ABSURDNÍ SVOBODA
To hlavní už bylo vykonáno. Mám jisté důkazy, jež nehodlám dát z ruky. Důležité je pouze. to, co vím, co je jisté, co nemohu popřít, co nemohu odvrhnout. Mohu plně popřít onu část své bytosti, která se živí neurčitými nostalgickými přáními, jen ne onu touhu po jednotě, to dychtění po řešení, ten požadavek jasnosti a soudržnosti. Ve světě, který mě obklopuje, naráží na mne nebo mě unáší, mohu vyvrátit všechno, jenom ne ten chaos, tu královskou náhodu a božskou rovnocennost, jež se rodí z anarchie. Nevím, zda tento svět má smysl, který ho přesahuje. Vím však, že ten smysl neznám a že v dané chvíli je zcela nemožné, abych ho poznal. Co pro mne znamená význam mimo můj úděl? Jsem schopen chápat jen v lidských hranicích. Chápu věci, jichž se dotýkám, jež mi odolávají. Vím také, že nemohu smířit tyto dvě jistoty, svou touhu po absolutnu a jednotě a nemožnost redukovat tento svět na nějaký racionální a rozumný princip. Jakou jinou pravdu mohu rozpoznat bez lhaní, bez zásahu naděje, kterou nemám a která nic neznamená v mezích mého údělu?
Kdybych byl stromem mezi stromy, kočkou mezi zvířaty, měl by život smysl či spíše by tento problém vůbec žádný smysl neměl, protože bych byl součástí tohoto světa. Byl bych tímto světem, jemuž nyní čelím celým svým vědomím a požadavkem důvěrnosti. Tento nicotný důvod mě staví proti celému stvoření. Nemohu je popřít jediným tahem pera. Co pokládám za pravdivé, musím tedy udržet. Co mi připadá zřejmé, byť to bylo namířeno i proti mně samému, to musím udržet. A co jiného je podstatou tohoto střetu, tohoto zlomu mezi světem a mým duchem, než moje vědomí tohoto střetu? Pokud je chci udržet, pak je to možné jedině pomocí neustálého a věčně obnovovaného a neustále napjatého vědomí. To je to jediné, co si v dané chvíli musím zapamatovat. V takové chvíli absurdno, které je zároveň zcela zřejmé a těžko dobyvatelné, vstupuje do života člověka a znovu nachází svou vlast. A v témž okamžiku může rovněž duch opustit vyprahlou a vyschlou cestu lucidního úsilí. Ted má tato cesta vyústění v každodenním životě. Znovu nachází svět anonymního „někoho", avšak ode dneška do něho vstupuje člověk se svou vzpourou a jasnozřivostí. Odnaučil se doufat. Toto současné peklo je koneckonců jeho královstvím. Všechny problémy se znovu stávají akutní. Abstraktní důkaz ustupuje lyrismu tvarů a barev. Duševní střety se převtělují a nacházejí ubohé a zároveň nádherné útočiště lidského srdce. Žádný střet není vyřešen. Ale všechny jsou přetvořeny. Zemřu, uniknu skokem, přebuduji po svém budovu myšlenek a tvarů? Anebo naopak přijmu drásající i nádhernou sázku absurdna? Ještě naposled se snažme a vyvoďme veškeré důsledky. Tělo, něha, tvorba, akce, lidská ušlechtilost pak znovu najdou své místo v nesmyslném světě. Tam člověk konečně nalezne víno absurdna a chléb lhostejnosti, jimiž vyživuje vlastní velikost.
Musíme trvat na metodě: jde o to zatvrdit se. Někde cestou čeká na absurdního člověka vábnička. Dějiny netrpí nedostatkem náboženství ani proroků, třebas i bez bohů. Na absurdním člověku se žádá, aby skočil. Může jen odpovědět, že dobře nerozuměl, že to není evidentní. Je ujišťován, že to je hřích pýchy, leč on nechápe ponětí hříchu: na konci možná čeká peklo, ale nemá dost představivosti, aby si vybavil tu podivnou budoucnost: možná že přijde o nesmrtelný život, leč to mu připadá malicherné. Cítí se nevinný. Popravdě řečeno nic jiného necítí, jeho nevinnost je nenapravitelná. Ta mu dovoluje všechno. Tak tedy na sobě žádá žít výhradně s tím, co zná, přizpůsobit se tomu, co je, a nepřipustit zásah ničeho, co není jisté. Dostává se mu odpovědi, že nic není jisté. Ale alespoň to je jistota. S tou má co do činění: chce vědět, zda je možné žít bez odvolání.
Nyní se mohu zabývat pojetím sebevraždy. Čtenář jistě vycítil, jaké řešení lze předložit. Teď je ale problém obrácen. Před tím šlo o to zjistit, zda život musí mít smysl, aby bylo možné ho žít. Ted se naopak ukazuje, že jej lze mnohem lépe žít, když žádný smysl ne…
