25
Ellie je vzhůru až do čtyř do rána. Není to utrpení: poprvé za dlouhé měsíce jí všechno připadá jasné a zřejmé. V podvečer stráví dlouhou dobu telefonováním, sluchátko si tiskne hlavou k rameni a hledí na monitor počítače. Posílá zprávy, vybírá si protislužby. Přemlouvá, lichotí, nenechá se odbýt. Jakmile má, co potřebuje, posadí se v pyžamu za stůl, sepne si vlasy a začne. Píše rychle, slova se jí z prstů jen sypou. Pro jednou ví přesně, co chce říct. Přepisuje každou větu, dokud s ní není spokojená; přesouvá informace, aby měly co největší účinek. Když si po sobě čte výsledek, rozpláče se a několikrát se hlasitě zasměje. Objeví v sobě něco, nebo možná někoho, o nějž načas přišla. Když má hotovo, vytiskne dvě kopie a usne jako poleno.
Na dvě hodiny. V půl osmé už je v redakci. Chce Melissu odchytit, než přijdou ostatní. Únavu zažene sprchou, vypije dvě dvojitá espressa a pečlivě si vyfénuje vlasy. Překypuje energií a krev v žilách jí přímo bublá. Sedí u svého stolu, když vtom vejde Melissa s drahou kabelkou přes rameno a začne odemykat dveře do své kanceláře. Pak se posadí, ale všimne si, že má společnost. Ellie zaznamená její stěží skrývaný úlek.
Ellie dopije kávu. Zaskočí na toaletu, aby se ujistila, že nemá nic mezi zuby. Má na sobě dokonale nažehlenou bílou halenku, své nejlepší kalhoty a vysoké podpatky, a jak by žertem poznamenaly její kamarádky, vypadá jako velká holka. „Melisso?“
„Ellie!“ řekne Melissa překvapeným tónem, do něhož dokáže vložit i mírné pokárání.
Ellie si toho nevšímá. „Můžu na chviličku?“
Melissa pohlédne na hodinky. „Ale jenom na moment. Za pět minut mám hovor s čínskou kanceláří.“
Ellie se posadí naproti ní. Melissina kancelář je už úplně prázdná, až na pár složek, které potřebuje pro dnešní vydání. Zůstala tu jen fotografie její dcery. „Je to kvůli tomu článku.“
„Nechceš mi doufám říct, že ho nemůžeš napsat.“
„Přesně to chci.“
Jako by Melissa přesně na tohle čekala, jako by už byla na pokraji výbuchu zlosti. „No, Ellie, tak to jsem vážně nechtěla slyšet. Máme před sebou ten nejnáročnější víkend v historii našich novin a tys měla týdny na to, abys to dala dohromady. To si moc nepomáháš, když za mnou teď přijdeš a –“
„Melisso, prosím tě. Zjistila jsem, kdo je ten muž.“
„No a?“ Melissa povytáhne obočí do obloučku, jehož lze dosáhnout jen odborným protrháním.
„A on pracuje tady u nás. Nemůžeme to použít, protože tu pracuje.“
Kolem Melissiných dveří projde uklízečka s vysavačem, jehož tlumený hukot na chvilku přehluší jejich hovor.
„Já ti nerozumím,“ promluví Melissa, když se vrčení vysavače vzdálí.
„Ten muž, co psal ty dopisy, je Anthony O’Hare.“
Melissa se zatváří nechápavě. Ellie si se studem uvědomí, že ani redaktorka publicistiky nemá tušení, kdo se pod tím jménem skrývá.
„Náš hlavní archivář. Dělá dole. Nebo dělal.“
„Ten šedovlasej?“
„Jo.“
„Ach.“ Tak ji to vyvede z míry, že se na okamžik zapomene na Ellie zlobit. „No teda,“ pronese po chvilce. „Kdo by si byl pomyslel?“
„Já vím.“
Chvíli nad tím v téměř družném tichu přemítají, až se Melissa zjevně vzpamatuje a začne se přehrabovat v papírech na stole. „To je sice fascinující, Ellie, ale nepomůže nám to vyřešit vážně velkej problém. To pamětní číslo má jít dneska večer do tisku, a tam, kde by měl být hlavní článek, je jenom díra na dva tisíce slov.“
„Ne,“ ujistí ji Ellie, „není.“
„Doufám, že nemyslíš ten svůj nápad o jazyce lásky. Nechci tam mít něco zrecyklovanýho z knížek –“
„Ne,“ ozve se Ellie znovu. „Napsala jsem to. Dva tisíce naprosto původních slov. Tady. Dej mi vědět, kdybys měla pocit, že to potřebuje trochu doladit. Nebude ti vadit, když si na hodinku vyběhnu?“
Úplně ji dostala. Podá Melisse potištěné listy a dívá se, jak projíždí úvodní stránku a oči se jí rozsvítí jako vždycky, když ji něco zaujme. „Cože? Jo, jistě. Jak chceš. Jenom ať jsi zpátky na poradu.“
Ellie vyjde z kanceláře a musí se ovládnout, aby vítězoslavně nezvedla pěst. Není to tak těžké: už dávno zjistila, že když zrovna balancuje na v…
