Taťka (Danielle Steelová)

21

Přesně o takovém domě děti snily. Byl pro ně jako stvořený a Oliver byl šťastný. Uběhlo jen několik týdnů a už se v něm zabydleli a všichni tři přímo kvetli. I Agnes byla z jejich nového domova nadšením bez sebe, jen potřebovala prochodit okolní obchody a dopídit se všeho, co jí v domácnosti chybělo.

Melce se ve škole moc líbilo a Sam si už pozval dva nové kamarády na večer před Dnem díkůvzdání, aby si přišli zaplavat do jejich bazénu. Jen svátek samotný jim připadal trochu nezvyklý bez Benjamina a dědečka. Byli také strašně daleko od Sáry. Na vánoce ale za ní pojedou. Bylo až k neuvěření, jak ten měsíc uběhl, a už si zase balili zavazadla, aby za ní odjeli do Bostonu.

Oliver je odvezl na letiště, a přestože věděl, že se mu po nich bude o vánocích pořádně stýskat, byl zároveň rád, že získá několik týdnů, kdy bude moci zůstávat v kanceláři dlouho do večera a pohnout trochu s prací. Potřeboval ten čas jako sůl, aby si mohl pořádně prostudovat návrhy, které tam na něho čekaly, ještě než nastoupil. Kdo mu ovšem opravdu chyběl, byla Daphne. Postrádal její dobré oko, pronikavou inteligenci, jasný úsudek a tvůrčí řešení problémů v kanceláři. Kolikrát jí buď telefonoval o radu, nebo jí posílal spěšně poštou různé listiny, aby se vyjádřila k jeho názorům na nové reklamní kampaně pro nové klienty. Přál by si, aby poslali do Los Angeles taky, ale zároveň věděl, že by tam nikdy nejela. Vztah k jejímu partnerovi v New Yorku pro ni znamenal příliš mnoho.

Raději by se zřekla své práce než svého ženáče, pro kterého se vzdala svého života už před třinácti lety.

Několik posledních týdnů uplynulo opravdu jako voda a najednou byly vánoce tady. Děti ještě před odletem ozdobily stromeček a vyměnily si s tatínkem dárky a teprve potom odjely na vánoce k Sáře. Když se po jejich odletu vracel Oliver do prázdného domu, uvědomil si najednou, že to budou jeho první vánoce o samotě, první vánoce bez dětí a bez Sáry. Bude lepší na to nemyslet a vrhnout se do práce. Má věru co dělat za těch čtrnáct dnů, kdy budou pryč. Druhý den odpoledne zaklepala k jeho údivu nesměle na dveře jeho kanceláře jedna úřednice.

„Pane Watsone, Harry Branston se domnívá, že byste měl tohle vidět.“ Dívka před něho na stůl položila pozvánku, na niž ale Oliver jen zběžně mrknul. Pro samou práci si ji pořádně přečetl až za několik hodin. Zvali ho na vánoční recepci, kterou pořádala každoročně jedna televizní společnost pro své hvězdy, zaměstnance, přátele a pro velké reklamní firmy. Právě tato televizní společnost byla jedním z nejdůležitějších klientů jeho agentury. Asi by bylo diplomatické tam jít, přestože na to nemá ani čas, ani náladu. Odložil pozvánku stranou, že se rozhodne až podle toho, jak mu to ten den vyjde. Pozvánka byla už čtyři dny stará a to páteční odpoledne, kdy ji objevil Oliver ve stozích papírů na stole, neměl rozhodně sebemenší pomyšlení na návštěvu nějaké recepce. Neznal tam živou duši a nedovedl si představit, jak by si někdo mohl všimnout, že tam právě on není. Znovu pozvánku odložil, když vtom jako by zaslechl Daphnin hlas, který ho nabádal, jen ať jde. Přesně to by mu Daphne doporučila jak pro dobré jméno agentury, tak proto, aby sám sobě dodal důležitosti jako nový šéf losangelské odbočky. „Dobře… dobře…,“ zamumlal, „však už jdu.“ A potom se usmál při vzpomínce na ni a na jejich špagetové večeře, po kterých se mu tolik stýská. To byla nejhorší stránka jeho odchodu do Los Angeles - nemá tu žádné přátele. A rozhodně nikoho, kdo by vyrovnal Daphne.

Zavolal si úřední limuzínu, kterou sice užíval jen zřídka, ale v takových případech byla praktická. Řidič bude vědět, kam jet, a jemu odpadnou problémy s parkováním.

Recepce se konala v ohromném komplexu ateliérů, a když si to limuzína přišustila do prostorů pro exteriéry, ověřila nejdřív stráž jeho jméno v seznamu, než jim pokynula, aby jeli dál.

Připadal si pořád ještě jako ve snu, nebo jako by hrál úlohu ve filmu, který nezná.

Dvě mladé ženy mu ukázaly, kudy má jít. Najednou se octl uprostřed stovek svátečně nastrojených lidí, kteří popíjeli šampaňské v prostorách ateliéru připomínajícího ohromnou hotelovou halu. Nad Oliverem čněl obrovitý vánoční strom a vysocí úředníci televizní společnosti vítali každého jednotlivě. Oliver si tam připadal hloupě, skoro jako dítě v nové škole, ale nikdo si ho zvlášť nevšímal. Semtam se někomu představil a tajně si přiznal, že na něho udělalo dojem, když uviděl známé tváře z úspěšných pořadů, slavné hvězdy, na kterých se blyštěly flitry a brilianty. Samé překrásné ženy a hezcí muži, takže najednou zalitoval, že tam s ním není Melka.

Byla by z toho úplně na větvi a strašně by si užívala. Uviděl dokonce i hlavního herce ze Samova oblíbeného programu, takového pihovatého kluka, jehož bonmoty opakoval Sam do omrzení.

Ve chvíli, kdy se Oliver otočil, aby nechal nějaké lidi projít, šlápl bezděky komusi za sebou na nohu. Uskočil, a když se s omluvou na rtech obrátil dozadu, uviděl, že hned za ním stojí nejkrásnější žena, jakou kdy spatřil. Měla dokonalý obličej, zelené oči a vlasy jako naleštěnou měď. „Promiňte… já nerad…“ Uvědomil si, že ji už někde viděl, jen si nevzpomínal kde. Podívala se na něho s úsměvem, který odhalil její dokonalé zuby. Přes svůj neuvěřitelný zjev se zřejmě cítila velmi dobře v obyčejných červených kožených kalhotech a v černém svetru. Měla úsměv malého žabce nikoli televizní hvězdy. Byla neuvěřitelně drobounká a všechno se na ní zdálo malé a dokonalé. „Prosím tisíckrát za prominutí,“ omlouval se Oliver a znovu jí dupl v té tlačenici plnou vahou na nohu. Opět se jen zasmála.

„Pěkný blázinec, co? Chodím sem rok co rok a vždycky se nestačím divit proč. Připadá mi, jako by zavolali do oddělení pro obsazování rolí a řekli: řposlyš, Joe, pošli nám sem grupu lidí, točí se recepceř. Potom se vrazí každému do ruky sklenice šampusu s připomínkou, že teď přichází chvíle veselé zábavy.“

Znovu se zasmála s pohledem na tu melu kolem nich, a potom se zadívala Oliverovi přímo do očí. Taková žena byla pro Olivera úplně neobvyklým jevem. Měla dokonalý obličej a bezvadně upravené rudé vlasy. Podle Oliverova názoru ovšem vypadal každý v Los Angeles jako ze žurnálu díky rafinovanému oblečení a nalíčení, ale tahle dívka mu připadala v něčem jiná.

