V pasti (David Morrell)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Teď bych to mohla udělat, pomyslela si Meredith.

V šeru kuchyně, osvětlené pouze plamenem vařiče a zelenými číslicemi na displeji mikrovlnky, myslela na to, jak ten cizí chlap vložil do trouby dva kusy hliníkové fólie a tubu rychleschnoucího lepidla a natočil ji dvířky ke vchodu do místnosti. A před duševním zrakem stále viděla tu groteskní zbraň s dlouhou hlavní zastrčenou za opaskem.

Po těle jí přejel mráz.

V Tedově pracovně skřípaly nohy stolu. Cizinec z nějakého důvodu přestavoval nábytek. Chce zatarasit okno? napadlo ji. Dokud je zaneprázdněný, mám šanci. Můžu popadnout syna za ruku, vzít to mimino do náruče a utéct.

O tom člověku vůbec nic nevím. Třeba to dítě ukradl rodičům. A ti muži, co ho hledají, patří k policii. Co když ho postřelil právě policista?

Teď můžu utéct, opakovala si v duchu. Teď mám šanci.

Podívala se na dítě a představila si, jak odchází do obývacího pokoje a s prstem na rtech varuje syna, aby byl tiše. Rukou mu naznačí, aby ji následoval. Spěšně zvedne dítě z koše, otevře dveře a s Colem po boku vyběhne do noci.

Pochopitelně se nemohou zdržovat s oblékáním bund. Dítě si přitiskne k tělu a deka je snad ochrání před hustým sněžením. Nemůže riskovat zastávku u sousedů a prosit je o pomoc. Poskytla by tak cizinci čas, aby je dostihl. Spolu s Colem budou muset utíkat až mezi lidi na Canyon Road.

A tam budeme v bezpečí. Jenže doběhne Cole tak daleko? Co když nebudeme dost rychlí?

Uvažovala, zda po nich cizinec vystřelí, a zachvěla se při představě hrozné bolesti, až se jí kulka zaryje do zad. Ale možná neucítí vůbec nic, když ji střela okamžitě zabije.

Ne, usoudila nakonec. S určitostí věděla jedno – to dítě je pro toho člověka moc důležité. Poznala to podle způsobu, jak o něm mluvil, jak se na ně díval. Rozhodně by ho neohrozil střelbou.

Je tedy logické pokládat ho za únosce?

Z manželovy pracovny zaslechla další zvuky. Cizinec něco řezal. Ale co? Teď je ta nejvhodnější chvíle k útěku, blesklo jí hlavou, když řezání neustávalo.

Vykročila k obývacímu pokoji a chystala se přistoupit ke křeslu, z něhož Cole pozoroval uličku, pak si však vzpomněla, jak se na ni ten člověk podíval a řekl: „Už vás podruhé neudeří. Máte mé slovo.“ V jeho pevném pohledu, v uklidňujícím tónu hlasu, v odhodlaném výrazu tváře bylo něco, co Meredith přimělo uvěřit, že svůj slib myslí vážně.

„Copak nemáte ráda příjemná překvapení? Pomozte tomu děcku, a já vám slibuju, že vás Ted už nikdy neuhodí.“

Nežádal pomoc pro sebe, řekl: „Pomozte tomu děcku.“ Ne, ten člověk by nikdy neudělal nic, čím by dítě ohrozil. Meredith dospěla k závěru, že může utéct bez obav, že by po nich střílel.

Zvuky z pracovny teď připomínaly jemnou pilku.

Tohle je naše šance! pomyslela si.

Ale co když mluvil pravdu? Co když tam venku skutečně čekají muži schopní všeho, jen aby se toho dítěte zmocnili? Když vyběhneme z domu, můžeme na ně narazit. Takové riziko na sebe nevezmu, neohrozím synův život.

„Slibuju, že vás Ted už nikdy neuhodí.“

Věřila, že svůj slib myslel vážně, ale nakonec ji přesvědčilo něco jiného. Cole měl pravou nohu kratší a spousta dospělých jej kvůli tomu – zcela absurdně – pokládala za duševně méněcenného. Většinou ho přehlíželi a v jeho přítomnosti se tvářili, jako kdyby v místnosti vůbec nebyl. Ovšem cizinec se jejímu synovi díval do očí a mluvil s ním jako s mnohem starším hochem, skoro jako se sobě rovným. Pověřil ho důležitým úkolem hlídat, co se děje před domem, a poslouchat vysílačku. Respekt, s nímž se k němu choval, nenechal Meredith na pochybách – ten člověk udělá vše, co je v lidských silách, aby jejímu synovi nikdo neublížil.

* * *

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024