničeho víc nelitoval. Nevím, co ten chlap chce, ale společně se s ním dokážeme vypořádat. Nic ale nevyřešíme, pokud mi neodpustíš. Když jsem odešel z domu, chodil jsem nazdařbůh ulicemi. Cítil jsem se tak mizerně, že bych na Canyon Road skočil pod náklaďák, kdyby ulice nebyla pro auta uzavřená.“
„Můžete se zvednout na všechny čtyři,“ řekl mu Kagan.
„Všichni se bavili, poslouchali koledy a prohlíželi si vánoční osvětlení, jenom já se chtěl zabít.“ Tedův hlas zněl napjatě, když se rozhlížel po ztemnělém obývacím pokoji. „Nevím, proč jsem si toho všiml, ale na jedné staré cihlové budově visel domovní znak s nápisem Přátelé. Připadlo mi to jako znamení…“
„Klekněte si,“ přerušil ho Kagan, „a strčte ruce do kapes kabátu.“
Ted poslechl. Posunul kolena, uvolnil zpod nich cípy kabátu a nejistě vsunul ruce do kapes. A celou dobu mluvil.
„Jen pomysli, Meredith. Jediná noc v roce, kdy jsem rozhodně potřeboval přítele, aby mě podržel, a uvidím takový nápis.“
Kagan se držel v zadní části obývacího pokoje stranou od okna. „Můžete vstát.“
Ted se ve tmě neohrabaně postavil a kvůli rukám v kapsách kabátu málem ztratil rovnováhu. Nervozita mu zřejmě nedovolila zmlknout.
„Vešel jsem do toho domu. Uvnitř seděli lidé na lavicích rozmístěných podél bočních stěn velké místnosti. Všichni mlčeli a měli sklopené hlavy. Nechápal jsem, dokud jsem si nevšiml plakety na zdi. Stálo na ní Křesťanská společnost přátel.“
Brody se odmlčel a znovu se rozhlédl po obývacím pokoji.
„Byli to kvakeři, Meredith. Vzpomněl jsem si, že jsem nedávno četl v novinách, že mají modlitebnu na Canyon Road. Ti lidé se sklopenými hlavami se modlili. Posadil jsem se na lavici a uvědomil jsem si, že už uplynuly roky, co jsem se naposled modlil. Už jsem skoro zapomněl, jak se to dělá, a Bůh je mi svědkem, že se mám hodně za co modlit. Za tebe. Za syna. Za to, abych našel sílu přestat pít.“
Ted se neustále rozhlížel po místnosti. Kagan by nedokázal říct, co konkrétně mu vadí, ale jeho chování jej ještě více zneklidnilo.
„Po chvíli zvedli hlavu a začali rozmlouvat mezi se– bou. Měli tak klidné hlasy! A jejich obličeje jako by zářily Dívali se na mě, jako bych byl ta nejvítanější návštěva, a jeden z nich mi přinesl šálek kávy. Nevy– zvídali, ale věděl jsem, že chápou bolest, kterou jsem cítil.
Seděl jsem tam několik hodin, Meredith, a čekal jsem, až vystřízlivím natolik, že se budu moci vrátit domů. Pořád jsem si kladl otázku, kam se můj život ubírá a jak ubližuju tobě a Colemu a… Cole? Kde jsi, chlapče? Jsi v pořádku?“
„Tady,“ ozval se hochův tlumený hlas z rohu obývacího pokoje.
„Za televizní skříňkou? Co tam proboha děláš?“
„Schovávám se.“
„Před čím? Ublížil ti ten chlap? Jestli ano…“
„Ne,“ přerušila ho Meredith vehementně. „Nic nám neudělal.“
„Tak mi někdo konečně řekněte, co se tady děje.“
„Sledovali mě tři muži,“ vysvětlil Kagan.
„Sledovali vás? O čem to mluvíte?“
„Sklapněte a poslouchejte. Jsou vysocí. Urostlí. Kolem čtyřicítky. Vypadají jako ostří hoši. Jeden z nich má obličej jakoby vytesaný ze starého dřeva. Husté obočí. Jizva na levé tváři. Silná brada. Víte jistě, že jste venku nikoho takového neviděl?“
„Říkám vám, že ulička je prázdná. Co jsem opustil dav na Canyon Road, nepotkal jsem živou duši. Hele, nemohl byste odložit tu pistoli? Znervózňuje mě.“
„Tak to má být. Držte ruce v kapsách.“
„Je tu tma. Nevidím vám do tváře. Rozsviť, Meredith.“
„Ne,“ odsekl Kagan stroze.
„Sledovali vás tři muži? Co po vás chtějí?“ Ted zmlkl, jako kdyby o něčem přemýšlel. „Vím určitě, že jsem slyšel plakat malé děcko. Kde je?“
Ustoupil hlouběji do obývacího pokoje a nahlédl do chodby, nejdřív vlevo, pak vpravo. „Proč tady leží na zemi ty vytahané šuplíky?“
Kagan ho následoval, a když Brody došel do kuchyně a natáhl se po vypínači, zadržel mu ruku.
Ted se znovu ozval, tentokrát hlasitěji. „Proč vaříte tu…“
„Vraťte se!“ Kagan dostrkal zajatce do obývacího pokoje.
Něco jej vážně znepokojovalo. Týkalo se to toho, co našel – nebo spíš nenašel –, když Teda prohledával. Žádná zbraň. Žádné překvapení. Peněženka, ale mobilní telefony nikde. Celkem přijatelné vysvětlení – mobily se kradou pořád. O Vánocích mívají kapsáři nejbohatší žně. Všude plno lidí, zmatek. Věci ve vnějších kapsách lze snadno odcizit v porovnání s peněženkou vzadu v kalhotách.