„Asi bych se vás neměl ptát, asi bych to měl nejspíš vědět, ale pracujete tady?“

„Dalo by se to tak brát. Ale vy nejspíš ne, nemám pravdu?“

Kdyby tam totiž pracoval, věděl by dobře, kdo je, ale neměla mu za zlé, že to neví. Bylo jí to dokonce v mnoha směrech příjemnější.

„Pracuji v reklamní agentuře.“ Nechtěl se před ní vychloubat, že ji řídí. „Teprve před několika týdny jsem se přistěhoval z New Yorku. Tady je úplně jiný svět, ale mně se tu líbí.“

„Jen počkejte za nějakou dobu. někdy je to tu hotový cvokhaus. Jsem tu už deset let a pořád si ještě připadám jako Alenka v říši divů.“ Jemu už taky nebyl tento pocit tak zcela cizí a najednou ho napadlo, jak by asi vypadala bez svého bezvadně upraveného účesu a dokonale naneseného líčidla.

„A odkud pocházíte vy?“

„Z Nebrasky.“ Zasmála se. „Věřil byste tomu? Přijela jsem sem studovat na Kalifornskou univerzitu, abych to dotáhla na hvězdu. U nás doma si pořád ještě všichni myslí, že jsem blázen, když tu vydržím. Někdy si to myslím taky, jenže člověka práce v téhle branži za chvíli tak strhne, že jí úplně propadne.“ Oči jí při těch slovech vzrušeně zářily a Oliverovi se její pohled líbil. Byla plná života a radosti a jako by nic z toho všeho nebrala vážně. Jak si povídali, přistoupil k ní někdo a požádal ji o autogram. Bez dlouhých okolků se mu podepsala, s úsměvem poděkovala, a potom se obrátila znovu k Olliemu. V té chvíli byl Oliver ve vážných rozpacích, protože mu došlo, že by ji asi měl znát.

„Tak dobře. Asi chcete, abych se zítra dokonale ztrapnil. Až se totiž budu jako úplný buran snažit vypátrat, kdo vlastně jste. Proč mi to nepovíte rovnou, budu si sice jistě i tak připadat jako ignorant a hlupák, ale hlavně, že to budu už mít za sebou.“ Taky se na ni usmíval. „Kdo vlastně jste?“

„Červená karkulka,“ škádlila ho. „Abych vám řekla pravdu, byla jsem ráda, že mě neznáte. Je mi dost proti mysli, že to mám pokazit.“

„Slibuji, že na to hned zapomenu, sotva mi to povíte.“

„Tak dobře.“ Podala mu ruku a formálně se představila. „Tak tedy já jsem Charlotta Sampsonová.“ Byla hlavní hvězdou jednoho z nejúspěšnějších dramatických pořadů této televizní stanice, který běžel každý týden v nejsledovanějším čase. Společně s ní v něm hrála ještě jedna mužská hvězda a k jejich publiku patřilo nějakých osmdesát miliónů diváků.

„Můj ty bože…“ Připadal si jako opravdový moula. To bude Melka koukat, až se dozví, s kým se seznámil. „Je to možné?“

„Když jsme tedy tohle vyřídili, povíte mi vy, kdo jste?“

Potřásl jí sice rukou, ale své jméno si nechal pro sebe. Nemohl uvěřit, že ji nepoznal. Ale nikdy ho nenapadlo, že je tak maličká, temperamentní a hezká. V tom pořadu byla totiž velice vážná, vlasy měla učesané většinou jinak, a tak na ni teď civěl a připadal si jako opravdový balík, než se jí konečně představil.

„Nezlobte se. Ale vyrazila jste mi dočista dech. Já jsem Oliver Watson. Pro nás tatíky z toho našeho východního balíkova je to trochu moc Hollywoodu najednou. Musíte mi prominout, ale nejsem zvyklý narazit každý den na filmovou hvězdu, natož jí dupat po nohou.“

„Nic si z toho nedělejte. Když tu byl naposled můj tatínek, namířil si to v ateliéru rovnou k Joan Collinsové a svěřil se jí, že mu hrozně připomíná jednu učitelku z nedělní školy, kterou zná u nich v Nebrasce. tenkrát jsem ji poprvé viděla ztratit řeč. A jak šel kolem, poplácal ji ještě po zadečku.“

„Snad abych to taky zkusil. Jenže vy mi učitelku z nedělní školy nepřipomínáte.“ Spíš nějakou holčičku od sousedů. A to moc krásnou holčičku. Byla opravdu nádherná a Oliver byl fascinovaný jejími ohnivě rudými vlasy. Podle barvy smetanové pokožky si byl jistý, že je rudovláskou od přírody.

„Nikdy bych nehádala, že vy děláte v reklamě. Vypadáte spíš jako nějaký můj kolega z našeho programu.“ Její smích prozrazoval, že se směje často. Dobře se s ní povídalo, protože se chovala přirozeně a neafektovaně, což nebylo u tak význačných a úspěšných lidí běžné.

„To sotva.“

„Mimochodem, proč jste sem vlastně přijel?“ Z té tlačenice kolem na ni neustále někdo mával, posílal jí pusinky, gestikuloval na ni, ale ona zůstávala i nadále zřejmě spokojeně při zábavě s Olliem.

„To kvůli naší agentuře. Onemocněl tu jeden člověk, a tak mě sem poslali na jeho místo. Bylo to všechno ve velkém spěchu, ale nakonec to dobře dopadlo.“ A potom se najednou zatvářil velice provinile. „Asi bych vás neměl tolik zdržovat, slečno Sampsonová? Jistě si chcete promluvit se spoustou mnohem důležitějších lidí, než je nějaký reklamní agent.“

„A proč, svoji daň jsem už splatila. Přišla jsem včas, vypila jsem sklenici šampusu a políbila na čílko vedoucího stanice. Co víc by ještě chtěli? Mám jim tu snad pro potěšení zastepovat? To mám v popisu práce. Ale teď mám volno. Ráda si povídám s vámi. Je to mnohem příjemnější než kecání se spoustou hereckých celebrit, které jsou často i nervózní, když jejich programy ztrácejí na divácké popularitě.“ Jí zřejmě něco takového nehrozilo. Dostala se letos do nominace na Emmy, i když nakonec cenu nezískala. Oliver si připadal o to větší hlupák, že ji ihned nepoznal. „Co jste už v Los Angeles podnikal od té doby, kdy jste sem přijel, Olivere?“

„Pracoval… pracoval… a zase pracoval… a zabydloval se… abych pravdu řekl, nepoznal jsem tu ještě nic než svůj dům a kancelář.“

„To nezní příliš vesele. Už jste byl někde na večeři?“

„Ještě ne, jenom s dětmi. Zašli jsme si do Hard Rock Café, kde jsem si připadal starý jako Metuzalém a div jsem nepřišel o uši, ale děti jsem tam odtud nemohl dostat.“

