Kapitola dvanáctá
KONTINENTÁLNÍ DRIFT
Nadace 25. února 2025, 19:30 hod.
Lanie dokončila balení posledních drobností a vyšla na terasu, odkud mohla sledovat vrcholící přípravy na výpravu do Tennessee. Na chvíli se v dohledu objevil známý kondor. Zamávala mu, když proplachtil okolo a majestátně se vzdaloval k horským výšinám. Slunce už zmizelo pod obzorem a lidé mohli zase svobodně vycházet. Na planině pod srázem se tísnilo nejméně padesát helikoptér - příspěvky dobročinných dárců - a stovky ochotných rukou plnily jejich nákladní prostory zásobami vody, potravin a zdravotnického materiálu.
Byl to samozřejmě Crane, komu se podařilo vyžebrat vrtulníky - byl toho názoru, že se budou hodit pro evakuaci a pro odvoz naléhavých případů vyžadujících okamžitou lékařskou péči. Lanie žasla nad tím, kolik lidí mu stále ještě věří a je ochotno přispět velkorysým darem. Kromě materiálu patřil k nákladu každé helikoptéry také tým dobrovolných zdravotníků: lidé, dobří lidé, kteří přispěli svým časem. Možná má tahle planeta přece jen ještě nějakou šanci, pomyslela si.
Zahlédla Dana, jak vychází ze svého srubu o čtyři domky dál, přes rameno přehozené napěchované brašny. Od onoho večera, kdy Crane vyhlásil svou proslavenou třímiliardovou sázku, chovali se k sobě navzájem jako dva cizí lidé. Lanie překvapovalo, že někdo, kdo pro ni dřív byl tak důležitý, mohl najednou tak snadno zaujmout v jejím životě i srdci úplně odlišné místo. Věděla, že Dan by byl rád, kdyby ho znovu vzala na milost, ale naštěstí na ni nenaléhal. Přes všechno, co se stalo, si Lanie skutečně přála, aby zůstali přáteli, a tak když k ní došel, uvítala ho vřelým objetím. Přijal její vlídnost s překvapenou radostí.
„Omlouvám se, že jsem se chovala tak chladně,“ řekla s nepatrnými rozpaky a zadívala se mu do očí. „Nechtěla jsem, aby sis dělal marné naděje.“
„Marné naděje...“ opakoval ozvěnou.
Viděla, jak rychle znovu nabyl rovnováhy. Opřel se o zábradlí a hleděl dolů. Burt Hill řídil nakládání jednoho z Whetstoneových tryskáčů, který měl nést celou kupu vybavení a přístrojů z majetku Nadace, včetně obsluhujícího personálu. Dan potřásl hlavou. „Co bychom si počali bez Burta?“
„Umřeli bychom hlady,“ odpověděla a opřela se o zábradlí vedle něho. „Došel by nám veškerý materiál. Zavládl by chaos.“
Usmál se na ni. „Nepochybně.“ Stiskl rty. „Nějak si nejsem jistý, co se to vlastně mezi námi stalo.“
„Chceš slyšet pravdu?“
„Myslím, že ano.“
„Dobře,“ přikývla klidně, ačkoli srdce jí bušilo jako splašené. „Zjistila jsem, že ti nedůvěřuji. Zjistila jsem, že se mezi námi objevila žárlivost. Zjistila jsem, že chci, abys byl jiný. Jednou jsi řekl, že možná konečně dospějeme. Myslím, že se stalo právě tohle. Dospěli jsme, Dane, a jdeme každý svou cestou. Kromě toho, ty teď žiješ úplně jiným životem.“
„Vzdal bych se ho třeba hned, kdyby...“
„Ne,“ položila mu prst na rty. „Cítil by ses hrozně, jako v pasti, zahnaný do kouta. Nemá to smysl, Dane. Prostě to skončilo.“
„Nemohu tě přestat milovat.“
„Dobře.“ S námahou polkla. „Tohle nám zůstane navždycky. Tak bychom si to měli pamatovat.“
Dlouho na ni hleděl. „Jestli jednou změníš názor, já na tebe budu čekat. S Cranem nebudeš šťastná.“
„Tohle nemá s Cranem nic společného.“
„Potřebuješ, aby tě někdo potřeboval. Třeba tě Crane potřebuje víc než já, i když myslím, že to není možné.“
„Nechci se k tomu vracet, Dane.“
„Já vím.“
„Přátelé?“ Napřáhla k němu dlaň.
Usmál se způsobem, kterému nerozuměla. „Přátelští protivníci,“ opravil ji a stiskl podanou ruku. „Půjdeš dolů? Musím zkontrolovat seznam svého vybavení a přesvědčit se, že mají všechno.“
„Copak ty s námi nepoletíš?“
„Chci zůstat přes noc v L.A. Setkáme se zítra přímo na místě.“
„Tak to půjdu s tebou.“ Zamířili dolů po železném schodišti, Dan s brašnami přes rameno. Lanie si nebyla jistá, jaký má mít z předchozího rozhovoru pocit. Jako ve většině věcí, které se týkaly Dana, nic nikdy nevypadalo definitivně uzavřené. A co tím vlastně myslel, že jsou „přátelští proti…
