12. kapitola
Druhý den, když se Charlie podíval z okna, opět sněžilo. Ani se nesnažil předstírat, že má dnes nějakou práci. Chtěl se co nejdřív začíst do Sařiných deníků a zjistit, co se s ní stalo, když vystoupila v Bostonu z lodi.
Na chvilku však zůstal stát u okna s malou knížkou vázanou v kůži a přemýšlel o Francesce. Zajímalo ho, jaká je, co ji vlastně přimělo vrátit se sem z Francie a proč bydlí právě v Shelburne Falls. Považoval městečko za zvláštní místo pro ženu, která kdysi vedla společenský život. Také by rád věděl, zda ji někdy pozná natolik, aby se jí na to zeptal. Vzápětí ji však pustil z hlavy, posadil se do svého jediného pohodlného křesla a zahloubal se do úhledného ozdobného písma. Během chvilky už nemyslel na nic než na Sarah.
Když Sarah přijela do Bostonu, bydlela v penzionu Ingersoll na rohu Court Street a Tremont Street. Dům byl poměrně velký, třípatrový a pohodlný. Doporučil jí ho kapitán MacCormack.
Mimochodem právě před týdnem v něm pobýval George Washington a připadal mu velmi příjemný.
Paní Ingersollová a její hospodyně byly překvapené, když se Sarah chtěla ubytovat pouze se dvěma zavazadly a bez ženského doprovodu. Sarah vysvětlila, že je vdova, že právě přijela z Anglie a její neteř na poslední chvíli onemocněla, takže nemohla cestovat s ní. U majitelky penzionu vzbudila svou historkou ihned soucit a vzápětí ji hospodyně odváděla nahoru do jejích pokojů.
Sarah dostala krásné apartmá sestávající z přijímacího salonu, provedeného v těžkém červeném brokátu, a přilehlé ložnice ve světle šedém saténu. Byl to slunný pokoj s výhledem na Scollay Square a v dálce bylo vidět přístav. Boston kypěl rušným životem.
Sarah ráda chodila na procházky, dívala se do obchodů a naslouchala hovoru lidí. Často zachytila irský nebo dobře známý anglický přízvuk. Většinou to byli vojáci, kupci a lidé, kteří přijeli z Evropy za prací. Na ulicích se nevyskytovalo příliš mnoho lidí jako ona a i přes její prostý oděv nebylo nejmenších pochyb, že je urozeného původu.
Stále měla obyčejné oblečení, které nosila na lodi, a klobouk už byl také obnošený, proto po několika dnech, kdy se jen rozhlížela kolem, požádala paní Ingersollovou, aby jí doporučila pár obchodů. Potřebovala si nechat ušít nějaké teplé šaty, protože bylo chladno a kromě pláště, do kterého ukryla své šperky, neměla nic vhodného na sebe.
Objevila malé krejčovství na Union Street a prohlédla si několik náčrtků, které jedna zákaznice vloni přivezla z Francie. Byla to velká dáma a většinu oblečení si nakupovala v Evropě, ale měla také pět dcer a švadlena pro ně návrhy okopírovala. Sarah se rovněž spokojila s napodobeninami. Objednala si šestero šatů a švadlena jí doporučila modistku, která by jí k nim zhotovila klobouky.
Oblečení, které Sarah viděla v Bostonu, bylo většinou daleko jednodušší oproti tomu, co se nosilo v Evropě, a mnohem prostší než to, do něhož se ženy odívaly ve Francii. Francouzky, jež poznala, se vždy strojily do skvostných šatů. Ale od té doby, co tam před čtyřmi měsíci začala revoluce, se o módu nikdo příliš nezajímal, protože bylo nutné starat se o důležitější věci. Sarah však pro zdejší život nepotřebovala žádné výstřelky. Chtěla střízlivé, účelné šaty, které budou praktické, budou vypadat decentně a budou se hodit k jejímu vdovskému stavu. V podstatě všechno, co si objednala u švadleny, bylo černé a trochu smutné.
Nedokázala však odolat jedné opravdu rozkošné sametové róbě.
Rozhodla se pro tmavomodrou barvu, téměř stejnou jako její oči.
Neměla představu, kam šaty bude nosit. Nikoho tady zatím nezná, ale v budoucnu se třeba s někým seznámí a navštíví nějaký ples nebo společenskou událost a nechtěla vypadat jako naprostá chudinka, takže si dopřála alespoň jeden malý přepych.
Švadlena jí slíbila, že vše bude hotové asi za týden dva, pouze o něco složitější modrá sametová toaleta bude až ke konci měsíce.
Sarah stačilo, že ostatní věci budu celkem brzy a cestou od švadleny se zastavila v bance. Vysvětlila jim svou situaci, že j…