Zasmála se, protože i jí samotné se tam líbilo, i když měla z druhé strany stejné pocity jako Oliver, zejména proto, že tam prakticky nebylo slyšet vlastního slova. Ale výzdoba je senzační a ona má zvlášť ráda staré auto Elvise Presleyho, které tam ční, div střechu neprorazí. Pohled na ně ji vždycky jako by vrací do dětských let. „Už jste byl ve Spagu?“

„Bohužel ne.“

„Někdy si tam musíme zajít.“ Vyznělo to jako losangelská obměna známého „jednou si spolu musíme zajít na oběd“ a Oliver taky její slova nebral vážně. Potom se ho se zájmem zeptala:

„Jak staré jsou vaše děti?“

„Mám sedmnáctiletou dceru, desetiletého syna a ještě jednoho syna osmnáctiletého, ten zůstal na východě.“

„To musí být prima,“ usmála se na něho s mírným náznakem lítosti. Doopravdy se jí líbil. „A kolik je vaší ženě?“

Zadívala se mu přímo do očí. Musel se zasmát upřímnosti, s jakou mu tuto otázku položila.

„Fakticky dvaačtyřicet, ale jsme rozvedení.“ Nebo málem. Na papíře to dostane definitivně až za dva měsíce, ale důležité je, že už nemá své srdce svázané žádným poutem. Po této jeho odpovědi se na něho Charlotta Sampsonová zeširoka usmála.

„To opravdu ráda slyším! Už jsem si začínala dělat starosti.“

Byl polichocený jak jejími slovy, tak její štědrou pozorností.

Nebyl si ovšem jist, jestli je takové pozornosti hoden. Možná že to je u ní jen ostýchavost, pro kterou si nepotrpí na velkou společnost. „Děti máte teď tady?“

„Ne, právě před několika dny odjely na východ, aby byly o vánocích s maminkou v Bostonu.“

„Neříkal jste, že jste bydleli v New Yorku?“ zatvářila se zmateně. „A proč nejsou o vánocích s vámi?“

„Protože se mnou jsou celý rok. Bydleli jsme opravdu v New Yorku. Ale ona teď žije v Bostonu. Odešla od nás před rokem a vrátila se do školy a…“ Podíval se na ni a Hollywood sem nebo tam najednou si přál vypovědět jí svůj příběh, i když si nebyl jistý, jestli ji vůbec zajímá. Přesto mu připadala jako hodná dívka a tvářila se zaujatě. „Odešla od nás… ode mne, od dětí… a tak teď mám děti u sebe já.“

Podívala se na něho najednou vážně a setřásla si z ramen dlouhé zrzavé vlasy. „To je smutná historie a asi vás na dlouho poznamenala.“

„To bych řekl. Alespoň na nějakou dobu. Teď už je to jen minulost. Ona je šťastná. Nám se vede prima. Člověk si zvykne i na šibenici, když není zbytí.“

„Děti taky?“

Přikývl. „Je jim prima. Myslím, že po téhle sprše už dokáží překonat všechno. Jsou fajn, všichni.“

„A vy jste zřejmě fajn tatínek.“

„Díky, madam.“ Mírně se jí uklonil a oba se právě smáli, když k nim přistoupil sám velký šéf televizní společnosti, aby se s nimi pozdravil. Políbil Charlottu na obě tváře, s Oliverem si potřásl pravicí s tím, že po něm prý pátrá už dobrou hodinu.

„Chtěl bych vás představit některým našim přátelům, ale vidím, že s dámou mého srdce jste se už seznámil sám.“

„Div jsem ji totiž nezašlápl, jakmile jsem vešel, ale ona mě ve své velkodušnosti nedala ani vyhodit ze dveří, ani mě nepředala soudu. Asi jsem ji zchromil tak, že se nemůže hýbat. Tak tu teď stojíme a povídáme si a já ji přitom nudím vyprávěním o svých dětech.“

„Povídala jsem si s vámi opravdu ráda, Olivere.“ Když se tomu šéf její společnosti zasmál, zatvářila se málem uraženě, a pak se k němu trochu rozdurděně obrátila. „Ty mi ho nejspíš chceš teď odvést?“

„Měl bych. Ale přivedu ti ho zpátky, jestli chceš,“ a potom se obrátil k Oliverovi se slovy předstíraného varování. „Dejte si na ni pozor, nesnáší filmové hvězdy, miluje děti a psy a nikdy nezapomíná text své role. Takovým ženám není co věřit, nemyslíte? A ještě k tomu je zpropadeně krásná. Měl byste ji vidět ve čtyři ráno, to se člověku dělá až špatně, že někdo může mít i bez líčidla takovou andělskou tvářičku.“

„Nech už toho, Howie!“ Ty tak určitě víš, jak já vypadám po ránu!“ Smála se a Oliver se taky bavil. Zřejmě nepokazí žádnou legraci. Opravdu by ji velmi rád viděl ve čtyři hodiny ráno ať nalíčenou, nebo nenalíčenou. „Lže jak když tiskne, já děti a psy přímo nesnáším.“ Ale nezdálo se, když se spolu bavili o jeho dětech.

„Tak Charlie, běž si teď pěkně hrát a já to tu zatím Oliverovi ukážu. Za chvíli ti ho přivedu zpátky.“ Ale když od ní k velké Oliverově lítosti odešli, představil ho „Howie“ snad kdekomu, kdo v ateliérech aspoň něco znamenal, takže se na místo, kde ji opustil, vrátil Oliver až za hodinu. Samozřejmě byla pryč. Nemyslel si, že by na něho čekala… aspoň ne doopravdy… i když by ho to nesmírně potěšilo. Když tiše odcházel, aby vyhledal svoji limuzínu, spatřil ji ke svému ohromnému údivu, právě jak nastupuje opodál do červeného mercedesu. Vlasy měla zapletené do dvou cůpků, tvář odlíčenou a měla na sobě starý černý kožený kabát. Zamával na ni. všimla si ho a taky mu zamávala, a potom chvíli jako by váhavě čekala, jestli se k ní vydá. Spěchal k ní, aby ji ujistil, jak velkým potěšením mu bylo setkání s ní. Zazubila se na něho, když k ní přicházel.

„Už jedete domů?“ Úsměvně přitakal a vypadala najednou jako dívenka. Moc hezká dívenka, jestli měl věřit svým očím.

„Mám dva týdny volna, celé svátky. Od dnešního dne pauzírujeme. A co vy? Už jste tam udělal zadost svým úředním povinnostem?“ usmála se na něho nenuceně a on přikývl. Byl by ji rád pozval na večeři, ale jaksi si netroufal. Pak si řekl a proč by ne, nic horšího se mu nemůže stát ani s Charlottou Sampsonovou, než že odmítne.

„Už jste jedla?“

Zavrtěla hlavou a obličej se jí rozzářil: „Nechcete jít na pizzu do Spaga? Neručím za to, že tam najdeme místo, ale zkusit to můžeme. Většinou tam mívají dost nabito.“ To byl ovšem slabý výraz. Obvykle tam lidi čekali do omrzení hlava na hlavě na vynikající dobroty od Wolfganga Pucka, ale taky alespoň na letmý pohled na různé hvězdy, které tam s oblibou chodily.

