Hvězdný déšť (Boris Pasternak)

Březen

Slunce pálí, poblouzněný hukot
naplňuje rokli v horečce.
Práce vře a překypuje v rukou
jaru — růžolící děvečce.

Sníh má souchotiny, z žil mu prýští
liknavá a ubohoučká krev.
Hroty vidlí se však zdravě blyští,
životem a silou dme se chlév.

Tyto noci, tyto dny a přítmí!
Krůpěj o poledni — její chlad.
Povídavý potok — jeho rytmy.
Chudokrevný střechýl — jeho pád.

Stáje dokořán jsou otevřeny.
Holub klove oves v mokřinách,
z vonné mrvy stoupá ojíněný
doušek vzduchu, blahodárný pach.

— 1 —

Zas je jaro

Vlak odejel. Násep se tmí.
Bezradně hledím k nočnímu nebi.
Cestička nikde k nalezení,
i když jen noc a den jsem tady nebyl.

Dunění kol už jen tlumeně zní.
Vtom — co to drnčí tmavými žleby?
Někdo se hádá — tady a teď, že by?
Co je zas tohle za mámení?

Někde jsem tohle povídání
slyšel už loni, mám takový pocit...
Vždyť je to potok! To jistě v noci
vyrazil z lesíka znenadání.

Zas láme ledy divoký proud,
jen co mu cestu uvolní tání,
jen co mu jaro, překrásná paní,
odemkne zámek mrazivých pout.

Kráska je tu. Její moc odvěká
opřádá kraj svou kouzelnou sítí.
To její záda tam za vrbou svítí,
když tenkou košilku si převléká.

Bělostná žínka, má ve vlasech kvítí,
to pro ni potok už dál nečeká,
to jejím jménem se roklinou řítí,
aby je roznesl do daleka.

To pro ni vodopád duní a piští,
hrozí, že zboří každičkou hráz,
to pro ni přibít se dá vlastní tříští
tak jako hřeby na příkrý sráz.

Ledový pramínek sněhem se brodí,
a přitom div zuby nedrkotá.
Je to řeč oblevy, řeč velké vody,
blouznivá, horečná řeč života.

— 2 —