9
Anthony seděl na barové stoličce, dlaní objímal prázdný šálek od kávy a vyhlížel, kdy k němu po schodišti z ulice začne scházet pár štíhlých nohou. Každou chvíli sešla po schodech do Alberta nějaká dvojice; stěžovali si na nezvyklé horko, vykřikovali, jakou mají žízeň, a prošli kolem znuděné šatnářky Sherrie, která se na své stoličce hrbila nad knihou. Vždycky jim krátce pohlédl do tváří a pak se zase obrátil k baru.
Bylo čtvrt na osm. V půl sedmé, stálo v dopise. Znovu ho vytáhl z kapsy, palcem hladil přehyby a zkoumal velké kulaté písmo, které potvrzovalo, že opravdu přijde. S láskou, J.
Pět týdnů si vyměňovali dopisy; ty od něj přeposílali do třídírny na Langley Street, kde si nechala zřídit poštovní přihrádku č. 13 – kterou nikdy nikdo nechtěl, jak jí svěřila poštmistrová. Viděli se snad jen pětkrát nebo šestkrát a vždycky to byla pouze krátká setkání – příliš krátká –, neboť to šlo jen tehdy, když to umožňoval jeho či Laurencův pracovní rozvrh.
Ale co jí nemohl vždycky říct osobně, to jí vypověděl písmem. Psal jí skoro každý den a svěřoval jí všechno, bez studu či rozpaků. Jako by se v něm protrhla nějaká přehrada. Říkal jí, jak moc se mu po ní stýská, jaký je život v cizině, jak až dosud pociťoval jen věčný neklid, jako by neustále naslouchal hovorům, které vedou jiní.
Předestřel před ni všechny své chyby – své sobectví, tvrdohlavost, častou bezohlednost – a přiznal, jak jen díky ní je začal napravovat. Říkal jí, že ji miluje, znovu a znovu, a ta slova na papíře mu přinášela radost a potěšení.
Její dopisy byly naproti tomu krátké a k věci. Sejdeme se tady, psala. Nebo V tuhle dobu nemůžu, lepší to bude o půl hodiny později. Nebo jednoduše Ano. I já tebe. Zprvu se bál, že ta stručnost znamená, že k němu skoro nic necítí, a bylo pro něj obtížné sladit tu ženu, jíž byla, když byli spolu – důvěrná, láskyplná, škádlivá, starostlivá –, s jejím psaným projevem.
Jednoho večera dorazila hodně pozdě – dozvěděl se pak, že Laurence dorazil domů dřív a ona si musela vymyslet nemocnou kamarádku, aby se vůbec dostala z domu – a našla ho sedět u baru, opilého a hulvátského.
„To je prima, že ses zastavila,“ pronesl ironicky a zvedl sklenici jako v přípitku. Za ty dvě hodiny čekání vypil čtyři dvojité whisky.
Sundala si šátek, objednala si martini, ale o vteřinu později objednávku zase zrušila.
„Dneska nezůstaneš?“
„Nechci se na tebe dívat, když jsi takový.“
Zahrnul ji výčitkami za všechno, čeho se mu podle něj od ní nedostávalo – že má na něj málo času, že mu nenapíše nic, co by si mohl uchovat, a nevšímal si ruky barmana Felipeho, který se ho snažil mírnit. Jeho pocity ho děsily a chtěl jí za to ublížit. „Co se děje? Bojíš se napsat něco, co by se dalo použít proti tobě?“
Jak to vyslovil, už se za ta slova nenáviděl; věděl, že je hnusný, že zaslouží jen lítost, a tuhle tvář se přitom před ní tak zoufale snažil schovat.
Jennifer se otočila na podpatku a rychle vyšla nahoru po schodech. Volal za ní omluvy, prosil, aby se vrátila, ale ona si ho nevšímala.
Následujícího dopoledne nechal v poštovní přihrádce jednoslovný vzkaz a po dvou dnech sužovaných pocitem viny od ní dostal dopis.
Boote. Není pro mě lehké svěřovat svoje city papíru. Není pro mě lehké je vůbec svěřovat. Ty se živíš slovy a já si cením každičkého slůvka, které mi napíšeš. Nesuď ale moje city podle toho, že Ti neumím odpovídat stejně.
Bojím se, že kdybych Ti zkusila napsat tak, jako Ty píšeš mně, byl bys těžce zklamaný. Jak jsem Ti jednou řekla, málokdy se někdo zajímá o to, co si myslím, a zvlášť pokud jde o něco tak důležitého, a pro mě tak není snadné své myšlenky někomu svěřovat. Věř, že tu jsem. Věř mým činům, mým citům. Nic jiného nabídnout nemůžu.
Tvoje
J.
Když ten dopis dostal, rozplakal se studem a úlevou. Později ho napadlo, že částečný důvod, důvod, o němž nikdy nemluvila, tkví i v tom, že si v sobě stále nese to ponížení tehdy v hotelu, ať se jí sebevíc snaží vysvětlit, proč se s ní tehdy vlastně nepomiloval. Ať řekl cokoli, poř…
