ABSURDNÍ ZDI
Obdobně jako velká díla, i hluboké myšlenky vždycky znamenají víc, než vědomě vyjadřují. Vytrvalý pohyb nebo odpor v duši se rozpozná v navyklém způsobu chování nebo myšlení a pokračuje v důsledcích, které duše ani netuší. Velké city si s sebou vodí svůj svět, ať již nádherný nebo ubohý. Svou vášní ozařují výlučný svět, v němž nacházejí své klima. Existuje svět žárlivosti, ctižádosti, sobectví nebo velkorysosti. Svět, to je metafyzika a duševní postoj. Co platí o specifických citech, platí ještě mnohem víc o emocích, které jsou v podstatě stejně zmatené a „určité", stejně vzdálené i „přítomné", jako emoce vzbuzené krásnem nebo vyvolané absurdnem.
Pocit absurdity, který se může vynořit na nároží kdejaké ulice, dokáže zalomcovat každým. Jako takový je tento pocit ve své zoufalé nahotě, ve svém nevyzařujícím světle, ne- postižitelný. Tato potíž si zaslouží, abychom o ní uvažovali. Je patrně pravda, že lidé pro nás zůstávají provždy neznámí, že je v nich vždycky cosi nezlomného, co nám uniká. Ale prakticky lidi znám a rozpoznávám je podle jejich chování, podle veškerých jejich činů, podle toho, jaké důsledky má jejich cesta životem. Obdobně dokáži prakticky definovat veškeré iracionální city, které se zcela vymykají analýze, dokáži je prakticky ocenit, sečíst veškeré jejich důsledky podle stupně inteligence, zachytit a zaznamenat veškeré jejich podoby a vypodobnit jejich svět. Nepochybně asi nepoznám herce lépe jen proto, že jsem ho stokrát viděl. Sečtu- -li však všechny hrdiny, které ztvárnil, a řeknu-li, že ho znám o trošku lépe po posouzení sté postavy, pak všichni cítí, že je na tom něco pravdy. Tento zdánlivý paradox je zároveň apologií. Má morální poučení. Vštěpuje nám, že člověka definují právě tak jeho komedie jako upřímné pohnutky. Obdobně je tomu, byť o tón níže, s city, které jsou v srdci nepřístupné, ale zčásti je zrazují činy, k nimž vedou, a předpokládané duševní postoje. Je přece zřejmé, že takto definuji metodu. Ale je rovněž zřejmé, že tato metoda se týká analýzy, nikoliv poznání. Metody totiž znamenají metafyziku, nevědomky prozrazují závěry, o nichž občas předstírají, že je ještě neznají. Poslední stránky knihy jsou tak již obsaženy v prvních. Tato vazba je nevyhnutelná. Zde definovaná metoda prohlašuje, že skutečné poznání není možné. Pouze lze vyčíslit zdání a vycítit ovzduší.
Tento nepostižitelný pocit absurdity bychom možná mohli zachytit v odlišných, byť bratrských světech inteligence, umění žít nebo prostě umění. Ovzduší absurdity stojí na začátku. Na konci je absurdní svět a duševní postoj, který osvětluje svět jemu vlastním světlem, aby dal zazářit výsadní, nesmiřitelné tváři, kterou v něm konec dokáže rozpoznat.
Veškeré velké činy a veškeré velké myšlenky mají směšný začátek. Velká díla se mnohdy rodí kolem nějakého nároží nebo v otáčivých dveřích nějaké restaurace. Tak je tomu i s absurditou. Víc než kterýkoliv jiný svět odvozuje absurdní svět svou urozenost z takového ubohého zrození. Jestliže za jistých okolností člověk odpovídá „nic“, když se ho někdo ptá na povahu jeho myšlenek, může to být pouhá finta. Milované bytosti to velmi dobře vědí. Pokud je však taková odpověď upřímná, jestliže ztělesňuje onen podivuhodný stav duše, kdy prázdnota se stává výřečnou, kdy je přerušen řetěz každodenních gest, kdy srdce se marně pídí po článku, který by tento řetěz obnovil, pak je vlastně prvním znakem absurdity.
Stává se, že se kulisy zbortí. Vstát, tramvaj, čtyři hodiny v kanceláři nebo v továrně, jídlo, tramvaj, čtyři hodiny v práci, jídlo, spánek, a tento rytmus se opakuje v pondělí, v úterý, ve středu, ve čtvrtek, v pátek a v sobotu, většinu doby se tomu lidé snadno podřizují. Ale stačí, aby se jednoho dne ozvalo „proč“ a začíná ono znechucení poznamenané údivem. „Začíná", to je důležité. Znechucení přichází na konci činů mechanického života, zároveň však zahajuje pohyb vědomí. Probouzí je a vyvolává pokračování. Pokračování, to je nevědomý návrat do řetězu nebo definitivní probuz…
