Příliš mnoho klientů

IV.

Kdybyste si někdy mohli vybrat, jestli má po vás skočit chlap stejně velký jako vy, nebo ženská sahající vám po bradu, radím vám, abyste si zvolili chlapa. Když nebude ozbrojený, je tu naděje, že vás přinejhorším srazí na podlahu, ale jen pánbůh ví, co udělá ženská. A chlapa můžete srazit na podlahu první vy, ale ženskou pěstí praštit nemůžete. Meg Duncanová se na mě vrhla přesně tak, jak by se před tisícem let jeskynní žena vrhla na svého mužského nebo na nějakého jiného mužského. Její drápy se po mně vztáhly, ústa rozevřená, připravená kousat. Byly jen dvě možnosti – dostat se hodně daleko nebo naopak hodně blízko, a hodně blízko je lepší. Vyrazil jsem proti ní jako beranidlo, vyhnul se přitom drápům a sevřel ji; ve vteřině ztratila dech. Její ústa zůstala otevřená, jenže proto, aby do nich mohl vzduch, ne proto, aby kousala. Vklouzl jsem za ni a držel jí paže zezadu. Nejhorší, co se při takovémhle chvatu může stát, je kopnutí do holenní kosti. Lapala po dechu, můj stisk na její pravé paži byl skutečně bolestivý, protože jsem v ruce držel pistoli, pažbu zabořenou do masa. Pak jsem ruku odtáhl a pistoli strčil do kapsy. Meg se ani nepohnula. Pustil jsem ji a o krok ustoupil.

„Já vím, kdo jste,“ řekl jsem. „Minulý týden jsem se dostal na vaše vystoupení, byla jste obdivuhodná. Nejsem policajt, ale soukromý detektiv. Pracuju pro Nero Wolfa. Až popadnete dech, povíte mi, proč tu jste.“

Pomalu se ke mně otočila, ten půlobrat trval pět vteřin. „Ublížil jste mi,“ řekla.

„Žádná omluva nebude. Stisk a maličká modřina nejsou nic proti tomu, s čím jste na mě šla vy.“

Třela si paži, hlavu zakloněnou, aby na mě při mé výšce viděla, a stále dýchala ústy. Docela mě překvapilo, že jsem ji poznal. Na jevišti nesmírně lahodila oku, zde to byla akorát třicetiletá žena s celkem pěkným obličejem, v prostém šedém kostýmu a prostém kloboučku, a samozřejmě se ocitla ve vypjaté situaci.

„Vy jste ten Wolfův Archie Goodwin?“ zeptala se.

„Ne, já jsem svůj Archie Goodwin. Jsem Wolfův důvěrný asistent.“

„Vás já znám.“ Už se jí dařilo vdechovat dost vzduchu nosem. „Vím, že jste kavalír.“ Dotkla se mého rukávu. „Přišla jsem si sem pro něco, co mi patří. Vezmu si to a zase půjdu. Stačí?“

„A co to je?“

„Ně– něco, na čem jsou moje iniciály. Pouzdro na cigarety.“

„Jak se sem dostalo?“

Pokusila se o úsměv, takový, jakým se usmívá dáma na kavalíra, byl to však chabý pokus. Známá herečka by to měla zvládnout líp i ve vypjaté situaci. „Záleží na tom, pane Goodwine? To pouzdro je moje, můžu ho popsat. Je z matného zlata, v jednom rohu se smaragdem a s mými iniciálami v druhém rohu.“

Usmál jsem se jako kavalír na dámu. „Kdy jste ho tu nechala?“

„Neříkala jsem, že jsem ho tu nechala.“

„Bylo to v neděli večer?“

„Ne. V neděli večer jsem tu nebyla.“

„Zabila jste Yeagera?“

Dala mi políček. To jest dala políček tam, kde jsem byl. Zcela určitě se chovala útočně. Byla i rychlá, jenže to já byl taky. Chytil jsem ji za zápěstí a trochu jí ho zkroutil, ne moc, abych …