„Moc rád.“ Zatvářil se nadšeně a ohlédl se přes rameno po své limuzíně. „Mohu vás svézt, nebo mám jet za vámi?“

„A co kdybyste jel rovnou se mnou?“

„Jestli vám to nebude vadit.“ Rozhodně by to tak bylo nejjednodušší.

Zase se na něho mile usmála. Líbil se jí pohled jeho očí i způsob mluvy. Taky se jí líbilo, jak přirozeně, rozvážně, ale zároveň sebejistě se chová. Vypadá na spolehlivého člověka.

„Samozřejmě že ne.“

Rychle propustil řidiče, jako by měl strach, aby si to nerozmyslela, a vklouzl na přední sedadlo vedle ní. Najednou se k němu otočila. „Mám lepší nápad. V Spagu bývá někdy hrozný rámus. Znám ještě jinou italskou restauraci na Melrose: Jmenuje se to tam Chianti. Tam nás v tom příšeří nikdo nepozná. Můžeme tam rovnou odtud zavolat, jestli pro nás budou mít místo. Ukázala na malý červený telefon zavěšený na palubní desce, a zatímco jednou rukou vytáčela číslo a druhou startovala, on ji pobaveně pozoroval. „Copak se vám nezdá?“

„Nic. Jen nestačím žasnout.“

„Viďte,“ zazubila se. „tohle všechno má hodně daleko k Lincolnu v Nebrasce.“

Restaurace odpověděla na první zazvonění, že s potěšením rezervují slečně Sampsonové stůl. Charlotta nemohla vybrat líp.

Byla to malá hospůdka s intimním přítmím bez jakýchkoli „novotářských výmyslů“. Vypadala přesně tak jako dřív všechny italské restaurace a jídlo se podle jídelního lístku zdálo také výborné. Sotva se pohodlně usadili na lavici vedle sebe, přišel si vrchní pro objednávku. Oliver se ještě stále nestačil vzpamatovat. Večeří s Charlottou Sampsonovou, tou slavnou Charlottou Sampsonovou. Ale je přece v Hollywoodu, tak co? Na okamžik mu bleskla hlavou vzpomínka na Megan v New Yorku. Tohle je něco docela jiného. S ní to byla příliš intelektuálsky blazeovaná a dekadentní hra, zato teď probíhá všechno nekomplikovaně. Ale Charlotta je už zřejmě taková. Její chování je přirozenost sama.

„To byl výborný nápad.“ Oliver se tvářil spokojeně a oba se vrhli rovnou na slané tyčky. Umírali hlady.

„Je to náramný pocit nemuset druhý den ve čtyři ráno do práce. To někdy člověku pořádně zamotá společenským životem. Většinou jsem tak unavená, že večer nevytáhnu paty a koukám jen doma v posteli. Sotva se vykoupu, zalezu si na kutě s rolí na příští den v ruce a v devět zhasnu a jsem v limbu.“

„A jak je to s těmi slavnými hollywoodskými večírky?“

„Ty jsou dobré tak pro nějaké debílky. Když nejde právě o zdvořilostní záležitost jako dneska. Všechny ostatní mi mohou být ukradené. Člověk by si mohl zbytečně někoho z televizní společnosti proti sobě popudit.“

„Už jsem o tom leccos slyšel. Je to opravdu tak o nervy?“

„Někdy, když člověku klesá popularita. Tohle je nevděčná branže.“ Zasmála se. „Ale já ji zbožňuju. Zbožňuju všechno to vzrušení, tvrdou dřinu, náročné zvládání obtížných rolí. Je sice ještě pár věcí, kterým bych dala přednost, ale tohle je neocenitelná zkušenost.“ Hrála v tomto programu už dva roky.

„Čemu byste dala přednost?“

„Myslíte profesně?“ Zajímavá otázka. Pravděpodobně Shakespearovi. Hrála jsem na univerzitě v dost širokém repertoáru a potom ještě v letním repertoáru, když jsem nemohla sehnat žádnou jinou práci. Mám živé divadlo ráda. Pro jeho náročnost, pokaždé člověk musí vydat ze sebe maximum a musí si zapamatovat každé slůvko své role a tu večer co večer správně zahrát. Myslím, že bych za svůj největší úspěch považovala roli na Broadwayi.“ S pochopením přitakal. To by byl jistě pro její uměleckou kariéru vrchol, ale její dnešní práce má taky svou hodnotu. Velice ji za ni obdivoval. A je to větší dřina, než by se zdálo. To už pochopil.

„Hrála jste taky ve filmu?“

„V jednom.“ Zasmála se. Ale dopadlo to katastrofálně. jediný člověk, který ten film viděl a líbil se mu, byla moje babička v Nebrasce.“

Oba se dali do smíchu, ale vtom jim už přinášeli večeři. měli si při ní stále o čem povídat, o zaměstnání, o jeho dětech, o náročnosti práce jich obou a o jeho pocitech, když se teď najednou octl v čele losangelské odbočky. „Taková reklama musí dát pěkně zabrat. Stačí jednou vyšroubovat ceny a máte po klientovi.“ Slyšela o tom celá léta vyprávět všelijaké hrůzné historky, ale on se zdál neuvěřitelně klidný, jako by ani nepracoval ve stálém stresu.

„To, co děláte vy, bude asi dost podobné. Taky vám nezůstane moc na vybranou.“

„Proto člověk potřebuje ještě něco jiného, aby se nad různé takové situace mohl povznést. Potřebuje mít v životě ještě něco, na čem mu záleží.“

„A co by to mělo být?“

Odpověděla bez zaváhání. „Muže, manželství a děti. Lidi, které člověk miluje, a taky potřebuje umět dělat ještě něco jiného, protože jednou všechny ty programy, autogramy a frmol vezmou za své a člověk si musí dávat sakramentský pozor, aby nevzal za své s nimi.“ To byl jistě moudrý pohled na její práci a Oliver si ji za něj vážil, ale zároveň se nad jejími slovy vznášely i určité otazníky.

„Zamlčujete mi snad něco, slečno Sampsonová? Mám čekat, že se tu každou chvíli objeví váš muž a dá mi jednu do nosu?“ Zasmála se té myšlence a zavrtěla hlavou, ale od svých špaget se odtrhnou nenechala.

„Bohužel ne. Kdysi před mnoha lety jsem byla vdaná, když mu bylo jednadvacet. Ale po skončení univerzity to už dlouho netrvalo.“

„Co se stalo?“

„Nic neobvyklého. Byl to herec a z ničeho nic zemřel. A od té doby jsem nepotkala nikoho, koho bych si chtěla vzít. V této branži se člověk nesetká s mnoha lidmi, se kterými by chtěl strávit celý život.“ Několik let prý žila s jedním producentem, ale to k ničemu nevedlo. A potom po dlouhá mezidobí nechodila s nikým. Pokud ano, tak s někým, kdo nepatřil k jejímu světu.

„Asi jsem příliš vybíravá. Maminka říká, že teď už mám stejně zmeškáno.“ Podívala se na něho vážně, ale v očích jí uličnicky hrálo. „Příští měsíc mi bude čtyřiatřicet. Už jsem asi na manželství trochu stará.“

Musel se její poznámce srdečně zasmát. Vypadala na dvacet.

