Reportáž psaná ve svěrací kazajce (Jiří Kulhánek)

Najednou se něco začalo měnit. (Pořád se něco začíná najednou měnit.) Náhoda, ten nejlepší z režisérů, chtěla tomu, že se to začalo měnit právě ve chvíli, kdy na mé ušní bubínky dopadl první vzdálený zvuk, který se postupně přerodil v těžké rány rozechvívající celou zem, a jenž nebylo možno přisuzovat nikomu a ničemu jinému než skokům znovuzrozeného Zajícoida. Rány a otřesy ustaly, ale za pár, snad minut, se ozvaly kroky, jejichž ozvěny se lámaly a překrývaly na své nelehké cestě skalním bludištěm.

Já, napasovaný ve svém písčitém kráteru, jsem nemohl ani mrknout. Těsně před pootevřenýma očima mi tanul hrbolatý bok černého balvanu, na němž mezi stékajícími kapkami vlhkosti svítila rozvětvená bílá žilka z drobných, do okolního kamene zarostlých krystalků. Zdálo se mi, že tepe v rytmu oněch stále se zesilujících kroků.

Nevěděl jsem, co by se stalo, kdyby mě Zajícorytíř připravil o zbytek energie. Smrt? No možná… Ale snad lepší nevědět.

Kroky se mi zastavily za zády. Nevěděl jsme, jak to tam vypadá. Možná mne ještě nevidí, možná už míří.

V tom, opět ta náhoda, se to, co se doposud měnilo jen neznatelně, začalo měnit neuvěřitelně rychle a masivně.

V organismu mi zavířila energetická smršť.

Vystartoval jsem ze svého dolíku, až mi zpod podrážek vystříkly mnohametrové fontány písku.

Pod nárazem maxistřely se odpařil kus skály nedaleko před mým obličejem. Úlomky kamení zakvílely kolem, a některé mne zasáhly i naplno.

Neměly šanci mi ublížit. Tsunami energie, která mne zaplavovala, stále stoupala. Ale něco s ní nebylo v pořádku, - tedy s tou energií – zdála se mi zlá a taková špinavá. To jsem si uvědomil až potom, co jsem mezi sebe a Zajícoida dostal opravdu uspokojivé množství skal.

Ten příliv sil byl něco takového, jako když si člověk v posledním tažení nechá vypálit do žíly nějakou drogu, nějaký brutální povzbuzovač – pět minut hyperaktivní radosti před smrtí.

Vylétl jsem na nejvyšší z blízkých skal a břichem se přitiskl na její ploché, studenou vlhkostí zmáčené temeno. Vyklonil jsem hlavu přes zaoblený okraj a rychle jí zase schoval; Rytířioid stál na jedné z nižších skal, snad jen dvacet metrů vlevo. Něco mi na něm ale nesedělo. Přeopatrně jsem vykoukl znovu. Jasně. Stál jako přirostlý a pozoroval cosi v dálce, přesně na opačné straně, než by se dalo očekávat, kdyby pátral po mně.

Zvedl jsem oči a ihned to spatřil taky. Vrstva se smršťovala. Moje Vrstva se smršťovala!!! Obzor vypadal jako nahoru se stáčející odraz ve vlnícím se zrcadle. Hladina špinavé energie ve mně stále, a stále prudčeji stoupala.

Teď už mi pochopit, co to vlastně znamená, nedalo ani moc práce.

Dvě plus dvě rovná se smrt. Všechno do sebe zapadlo.

Možná mi nezbývá ani těch pět minut. Do prdele!

Bleskově se promítnout do Vrstvy, kterou si lidé zvykli nazývat Náš svět, mi ve stále se zvětšujícím přívalu sil nedělalo problémy.

Běsnící vír oranžovomodrých plamenů mě okamžitě odrazil zpátky. Zkusil jsem to znovu, ale ta žhavá smršť mě zrovna tak znovu odmrštila zpět na mou skálu.

To se dalo čekat, ty plameny. Jasně. Krematorium, - pec zevnitř a v akci, a ta černá hořící věc na roštu jsem byl já; tedy spíš má mrtvola.

