Kapitola 4.
Tři dny po svém letu v bouřce, která prý nakonec přešla o šestnáct kilometrů dál u Blandinsville v tornádo, Cassie ráno vstala, vykonala všechny své drobné domácí povinnosti a chystala se k odchodu z domu. Matce řekla, že jde do knihovny a pak se sejde s jednou kamarádkou ze školy, která se na jaře vdala a teď čeká dítě. Potom se zastaví na letišti. Zabalila si do papírového sáčku jablko a sendvič, ze svých úspor si vzala dolar a uložila ho do kapsy. Nebyla si jistá, kolik stojí autobus, ale chtěla mít jistotu, že jí to bude na cestu do Prairie City stačit. S Nickem se dohodli, že se tam v poledne setkají. Když kráčela v žáru letního slunce ke stanici autobusu, litovala, že si nevzala klobouk. Věděla ale, že kdyby to udělala, v její matce by to vyvolalo podezření. Cassie totiž nikdy pokrývky hlavy nenosila.
Když kráčela na autobus, působila opravdu jen jako vytáhlá, štíhlá dívka, která si vyšla na návštěvu ke kamarádce. Vypadala na svůj věk, ale byla výjimečně půvabná. Byla dokonce hezčí, než bývala její matka, vyšší a štíhlejší, a měla velmi krásnou postavu. Cassie ale na svůj zevnějšek nikdy nemyslela. Vzhled, to bylo něco, čím se zabývaly ostatní dívky, které neměly v hlavě nic jiného, nebo dívky jako její sestry, které se toužily vdát a mít děti. Cassie si také přála mít někdy v budoucnosti děti, nebo si to tak aspoň představovala, ale ještě předtím by chtěla dělat spoustu jiných věcí, které jí ale pravděpodobně nikdy nebudou dopřány, jako například létání a s ním všechno vzrušení a svoboda, které poskytovalo. Cassie ráda četla příběhy pilotek a zhltala všechno co bylo dostupné o Amelii Earhartové a Jackii Cochranové. Četla Lindberghovu knihu My o jeho sólovém letu přes Atlantik v roce 1927, a před rokem, hned když vyšla, knihu jeho ženy Severně od Orientu, i knihu Earhartové Je to zábava.
Všechny ty ženy letkyně byly jejími vzory. Často přemýšlela o tom, proč tyto ženy mohou dělat to, o čem ona smí jenom snít.
Ale možná že teď, když jí bude Nick pomáhat… možná že přece jen… kdyby jen směla létat… kdyby směla vzlétnout tak, jako to dělávala s Chrisem, a vznášet se na obloze po celý život… Byla tak ponořená v myšlenkách, že si skoro nevšimla, že autobus odjíždí a musela ho dobíhat. Cítila úlevu, když zjistila, že ve starém autobuse nejede žádný její známý. Pětačtyřicetiminutová jízda do Prairie City proběhla bez zvláštních příhod. Lístek stál jen patnáct centů a Cassie celou cestu strávila sněním o svých nadcházejících lekcích létání.
Když vystoupila z autobusu, čekala ji ještě dlouhá cesta na místní malé letiště, ale Nick jí podrobně vysvětlil, kudy má jít.
Myslel si, že ji někdo kus cesty sveze. Vůbec ho nenapadlo, že Cassie půjde poslední čtyři kilometry pěšky, a když dorazila, byla celá uhřátá, zpocená a zaprášená. Nick tu klidně seděl na velkém balvanu a upíjel limonádu. Na konci opuštěné letové dráhy stála připravená Jenny. Široko daleko Cassie nikoho neviděla, byli tu jen sami dva. Tuto runway občas používala práškovací letadla, ale přestože se užívala zřídka, byla v dobrém stavu. Nick věděl, že je to dokonalé místo pro jejich lekce.
„Jsi v pořádku?“ změřil si ji téměř otcovsky, když si odhrnula ohnivé vlasy z obličeje. Slunce stále pálilo. „Vypadáš hrozně uhřátě. Napij se.“ Podal jí limonádu a s obdivem pozoroval, jak pije. Měla dlouhý, půvabný krk a hedvábná pokožka jejího hrdla připomínala jemně narůžovělý mramor. Byla to nápadně krásná dívka a v poslední době si v některých chvílích skoro přál, aby nebyla Patová dcera. Připomněl si ale hned, že by to stejně k ničemu dobrému nevedlo -, jemu je pětatřicet a jí sedmnáct. A stejně by nebylo správné, aby muž jeho věku sváděl tak mladou dívku. Byly ale okamžiky, kdy byl téměř v pokušení to udělat. „Co jsi dělala, ty blázne?“ zeptal se jí a uvolnil tak napětí, které mezi nimi na chvilku vzniklo. Bylo to zvláštní, že tady byli jen sami dva, na výpravě za tajným posláním. „To jsi šla pěšky celou cestu z Good Hope?“
„To ne,“ usmála se na něj a z…