Ale zneklidňovalo jej něco jiného. Pochyby se nejasně vynořovaly v koutku mysli a on je nedokázal uchopit.
Něco tady chybělo.
Předmět, který nosí každý muž v kapse kalhot.
„Tede, kde máte klíče?“
„Cože?“
„Když jsem vás prohledával, nenašel jsem u vás klíče. Jak jste se chtěl dostat do domu?“
„Klíče? Neuvědomil jsem si…“ Znovu se odmlčel, jako by vzpomínal. „Myslím, že jsem byl tak opilý, že jsem je zapomněl doma.“
„Ne,“ namítla Meredith. „Měl jsi je v kapse. Chtěl sis vzít auto a já jsem tě přemlouvala, abys nikam nejezdil, že jsi na řízení příliš opilý. Tehdy jsi mě udeřil. Řekla jsem ti, že Canyon Road je uzavřená pro dopravu, a tys mě praštil podruhé. Ale počítám, že ti to nakonec došlo, protože jsi odešel pěšky, auto jsi nechal tady.“
„Už jsem ti řekl, že je mi to moc líto, Meredith. Budu to opakovat tak často, jak bude třeba. Nedokázal jsem jasně uvažovat. Mělas pravdu, když jsi mě přemlouvala, abych nesedal za volant. Už nikdy nevezmu sklenku do ruky a přísahám před Bohem, že tě už nikdy neuhodím.“
„Přestaňte to zamlouvat,“ napomenul ho Kagan. „Kde jsou ty klíče?“
Ted se potřetí odmlčel. „Určitě mi je ukradl ten kapsář a já jsem si toho v opilosti nevšiml.“
„Chcete mi namluvit, že se zloději podařilo vzít vám dva mobilní telefony a klíče, a přitom vám nechal peněženku?“
„Klíče jsem měl v kapse s těmi telefony. Ano, už si vzpomínám. Nemohlo být těžké mi je sebrat.“ Ted se odmlčel počtvrté a pak promluvil nepřirozeně hlasitě. „Vím, že jsem slyšel dětský pláč.“
„Proč mluvíte tak nahlas?“
Brody naklonil hlavu na stranu.
„Zdálo se mi, že vycházel… z kuchyně? Ne… Z prádelny.“
„Proč se v řeči pořád zastavujete?“
„Netuším, o čem mluvíte. Chci se prostě dozvědět, co se tady děje.“
„Mám z vás špatný pocit, Tede.“
„To děcko je v prádelně.“
„Velmi špatný pocit. Ti muži venku… Vy jste mě obelhal, že?“
„Proč bych vás měl…“
„Slíbili vám, že vás propustí i s manželkou a synem, že vám neublíží, když jim pomůžete?“
„Říkám vám, že tam nikdo není,“ protestoval Brody. Náhle roztřesený hlas posílil Kaganovo podezření.
Meredith se otočila od okna. „Pro boha svátého, Tede, lhal jsi nám?“
„Samozřejmě že ne.“
„Jsou tam? Pomáháš jim?“
„Nikomu nepomáhám,“ ohradil se Brody – až příliš rychle.
„Zpátky na kolena!“ rozkázal Kagan.
„Na kolena?“
„Pořád se odmlčujete, když mluvíte. Posloucháte někoho? Proč jste si nesundal tu čepici?“
Kagan podkopl Brodymu nohy a srazil ho do kleku, pak mu strhl čepici s klapkami. Prohledal pravé ucho, ale nic neobjevil.
„Přestaňte!“ Ted uhýbal a odvracel se.
Kagan ho popadl za levé ucho, natočil ho k sobě – a srdce mu vynechalo, když spatřil malou fazolku strčenou do zvukovodu.
Se zatajeným dechem sluchátko vytáhl. „Kde je mikrofon?“
„Jaký mikrofon?“
Kagan ho udeřil pažbou pistole ze strany do čela. „Ty blbče jeden pitoměj, dej mi ten zatracenej mikrofon!“
Brody zasténal a zvedl ruku k hlavě.
„Ten mikrofon!“ Kagan ho znovu praštil. „Kde je?“
„Mám ho pod límcem kabátu.“
Kagan mikrofon rychle nahmatal a uvolnil.
„Víte, kam jít, Meredith. Pospěšte si. Cole, tvůj otec jim prozradil, že se skrýváš za televizní skříňkou. Musíš si najít jiný úkryt.“
„Slíbili, že nám neublíží!“ protestoval Ted zvýšeným hlasem. „Svého syna bych nikdy nevystavil nebezpečí!“
„Právě to jste ale udělal!“
„Ne! Nezáleží mi na ničem jiném než na ochraně rodiny. Meredith, já jsem se opravdu snažil vám pomoct! Tobě a Coleovi. Pochop to, prosím tě!“
„Mlčte a dobře mě poslouchejte!“ okřikl ho Kagan. „Komu chcete věřit? Své ženě a synovi, kteří mi důvěřují, nebo těm třem zabijákům, kteří jsou schopní všeho, jenom aby se zmocnili toho dítěte? Zaručuju vám, že nás bez váhání postřílejí, jestli k tomu budou mít možnost. Ti za sebou nikdy svědky nenechávají.“
„Chtěl jsem jenom…“
„Pro smilování boží, zavřete už konečně zobák a pomozte své rodině!“
* * *
