Kapitola třetí
VELKÝ TICHOMOŘSKÝ RIFT
18. června 2024, hodina duchů
Po pravém boku Diatribe se kolébala mohutná ponorka. Skleněná bublina pozorovatelny na přídi vypadala jako obří oko. David a Goiláš. Z věže šplhali námořníci a házeli lodníkům na palubu Diatribe vyvazovací lana. Hosté se už zase shromáždili na zádi. Sledovali ruch kolem a ukazovali si na trup ponorky, kde se skvělo jméno vymalované velkými písmeny: VEMA II.
„Připravte se na to, že zbylou část noci strávíme pod vodou,“ oznámil Crane. „Slibuji, že vás čeká nezapomenutelný zážitek.“
„Exkurze do podzemí,“ zamručel Newcombe pro sebe.
„Do podzemí?“ zajímala se Lanie.
„Správně. Uvidíme zrození nového života.“
„Jakého života?“
„Života, který dává matka Země,“ odpověděl.
Za několik minut už se všichni nahrnuli do pozorovatelny VEMY II. Crane zůstal stát v čele dlouhého stolu a s úsměvem přehlížel shromáždění mizerů a podvodníků, kteří se usadili před ním. Oni byli ti vyvolení, vybral si je, protože oni mu nejsnáze mohli dát to, co musel mít. Nikdy v životě neviděl partu sobečtějších darebáků. Camus řekl, že politika a osud lidstva leží v rukou lidí malých a bez ideálů. Budiž. Když se s nimi nedá mluvit rozumně, budou mít svoje představení. Koneckonců, takovým způsobem se mu podařilo přežít celých třicet let od doby, co zahynuli jeho rodiče.
„Musím vás požádat, abyste každý natáhl ruku a dotkl se svého souseda. Je nezbytně nutné, abychom měli jistotu, že tohle všechno je skutečnost.“
Poslušně vykonali běžný rituál, každý se přesvědčil, že po obou stranách sedí skutečně živí lidé. Právně závazná jednání nesměla podle zákona probíhat prostřednictvím holoprojekce.
Okna pozorovatelny zůstávala zakryta masivními okenicemi. Sumi se proplétal mezi sedícími a doléval šampaňské vylepšené dorphem. Newcombe se usadil vedle Ishmaela. Šeptali si s hlavami nakloněnými těsně k sobě a všichni okolo na ně zírali.
„Civilizace existuje jen s laskavým svolením geologických procesů,“ začal Crane, „a tento stav se může kdykoliv bez varování změnit. Vytvořili jsme si svět plný zázraků, a přesto nás stále terorizuje sama planeta, na které žijeme. Otázka zní: proč?“
Jeho hlas se rozléhal prostorným sálem, dlouhým téměř padesát stop a širokým více než třicet; byla to zdaleka největší místnost, jakou kdy vyprojektovali pro ponorku. vybavení zůstalo prosté, jednoduché, ale potřebám vědců a námořníků, kteří pracovali na okraji podmořského příkopu, dokonale vyhovovalo. Rozptýlené světlo jen tlumeně sálalo, neoslňovalo. Loď se chvílemi otřásala, ozvalo se slabé zadunění. Většina přítomných připisovala podobné zvuky pohonným jednotkám ponorky. Jen Crane a Newcombe věděli své.
Crane zvolna kráčel podél stolu. „Naše planeta je stará téměř pět miliard let a přitom se zdá, že v ní stále probíhá fáze prvotního formování. Země se každou minutu trhá na kusy.“
„Přirozeným rysem života je boj, doktore,“ ozval se bratr Ishmael.
Crane přerušil svou procházku a oslovil ho přímo. „A pro člověka je přirozené pokoušet se pozvednout nad tento boj.“
„Popřít Boha!“ trval na svém Ishmael.
„Učinit svět lepším.“ Crane se vrátil na své místo, pravou rukou si přidržoval za zády bezvládnou levici, která pulzovala bolestí. Znovu se obrátil k publiku. „Za jediný rok prožije Země více než milion zemětřesení, průměrně každé tři sekundy jedno. Většinou je ani nepocítíme, ale přibližně tři tisíce otřesů ročně proniknou až k povrchu a třicet z nich způsobí značné škody. Obvykle se tvrdí, že tak tomu vždycky bylo a bude.“ Pohlédl na Mohammeda Ishmaela. „S tím nesouhlasím. Kolik z vás doopravdy ví, jaká síla způsobuje zemětřesení?“
„Prosím, jen pokračujte v přednášce.“ vybídl ho Mui, Liho tichý společník.
„Tohle je mnohem víc než jen přednáška,“ odpověděl Crane. „Země, na které žijeme, je tvořena rozměrnými litosférickými deskami - celkem jich je dvacet šest. Šest z nich označujeme jako hlavní. Desky se plynule pohybují na plastické vrstvě, na polštáři žhavého, tekutého magmatického příkrovu. Devad…
