Kapitola 3.
Nick se vrátil do Good Hope ze západního pobřeží v neděli pozdě v noci, cestou ještě vykládal náklad a poštu v Detroitu a v Chicagu. V pondělí v šest ráno ale už zase seděl za svým pracovním stolem a vypadal odpočatě a energicky. Dnešní den byl rušný, přišly nabídky na uzavření nových smluv a stále přibývalo pošty i nákladů, které bylo třeba dopravovat na různá místa. Teď už pro ně pracovala spousta pilotů a měli i dost letadel, ale Nick si přesto často dobrovolně bral dlouhé a obtížné lety. Poskytovalo mu nesmírné uspokojení, když mohl s letadlem vzlétnout do noci, zvlášť za nepříznivého počasí. S Patem se báječně doplňovali, protože ten zase dovedl výborně organizovat provoz letiště a úřední část podniku. Také stále miloval létání, ale měl na něj teď méně času a svým způsobem i méně trpělivosti. Nesmírně ho rozčilovalo, když s nějakým letadlem nebylo něco v pořádku, když nastaly nějaké potíže, které způsobily zpoždění, nebo když nedodrželi přesně stanovený rozvrh.
Neměl trpělivost na různé dobírání a vtípky pilotů a nutil je, aby byli naprosto přesní a stoprocentně spolehliví, jinak už pro něj nikdy nesměli létat.
„Radši si dávej bacha, kamaráde,“ škádlíval ho občas Nick, „začínáš nebezpečně připomínat Rickenbackera.“
„Můžu být mnohem horší, Sticku. A ty taky,“ zavrčel Pat v odpověď a použil přitom starou Nickovu válečnou přezdívku. Nickovy válečné zážitky byly právě tak pestré jako Patovi. Jednou svedl nerozhodný boj se slavným německým leteckým esem Ernstem Udetem a dokázal se pak s letadlem vrátit, přestože bylo poškozené. Teď to ale už bylo všechno dávno za nimi. Nick vzpomínal na válku jen tehdy, když zápolil s nepřízní počasí nebo když přistával s porouchaným letadlem. Za těch sedmnáct let, co létal pro Pata, zažil několik opravdu nebezpečných chvílí, ale žádná z nich se nevyrovnala válečným dobrodružstvím.
Později toho odpoledne se Nickovi zrovna jedno z nich vybavilo, když pozorovali, jak od východu přichází bouře. Pověděl Patovi, na co právě vzpomíná. Za války jednou uvízl ve strašné bouři, a aby se dostal pod mraky, slétl tak nízko nad zem, že skoro poškrábal spodek letadla. Pat se při té vzpomínce zasmál, pořádně tehdy Nickovi vynadal za to, že letěl tak nízko, ale musel uznat, že se mu podařilo zachránit vlastní kůži i letadlo. Dva další muži se tehdy v té bouři ztratili a zahynuli.
„Měl jsem tenkrát pořádně nahnáno,“ přiznal se Nick teď, o dvě desetiletí později.
„Vzpomínám si, že když jsi vylezl z letadla, byl jsi trochu zelený.“ Společně pozorovali zlověstné černé mraky, jak se sbírají na východním obzoru. Nick byl ještě unavený po včerejším dlouhém letu ze západního pobřeží, ale chtěl dokončit práci na úředních dokladech a pak se teprve vrátit domů a vyspat se. Když zkontroloval stav několika letadel a vrátil se s Patem do kanceláře, povšiml si v dálce Chrise, jak mluví s Cassií. Zdáli se být zabráni do rozhovoru, takže si ho žádný z nich nevšiml. Netušil, co by si mohli povídat tak důležitého.
Nedělalo mu to ale starosti. Věděl, že tohle počasí bude Chris považovat za příliš nebezpečné, než aby chtěl teď vzlétnout a cvičit se v sólovém létání.
Když se Nick zase vrátil do kanceláře, Cassie a Chris se stále ještě dohadovali. Cassie křičela přes rachot leteckých motorů.
„Nebuď přece takovej srab! Vzlétneme a hned zase přistaneme, jen na pár minut! Ta bouřka přijde až za několik hodin. Ráno jsem poslouchala předpovědi počasí. Nebuď takovej zatracenej strašpytel, Chrisi!“
„Nechci letět, když počasí vypadá takhle, Cass. Vždyť můžeme letět zítra.“
„Ale já chci letět teď.“ Zdálo se, že temné mraky, které se jim už hnaly nad hlavami, jen zvyšují její nadšení. „Bude to zábavné.“
„Ne, nebude. A jestli budu riskovat s Jenny, táta se na mě opravdu rozzuří.“ Znal svého otce dobře a Cassie také.
„Nebuď takový trouba. Vždyť vůbec nic neriskujeme. Mraky jsou ještě bůhvíkde. Když teď poletíme, můžeme se vrátit za půl hodinky a budeme naprosto v bezpečí. Věř mi.“ Nešťastně se jí podíval do očí…
