17. kapitola
Francois de Pellerin dostál svému slibu a v srpnu se vrátil do Shelburnu. Hned šel navštívit Sarah. Když přijel, zrovna pracovala v zelinářské zahradě a neslyšela ho. Jako obvykle se k ní potichu přikradl a najednou se vedle ní objevil. Polekaně se otočila a podívala se na něho nejprve překvapeně, ale pak s očividnou radostí.
„Asi vám kolem krku uvážu zvoneček, jestli s tímhle nepřestanete.“ Pak si vzpomněla, že mu musí poděkovat za náhrdelník z medvědích drápů, nato lehce zčervenala a utřela si obličej do zástěry.
„Jak jste se měl?“ zeptala se a Francois se na ni usmál. Měla opálenou tvář a z havranních vlasů si spletla dlouhý cop až na záda, takže vypadala skoro jako indiánská squaw. Když kráčeli pomalu k jejímu domu, všiml si, že má stejně královské držení těla jako Plačící pěnkava. „Kde jste byl od té doby, co jsme se neviděli?“ zeptala se se zájmem, zatímco se zastavili u studny, aby nabrali vodu.
„Se svými bratry,“ odpověděl prostě. „V Kanadě, vyjenávat s Huróny.“ Nezmínil se, že byl v hlavním městě, kde se opět setkal s Washingtonem, aby prodiskutovali neustálé problémy s Miamii v Ohiu. Daleko víc se však zajímal o ni a o to, co dělá. Zdálo se, že v Shelburnu jen kvete. „Byla jste u posádky za plukovníkem Stockbridgem?“ zeptal se konverzačně, mezitímco mu nalila pohár studené vody a podala mu ho.
„Měla jsem moc práce, takže jsem se tam nedostala,“ odpověděla.
„V posledních třech týdnech jsme sázeli.“ Vysadili ve velkém množství rajčata, tykve a dýně a doufali, že budou mít do zimy dobrou sklizeň.
Dostala dopis od paní Stockbridgeové, ve kterém jí úpěnlivě žádá, aby odjela z Shelburnu a vrátila se do civilizace, a také dopis od Blakeových, v němž jí psali o všech událostech v Bostonu. Ale Sarah byla šťasnější tady a Francois to poznal. „Kam máte namířeno teď?“ zeptala se, když vešli do obývacího pokoje. Přece jen v něm bylo chladněji než venku, protože tuto část domu stínily jilmy. Muži, kteří pro ni dům postavili, ho velmi dobře navrhli a jí naprosto vyhovoval.
„Mám schůzku s plukovníkem Stockbridgem.“ Plukovníkovi stále dělali starosti dobrovolníci z Kentucky, kteří před rokem vyplenili a spálili několik vesnic Šóníů a pevnost, jež byla vybudována u Fort Washingtonu, čímž došlo k porušení několika smluv. Plukovník byl přesvědčený, že dojde k odvetě. Náčelník Modrý kabát se už pomstil tím, že překročil řeku Ohio do Kentucky a několikrát napadl tamější osadníky. Ale plukovník stejně jako Francois se obávali, že se konflikt ještě víc rozšíří. Francois v tomto duchu hovořil i na svém setkání s Washingtonem.
„Můžete tomu nějak zabránit?“ zajímala se Sarah.
„Teď už sotva. Modrý kabát má dojem, že jejich odplata nebyla přiměřená. Těžko se s ním jedná. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale nemá rád Irokéze o nic víc než bělochy.“ Poznal to na vlastní kůži při setkání, o němž referoval plukovníku Stockbridgeovi, když se tehdy poprvé setkal se Sarah. „Nezbývá nám než doufat, že ho to přestane bavit, až bude mít pocit, že za ztracené válečníky získal dost skalpů. Dalo by se tomu zabránit, kdyby začalo válčit víc kmenů, ale to si nikdo z nás nepřeje,“ vysvětloval jí klidně. Zdálo se, že má na věci rozumný názor a že sympatizuje s oběma stranami, ačkoli svou přízeň častěji projevoval Indiánům než bělochům. Indiáni trpěli daleko víc a podle Francoise v sobě měli víc cti.
„Není bebezpečné vyjednávat s Modrým kabátem?“ zeptala se Sarah znepokojeně. „Musí ve vás vidět spíš bělocha než Irokéze.“
„Myslím, že je mu to jedno. Nejsem Šóní. Už to stačí, aby se pořádně rozzlobil. Je to statečný válečník plný vzteku a bojového zápalu,“ pokračoval se zjevným respektem a jistou dávkou strachu, který byl oprávněný. Modrý kabát se nebál rozpoutat další indiánskou válku.
Ještě dlouho o tom debatovali, a když opět vyšli ven, vzduch se trochu ochladil. Sarah se ho zeptala, zda by s ní nešel k vodopádu. Byl to denní rituál, který nikdy nevynechala. Cestou k místu, kde voda kaskádovitě padala v celé své kráse a okázalo…
