ŠESTÁ KAPITOLA
Cesta Martinovi Gibsonovi ubíhala, možno říci, hladce a příjemně. Jako vždycky se mu podařilo uspořádat své životní podmínky (čímž neměl na mysli jen materiální prostředí, ale také vztahy s lidmi, kteří ho s ním sdíleli) ke svému maximálnímu pohodlí. Vyprodukoval dostatečné množství písemného materiálu, toho celkem dobrého i toho průměrného, přestože do normálního pracovního tempa se dostane až na Marsu.
Před nimi bylo pár posledních týdnů cesty a s tím spojený úbytek zájmu, který potrvá, dokud se nedostanou na oběžnou dráhu kolem Marsu. Do té doby už nemělo k ničemu dojít; veškeré vzrušení z cesty bylo pro tuto chvíli u konce.
Poslední významnější událostí se pro Gibsona stalo ráno, kdy se ztratila Země. Den po dni se pomalu blížila k obrovským perleťovým křídlům sluneční koróny, jako kdyby chtěla všechny, co ji obývali, obětovat v pohřební hranici Slunce. Jednou večer ji Gibson pozoroval dalekohledem, nepatrnou jiskřičku, statečně se třpytící na pozadí nádhery, která ji měla zakrátko pohltit. Myslel si. že ji uvidí i ráno, ale gigantická erupce posunula korónu přes noc o půl milionu kilometrů dále do vesmíru a Země se ztratila ve žhnoucím závoji. Potrvá týden, než se znovu ukáže, a do té doby se měl Gibsonův život změnit tak, jak by to – v tak krátké době – nikdy nepovažoval za možné.
Kdyby se Jimmyho Spencera někdo zeptal, co si vlastně o Gibsonovi myslí, dostal by od tohoto mladého muže poněkud rozdílné odpovědi – podle toho, ve které fázi letu by se právě nacházeli. Zpočátku pociťoval před svým slavným spolucestujícím nesmírný respekt, ale tato fáze pominula velmi záhy. Budiž Gibsonovi připsáno ke cti, že mu bylo snobství naprosto cizí a že svého výsadního postavení na palubě Aresu nikdy bezdůvodně nezneužil. Z Jimmyho hlediska byl přístupnější než zbývající obyvatelé lodi. Ti totiž byli všichni, více či méně, jeho nadřízenými.
Když se Gibson začal vážně zajímat o astronautiku, měl Jimmy možnost se s ním jednou či dvakrát týdně vídat a několikrát měl možnost si ho vyzkoušet. Nebylo to s ním vůbec snadné, protože Gibson, jak se zdálo, nikdy nebyl dlouho stejný. Byla období, kdy byl pozorný, přemýšlivý a vůbec celkově dobrý společník. Naproti tomu však byly i doby, kdy byl tak nabručený a mrzutý, že se rázem stal osobou, které je třeba se na palubě Aresu nejvíce vyhýbat.
Co si Gibson myslel o něm, tím si Jimmy nebyl ani trochu jistý. Občas míval nepříjemný pocit, že ho slavný spisovatel považuje čistě za surovinu, která jednoho dne může, ale taky nemusí stoupnout v ceně. Lidé, kteří Gibsona trochu znali, mívali stejný pocit, a většina z nich se nemýlila. Jelikož však z Jimmyho tahal rozumy přímo, nebyly k takovým obavám na první pohled žádné skutečné důvody.
Další zarážející věcí byly Gibsonovy technické znalosti. Když Jimmy začínal s večerním kurzem, jak tomu všichni říkali, domníval se, že Gibson by se jen rád vyvaroval některých do očí bijících chyb v materiálu, který odesílal zpátky na Zem, a že samotná astronautika ho vlastně nezajímá. Brzy se však ukázalo, že se věci mají docela jinak. Gibson skutečně toužil zvládnout některá velmi odlehlá odvětví tohoto rozsáhlého oboru a žádal matematické důkazy, z nichž některé Jimmy opravdu nedokázal předložit.
Gibson musel mít kdysi rozsáhlé technické vědomosti, jejichž úlomky mu zůstaly v hlavě. Nikdy se však nezmínil o tom, jak je získal, a stejně tak nikdy neprozradil, z čeho pramení jeho snaha vypořádat se s vědeckými teoriemi, které pro něj byly až příliš moderní. A snažil se téměř fanaticky, i když se v mnoha případech setkával jen s opakovanými neúspěchy. Gibsonovo zklamání nad těmito neúspěchy bylo tak zjevné, až ho bylo Jimmymu líto – kromě těch případů, kdy jeho žák začal být nevrlý a měl tendenci obviňovat učitele. V takových případech obvykle následovala krátká výměna nezdvořilostí, Jimmy si sbalil knihy a kurz se odročil, dokud se Gibson neomluvil.
Někdy naopak přijal Gibson nezdar s humornou odevzdaností a jednoduše změnil téma. V …
