kterak se hercules keating v orchidej proměnil
Už se nepamatuji, jakým geniálním obratem vypustil Harry Purvis tohle vyprávění do světa – možná že jeho poslední příšernou historku přinesl do baru nějaký nadšenec pro orchideje a tam se k ní Harry dostal. Co na tom záleží? Příběh si pamatuji, a to je hlavní.
Dobrodružství se tentokrát netýkalo některého z početných Harryho příbuzných a vyhnul se vysvětlení, jak se dokázal dozvědět tolik nechutných detailů. Hrdina – pokud ho tak vůbec můžeme nazvat – téhle skleníkové historie byl neprůbojný úředníček jménem Hercules Keating. A pokud byste se domnívali, že tohle je nejméně pravděpodobná část příběhu, věnujte mu ještě chvilku pozornosti.
Hercules není typ jména, které můžete nosit snadno. Zejména když jste vysoký sto pětačtyřicet centimetrů a vypadáte, že byste musel projít kulturistickým tréninkem, abyste vážil aspoň pětačtyřicet kilo, necítíte se s ním ve své kůži. Tohle snad pomůže vysvětlit, proč Hercules žil tak nespolečensky a všichni jeho opravdoví přátelé bydleli ve vlhkém skleníku na dolním konci zahrady. Měl velmi skromné nároky a pro sebe utrácel sotva pár halířů – následkem čehož jeho sbírka orchidejí a kaktusů byla skutečně pozoruhodná. Vážně, měl nejlepší reputaci i ve spolku kaktusářů a často dostával balíčky ze vzdálených koutů zeměkoule, z nichž čpěla plíseň a tropická džungle.
Hercules měl na celém světě jednoho jediného příbuzného, a těžko by někdo nalezl výraznější kontrast než tetu Henriettu. Měřila masivních šest stop, na sobě obvykle mívala křiklavé druhy harris tvídu, svého jaguára pilotovala s bezohlednou zručností a cigára vypalovala jedno od druhého. Její rodiče toužili po chlapečkovi a nikdy se nebyli schopni dohodnout, jestli se jim jejich přání splnilo. Henrietta si uměla vydělat na živobytí – a docela dobře – chovala psy všech možných druhů a tvarů. Jenom zřídka ji nedoprovázelo několik posledních modelů a nebývaly to typy psíčků, které by dáma ráda nosila v kabelce. Chov Keatingové se specializoval na velké dogy, měl vlčáky a bernardýny…
Henrietta oprávněně pohrdající muži coby slabším pohlavím, se nikdy neprovdala. Zřejmě z tohoto důvodu nalezla tetičkovský (ano, tohle je pravé slovo) vztah k Herculovi a navštěvovala ho téměř každý víkend. Byl to dost kuriózní příbuzenský vztah: Henrietta nejspíš odhalila, že styky s Herculem podporují její pocit nadřazenosti. Kdyby představoval správný vzorek mužského plemene, hodili by se k sobě víc než žalostně. Jestli Henriettu vedly podobné pohnutky, nebyla si jich vědoma a zdálo se, že svého synovce má ráda nefalšovaně.
Jak se dalo očekávat, její pozornůstky nijak neléčily Herculův dobře vyvinutý komplex méněcennosti. Nejprve tetu toleroval, ale pak na něj začala padat hrůza z jejich pravidelných návštěv, z jejího dunivého hlasu a stisku ruky, který mu drtil kosti, a nakonec ji začal nenávidět. Nenávist se stala převládajícím životním pocitem, převyšujícím dokonce jeho lásku k orchidejím. Ale dával si pozor, aby ji neprojevil, uvědomoval si, že kdyby Henrietta odhalila jeho city, přerazila by ho ve dví a kusy předhodila své vlčí smečce.
Hercules neviděl způsob, jak by mohl své tajené pocity vyjádřit. K tetě Henriettě musel být zdvořilý i v takových chvílích, kdy se cítil jako vrah. A jako vrah se cítil opravdu často, přestože chápal, že si tím nepomůže. Až jednoho dne…
Podle obchodníka orchidej pocházela „odněkud od Amazonky“ – adresa poněkud vágní. Když ji Hercules spatřil poprvé, nebyl to pohled zrovna půvabný, a to ani pro člověka, který miloval orchideje tolik jako on. Beztvarý kořen přibližně velikosti mužské pěsti – to bylo všechno. Páchl hnilobou, nedával ani nejmenší náznak, k jakému druhu náleží, smrděl jak zdechlina. Hercules zdaleka nebyl přesvědčen o tom, že je životaschopný, a prodavači řekl rovnou, co si myslí. Tohle mu asi umožnilo koupit ho za tu směšnou sumu, a přesto odnesl kořen domů bez valného nadšení.
První měsíc neprojevil žádné známky života, ale tím se Hercules netrápi…
