5.
V půl jedenácté byly už obě děti v posteli a spaly a Peter seděl v mé ložnici, něžně se na mě usmíval a svlékal si košili.
„To přece nemůžeš. Co kdyby se děti probudily? Ne, Petere, vážně tady nemůžeš přespat,“ žadonila jsem se slzami na krajíčku.
„Dětem jsem řekl, že v mém bytě probíhají opravy a že tys byla tak hodná, že jsi mi na pár týdnů dovolila přespávat v pokoji pro hosty. Nezdálo se mi, že by proti tomu měly námitky, a Sam mi dokonce nabídl, že s ním můžu spát v pokojíčku.“
„Co se to s námi proboha děje? A s tebou?“ Ať už to ale bylo cokoliv, očividně to fungovalo. Vůbec poprvé jsem měla pocit, že je Charlottě sympatický. Možná za to mohl ten úbor, možná ta večeře, kterou jim přichystal, možná to jeho chování, ale získal si je tím nejpříšernějším oblečením, jaké jsem kdy viděla, a chováním šílence. Dokonce se veřejně stěhoval do našeho pokoje pro hosty a nikdo nic nenamítal. Po pravdě, děti z toho byly nadšené.
Tiše zamkl dveře, a když vyklouzl z těch hnusných zelených kalhot, zdálo se mi, že to je opět ten můj starý známý Peter, ovšem pouze do chvíle, než jsem spatřila slipy ze zlatého lamé.
Tedy, otázka je, zda se tomu ještě dalo říkat slipy. Byly to totiž erotické pánské kalhotky složené jenom ze šňůrek a dvou trojúhelníčků a z té spousty zlata až přecházel zrak.
„Co je to?“ vybuchla jsem konečně smíchy. Dotáhl celou tu šarádu do nejzazších mezí a svým způsobem to bylo obdivuhodné. Jistě, bylo to potrhlé, ale vlastně to možná bylo legrační. Musela jsem uznat, že ke své roli přistupoval tvůrčím způsobem.
„No přece erotické prádlo,“ vysvětlil mi a to už jsem smíchy přímo řvala. Nevím sice, jestli za to mohlo jeho erotické prádlo nebo šampaňské, ale celá ta věc mi najednou připadala hystericky legrační.
„V životě by mě nenapadlo, že jsi schopný zrovna tohohle,“ zajíkala jsem se a po tvářích mi kanuly slzy smíchu. „Máš namouduši nemravný smysl pro humor. Odjakživa jsem tě považovala spíš za konzervativního.“ Vlastně se mi to docela líbilo. Když svlékl tu náhražku slipů a odhodil ji stranou, neubránila jsem se širokánskému úsměvu a přiznala jsem si, že mi připadá ještě neodolatelnější než jindy. „Jsi fantastický…“
Pak mi svlékl župan, opět zapálil svíčky, nalil mi poslední skleničku šampaňského a dokázal mi, že to je ten muž, kterého znám a miluju, a ještě něco navíc. Byl romantičtější, láskyplnější a smyslnější, než jak jsem ho dosud poznala, a prováděl se mnou věci, které jsem zatím znala jenom z literatury nebo ze snů. Jako kdyby ta potrhlá hra, kterou hrál se mnou celý večer, v něm rozpoutala zvláštní divokost, takže teď si nemohl pomoct. Když jsme si potom leželi vzájemně v náruči, neměla jsme vůči němu už jedinou námitku. Bylo to lepší než kdykoliv předtím a já si připadala krásně svobodná.
„Jak jsi říkal, že se jmenuješ?“ poškádlila jsem ho a ospale jsem se na něho usmála.
„Paul,“ pošeptal mi, opět mě políbil a tu zazvonil telefon.
„Miluju tě,“ šeptla jsem a sáhla jsem honem po sluchátku, aby zvonění neprobudilo děti. Byla téměř jedna hodina v noci.
„Tak co, jak se ti líbí moje malé překvapení?“ zeptal se mě důvěrně známý hlas a já se nechápavě rozhlédla kolem sebe. Byl to Peter. Ale nesmysl, Peter to být nemohl. Ležel v posteli vedle mě a lenivě mi přejížděl prstem po páteři, zatímco jsem poslouchala hlas ve sluchátku. „Chová se slušně? Nedovol mu žádné drzosti, Steph… Nebo budu žárlit!“ S vytřeštěnýma očima jsem lapala každé slovo. Obrátila jsem se k Peterovi s pocitem, že na mě mrtvolnou rukou sáhlo záhrobí. Chtěla jsem se ujistit, že je tu pořád ještě se mnou. Ale hlas v telefonu patřil jemu. Byl stejný jako ten jeho. Znala jsem ho dokonale. Že by šlo o nějakou chytrou nahrávku? Ale bylo by to vůbec možné?
„Kdo volá?“ zeptala jsem se se sípavě, jako by mě někdo rdousil.
„Tady je Peter. Copak Klon k tobě nedorazil?“ Podívala jsem se na Paula a pochopila jsem, že to všechno byla čistočistá pravda.
Peter je v Kalifornii. A Paul Klon leží v mé posteli a před pár minutami mě pomiloval j…
