KAPITOLA 9
Kurtz došel v prudkém lijáku k rozlehlé cihlové vile, která stála jen pár bloků od Delaware Parku. Malcolm s Řezníkem ho pozorovali z Malcolmova žlutého SLK zaparkovaného se zataženou střechou půl bloku od místa, kde nechal Kurtz stát svého buicka. Malcolmovi neuniklo, jak byl Kurtz opatrný, jak se nejdřív jednou jen tak projel kolem, a než zastavil, několikrát se ujistil, že ho nikdo nesleduje. Jenže Malcolm s Řezníkem dorazili v předstihu, a když Kurtz míjel jejich auto, skrčili se. Díky lijáku byli v mercedesu mnohem nenápadnější, ale Malcolm i tak raději vypnul motor. Věděl, že přítomnost skrytého pozorovatele neprozradí nic rychleji než kouř u výfuku naprázdno předoucího vozu.
Řezník se na sedadle spolujezdce nepatrně ošil.
„Za chvíli, Řezníku, ty vole,“ usadil ho Malcolm. „Za chvíli.“
Účetních Kurtz za život sice mnoho nepoznal – jeden si ho kdysi najal kvůli rozvodovému řízení a několik dobrodružnějších týpků potkal v Attice, kde si zřejmě odpykávali některé z těch svých kravaťáckých zločinů –, nicméně paní Richardsonovou by na manželku účetního rozhodně netipoval. Spíš mu připomínala takové ty lepší lehké holky, které provozují živnost v luxusnějších hotelech u Niagarských vodopádů. Viděl Buella Richardsona na fotkách a slyšel jeho popis od Skaga. Účetní byl drobný, plešatý padesátník, který na svět civěl přes tlusté brýle jako krátkozraký, namyšlený sysel. Jeho manželce táhlo teprve na třicet, byla výrazně blonďatá, výrazně dobře stavěná a na pravděpodobnou vdovu – přinejmenším podle Kurtzova názoru – výrazně rozverná.
„Posaďte se, pane Kurtzi. Akorát s tou židlí, prosím vás, nehýbejte. Rozmístění nábytku je součástí atmosféry pokoje.“
„Samosebou,“ přikývl Kurtz, přestože neměl nejmenší ponětí, o čem to mluví. Buell Richardson měl dost peněz na to, aby si mohl dovolit vilu od Franka Lloyda Wrighta u Delaware Parku. „Ne tu vilu od Franka Lloyda Wrighta u Delaware Parku,“ sdělila mu Arlene, když mu domluvila schůzku. „Ne tu Darwina D. Martina. Tu druhou.“
„Jistě,“ odtušil Kurtz. Vilu Darwina D. Martina by sice nepoznal od obyčejného okálu, adresu ale našel snadno. Zatímco dům vypadal poměrně přitažlivě, pokud si tedy člověk potrpěl na cihly a spoustu převislých okapů, dřevěné židle u krbu byly vyložené zlo. Kurtz netušil, jestli je navrhl sám Frank Lloyd Wright, a ani v nejmenším ho to nezajímalo, bylo však zřejmé, že jejich tvůrce nebral ani základní ohled na stavbu lidského těla. Opěradlo bylo tvrdé a rovné jako žehlicí prkno a sedačka tak malá, že by se na ni nevešel ani zadek liliputána. Kurtze napadlo, že kdyby takhle vypadalo elektrické křeslo, odsouzenci by poslední vteřiny života věnovali reptání na to, jak se jim špatně sedí.
„Jste velice laskavá, že jste souhlasila s naším setkáním, paní Richardsonová.“
„Ráda jakkoli pomůžu vyšetřování, pane…“
„Kurtz.“
„Ano. Říkáte ale, že nejste od policie. Soukromý detektiv?“
„Detektiv, přesně tak, mladá paní,“ přikývl Kurtz. Když skutečně ještě býval soukromý detektiv, míval pro pohovory tohoto typu jeden slušný oblek a dvě ucházející kravaty. Dnes si v těch plátěných kalhotách a levné větrovce připadal trochu hloupě. Arlene mu sice věnovala jednu ze starých kravat po Alanovi, Kurtz byl však bohužel o pět centimetrů vyšší a o dvacet kilo objemnější než její zesnulý manžel, takže s obleky z tohoto zdroje se mohl rozloučit. Už se nemohl dočkat, až něco vydělá. Poté, co si pořídil obě pistole, věnoval Arlene tři stovky na nákup vybavení a zaplatil za jídlo a ubytování, mu zbývalo zhruba pětatřicet dolarů.
„Kdo další má zájem na nalezení Buella?“ zeptala se manželka účetního zkoumavě.
„Je mi líto, mladá paní, totožnost svého klienta nesmím odhalit. Mohu vás ale ujistit, že je to člověk, který přeje vašemu manželovi jen to nejlepší a chce pomoci s jeho hledáním.“
Paní Richardsonová přikývla. Vlasy měla stažené do komplikovaného drdolu a Kurtz si nemohl nepovšimnout volných blonďatých pramenů, které jí umně splývaly po dokonalé šíji. „Můžete mi ř…