V těchto chvílích už opravdová mrtvola. Ti idioti v blázinci nerozeznali kóma. Pravda, muselo být už hodně hluboké, ale jestliže můj mozek dokázal udržet svou Vrstvu, tak to ještě nemohlo být tak zlé. Energie ohně stravujícího mou fyzickou schránku mi dala na poslední pikosekundy existence téměř neuvěřitelné schopnosti. Vnitřní čas mé mizící, a vlastně již jen setrvačností existující Vrstvy, se pro mě v podstatě zastavil. Ačkoliv Zajícorytíř nesporně vše kolem také pochopil a jistě jednal se svou obvyklou bleskurychlostí, zdálo se mi, že zkameněl. Určitě byl hrozně šťastný. Jeho mise právě skončily. Pozemští lékaři udělali zbytek jeho práce, a to naprosto spolehlivě – jak jen to krematorium umí. Do jeho vrstvy se nezvaný návštěvník nedostane možná už nikdy. Zajícorytířovi, pro nějž jsem byl v jeho zdejším čase už mrtev, se stačilo jen dematerializovat.

Musí existovat cesta! Prostě musí! Hlavně to nevzdat! Míhaly se mi tato a podobná hesla hlavou v takovém tempu, až jsem jim nakonec uvěřil. Přestože existence bez reálného těla je zhola nemožná, a přestože by bylo tak snadné složit imaginární tělo na vrcholek imaginární skály pod žlutými imaginárními mraky a čekat na konec vlastního, stejně už jen setrvačností existujícího vědomí, přesto se mi právě v tom okamžiku strašně nechtělo skončit jen jako hromádka popelu a v nijakáči rozprsknutá a vstřebaná struktura, což je snad ještě smutnější než ten popel.

Ven cesta nevedla. To už jsem zkusil dvakrát. Tak tedy znovu dovnitř. Druhá úroveň vnoření je možná snad právě jen v tom okamžiku těsně před definitivní smrtí. V okamžiku, kdy je životu úplně jedno, co dělá, jen když pokračuje.

Nějak jsem věděl, že úbytek energie při přenosu byl takový, až plameny v peci krematoria na chvíli úplně zhasly.

Promítl jsem se přímo do Vrstvy podstaty svého bytí, a jelikož jsem už předtím existoval pouze jen jako shluk myšlenek, který se dokázal pseudomaterializovat pouze ve Vrstvě vytvořené mým vlastním mozkem, ocitl jsem se v nepopsatelnu.

Předcházející  nijakáč byl proti tomu bezpečný jako dětské pískoviště. Ječel bych.

Sítí submyšlenek živelných ohněm, který kdesi v nepředstavitelné dálce už zase stravoval zbytky mého těla, jsem sevřel "věc", o jejíž existenci se mezi sebou přely generace filosofů, politiků, teologů a demagogů, a to snad už od počátku lidstva.

Strašlivé nepřátelství nejnepřístupnější a nejchráněnější vrstvy mě vrhlo nazpět do mého vytrácejícího se pseudosvěta, na zmáčenou černou skálu, z jejíž výšky bylo stále vidět – pro mne naprosto nepohyblivé – nestvůrné, místy ochlupené a místy pancéřované tělo Zajícorytíře.

To, co jsem si s sebou z druhé úrovně přinesl, to co předtím bylo pouhým…, (nevím jak to nazvat, reálné nebylo nic ani v této Vrstvě), to absolutní nic vyrvané z ještě absolutnějšího nic, to nic, proti kterému je mezihvězdné vakuum hutné jako uranový ingot, to nic, proti kterému i nejprostší vzruch v nervovém uzlu nejjednoduššího brouka babrajícho se kravincem váží jako celý vesmír proti husímu pírku. Tohle nicse přechodem do "reálné Vrstvy" "zhmotnilo".

Já jsem to nic, pro mě nejdůležitější nic, teď už vlastně věc" na "světě", pevně držel ve své imaginární pravé ruce.

Zasmál jsem se a skopl z vrcholku skály nepotřebnou pětačtyřicítku. Začala totiž druhá pikosekunda mé smrti, a já jsem v pravé ruce svíral Podstatu svého vlastního života– dalo by se říci – svou Duši. Vypadala jako rozšlápnutá a dočerna ohořelá plechovka od Coca-Coly.

