5
Chodba mu připadala delší než posledně. Když se blížil ke kanceláři, znovu zaslechl zuřivou střelbu. Zhluboka se nadechl a zaklepal. Žádná odpověď. Otevřel dveře.
Profesorka Grahamova seděla před monitorem a zuřivě pohybovala pákou ovladače. Temné kruhy pod očima měla ještě výraznější.
„Myslel jsem si, že jste ten joystick zlomila,“ poznamenal Balenger.
„Vždycky mám náhradní.“ Stárnoucí žena mačkala v rychlém sledu tlačítka a pak se zaškaredila na obrazovku. „Zatraceně, zase mě zlikvidovali.“
Balenger slyšel za okny sirény.
„Co se vám stalo?“ Profesorka Grahamova se k němu ohlédla. „Ty kalhoty…“
Balenger se podíval na nohavice a oklepal si špínu, které si prve nevšiml. „Narazil jsem na pár překážek.“
„A ten detektiv, co byl s vámi?“
Frank se snažil o neutrální tón. „Tytéž překážky.“
„Mají ty vaše překážky něco společného s tím pozdvižením venku?“
Balenger přikývl. „A se vším, o čem jsme mluvili. Jsem rád, že jste ještě tady.“ Nedodal, že kdyby ji nezastihl v pracovně, udělal by vše, co by bylo v jeho moci, aby zjistil, kde bydlí.
„Zůstala jsem, protože pominul účinek prášků.“
„Prášků?“
„Ty, co jsem polkla před chvílí, ještě nezačaly působit.“ Vrásky únavy v jejím obličeji jako by se prohloubily. „Nebudu vás nudit detaily.“
Balenger pochopil, proč se mu během předchozího rozhovoru zdálo, že mu stárne před očima. Podezření, že trpí vážnou chorobou, se ukázalo jako správné. „To je mi líto.“
Fatalisticky pokrčila rameny. „Když mě před lety jeden můj student poučil, že videohry prodlužují čas, současně mě dovedl k pochopení, že realita tam,“ ukázala na obrazovku, „je skutečnější než realita zde. Co vás přimělo k návratu? Nechci být nezdvořilá, ale ráda bych si tu hru pustila znovu.“
„Něco mě napadlo.“ Balenger se modlil, aby se nemýlil. „Jestliže mi Amandin únosce opravdu zanechává vodítka, pak musel vědět, že vás dříve či později vyhledám, abych si s vámi promluvil o Hrobce. Jste na ni expert. Uvědomil jsem si, že jste současně expert na počítačové hry.“
„Pouhý nadšenec. Skutečný odborník je onen student, o kterém jsem mluvila.“ Její tvář se napjala a pak povolila, jak pominul záchvat bolesti.
Balenger potlačil zklamání. „Udržuje s vámi kontakt?“
„Posílá e-maily a občas mi zatelefonuje. Znepokojilo ho, když jsem mu řekla o svých zdravotních problémech. Proto mi poslal nový počítač s nejmodernějším technickým vybavením pro hraní her. I s monitorem. Tak velký jsem v životě neměla.“
„Je velmi štědrý.“
„Může si to snadno dovolit. Proto jsem dar neodmítla.“
„Jak se jmenuje?“ Balenger se snažil otázku položit jakoby mimochodem.
„Jonathan Creed. Vidím, že vám to jméno něco říká.“
„Vůbec ne.“
„Ale zareagoval jste na ně.“
„Jen proto, že je neobvyklé.“
„Znají ho i lidé, kteří se počítačovým hrám nevěnují.“
„Jak to?“ Balenger nedokázal zakrýt dychtivé napětí.
„Ve světě videoher se hrstka lidí stala nepopiratelnými legendami. Buď proto, že navrhli a naprogramovali své hry tak geniálně, že tím nastavili neskutečně vysoký standard, nebo proto, že dokonale zvládli marketing. Například CliffyB. Jeho hra se jmenuje Unreal Tournament, Neskutečný turnaj.“
„Neskutečný? Pozoruhodný titul, když uvážím, co jste mi řekla o moci počítačových her přenést nás do jiné reality.“
„Potom je zde Shigeru Miyamoto, který vytvořil Super Mario Brothers. Byl první, kdo obdařil svého hrdinu charakterem a motivací. Mario postupuje podzemním bludištěm, bojuje s obludami a snaží se zachránit unesenou dívku.“
„Unesenou dívku?“ vydechl Balenger.
„Chápu, proč vás ta paralela tak zaráží.“
„Povězte mi něco víc o autorech počítačových her.“
„John Romero a John Cormack se zaměřili na vývoj 3D stříleček, podobných té, kterou jsem vám ukázala – hře Doom. Will Wright zase vytvořil takzvané hry na Boha.“
„Hry na Boha?“
„Například SimCity. Kreslená verze města se všemi jeho problémy, jako je znečištění životního prostředí, chátrající infrastruktura, chudoba, nezaměstnanost, slumy. Cílem hry je tyto potíže řešit a přivést město k rozkvě…