„To bych tedy rozhodně neřekl, nebo to snad tady tak berete?“

„Komu je tu přes pětadvacet, je odepsaný. Ve třiceti si člověk nechá udělat první face-lift. V pětatřiceti máte za sebou druhý a přinejmenším jednu operaci víček. A možná dvě. Ve čtyřiceti je se vším amen. Proto říkám, že člověk musí mít v životě ještě něco jiného.“ Když jí poslouchal, připadalo mu, že mluví z upřímného přesvědčení.

„A co jiného než manžela a děti?“

„Něco, k čemu se člověk duševně upne. Věnovala jsem se hodně dobrovolné práci s postiženými dětmi. Ale v poslední době na to nemám příliš času. „Mým byste se věnovat nechtěla?“

„Jaké jsou?“ Z jejího hlasu zazníval dojímavý zájem. Člověk mohl jen stěží uvěřit, že je to úspěšná a slavná žena. Velice se mu líbila její opravdovost a realističnost. Doposud na ní z toho, co poznal, nenašel chybičku. Dokonce už ani valně nevnímal, jaká je krasavice. V porovnání s jejími dalšími přednostmi se její vzhled nezdál už tak důležitý. Mnohem víc ho přitahoval její obdivuhodný vnitřní svět. Na to právě myslel, když se jí pokoušel odpovědět na její otázku, jaké jsou jeho děti.

„Melka je inteligentní a zodpovědná holka a hrozně touží stát se herečkou. Alespoň v této chvíli si to myslí. Kdoví čím bude chtít být později. Ale chce na univerzitě dělat dramatické oddělení. Je teď v předposlední třídě střední školy. Je vysoká, blonďatá a milá. Myslím, že se vám bude líbit.“ Bral najednou jako samozřejmost, že se s Melkou setkají, i když na chvíli zapochyboval, jestli si může dovolit považovat něco takového za samozřejmé. Když to Charlotta přijala bez mrknutí oka, pokračoval: „Sam je sladký desetiletý klučina, kterého je všude plno. Každého si dokáže otočit kolem prstu.“ A potom jí vyprávěl o Benjaminovi a o Sandře a o jejich miminku.

„To bylo tedy pěkné zaškobrtnutí. A je to pro něho jistě pořádná zabíračka.“

„To víte, že je. Ale je rozhodnutý udělat, co považuje za správné, i kdyby ho to mělo zabít. Zdá se, že to děvče ani nemiluje, ale je blázen do svého syna.“

„Takže vy jste už dědeček.“ Podívala se na něho šibalskýma očima. Byly stejně zelené jako jeho, ačkoli si toho ani jeden z nich doposud nevšiml.

„S tím jste se nepochlubil, když jsme se seznámili.“ Ollie se zasmál tónu jejího hlasu.

„Bude mi to připočteno hodně k tíži?“

„To bych řekla. Jen počkejte, až to prozradím doma, že randím s jedním dědouškem. Budou celí blázni, co tu vlastně provádím.“

Zdálo se, že má ke své rodině blízký vztah, a to se Oliverovi také líbilo. Dokonce se rozpovídal i o svém otci a o Margaretě.

„Přijedou se sem v lednu podívat na děti. Nikdo lepší než Margareta nemohl otce potkat, přestože jsem to zpočátku takhle neposuzoval. Hrozně mě zaskočilo, že si ji bere tak brzy po maminčině smrti.“

„Je to legrace, že když jde o naše rodiče, zůstáváme pořád dětmi, a nezáleží vůbec na tom, kolik nám je. Nezdá se vám?“

„Zdá. Nejdřív jsem jí nemohl přijít na jméno. Ale otec má ve svých posledních letech právo na kousek štěstí.“

„Může se dožít vysokého věku,“ usmála se.

„Doufám taky, že se dožije.“

„Ráda bych je poznala,“ řekla tiše.

Po večeři si ještě chvíli povídali u kávy, když se vydali zpátky k jejímu autu, zastavili ji po cestě dva lidé s žádostí o autogram. Ale jí to zřejmě nevadilo. Byla přátelsky laskavá a málem vděčná. Oliver se tomu podivil, když došli k autu, a ona se na něho podívala s vážným výrazem v široce rozevřených zelených očích.

„Při tomhle zaměstnání nesmí člověk ani na chvíli zapomenout, že právě na těchhle lidech záleží, jestli jste tím, kým jste. Bez nich jste nula. A já na to nikdy nezapomínám.“ A nejlepší na tom bylo, že jí sláva nestoupla do hlavy. Byla neuvěřitelně skromná, ba málem až pokorná.

„Díky, že jste se mnou šla dneska na večeři.“

„Měla jsem se nádherně, Olivere.“ Její slova zněla upřímně.

Zavezla ho k jeho domu v Bel Air. Když u něho zastavili, Oliver se po krátkém zaváhání, jestli ji může pozvat dovnitř, nakonec rozhodl, že to zkusí. Charlotta se omluvila, že je hrozně unavená. A potom najednou dostala nápad.

„Co budete dělat o svátcích, když tu nemáte děti?“

„Nic moc. Chtěl jsem trochu dohnat práci v kanceláři. Budou to mé první vánoce bez nich.“

„Obvykle taky jezdím domů. Ale tenhle rok to nejde. Příští týden točím nějakou reklamu a chtěla jsem si prostudovat další role. Píše pro nás teď nový člověk. Chtěl byste si v neděli někam vyjít?“ Šlo právě o Štědrý večer, na který dosud raději ani nemyslel. Teď její značně lákavou nabídku neodmítl.

„To by bylo nádherné. Mohli bychom se tady u nás naobědvat.“

Agnes zůstala doma, ačkoli děti odjely, ale Charlotta měla lepší nápad.

„Co byste řekl tomu, kdybych vám udělala krocana? Takového pravého, domácího. Potěšilo by vás to?“

„Strašně.“

„Pak bychom mohli zajít do kostela. A na Hod boží chodím obvykle k jedněm přátelům. Nechtěl byste mi dělat společnost taky tam?“

„Bylo by to nádherné, Charlotto. Ale jste si úplně jistá, že nemáte žádný lepší program? Nechtěl bych vám být na obtíž. Mně bude docela dobře, opravdu.“ Docela dobře, ale hodně smutno.

„Nemám,“ odpověděla s pousmáním. „Byla bych opravdu zklamaná, kdybyste nepřišel. Vánoce pro mne mnoho znamenají a trávím je ráda s lidmi, na kterých mi záleží. Nesnáším umělé vánoční stromečky postříkané stříbřenkou a jiné podobné nesmyslnosti, ty typické hollywoodské vánoční radovánky.“

„Dobře, rád přijdu. V kolik?“

„Přijďte v pět. Jíst budeme v sedma pak půjdeme na půlnoční do kostela.“ Načmárala mu adresu a on vystoupil z auta jako omámený. Charlotta s opětným poděkováním a zamáváním odjela.

Dlouhou dobu tam stál a díval se, jak její červené autíčko mizí pod kopcem, a ptal se sám sebe, jestli se mu to všechno jen nezdá. Jestli se to skutečně stalo. A vánoce s ní budou teprve jako sen.