Rytířoidova myšlenka na to, že jsem mrtev, dospěla tak do své poloviny. Hroucení Vrstvy se lavinovitě zrychlovalo, a bylo patrné už i v mém čase. I kulminační bod dodávky energie už pominul, z mého hlediska dávno, ačkoliv to z hlediska mizící Vrstvy bylo sotva půl, a z hlediska Světa ani ne tisícina pikosekundy. Kremační pec sice stále dosahovala svého standardního žáru okolo osmiset stupňů Celsia, ale struktury, které mi energii plamenů předávaly, už přestávaly existovat.

Polovina Vrstvy se naráz, prudkým skokem, vytratila do nijakáče. Zbývala z ní už jen taková koule, na jejíž vnitřní straně jsem se spolu s Rytířoidem a zbytečkem Bludišťových skal nacházel. Prostor ohraničený touto, už tak nevelkou bublinou, se sbaloval a smršťoval takovým tempem, že skála, na níž Rytířozajíc stál, svírala s tou mou už téměř pravý úhel.

Slábl jsem nyní strašně rychle a čas se navíc vracel do svých kolejí.

Zbývala jen jedna jediná nejposlednější pěšinka, a já nevěděl, zda se na ní vůbec dostanu, natož jestli po ní dokážu jít.

Rytířozajíc se začal pohybovat. Časy se vyrovnaly. Mé ztráty už rostly exponenciálně. Projekce myšlenek představujících mé prsty svírající Podstatu se rozplynuly. Vzápětí jsem se rozplynul celý. Energie doposud tvořící mé pseudotělo se zabalila do nejméně ztrátového tvaru. To, co se dělo s Vrstvou kolem mne, se začalo dít i se mnou; existoval jsem již jen v podobě stále zmenšující koule, ne větší než fotbalový míč.

To byl předposlední krok. Ze smyslů mi zbyl pouze ten, kterým jsem dříve vnímal nijakáč.

Pak Vrstva definitivně zmizela.

Nyní se kolem mne rozkládalo mrazivé, úděsné a nepochopitelné beztvaro. To byla Smrt.

Protínal jí jen jeden jediný paprsek světla. Ale světlo to určitě nebylo. Končil kousek ode mne. A já věděl, co na tom konci je.

Sevřený kolem své "materialisované" Duše, jsem jako mlžná pěst vyrazil napříč Smrtí.

Nepromítl jsem se do Vrstvy Rytířozajícova mozku; posledním náporem jsem prorazil přímo do jeho Subvrstvy, přímo k Podstatě jeho života. Skládala se převážně ze Zajícovy Duše, - mnoho z Rytířovy zmizelo pod údery kulek z mé pětačtyřicítky… Jak se to zdá dávno!

Vetché cáry myšlenkového pole kolem Podstaty mého života se rozplynuly.

Zemřel jsem.

Plukovník Doktor i přes pozdní noční hodinu dosud dlel ve své soukromé pracovně. Už bylo spíš k ránu. Temnou místností se válela voňavá mračna modrého dýmkového kouře, který v úzkém a intenzivním kuželu světla pod stínítkem stolní lampy ožíval v mikroskopických tornádech, jejichž chobůtky však nebyly sto odchýlit z drah ani světlušky ve vzduchu splývajícího prachu. Plukovník Doktor rád přemýšlel v absolutním tichu své místnosti; nechal se ji kdysi, když byl na tuto práci převelen, zvukově izolovat, aby ho nerušilo případné vytí choromyslných.

Plukovník i takto pozdě vypadal dobře. Na svém precizním zevnějšku si zakládal už od útlého dětství: Přes uniformu nažehlený bílý plášť, impozantní kadeř prošedivělých vlasů zakrývající čelo s geometrickou přesností a nové brýle, opět drátěné, ale pro tentokrát zlaté a s autoritativní hrazdičkou nad kořenem nosu. Brýle, které dodaly jeho sebevědomé (spousta jeho podřízených by řekla spíš naduté), po večerním holení ještě růžové tváři, nový, a ne špatný ráz, pomyslel si Plukovník, když se už po několikáté toho večera otočil a zálibně si prohlížel svůj odraz v ručně broušeném zrcadle, zavěšeném vpravo od těžkých tmavě hnědých závěsů, bránících případným pohledům zvenčí, z bývalé klášterní, nyní ústavní zahrady.

