Neznámá pravidla (David Morrell)

10

„To je on, ten parchant,“ ukázal Balenger na fotografii v zasklené vitríně. „Bez knírku a s tmavšími vlasy.“

Stál spolu s Ortegou před divadlem Playhouse na Bleecker Street v Greenwich Village. Celou předchozí hodinu obvolávali herecké agentury a svazy a ptali se, zda si někdo na sobotní odpoledne neobjednal skupinu pro představení na Východní devatenácté ulici.

Zanechali za zády dopravní ruch, vešli do malé, značně omšelé vstupní haly a zastavili se, aby se rozhlédli. Hned za dveřmi se nacházela pokladna, vlevo Balenger viděl skříň na kabáty, vpravo pultík bufetu. Koberec samá skvrna vypadal prošlapané, ačkoliv jeho větší část zakrývaly složené plachty, různé součásti skládacího lešení, plechovky s barvami, vědra a kartáče. Ve vzduchu se vznášel pach terpentýnu.

„Renovaci ten barák rozhodně potřeboval,“ konstatoval Ortega šeptem a zvedl pohled k vlhké skvrně na stropě.

„Staré budovy z duše nenávidím,“ poznamenal Balenger.

Za dvojitými dveřmi před nimi zněly nesrozumitelné, tlumené hlasy.

Ortega otevřel jedno křídlo a vstoupil. Za okamžik se vrátil a pokynul Balengerovi, aby ho následoval. Dveře se za nimi samy zavřely. Stáli v chodbičce, která klesala mezi řadami sedadel k jevišti osvětlenému reflektory. Za poodhrnutou oponou dvě dvojice, jedna mladá, druhá středního věku, držely v rukou scénáře a odříkávaly text. Před pódiem stál vysoký hubený muž a ukazovátkem naznačoval hercům, kam se přesunout.

Mladá žena, která z té dálky vypadala jako trpaslík, se zahleděla k horní části hlediště. „Už jsou tady,“ oznámila znělým hlasem.

Vysoký hubeňour se otočil k návštěvníkům. „Pojďte prosím dolů a připojte se k nám.“

Balenger se snažil potlačit vzrušení a soustředil se na zvuky kroků, které se nesly ozvěnou nad prázdnou chodbičkou. Z celého divadla čišela skleslá beznaděj, neobsazená stará sedadla jako by zoufale toužila po potlesku.

Ortega se představil a ukázal služební odznak. „Pana Balengera jistě znáte.“

Balenger rozhodně znal je. Vysoký hubený muž byl profesor Murdock, obě dvojice navštívily sobotní přednášku.

„Pamatuju si na vás,“ prohlásil dlouhán s ukazovátkem, „i na ženu, která vás doprovázela. Jmenovala se…“ Vzhlédl ke stropu a pátral v paměti. „Amanda Evertová.“

„A vy jste vystupoval jako Adrian Murdock, což je určitě falešné jméno.“

„Roland Perry,“ představil se. „Role profesora Murdocka mi byla přidělena.“

„Stalo se něco?“ zeptal se mladík na jevišti.

Ortega se obrátil na Perryho. „Do telefonu jste mi řekl, že si vaši skupinu někdo objednal na sobotu do toho domu na Východní devatenácté ulici.“

„Správně. Událost nám byla popsána jako umění performance.“ V Perryho hlase zněl náznak britského přízvuku. „Dostal jsem text projevu, který jsem měl přednést. Ostatní herci našeho divadla obdrželi instrukce, jak se chovat, a popis pana Balengera a jeho přítelkyně. Prý se jednalo o nějaký kanadský žertík. Během mého proslovu mělo obecenstvo postupně odcházet a nakonec jsem měl přestat mluvit. Obrazy se dál promítaly na plátno a já jsem ustoupil do stínu a vyšel z budovy. Pak se projektor vypnul a pan Balenger s partnerkou v sále osaměli.“

„Mně to moc jako žert nepřipadá,“ utrousil Ortega.

„Údajně to měl být překvapivý narozeninový večírek. Jakmile se pan Balenger a jeho přítelkyně ocitnou sami, jejich kamarádi schovaní nahoře sborově zapějí oslavnou píseň, snesou do sálu jídlo a pití a veselice může začít.“

Ortega mrkl na Balengera a zeptal se Perryho: „Kolik jste dostali zaplaceno?“

„Skupina jako celek dostala dva tisíce dolarů za hodinu práce. Vskutku vítaný příspěvek pro financování přestavby naší budovy.“

„Jak se s vámi klient spojil?“ zajímal se Balenger.

„Zavolala mi jistá žena a domluvila si se mnou schůzku přímo tady v divadle.“

„Uvedla nějaké jméno?“

„Karen Baileyová. Setkal jste se s ní na přednášce.“

„Měl jsem dojem, že patří k vaší skupině,“ poznamenal Balenger.

„Kdepak.“

„Máte na ni kontakt?“ zeptal se Ortega. „Adresu nebo aspoň podpis, na který bych se mohl podívat?“

„Bohužel ne. Nepokládal jsem za nutné o něj žádat. Jistě, dohoda byla poněkud neobvyklá, ale ty dvě tisícovky nemohly spadnout z nebe ve vhodnější chvíli. Děkovali jsme za ně bohu.“

„Co tady vlastně hledáte?“ zeptala se starší herečka. „Stalo se něco?“

„Nic, s čím byste si museli dělat starosti.“ Ortega podal Perrymu vizitku. „Dejte mi vědět, kdyby vám zase zavolala.“

„Karen Baileyová mi nechala jakousi fotokopii,“ prohlásil Perry nečekaně. „Požádala mě, abych ji předal panu Balengerovi, kdyby přišel do divadla.“

„Fotokopii?“ zamračil se Balenger. „Čeho?“

„Uložil jsem si ji do aktovky.“ Perry si zasunul ukazovátko do podpaždí, zamířil k sedadlu, na němž ležela odřená plátěná taška, a začal se v ní přehrabovat. „Tady je.“ Podal Balengerovi přeložený list papíru.

„Moment,“ zarazil ho Ortega. Vytáhl z kapes sportovního kabátu latexové rukavice, navlékl si je a otevřel složený list.

Balenger stál vedle něho a nakukoval mu přes rameno. Kopie, po níž se táhly pruhy způsobené znečištěným válcem kopírky, zobrazovala stránku knihy, na níž bylo zakryto vše kromě jediného odstavce a vybledlého otisku razítka: NYVK, ODDĚLENÍ HUMANITNÍCH A SOCIÁLNÍCH VĚD.

Ortega nahlas přečetl text.

„Blata jsou nádherný kus světa,“ řekl, rozhlížeje se po kraji, podobajícím se moři, tu klidnému s mírnými vlnkami, tu s mocnými zelenými vlnami, které byly na hřbetech korunovány místo bílou pěnou fantastickým krajkovím žuly. „Blata vás nikdy neomrzí. Nedovedete si představit úžasná tajemství, jež v sobě chovají. Jsou taková rozlehlá, pustá a tajuplná.“2

Balengerovi se z matoucí pasáže zatočila hlava. „Karen Baileyová vám dala tuhle kopii, abyste mi ji odevzdal, kdybych přišel do divadla?“ zeptal se režiséra nechápavě.

„Ano.“

„Sdělila vám důvod?“

„Ne. Předpokládal jsem, že jde o součást toho kanadského žertíku.“ Perry zaťukal ukazovátkem na podlahu. „V čem je problém? Proč nám neřeknete, co tady…“

„Cítím kouř,“ vyhrkl Balenger.