3.
Den po odjezdu Petera Bakera do Londýna přivedl Roger obě děti do hotelu. V obličeji mu přitom seděl výraz neskrývané úlevy. Já mezitím stihla zajít do Rodinova muzea a navštívila jsem každičký butik na levém břehu, kde jsem si nakoupila spoustu šatů, o kterém jsem neměla představu, k čemu mi bude dobré. Všechno to vypadalo sexy a mladistvě a přiléhavě a budilo to ve mně značné rozpaky, ale nakonec jsem usoudila, že když se v tom oblečení nebudu cítit dobře, vždycky ho můžu přenechat Heleně nebo Charlottě, až bude trochu dospělejší.
Děti vypadaly báječně. Charlotte měla místo zeleného laku na nehty světle růžový a spokojila se s druhou dírkou v uchu, což zřejmě její touhu po sebemrzačení ukojilo, aspoň prozatím. Roger se zdál vyčerpaný. Taktak že mě stačil pozdravit a už zase vystřelil ze dveří. S chabým zamáváním zahučel, že se musí vrátit k Heleně. Dělá nějaké nákupy u Galliana a on tam s ní má schůzku.
Během třinácti let našeho manželství se mnou nebyl nakupovat ani jedinkrát. Nikdy. Helena ho podle všeho dokázala přimět k výkonům, o kterých se mi v životě nesnilo.
„Táta je cvok!“ oznámil mi Sam a vrhl se do křesla s tyčinkou Mars v ruce. V hotelu Plaza Athanée, kde se Roger s Helenou ubytovali do zítřka, než se vydají do Florencie, za ni zaplatili dva dolary.
„Ale houby, není,“ opravila to tvrzení Charlotte a systematicky se přitom probírala přírůstky v mém šatníku. Se zájmem studovala bílou minisukni s průhlednou halenkou, jež měla našité dvě kapsy z bílé džínoviny právě tam, kde to bylo akutně nutné. „Je hajzl. Snad nemáš v plánu tohle nosit, nebo snad jo?“ Sklouzla po mně pohrdavým pohledem. Vítej zpátky, Charlotte.
„Možná budu, zato ty ne, a děkuju za optání,“ odpověděla jsem celá šťastná, že ji mám po tom dlouhém měsíci zase u sebe. Ta druhá dírka v uchu nebyla skoro vidět a náušnice v ní byla mrňavá. „Takhle bys o svém otci mluvit neměla,“ napomenula jsem ji a pokusila jsem se o káravý výraz, jenže Charlottu jsem neošálila.
„Vždyť ty si to o něm myslíš taky! A Helena je pořád stejná couřička. Celou tu dobu, co jsme byli na jihu Francie, chodila nahoře bez a táta se z toho moh pominout,“ svěřovala se mi s širokánským úsměvem. „Jednou sbalila u bazénu dokonce hned dva maníky najednou a táta prohlásil, že za rok pojedou na Aljašku.“
„Budeme muset ject s nima?“ Sam vypadal ustaraně.
„Tohle spolu probereme později, Same.“ Byla to jedna z mých předem připravených odpovědí a v dané chvíli zřejmě splnila účel.
Sam dobaštil čokoládovou tyčinku, aniž by opatlal nábytek -- hotový zázrak -- a pak jsme si na odpoledne vyrazili do města.
Vzala jsem je na všechna místa, která by se jim podle mého soudu mohla líbit, a taky jsem se nespletla. Když jsme pak zamířili k Deux Magots, vzpomněla jsem si na Petera Bakera a v duchu jsem si položila otázku, jestli mi opravdu někdy zavolá. Trošku jsem doufala, že ne. Zbláznit se znovu do mužského by bylo příliš bolestné. Cípečkem mysli jsem však nepřestávala doufat, že se skutečně ozve.
„A co ty?“ zeptala se mě Charlotte přesně v tom okamžiku, kdy jsem si vybavovala, jak Peter vypadal, když jsem ho spatřila poprvé, zabraného do četby Herald Tribune. „Seznámila ses s někým, než jsme se ti vrátili? Třeba s nějakým hezkým Francouzem?“ Třináctileté dívenky mají vyvinuté mimosmyslové vnímání na úrovni vyspělé marťanské civilizace.
„Proč by mamka měla stát zrovna o Francouze?“ Sam se tvářil mírně zmateně, ale v nejmenším ho nezajímalo, že Charlotte má v úmyslu podrobit mě křížovému výslechu. Nasadila jsem neurčitý výraz. Po pravdě řečeno, nemohla jsem s čistým svědomím tvrdit, že ne.
Tedy, že jsem se neseznámila s Francouzem, to byl fakt. Zato jsem potkala Petera Bakera, ať už je to kdo chce. Ale nic jsem neprovedla. Neměla jsem se k čemu přiznávat. Nepolíbil mě.
Nemilovali jsme se spolu. Strávili jsme spolu den. O panenství jsme v Paříži rozhodně nepřišla.
„Ne,“ odvětila jsem vážně. „Jen jsem čekala na vás dva,“ dodala jsem nevinně, což byla nakonec skoro pravda. Neměla j…