Klouzal očima po svém obličeji a jako pokaždé, kdy toho večera pohlédl do zrcadla, mu náladu pokazil sice decentní, ale přesto dobře patrný obvaz na krku.

"Blázne jeden zatracenej!" zaklel nahlas, toho večera už také poněkolikáté. "Koudelíku pitomej…," pokračoval tišeji a v duchu dokončil: Kvůli tobě vypadám jako rekonvalescent po částečně neúspěšné gilotinaci. Rozmrzele odhodil vyhaslou pěnovku do popelníku (neznámým umělcem vysochaného z dělostřeleckého šrapnelu), a to tak prudce, až se žárem zčernalá smítka tabáku rozlétla po holé desce stolu (už žádná skla!).

Náladu mu pozvedla až zuhelnatělým tabákem vyvolaná vzpomínka na včerejší kremaci, které se jakožto poslední ošetřující lékař cítil povinen zúčastnit.

To mu dovolilo vzpomenout na pacienta Koudelíka skoro bez zášti. Rty mu na okamžik prohl lehký úsměv, který se vzápětí a s úlekem zakázal, protože: o mrtvých jen dobře. Stejně: To ale byl paranoik! Vymyslet si takové nesmysly…

Ale právě podle nich to byl spíš simulant, odporovala racionálnější část plukovníkovy mysli, netoužící (nebo lépe: blamáže se obávající) po článku zveřejněném v odborném věstníku, po článku, pro který ta snivější část už dokonce nalezla příhodný název: "Alkohol a vědeckofantastická literatura z pohledu duševních chorob"…, nebo spíš: "Duševní choroby s přihlédnutím k působení alkoholu a fantastické literatury?" "No, teď už je to stejně jedno," povzdychl si Plukovník. A když si připomněl, proč je to jedno, znovu se krátce usmál a rád sjednotil svou rozháranou mysl opuštěním snu. Stejně – vrátila se mu ještě na okamžik zacyklovaná vzpomínková smyčka – stejně je to zvláštní: Normálně je pronásledují radarové paprsky, televize nebo rádio, ale jeho, "Cha!" zasmál se plukovník nahlas, jeho pronásledovalo beznohé brnění s mečem a dvaapůlmetrový králičí albín s oranžovýma ušima! Ten plukovníkův smích však byl spíš trpký než veselý; představa věstníku a článku s jeho jménem v záhlaví…

"Mňo!" mlaskl, "teď už to nevyřešíme, Koudelíku – popelíku!" a tentokrát se svému žertu zasmál vesele a s chutí, až se jeho zlaté špičáky zaleskly přítmím nad stolem. Za chvilku se znovu otočil k zrcadlu, aby vyzkoušel, zda by obvaž nějak nešel zakrýt límcem bílého pláště. Tak nemohl vidět, jak se najednou rozřeřavěla vlákna žárovek na jeho starobylém lustru.

Samozřejmě také nemohl vidět, jak se z boční zdi jeho pracovny začíná v sinavě zelené záři nořit špička meče.

Po zbytku čepele následovala obrovitá, částečně pancířem a částečně bílými chlupy pokrytá paže a nakonec nestvůrná hlava, jejíž oči, usazené v pravé části "obličeje" dříve albínsky rudé, z nějakého důvodu neuvěřitelně zmodraly.

Druhý den se až v deset nula pět, tedy pět minut po tom, co měla začít primářská vizita, odvážil Major Doktor První Zástupce zaklepat na posvátné, tlustě polstrované dveře primářovy soukromé pracovny. Nejprve jen lehce, kloubem ukazováčku. Po chvíli marného počítání si dovolil zabušit i pěstí, za nesmělého volání: "Pane plukovníku! Haló! Slyšíte mě?"

Věděl, že primář je určitě uvnitř.