Očekávala ho v bílé odpolední róbě. Dům měla překrásně vyzdobený. Stál na hollywoodských kopcích v ulici Spring Oak Drive. Útulností připomínal starou farmu. Charlotta se se smíchem přiznala, že to má být vzpomínka na Nebrasku. Podlahy byly z tesaných prken, stropy trámové a na každé straně pokoje ohromný krb, před nímž byly rozestavěné ohromné měkce čalouněné pohovky. v kuchyni, která se velikostí málem rovnala obytnému pokoji, byl další krb a pohodlný stůl prostřený pro dva. V rohu zářivě blikal vánoční stromeček. V patře měla Charlotta dvě hezké ložnice, jedna z nich, potažená růžovým, květovaným kartounem, patřila zřejmě jí. V druhém, veselém žlutém hostinském pokoji bydlívali její rodiče, když za ní přijeli, což k její lítosti nebývalo příliš často. Tento dům v sobě neměl ani zlomek rafinovanosti Meganina střešního bytu v New Yorku, ale působil neskonale útulněji a Olivera nadchl.

Charlotta dala pro Olivera zchladit láhev bílého vína a krocan se pomalu pekl v troubě. Udělala kaštanové pyré, bramborovou kaši, sladké brambory, mladý hrášek, brusinkové želé a spoustu nádivky. když zasedli k jídlu, bylo to jako královská hostina. Svou neobřadností mu ovšem připomínala vánoce, jak je oslavoval doma se Sárou nebo dříve se svými rodiči. Myslel, že se odbyde v kanceláři chlebíčkem s mletým masem nebo se zastaví po cestě domů v Hamburgerové vísce.

Něčeho takového se nenadál ani ve snu a ještě k tomu s Charlottou Sampsonovou. Spadla mu do vínku jako dar z nebes.

Když usedl ke stolu, položil na něj pro ni malý dáreček. Byl tak vděčný za pozvání, že jí chtěl dát k vánocům něco hezkého.

Byla tím velice dojatá a na chvíli ji přivedl do rozpaků, protože sama pro něho žádný dárek neměla.

„Copak tohle všechno není dostatečný dárek, vy hloupoučká. Je to vánoční večeře jako z pohádky.“ Tvářila se spokojeně, že pro něho tolik znamená. Pak si povídali a smáli se, až po večeři Oliver zavolal na svoji kreditní kartu děti k Sáře. Bylo to divné, mluvit s nimi z dálky, ale zdálo se,že se děti výborně baví. Byly samý smích a pištění, když si předávaly telefon.

Oliverovi dokonce ani nevadilo mluvit se Sárou. Popřál jí všechno nejlepší a hned zavěsil. Zavolal taky otci, který se zdál mnohem šťastnější, než jak ho znal už dlouhou dobu. Bylo to až k nevíře, že je to teprve přesně rok, co od nich Sarah odešla. Oliver se o tom rozpovídal také před Charlottou. S ní se vůbec mluvilo lehko. Jako moučník upekla Charlotta jablkový závin s kandovaným ovocem, rozinkami a oříšky, na který navršila koňakový krém a šlehačku.

„Ještě se vám po ní stýská, Olivere?“ zeptala se, když seděli před oknem s krásným výhledem a dojídali štědrovečerní dobroty.

Když zavrtěl hlavou, myslel to upřímně. „Teď už ne. Už se mi zdá neuvěřitelná i pouhá vzpomínka na to, že jsem s ní byl ženatý. Připadá mi teď jako naprosto cizí člověk a asi taky je. Ale zpočátku to bylo k nepřežití. Myslel jsem si doopravdy, že se zblázním. Ale musel jsem se držet kvůli dětem. Ty mě zachovaly při zdravém rozumu.“ Přitakala, protože mu dobře rozuměla. Říkala si, jaké jsou pro něho děti požehnáním.

„Nejspíš jsme nikdy se Sárou netoužili po stejných věcech a já se to snažil všechny ty roky ignorovat. Ale ona nikdy na své tužby nezapomněla.“

„Je to divné, že taková vytrvalost může být někdy dobrou vlastností a jindy zase špatnou, nemyslíte?“

„Myslím, že v jejím případě bylo prostě velkým omylem manželství, ale jsem rád, že k němu došlo, jinak bychom neměli naše děti.“

„Jsou pro vás tím nejdůležitějším na světě, Olivere, nemám pravdu?“

„Ano,“ přiznal se. „Možná, že až příliš. Sám sobě jsem za poslední rok moc času nevěnoval.“ Když nepočítá Megan, to chvilkové poblouznění, měsíc kompletního, naprostého a nádherného šílenství.

„Asi jste potřeboval čas, abyste si všechno rozmyslel a rozhodl se, co teď chcete.“

„Nejspíš. Nejsem si ovšem jistý, že jsem na to už přišel, ale snad prozatím ani nemusím.“ Usmíval se na ni, když mu nalévala šálek výborné vroucí kávy. Byl přejedený k prasknutí a přesně tak to mělo o štědrovečerní večeři být. Byl šťastný a nacpaný a ohromně se s touto ženou bavil. byla pro něho jako stvořená, až na to, že to byla Charlotta Sampsonová. „A co vy?“ obrátil se na ni s otázkou.

„Víte, co chcete od života?“

Zazubila se na něho. „Byla bych opravdu ráda, kdybyste mi říkal Charlie. Tak mě nazývají všichni moji blízcí přátelé.“

Bylo ohromující, že ho mezi ně počítá, ale musel přiznat, že mu to nebylo proti mysli. „Vždycky o tom na konci roku přemýšlím… kam se ubírám… kam bych se chtěla příští rok dostat a co bych chtěla dělat. Asi totéž co dosud, aspoň tak dlouho, pokud to půjde.“ Oba věděli, že tím myslí svůj televizní program. „A jinak co se naskytne a taky co se mi bude zdát správné. Mám své sny jako každý člověk, ale mnoho z nich se mi už splnilo.“ Byla se svým životem zřejmě naprosto spokojená. Nepídila se a nepachtila za ničím, ani netoužila po něčem jiném, než co má. „Strašně ráda bych se vdala a měla děti, ale jestli mi to není souzeno, tak to asi tak má být. Člověk si nemůže z něčeho takového zoufat, protože se vždycky stane jen to, co se stát má.“ Vyznačovala se podivuhodnou rozvahou a pozoruhodnou vyrovnaností.

Pomohl jí uklidit a v deset hodin si dali další šálek kávy.

Krátce před půlnocí ji odvezl na Beverly Hills do kostela Dobrého pastýře, kde seděli při půlnoční mši těsně vedle sebe.

Bylo to všechno přesně, jak má být. Nakonec si při slavnostním osvětlení, vůni kadidla a stromečků zazpívali všichni společně vánoční koledy. ven vyšli až v půl druhé a Oliver měl šťastný a hřejivý pocit dokonalosti, když ji pomalu odvážel domů. Dokonce natolik, že se mu ani nestýskalo po dětech.

Když se k ní vrátili, chtěl ji jen vysadit před domem, ale ona na něho upřela zkoumavý pohled.

