5
Amanda zvedla krvácejícíma rukama dveře na jednom konci, Ray na druhém a spojenými silami je odnášeli od přístřešku, který předchozího večera s Vivianinou pomocí vybudovala. Vzpomínala, jak se s ní dělila o vodu a nabádala ji, že pokud chtějí přežít, musí postupovat společně.
A teď je Viv mrtvá.
Otupělá bolestnou ztrátou vlekla s Rayem dveře k nádrži. Kolena se jí podlamovala, boty jí připadaly těžké jako z olova. Doslova šilhala hladem, ale odmítala poddat se slabosti. Před chvílí uslyšela další výstřel, ještě blíž, a pokud je to opravdu Frank, jak tvrdí Pán hry, nepřipustí, aby v ní viděl třtinu, která předčasně hází flintu do žita. Udělá všechno, aby mu pomohla, i kdyby měla padnout vysílením.
Málem se to stalo. Zakopla o kámen a už už se složila k zemi i s dveřmi, ale v poslední chvíli nabyla rovnováhu a vlekla se dál po stezce, kterou s Rayem v hlíně vyšlapali.
„Tohle by mělo stačit,“ utrousil pilot.
Sestupoval zády napřed po prknech položených přes bažinu a Amanda ho následovala drobnými krůčky, aby na šikmých deskách neuklouzla.
Konečně dosáhli rovnějšího úseku na dně vypuštěné nádrže. Položili dveře hranou do bláta a postavili je svisle, aby se Ray mohl protáhnout zpátky k Amandě. Prkna se pod nimi v bahně pohupovala a kolem nich se zvedal odporný pach hniloby a rozkladu. Zvedli dveře na desky, dotlačili je na konec provizorního chodníku a svrhli je na rozbředlé dno. Bláto vysoko vystříklo; sotva pět metrů daleko zasyčel had.
Dveře dopadly těsně vedle záhadného předmětu, z nějž viděli pouze okraj.
Deska pod nimi se zakymácela a museli se chytit za ruce, aby nespadli do bahna.
„Jsme moc těžcí.“ Amanda pokrčila kolena, aby snížila těžiště. „Nemůžeme oba stát na jednom prkně.“ Stoupla si na dveře. Poklesly, ale nepotopily se. „Jsem lehčí. Logika napovídá, abych se o to pokusila já.“
Ray ustoupil na vyšší desku.
Oba nyní měli pod nohama relativně pevnou oporu.
Amanda se otočila k hraně předmětu zarytého do dna. Sto dvacet krát devadesát centimetrů, uvnitř ohavně zapáchající břečka. „Pořád netuším, co to může být.“
Klekla si a opatrně nahlédla dovnitř, aby se ujistila, že na ni nezaútočí jedovatý had. „Co mám teď podle vás udělat? Vyhrabat ten sajrajt a podívat se, jestli je uvnitř něco ukryto?“
Vytáhla z kapsy rukavici, navlékla si ji na pravou ruku a po krátkém zaváhání ji ponořila do bláta. Nic nenahmatala a zabořila ruku hlouběji. Bahno jí stouplo k lokti a hrozilo, že se přes horní okraj nahrne do rukavice.
„Našla jste něco?“ zajímal se Ray.
„Akorát hromadu slizu.“ Pomalu, aby nespadla, se po kolenou přisunula blíže. „Moment!“ Prsty se dotkly něčeho tvrdého, zaobleného, s drsnými okraji. Sevřela to do dlaně chráněné rukavicí.
„Opatrně!“ varoval pilot. „Musíme počítat s léčkou. Není to něco ostrého?“
„Ne, připadá mi to jako…“
Napjala svaly a vytáhla předmět z úkrytu. Sací efekt bláta jí málem stáhl rukavici.
„Šutr,“ zabručela, když si objekt v dlani prohlédla. „Obyčejný šutr.“ Vtom si uvědomila, že zdánlivě bezvýznamné věci mohou být v této hře velmi důležité. Rozmáchla se a hodila kámen na břeh. „Nahmatala jsem tam spoustu dalších.“
„Třeba je pod nimi něco ukryto,“ naznačil Ray s nadějí v hlase.
„Jenže já nevím, jak se pod tu hromadu dostanu, abych to zjistila.“
Ray se podíval na hodinky. „Čtvrt na tři pryč. Zbývá nám necelých deset hodin. Promarnili jsme spoustu času.“ Svraštil obočí a zahleděl se k Amandě. „Podívejte se na ten okraj před sebou. Bláto na něm už zaschlo. Není do toho kovu pod ním něco vyryté?“
Amanda poslušně odhrnula schnoucí bahno. „Čísla!“ Chtěla do výkřiku vložit nadšení, ale ozvalo se jen chraptivé zakrákorání. „Dvě sady. Zeměpisná délka a šířka.“
„Mapové souřadnice,“ vydechl Ray.
Amanda čistila okraje na obou stranách. „Tatáž čísla. Vsadím se, že stejná jsou i na druhé straně, abychom si jich určitě všimli, ať už bychom se sem dostali odkudkoliv.“
„Přečtěte mi je.“ Pilot naprogramoval souřadnice do navigačního přístroje a podíval se na ručičku. „Ukazuje na zá…