Když se ani po dalších pěti minutách nedočkal odezvy, tak zkusil kliku…

… a zažil největší šok svého dosavadního života.

Nejdříve ho málem srazil k zemi morový puch, jako brutální pěst se vyvalivší z temné místnosti. Zavrávoral a automaticky rozsvítil. Obraz, který se mu rozprostřel před očima, mu pronikal do mozku několik bezdechých okamžiků: Primář Plukovník Doktor, kterého znal vždy jen jako okázale distingovaného a dokonalého gentlemana, a jehož si nedovedl jinak ani představit, seděl se staženými kalhotami uprostřed podlahy na koberci a plácal se v něčem, co nemohlo být nic jiného než jeho vlastní výkaly. Vždy téměř matematický účes nyní připomínal nejodvážnější afro, a tu tak důvěrně známou ocelovou šeď jeho vlasů nahradila nejčistší, dalo by si říci až věchýtkovitá běloba. Na rtech ulpěl kreténský úsměv, a husté sliny, tahavě odkapávající ze špičaté brady, se spolu se zlatými brýlemi, visícími bokem, zaháknuté jen za levé ucho, houpaly v nelidském předozadním rytmu jeho kývajícího se trupu… Tik, tak, tik, tak… - onen tak strašně známý metronom šílenců.

Ztuhlý Major Doktor zděšeně zakrákoral. Na víc se v ten okamžik nezmohl. Plukovník Doktor, který právě uválel další páchnoucí kuličku a vrhl jí s hýkavým smíchem proti boční zdi, kde se hlasitě rozplácla vedle svých četných předchůdkyň, zakvičel hrůzou a pomalu, aniž by pohnul hlavou, a aniž by přerušil kývání, stočil oči k otevřeným dveřím. Pak znovu zaryčel, tentokrát mnohem hlasitěji, a špinavýma rukama si zakryl obličej. Major První Zástupce ztropil poplach, jaký Ústav pro choromyslné vojáky ještě nezažil. Když se za chvíli spolu s Majorem Doktorem Druhým Zástupcem snažili houkavě plačícího Plukovníka, jemuž mezi potřísněnými prsty prýštily proudy slz, jemně nadzvihnout, jen co se ho dotkli, zařval opravdu nelidským strachem, a začal oběma rukama bušit do podlahy. fontány exkrementů dosáhly až k protější zdi.

Lapiduši, kryjící Majorům záda u dveří, měli s uklidňováním podobných případů dlouholetou praxi. Za pár okamžiků, sice znečištění, ale vítězní, odnášeli ječícího a pšoukajícího Plukovníka pryč.

A nemuseli s ním jít nikam daleko – to opravdu ne.

Pan Krátký nadával a tvářil se velice zle.

Totiž, co se nestalo:

Uklízečka, když spatřila primářovu kancelář, znechuceně upustila koště a se slovy: "Tak na tohlenc, páni vojáci, se já můžu tak akorát vysrat!" mrskla mokrý hadr vedle koštěte a důstojně odkráčela.

To pan Krátký nedokázal, a tak, dle rozkazu Majora Doktora Prvního zástupce, jakožto hlavní oblíbenec a donašeč bývalého personálu, se té nelibé práce nyní musel zhostit sám. Oblečen v holínkách, dlouhém černém plášti a gumových rukavicích, drtě v zubech vedle dýmající startky proudy nadávek, došel podél ušpiněné zdi až k oknu, přičemž se snažil moc nevnímat smrduté, zasychající rochniště uprostřed koberce. Prudce rozhrnul závěsy o otevřel obě křídla dokořán. Podzimní pražský smog mu připadal jako Chanel no.5. Obrátil se k psacímu stolu, který z této strany viděl poprvé, a hned mu do oka padl papír počmáraný velkými tiskacími písmeny, písmeny která byla spíš vyrytá než napsaná. pracně si je složil v slova.

Když si pak nápis četl nahlas, a už plynuleji podruhé, aniž by přesně věděl proč, přeběhl mu po zádech mráz.

Stálo tam totiž:

LIDÉ, NENÁVIDÍM VÁS! BDĚTE!