Lyrika lásky a života (Antonín Sova)

Rozhovor

Viď, že jsi vraždil kdysi,
že tak mne hladíš?
Žes v duši shořel čísi,
že jak led chladíš?

Divokou láskou, mládím
jsem vskutku vraždil jednou...
Proto se zdá, že hladím
teď lhostejnou rukou a lednou...

I děla: Tebe tak znáti,
jak jsi, to srdce mé zkusí...
Někdo se přec smilovati
nad tebou, ubohý, musí...                

— 1 —

Smutná vášeň

Patří už jinému... Ale to láká
ke hříchu svést.
Západ se v krvavých záblescích smráká
nad temnem cest.

Ukradnout vášeň, již poznal jiný,
jenž netuší.
To horečné tajemství něčí viny
mít na duši.

Za nocí, za dnů co žádost hoří,
plá smyslů hra.
Kdos tělo již urval a duchu se koří
a láska zrá.

Poslouchat jednoho, s klidným čelem
se jeho zdát.
A druhého s vášní divokých šelem
milovat.                

— 2 —

Z banality

Mám vřavu rád, písně opilých, vřískavé tóny
z předměstských koutů,
a neznámé nad mrtvými naříkající zvony,
jež k pohřbům zvou tu...

A disharmonické jeřáby v nábřeží pustém, 
mha které halí,
most přepínající propast nadměrným vzrůstem, 
klus světel v dáli...

Jdou zabité večery... Na malém pódiu dívky křepčí   
při lampiónech...
A tancují klauni... A kejklíři ještě lepší,     
na šedivých slonech...   
                                     
Jdou zabité dny... Po hádkách s ženami milovanými, 
po nepřátel řeži,
po změření vzepjatých sil se schopnostmi svými 
když v blátě vše leží...

to rád mám ... Je jasno pak ... Člověk jak narozený 
sám zmlklým jde sadem... 
A po přesycení je naplněn výsměchem změny 
a novým hladem...

— 3 —