16. kapitola
Charlie je vyzvedl v šest večer a odvezl je na večeři do restaurace Di Maio v Deerfieldu. Charlie a Francesca byli trochu zakřiknutí, ale Monique celou cestu do města živě vyprávěla.
Mluvila o svých kamarádech ze školy, o psu, po němž touží, o křečkovi, kterého jí maminka slíbila, že chce jít zítra bruslit a stěžovala si kvůli domácím úkolům.
„Ve Francii jsme měli daleko víc úkolů,“ uzavřela a nepřímo tak udělala narážku na jejich život v Paříži. Charlie úkosem pohlédl na Francesku. Dívala se z okénka.
„Možná by ses měla začít učit německy nebo čínsky nebo jak, abys nezahálela,“ škádlil ji. Monique se zašklebila. Podle ní jí dva jazyky stačí, přestože oběma mluví plynně. Pak se na něho šibalsky podívala.
„Mamka mluví italsky. Děda byl z Benátek.“ A podle Francesky stejný mizera jako její manžel, vzpomněl si Charlie na její slova. Nadhodili už všechna její „oblíbená“ témata. Zřejmě je čeká báječný večer. Ale Francesca na to nereagovala. „Mají tam plno lodí,“ vykládala Monique. Charlie takticky zavedl řeč jinam, když se jí zeptal, jakého chce psa. „Malinkýho a roztomilýho,“ pohotově odpověděla, asi to měla dopředu promyšlené. „Něco jako čivava.“
„Čivava?“ Zasmál se. „Ten je tak maličký, že by sis ho mohla splést s tím tvým křečkem.“ Monique se rozchechtala.
„To teda ne.“ Začal jí vyprávět o Gladysině psu, velkém irském setrovi, a navrhl jí, že by ji mohli navštívit. To se Monique zamlouvalo a Francesca se téměř usmála. Někdy byla tak vážná a smutná, že mu jí bylo líto. Alespoň Monique byla šťastná. To hodně vypovídalo o Francesčiných mateřských schopnostech a o tom, že ji miluje a celkem úspěšně ji dokázala ochránit před hrůzami, které prožily v Paříži.
Za pár minut dorazili v Deerfieldu.
V restauraci bylo rušno a veselo. Sotva si Monique sedla ke stolu, hned si poručila špagety a masové kuličky. Dospělým to trvalo o něco déle a nakonec si objednali capellini s bazalkou a rajčaty. Charlie objednal víno a všiml si, že Francesca mluví s číšníkem italsky. Zřejmě ho to potěšilo a Charlie je se zalíbením poslouchal.
„Tohle mám rád.“ Usmál se na ni. „Žila jste v Itálii?“
„Do svých devíti. Dokud byl otec naživu, mluvila jsem s ním jenom italsky. Ráda bych, aby se to naučila i Monique. Neškodí znát cizí jazyky.“ Jenže tady ve Státech to nebylo zas tak důležité.
„Třeba se jednou zase vrátí do Evropy,“ dodala Francesca, přestože v hloubi duše doufala, že ne. Pak na něho upřela tázavý pohled. Včera se o něm dozvědělo hodně, ale spíš o jeho manželství. „A co vy? Co budete dělat? Vrátíte se do Londýna?“
„Nevím. Jen jsem se tady zastavil cestou do Vermontu, kam jsem jel lyžovat. Pak jsem potkal Gladys Palmerovou, uviděl ten dům a zamiloval se do něj. Na rok jsem si ho najal, ale i kdybych odjel do Evropy, můžu sem jezdit na dovolenou. Ale je mi tady dobře, i když mám tak trochu pocity viny, že nepracuju. Nakonec se stejně zase vrátím k architektuře a doufám, že to bude v Londýně.“
„Proč?“ Po tom všem, co jí vyprávěl, ji to udivilo. Je to snad kvůli tomu, že chce pronásledovat svou ženu, nebo k tomu má jiné důvody? V očích měla tisíce otázek.
„Žiju tam,“ řekl pevně a pak se opravil. „Vlastně žil jsem. Před odjezdem jsem prodal dům.“ Jenže teď ani nevěděl, jestli tam má ještě práci. „Kromě toho Londýn zbožňuju,“ podotkl vzdorovitě.
Ale také miluje Carole. Možná navždycky. I po jejím sňatku se Simonem, ale to Francesce neřekl. Pomyšlení na to ho deprimovalo.
„Já mám taky ráda Paříž,“ pronesla tiše Francesca. „Ale nemohla jsem tam zůstat potom, co… Zkoušela jsem to. Ale nešlo to. Zbláznila bych se z toho. Pořád se bát, že ho někde za rohem potkám a budu ho nenávidět. Pokaždé, když jsem si pustila zprávy a viděla ho, jsem brečela, ale nedokázala je vypnout. Bylo to nenormální. Tak jsem odjela. Nedovedu si představit, že bych tam zase žila.“ Vzdychla a usmála se na něho nad talířem capellini.
„Zůstanete tady?“ Rád si s ní povídal. Byla to taková úleva s někým si promluvit a probrat věci, které ho trápí. Problé…
