Kapitola 8.
Následujících šest měsíců uteklo Cassii rychle jako voda. Každý den dojížděla do Bradley College, tři odpoledne v týdnu pracovala v restauraci, aby mohla Nickovi platit za benzin, a snažila se dostat každý den na letiště co nejdřív, než zapadlo slunce.
Pomáhala tam s nejrůznějšími úkoly, ale většinu práce i letů vykonávala o víkendech. To byly její nejšťastnější dny. Nick ji dokonce vzal s sebou na několik letů s nákladem do Chicaga, Detroitu a Clevelandu.
Život seji nikdy předtím nezdál být tak pěkný. Jen se jí někdy zastesklo po Nickových tajných lekcích a po chvílích, které spolu trávili o samotě. Nick ji ale teď učil před zraky všech a létali z Patova letiště. Pat jí sice nikdy nic neřekl, ale bylo jasné, že umí ocenit její styl. Jednou dokonce soukromě přiznal Nickovi, že Cassie létá zatraceně dobře. Všechnu hlasitou chválu však věnoval Chrisovi, který se sice usilovně snažil, ale ve skutečnosti se ničím zvláštním nevyznamenával. Cassii to ale už netrápilo.
Teď měla všechno, po čem kdy toužila.
Problémy teď měla pouze se svým snoubencem, kterého vyděsilo, že jí otec nakonec ustoupil. Bobby se ovšem nemohl stavět proti Patovu rozhodnutí, jen Cassii neustále připomínal, že on její létání neschvaluje. Oona byla toho názoru, že pro Cassii je létání jen chvilkový rozmar a zase ji to přejde, časem o ně ztratí zájem a nakonec se s Bobby m vezmou a budou mít děti.
Největší zprávou toho jara bylo, že Hitler v březnu okupoval Rakousko. Poprvé si všichni začali dělat vážné starosti, zda se neblíží další světová válka, ale většina lidí stále věřila Rooseveltovi. Ten prohlásil, že žádná válka nebude, a i kdyby vypukla, Amerika do ní už nikdy znova nevstoupí. Jedné války bylo dost.
Amerika se z ní už poučila.
Nick si ale myslel, že situace je složitější. Četl hodně o Hitlerovi a nedůvěřoval mu. Navíc měl přátele, kteří šli přede dvěma lety jako dobrovolníci do Španělska a bojovali tam v občanské válce, a byl přesvědčený, že brzy celou Evropu zachvátí válečný oheň.
Nick si dokázal snadno představit Ameriku, jak znova vstupuje do války, i přes všechny Rooseveltovy sliby, že se bude držet stranou.
„Nemůžu uvěřit, že bychom znovu vstoupili do války. Ty ano, Nicku?“ zeptala se ho Cassie vážným tónem, když jednou skončili výcvik pro leteckou přehlídku.
„Já si to představit dovedu,“ odpověděl jí upřímně. „Myslím, že nakonec budeme muset. Hitler zajde příliš daleko a my se do toho budeme muset vložit a podpořit své spojence.“
„Tomu se dá jen těžko věřit,“ řekla Cassie. Ale ještě těžší pro ni bylo věřit tomu, že ji Pat skutečně dovolil zúčastnit se letecké přehlídky. Nick ho nakonec přesvědčil a Pat se nejvíc ze všeho bál, aby mu Cassie neudělala ostudu. Už se přesvědčil, že létá s velkou jistotou, má pevné ruce a absolvovala dobrý výcvik, ale co kdyby to všechno zkazila? Co když to tak strašně zkope, že se za ni bude muset stydět?
„Chris tě nezklame,“ konejšil ho Nick a Pat mu to naivně zbaštil. Nick si byl daleko jistější Cassii než Chrisem, ale to by si Patovi říci netroufl. Pat chtěl stále věřit tomu, že Chrise čeká skvělá letecká dráha, a nechtěl vidět, jak málo Chrise ve skutečnosti létání zajímá. A Chris před ním své skutečné pocity tajil, protože se mu bál říci plnou pravdu.
Když konečně nadešel ten velký den, všechno, co si Nick myslel a tušil, se ukázalo být přímo prorocké. Chris znovu získal cenu za výškový rekord, ale Cassie získala druhou cenu za rychlost a za rovný let a první cenu za závod v uzavřeném okruhu.
Když oznamovali vítěze jednotlivých soutěží. Pat nevěřil svým uším a Cassie taky ne. Dali se s Nickem radostí do tance jako malé děti, objímali se, líbali a vyráželi jásavé výkřiky. V místních novinách se objevily její fotografie: na prvním snímku byla samotná a na druhém se svým otcem. Ale Chris jí to v nejmenším nezáviděl. Věděl, jak je to pro ni důležité. Přímo tím žila. Pat stále nemohl věřit tomu, co Cassie dokázala. Nick se ale nedivil.
On to odjakživa předvídal. A také ho nepřekvapi…
