posedlí
Slunce vpředu už bylo tak blízko, že hurikán záření nutil Roj, aby se obrátil zpátky do temné vesmírné noci. Brzy se už nebude moci víc přiblížit, světelné vánky, na nichž od hvězdy ke hvězdě cestuje, nemohou tak blízko ke svým zdrojům. Pokud se velice brzy nesetká s nějakou planetou a nevnoří se dolů do klidu a bezpečí jejího stínu, musí tohle slunce, stejně jako už tolik předtím, zase opustit.
Šest vychladlých vnějších planet propátral a odmrštil. Buď byly zmrzlé tak, že tam nebyla žádná naděje na organický život, anebo takové, že na nich našly útočiště bytosti, které pro Roj nebyly k ničemu. Pokud měl přežít, musel nalézt hostitele nepříliš nepodobné těm, jež opustil ve svém vzdáleném domově, odsouzeném k záhubě. Roj vyrazil na cestu před milióny let, vzlétl ke hvězdám v ohni svého vlastního explodujícího slunce. A přece dokonce i teď byla vzpomínka na ztracené rodiště ještě ostrá a jasná, bolest, která nikdy nepoleví.
Vpředu se objevila planeta a kužel jejího stínu se otáčel nocí, zalévanou plameny. Smyslové orgány, které si Roj v průběhu své dlouhé cesty vyvinul, se rozlétly vstříc blížící se planetě a shledaly, že je vhodná.
Jakmile černý disk planety zastínil slunce, nemilosrdná, ubíjející radiace ustala. Roj rychle padal gravitačním polem, až narazil na vnější vrstvy atmosféry. Když se poprvé pokusil o přistání na planetě, málem přitom našel svoji záhubu, ale teď smrštil svou řídkou substanci s mechanickou zručností mnohokrát opakovaného postupu, až utvořila maličkou kouli, pěkně stěsnanou dohromady. Její rychlost se pomalu zmírňovala, až se konečně volně vznášela mezi nebem a zemí.
Mnoho roků se Roj nechal unášet stratosférickými větry od pólu k pólu a sežehávat řídkým ohněm úsvitu a hnát na západ od vycházejícího slunce. Život nacházel všude, ale inteligentní tvory nikde. Byly tu věci, které se plazily a létaly a skákaly, ale ne takové, které by mluvily a tvořily. Od nynějška za deset miliónů roků se tady mohla objevit stvoření s mozky, které by Roj mohl ovládnout a řídit pro své vlastní cíle, ale teď po nich ještě nebylo ani stopy. Nebyl schopen odhadnout, která z nesčetných forem života na planetě bude patřit budoucnost, a bez takového hostitele byl bezmocný – pouhý systém elektrických proudů, pouhý řád a sebeuvědomění v chaosu vesmíru. Svými vlastními silami Roj hmotu ovládat nemohl, ale když se jednou usídlil v mozku myslících tvorů, neexistovalo na světě nic, co by přesahovalo jeho možnosti.
Nebylo to poprvé ani naposled, co planetu zkoumal návštěvník z vesmíru – ačkoli nikdy s tak zvláštní a naléhavou potřebou. Roj stál tváří v tvář mučivému dilematu. Mohl se znovu vydat na únavnou cestu a doufat, že konečně nalezne podmínky, po nichž pátral, anebo vyčkávat tady na téhle planetě a smířit se s tím, že bude čekat tak dlouho, dokud nevyvstane tvor, vyhovující jeho záměrům.
Pronikal stíny jako mlžný opar a nechával se unášet potulnými větry všude, kam si zamanuly. Neohrabaní, špatně formovaní plazi, žijící na této mladé planetě, ho nikdy nespatřili, jak přelétá, ale Roj je pozoroval, zaznamenával, analyzoval, snažil se předvídat budoucnost. Ale mezi těmi zvířaty byl výběr strašně malý, ani jedno nedávalo najevo sebemenší náznak záblesku uvědomělého myšlení. A naopak, když Roj znovu opustí tuto planetu, mohl by se potulovat vesmírem marně až do skonání věků.
Konečně se rozhodl. Jak dokonale ladilo s jeho podstatou, mohl si vybrat alternativy obě. Větší část Roje bude pokračovat v mezihvězdné cestě, ale kousek zůstane na téhle planetě klíčit jako semeno zasazené v naději budoucích žní.
Začal se točit kolem své osy a jeho řídké tělo se zploštilo do podoby disku. Teď se vlnilo na hranicích viditelnosti – byl to bledý přízrak, nezřetelná bludička, která se náhle rozštěpila na dvě nestejné části. Rotace pozvolna ustala – Roj se rozdvojil, každá entita obsahovala všechny původní vzpomínky, všechny myšlenky, přání a potřeby.
Otec a syn, kteří byli zároveň jednobuněčnými dvojčaty, si naposledy vymě…