„Asi se vám to bude zdát divné, Olivere, ale mně je hrozně smutno, když se mám o Štědrém večeru vrátit domů sama. Nechtěl byste tu zůstat v mém hostinském pokoji?“ Seznámili se teprve před dvěma dny. Prožili spolu právě Štědrý večer a ona ho teď zve k sobě domů jako svého hosta. Přitom z ní nevyzařuje ani stopa smyslnosti, jako tomu bylo s Megan, jen laskavost, vřelost a respekt. Oliverovi se najednou nade všechno na světě chtělo zůstat. Přál by si s ní zůstat nejen tenhle večer, týden a rok, ale možná celý život.

„To bych opravdu strašně rád, Charlie.“ Naklonil se k ní, aby ji cudně a něžně políbil. Potom se vzali za ruce a odebrali se do jejího domu, kde mu Charlotta nahoře rozestlala postel.

K jeho pokoji patřila vlastní koupelna, prádlo a župan.

O Olivera pečovala jako úzkostlivá matka, až ho nakonec nechala samotného a popřála mu ještě s vřelým úsměvem „šťastné vánoce“.

Dlouho se převaloval na posteli v jejím hostinském pokoji, myslel jen a jen na ni a strašně se mu chtělo za ní jít, ale věděl, že by nebylo slušné zneužít jejího pohostinství. Tak tam jen ležel a připadal si jako dítě, které by si přálo zalézt do postele k mamince, ale přitom se trochu ostýchá.

Sotva se druhý den probudil, zavoněly mu do nosu lívanečky, klobásky a horká káva. Vyčistil si zuby novým kartáčkem, který tam byl připravený, oholil se a seběhl v županu dolů zvědavý, co tam Charlotta vlastně kutí.

„Veselé vánoce, Olivere!“ zavolala, když ho uviděla v kuchyňských dveřích, odkud ji s úsměvem pozoroval, jak se rychle otáčí, aby už měla nachystanou přepychovou snídani. Bylo tam všechno, co mu už předtím tak krásně vonělo, a k tomu ještě slanina, vejce, čerstvě namačkaná pomerančová šťáva a káva.

„Veselé vánoce, Charlie. Nikdy mě už odtud nedostanete, jestli mě budete takhle vykrmovat. Je to tu jako v dokonalém hotelu.“

Šťastně se na něho zaculila. „jsem opravdu ráda, že se vám u nás líbí, pane.“

Bezděčně se naklonil, aby ji políbil. tentokrát to už byl vřelejší polibek, než na jaký si troufl předešlý večer. Když se mu nakonec vykroutila, popadali oba sotva dechu. „No ne, Olivere, to je vydatné přání dobrého jitra.“

„To aby se vyrovnalo kvalitě snídaně.“ Uždíbl si dvakrát vajíčka a zase jí popadl do náručí. najednou se už nemohl držet od ní dál. Byla jako z pohádky. bál se, že se mu snad rozplyne před očima, když si ji nepodrží.“

„Chovejte se přece slušně, Olivere,“ hubovala ho s úsměvem, „ a dojezte snídani.“

„Nejsem si jistý, co mě víc láká,“ zazubil se najednou jako dítě v předvánočním hračkářství, „jestli tahle snídaně nebo vy.“ A potom se na ni podíval a zeširoka se usmál. „V této chvíli máte navrch vy.“

„Kroťte se, nebo vám Ježíšek nic nenadělí. A dojezte to.“

„Jak poroučíte, milostivá.“ Ve skutečnosti si stále ještě myslel, že mu Ježíšek nadělil do punčochy ji. Šéf její televizní stanice měl pravdu, vypadala po ránu skutečně senzačně bez sebemenší stopy líčidla, s čistým a svěžím obličejem a vlasy sepnutými dozadu.

Když dojedli, Charlotta odběhla a vrátila se s malou modrou sametovou krabičkou, kterou položila vedle něho. Vzpomněla si na ně pozdě minulý večer, když se vrátili z kostela, a teď ho radostně sledovala, jak ji otvírá. Byly v ní nádherné starožitné kapesní hodinky s elegantně jednoduchým ciferníkem s římskými číslicemi. Zíral na ně v němém úžasu.

„Patřily mému dědečkovi, Ollie… líbí se vám?“

„Jsou překrásné! Ale přece mi nemůžete dávat takovýhle dárek!“

Vždyť se sotva znají. Co kdyby byl nějaký mizera a podvodník, nebo co kdyby ho už nikdy neviděla. nepřipadalo mu to správné.

Když jí chtěl hodinky vrátit, odmítla je přijmout.

„Chci, abyste je měl vy! Jste velice mimořádný člověk a pro mne byly velice mimořádné i tyhle vánoce. Vyprávěla jsem vám, že každý rok jezdívám o vánocích domů, a tenhle rok jsem nemohla. Ze všech lidí, které tu znám, se mi nechtělo s nikým trávit vánoce, až na vás… a to už mluví samo za sebe… a tohle je pro vás… ponechte si to… na tyhle vánoce nezapomeňte.“

Slzy mu pálily v očích, když k ní vzhlédl, aby jí poděkoval, ale místo toho si ji přivinul k sobě a políbil ji tentokrát s ještě větší něhou. Chutnala po pomerančové šťávě a lívanečcích a voněla levandulí a fialkami. Nejradši by ji tak držel až do skonání světa.

„Jsem do tebe blázen, Charlie,“ zašeptal. „Dává ti to nějaký smysl po třech dnech?… Vlastně promiň, teď už po čtyřech.“

Seznámili se ve čtvrtek a teď bylo pondělí.

„Ne,“ odpověděla šeptem, „a jsem z toho k smrti vyděšená… ale mám stejné pocity a moc se mi to líbí.“

„Co si počneme, když se chováme jako dvě bláznivé děti? Sotva jsme se poznali a já se do tebe zamiloval. Do tebe, do takové slavné televizní hvězdy, co mi to k čertu provádíš? Co si o tom mám myslet?“

„Já nevím,“ tvářila se zamyšleně a trochu posmutněle, „jen to, že moje role v televizi s tím nemá vůbec nic společného. to vím určitě. myslím, že jsme jen dva lidé, kteří se potkali ve správné chvíli. K velkému štěstí.“

„Opravdu myslíš, že to je tím?“ Nebo to snad bylo něco víc?

Byl to osud? Předurčení? Nebo to byla jen vášeň a touha nebýt osamělý? Ale ať je to jak chce, je to nádherné a mohou o tom aspoň spolu mluvit jako o svém soukromém tajemství.

„Nechtěla bys se mnou zajít k nám, abych se převlékl?“ zeptal se jí rozesmátě.

Nadšeně přikývla. Vždyť je Boží hod a půjdou spolu k jejím přátelům. Pak pro něho zase uvaří večeři. Přála by si, aby to trvalo stále, beze změny, a nikdy to neskončilo, a Ollie si přál totéž. Chtěl být jen s ní, a tak čekal, až se oblékne, a potom ji zavezl k svému domu v Bel Air. Agnes na víkend odjela a on Charlottu provedl po domě, ukázal jí pokoje dětí a hromady fotografií, které si přivezli z New Yorku. Když tam vedle sebe seděli a prohlíželi si jednu po druhé celé hodiny a Ollie jí přitom vysvětloval, co je co a kdo je kdo, byli sami jako dvě děti.

