Příliš mnoho klientů

VII.

Když vejdete do haly starého domu z červenohnědého pískovce v Západní Pětatřicáté ulici, první dveře vlevo vedou do místnosti, které říkáme předpokoj, další dveře vedou do kanceláře. Obě místnosti jsou zvukotěsné; ne tak dokonale jako Yeagerova komnata pro ukájení tělesných choutek, ale přece jen dobře, včetně dveří. Vzal jsem Juliu McGeeovou do předpokoje, dostalo se mi odmítnutí mé nabídky, že jí pomůžu z pláště. Prošel jsem spojovacími dveřmi do kanceláře a zavřel za sebou. Wolfe seděl s knihou ve svém oblíbeném křesle. Nečte rychle a ta kniha má 667 stran s asi šesti sty slovy na jedné stránce. Když jsem přistoupil k jeho stolu a oznámil, že jsem přivedl společnost, dočetl odstavec, knihu zavřel, stránku si založil prstem a zamračeně si mě přeměřil.

„Jmenuje se Julia McGeeová,“ pokračoval jsem. „Prý je Yeagerova sekretářka, což je podle všeho pravda, protože se to dá snadno ověřit. Říká, že si tam dneska v noci šla pro notes, který tam nechala, což je lež, a nijak zdařilá. V tom pokoji žádný notes není. Když vešla a viděla Freda, vrhla se na něj a do krve mu podrápala obličej. Musel ji omotat přehozem na postel, aby vůbec mohl telefonovat. Její jméno a adresu jsem zjistil z věcí v její kabelce a pak jí řekl, že může jít hned a policii všechno vysvětlit potom, nebo může jít se mnou rovnou k vám. A ustoupil jsem jí v jednom – řekl jsem jí, že hned, jak sem přijde, může si zatelefonovat, v naší přítomnosti.“

Wolfe udělal „Grrrh“; ponechal jsem mu dvě vteřiny, aby mohl něco dodat, ale zjevně řekl všechno, takže jsem otevřel dveře předpokoje a pozval Julii dál. Prošla kolem mě, zastavila se, rozhlédla, spatřila telefon na mém stole, přistoupila k němu, posadila se do křesla a vytočila číslo. Wolfe zastrčil do knihy záložku, knihu položil a zlostně na Julii pohlédl.

„Chci mluvit s panem Aikenem,“ sdělila mluvítku. „Tady Julia McGeeová… Ano, tak… Děkuju.“ Minutu čekala. „Pan Aiken?… Ano… Ano, vím, ale musím vám říct, že tam byl nějaký mužský a napadl mě a… Ne, ještě vám chci říct, že přišel ještě jeden a říkal, že oba pracují pro Nero Wolfa, toho detektiva… Ano, Nero Wolfa. Ten druhý, Archie Goodwin, povídal, že Nero Wolfe chce mluvit s každým, kdo do toho pokoje přijde, a chtěl, abych šla s ním, a teď tu jsem, v kanceláři Nero Wolfa.… Ano… Ne, neřekla bych, jsou tu oba, Nero Wolfe i Archie Goodwin… Nevím… Ano, samozřejmě, ale nevím… Počkejte, zeptám se.“

Otočila se i s křeslem ke mně. „Jakou to tu má adresu?“ Řekl jsem jí to a ona znovu promluvila do telefonu. „Šest-osmnáct, Západní Pětatřicátá ulice… Tak, správně… Ano, to udělám.“ Zavěsila, otočila se, tentokrát k Wolfovi, a sdělila mu: „Pan Aiken tu bude za dvacet minut,“ zavrtěla rameny a shodila ze sebe plášť.

„Kdo je pan Aiken?“ zeptal se Wolfe.

Obdařila ho pohledem, jakého by se člověku dostalo od yankeeského nosiče baseballových pálek, kdyby se ho někdo zeptal, kdo je to věhlasný pan Charles Dillon „Casey“ Stengel. „Pan Benedict Aiken. Prezident Continental Plastic Produc…