JEDENÁCTÁ KAPITOLA
„V lásce, ve válce a v novinařině je všechno dovoleno.“
Minulou noc se mi zdálo, že se znovu vracím do Královského vádí. Měsíční světlo proměnilo rozeklané útesy na ledově stříbřité skulptury rozpadlých paláců a zřícených kolosů. Bylo absolutní ticho, nebyl slyšet ani zvuk mých kroků. Tma vyplňovala úzkou štěrbinu, k níž jsem se blížila, něco se mi vydalo vstříc – obrys bledého světla, korunovaný měsíčními paprsky a ovázaný bílou tkaninou. Zapadlé oči byly ve stínu. Ústa se křivila bolestnou grimasou. Natáhla jsem soucitně ruku, ale nevěnoval mi pozornost. Šel dál do věčné noci, odsouzen k zapomnění bohy, které se pokusil zničit. Navždy bude tak bloudit a já se bezpochyby budu vždycky vracet na to strašidelné místo, které přitahuje mého ducha právě tak, jako přitahuje jeho.
„Máte dnes ráno kruhy pod očima, Peabodyová,“ poznamenal Emerson. „Špatně jste spala? Máte snad něco na svědomí?“
Byli jsme na palubě sami, čekali jsme, až si ostatní dají dohromady výstroj. Budeme potřebovat značné množství zásob, pokud máme ve vzdáleném vádí vydržet několik dní. Emerson samozřejmě nechal veškeré zařizování na Cyrusovi a už si stěžoval na zdržení.
Ignorovala jsem jeho provokace a řekla jsem: „Než vyrazíme, musím vyměnit ten obvaz. Je mokrý.“
Protestoval, ale trvala jsem na svém, takže nakonec šel se mnou do mého pokoje. Dveře jsem nechala ostentativně otevřené.
„Jste si jistá, že jste ochotná vyměnit luxusní bydlení za stan mezi skalami?“ zeptal se mě Emerson. „Máte mé povolení vrátit se každý večer na dahabíji, jestli tomu dáváte přednost. Jsou to jen tři hodiny chůze každým – au!“
Ten výkřik způsobilo to, že jsem prudce odtrhla náplast. „Myslel jsem si, že vy, andělé milosrdenství, jste pyšní na jemný dotyk,“ utrousil Emerson mezi zuby.
„Vůbec ne. Jsme pyšní na svou efektivitu. Přestaňte sebou vrtět, nebo budete mít plná ústa desinfekce. Není určená k vnitřnímu použití.“
„To pálí,“ vrčel Emerson.
„Je tu nějaká lokální infekce. Čekala jsem to. Jinak ale hojení probíhá dobře. Pokud jde o večerní návrat na dahabíji, bylo by to samozřejmě to nejrozumnější,“ řekla jsem. „Ale pokud jste se rozhodl zůstat trčet v tom vádí, my ostatní musíme…“
Cyrusův hlas mě přerušil dřív než Emersonův. „Tak tady jste,“ ozval se na chodbě. „Hledal jsem vás.“
Emerson odstrčil mou ruku. „To stačí. Seberte si své lahvičky, kelímky a ostatní ženské serepetičky, musíme vyrazit.“
Neurvale se protáhl kolem Cyruse a vyšel ven. Sbalila jsem své lékařské potřeby a zastrčila jsem krabici do ruksaku.
„To je všechno, co si s sebou berete?“ zeptal se Cyrus. „Někdo se může vrátit, jestli něco zapomenete.“
„To nebude nutné. Mám všechno, co potřebuji.“ Pod paži jsem si zastrčila slunečník.
Právě nakládali věci na osly, když jsme vyšli na břeh. „Nechal jsem je umýt, sitt hakim,“ ujistil mě Abdulláh.
„Dobře.“ Vyndala jsem z kapsy hrst datlí nabídla je oslům.
„Vzal jsem několik oslů navíc pro případ, že byste chtěla jet,“ řekl Cyrus. Odmítla jsem jeho laskavou nabídku, ale René pomohl Bertě na jedno to malé zvíře a kráčel vedle ní, když jsme se vydali na cestu. Trvalo nám hodinu, než jsme přešli pláň. Začali jsme stoupat po úpatí, došli jsme ke vchodu do vádí, kde na nás čekal Emerson. Koulel očima a podupával nohou, dával tak na odiv svou netrpělivost. Ale i on byl rád, že si může odpočinout a nabrat dech. Byli jsme už dost vysoko, takže jsme viděli pruh řeky, lesknoucí se v ranním slunci za měkkou zelení obdělávaných polí a palem. Když jsem se pak otočila a pohlédla na temný otvor mezi útesy, přepadl mě pocit blížící se zkázy.
Vešli jsme do údolí, jen útesy nalevo od nás svítily ve slunci. Dno údolí pořád ještě tonulo ve tmě. Světlo postupně klouzalo dolů po skalách směrem k nám, když jsme šli po stezce vinoucí se mezi zřícenými balvany, až na nás nakonec padlo plnou silou jako závan z pece.
Asi po třech mílích se skalní stěny začaly přibližovat k sobě, vpravo i vlevo se otevřely užší kaňony. Emerson se zastavil. „Tady se utáboř…