„Máš nádherné děti, Olivere.“

„Ty jsi taky nádherná,“ zašeptal ochraptělým hlasem a znovu ji políbil. Nevěděl, jak dlouho se ještě dokáže krotit. Tolik po ní toužil, vždyť byla tak úžasná, i když tam jen seděla na gauči vedle něho. „Nechceš se jít na chvíli posadit k bazénu?“

Byl krásný den, slunečný a teplý, a když ji odvede ven z domu, snad se mu podaří nevrhnout se na ni. Chtěl se ovládnout a počkat, dokud si nebudou oba dva jistí, že jednají správně.

Leželi tam potom vedle sebe na slunci dlouhou dobu si jen povídali. Měli zřejmě stále o čem mluvit, vždyť se toho potřebovali jeden o druhém tolik dozvědět, tolik si vysvětlit a tolik toho pochopit.

Zavolal odpoledne také Benjamina a Charlotta poslouchala jeho rozhovor se synem s něžným úsměvem. Miminko je v pořádku.

Sandra je někde venku. V jejich domě jim je prima. Rádi by ho zase brzy viděli a ne, nic zvláštního se neděje. Charlotta se zase usmála, když Oliver zavěsil. „Ty jsi do toho svého kluka úplný blázen, viď?“

„Ano,“ usmál se pochmurně. „Jen bych si přál, aby se už vyhrabal z toho příšerného propletence a nastartoval si to sem, abych ho měl pod kontrolou. A taky abych ho přiměl vrátit se do školy. Marní s tím děvčetem čas a v jeho věku je to zločin.“

„Dej mu šanci. Však on si pro sebe časem všechno vyřeší. Jako koneckonců my všichni.“ A potom ji dodatečně napadlo se zeptat.

„Brát se snad nechtějí, co říkáš?“

„Ne, myslím, že ne.“ S povzdechem ji objal jednou paží a potom se vydali na návštěvu k jejím přátelům. Byli to dva režiséři, kteří natočili pár zajímavých věcí a měli některé velice milé přátele. Pozvané byly jak různé celebrity, tak spousta anonymních lidí a všichni se chovali prostě a upřímně a nikdo se zřejmě nepodivil, že vidí Charlottu s Oliverem. Naopak se starali, aby se Oliver cítil jako doma, a on se výborně bavil. Zdrželi se tam déle, než předpokládali, a teprve v devět hodin se vrátili do Bel Air s tím, že si zaplavou v jeho bazénu. Sice nevečeřeli, ale oba byli ještě najedení od snídaně a od oběda a ze všech těch chuťovek, které zobali u jejích přátel.

Oliver půjčil Charlottě jedny z Melčiných plavek a šel se převléknout. Když se vrátil, byla Charlotta už v bazénu a kroužila kolem něho vybroušenými tempy, až doplavala k jeho konci.

„Plaveš výborně. Je vůbec něco, co bys nedovedla?“

„To bych prosila. Spousta věcí.“ Usmívala se na něho nahoru.

„Plavu hlavně, abych měla pohyb, udržuje mě to v kondici.“

Rozhodně jí to nesmírně prospívalo. Byl u vytržení z její postavy, když vylezla z vody, aby si skočila z prkna. Měla ideální proporce a nádherně formované nohy. Byla to prostě neuvěřitelně nádherná holka ať mokrá či suchá, ráno či večer, v kteroukoli denní dobu, kdykoli, kdekoli a on si přál dostat ji právě teď a tady u svého bazénu a věděl přitom, že jí to nemůže udělat. Potopila se a pak se vynořila nedaleko místa, kde plaval on, aby se nadýchla. „Nedáme si závod?“ Žertovala s ním a on se na ni usmál. Býval kapitánem plaveckého týmu, a ačkoli to bylo před dávnými lety, nebyla pro něho žádný partner. Připažil jí ruce a opřel si ji o okraj bazénu, aby ji políbil. „Jsi taky docela dobrý.“

„O jakém umu to teď mluvíš, drahoušku?“ škádlil ji.

„Když se to tak vezme, vlastně o obou.“ A pak se za ním ponořila pod vodu a podplavala ho až na druhý konec bazénu jako rybička. Najednou se už nemohl ovládnout, a tak se pustil za ní. Objal ji rukama v pase, a když se spolu oba vynořili, aby se nadýchli, přitiskl si ji k sobě a Charlie ho objala kolem krku a znovu políbila.

„Abys věděla, já nevím, jestli se ještě dokážu udržet na uzdě.“ Chtěl k ní být hned od začátku co nejupřímnější.

„A já nevím, jestli to po tobě chci, Ollie.“ A potom ho políbila s plnou vervou a jeho se zmocnila neodolatelná touha, když z ní pomalu svlékal plavky a přejížděl jí rukama po jejím nádherném těle. Dýchali najednou v dokonalé souhře, a tak se také pohybovali, když mu také stáhla plavky a laskala ho rukama.

„Můj ty bože…,“ vzdychal, když na sobě cítil její dotyku.

Jak já tě, Charlotto, miluju…“ Byl sice ze svých slov v rozpacích, ale vyslovil je. Miloval ji pro její způsob myšlení, pro její citlivost i proto, jak příjemné mu bylo se jí dotýkat.

Něžně ji laskal prsty mezi nohama a potom doplavali pomalu k schůdkům oba stravováni touhou. Tam ho líbala, zatímco si ji opatrně opřel a vklouzl do ní, a když se pak vyklenula do oblouku, pohybovala se v teplé vodě, která je obklopovala, donekonečna v rytmu jeho těla, bylo to něžné a krásné, jako by byli dva lidé, kteří se setkali v čase a prostoru a tam se vznášeli tak dlouho, dokud to jen šlo, až se nakonec Oliver neovladatelně zachvěl a ona se k němu přitiskla ještě úžeji a vybuchla také. A když pak otevřela oči a pohlédla na něho, začala ho znovu líbat a říkala mu všechna ta slůvka, která od ní chtěl slyšet od chvíle, kdy se poznali. Zdálo se to sebebláznivější, ale najednou věděl, že to je pro oba z nich skutečnost.

„Ollie,“ zašeptala ve vlahém nočním vzduchu, „já tě miluju.“

Oliver ji něžně zahalil do osušek a odvedl ji od bazénu do svého pokoje. Šeptali si v jeho posteli dlouho do noci, chichotali se jako dvě děti a svěřovali si svá tajemství a sny.

A když se s ní znovu začal milovat, bylo jim už oběma jasné, že je to přesně ono. Poprvé v životě byli oba přesně tam, kde chtěli, se správným partnerem a ve správné chvíli, prostě všechno bylo, jak má být.

„Je to všechno jako sen, nezdá se ti?“ šeptala ještě, když usínali blažení jako děti.

„Veselé vánoce, Charlie,“ odpověděl jí Oliver šeptem, s paží ovinutou těsně kolem jejího pasu a s obličejem přitisknutým na její krk. Krásnější vánoce ještě nikdy nezažil a lepší si už nikdy ani přát nebudou. A jestli to je sen, Oliver jen doufal, že se z něho nikdy neprobudí.