KAPITOLA 4
Rocco si bílým hřebínkem přičísl vlasy. Přiléhavý oblek si popotahoval a poplácával tak dlouho, až mu seděl jako ulitý. Postavil se před zrcadlo a podíval se na sebe. Nedbalým pohybem ruky si srovnal vázanku a potom si pečlivé posadil tvrďák na temeno hlavy. Před odchodem se spokojeně rozhlédl po pokoji. Dal si záležet, aby tu po Maisey nic nezůstalo. Maisey, to bylo takové příjemné rozptýlení. Překvapilo ho, s jakou vervou se do toho vrhla. Měl rád, když se slečna uměla nadchnout.
Po obchodu Maisey nějaký čas v klidu na pohovce kouřil. Vykouřil mnoho cigaret a dospěl k určitým závěrům. Slim je pryč. Může se samozřejmě v noci vrátit, ale to už se musí risknout. Bude potřebí podívat se na tu záhadnou holku, co ji Slim schovává v klubu. S tím mu musí píchnout Maisey. Prošel chodbou a počkal na zdviž.
Liftboy uctivě švihl dvěma prsty ke kastrůlku na hlavě a zatáhl mříž. Rocco dovedl tyto drobné pozornosti ocenit. Před nedávnem byl sám chudák a ještě si dobře pamatoval, jak se k němu pracháči chovali.
Na ulici si zastavil taxíka a dal se dovézt do klubu Paradise. Vyšel po schodišti v davu jiných návštěvníků.
Obchody jdou, řekl si, a hodil klobouk Maisey. Tvářila se upejpavě. Muselo se uznat, že má něco do sebe. Když se u šatny udělalo volno, stoupl si k pultu a říkal jí různé lichotky. Nemohla se toho nabažit. Rozhlédl se, jestli jsou sami, a pak se tiše zeptal: “V kterém pokoji je ta slečna?”
Byla hned celá vyplašená. “K čemu ti to bude?”
Rocco přimhouřil oči. “Ty chceš vědět, k čemu to bude tobě, viď zlato? Tak teda hodí ti to dalších sto dolarů.”
Maisey zavrtěla hlavou. “Měj proboha rozum, tady jde o život, nebuď šílenec!”
Rocco pokývl ulízanou černou hlavou. “No dobře, dobře. Já teď jdu nahoru a trochu se tam rozhlídnu. Ty jsi nic neviděla, nic nevíš.”
Odešel od ní dřív, než mohla něco namítnout, a vyběhl po schodech. Když dorazil nahoru, ohlédl se po ní přes zábradlí; upřeně se za ním dívala a obličej měla bledý a ustrašený. Zamával na ni a pustil se chodbou. Došel k posledním dveřím a stiskl kliku. Opravdu bylo zamčeno. S potutelným úsměvem se prošacoval. Vsunul do zámku ocelový plíšek a prudce otočil. Západka s cvaknutím vyskočila a dveře se otevřely. Rychle se ohlédl po pusté chodbě, vešel do pokoje a tiše za sebou zavřel.
Slečna Blandishová se na něho dívala beze stopy zájmu. Ležela na posteli a kouřila cigaretu. Její dlouhý zelený župan se matně leskl ve světle stolní lampy. Rocco na ni zíral s ústy dokořán. Tohle tedy nečekal. Skutečná extratřída. Zůstal stát u dveří a řekl: “Asi jsem si spletl dveře.”
Slečna Blandishová se natáhla a zamáčkla cigaretu v popelníku. “Odejděte, prosím,” řekla a zavřela oči.
Roccovi se cosi neodbytně honilo hlavou. Kde už tu dámu viděl? Čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se utvrzoval v tom, že ten obličej zná stejně dobře jako tvář své oblíbené filmové hvězdy.
“Kdo jste, madam?” zeptal se opatrně.
Slečna Blandishová s velkým vypětím otevřela oči a bezmocně pokrčila rameny. “Nevzpomenu si,” odpověděla ochable, “a ani mi na tom tak nezáleží.” Rocco popošel k posteli. Všiml si, že má zřítelnice jako špendlíkové hlavičky. Leccos mu to napovědělo. Najednou si vzpomněl. Před očima mu vyvstaly senzační fotografie v bulvárním tisku. Proboha, to je přece ta slečna, co ji unesli! To teda na něco padl. Přistoupil k ní blíž a pozorně si ji prohlédl.
“Jo,” promluvil hodné nahlas, “já už vím, kdo jste.”
Trhla sebou a otevřela oči. “Co tady děláte? Tady nemáte co dělat. On se bude zlobit.”
Rocco se naklonil přes dolní pelest postele. “S tím si nedělejte starosti. Ten není ve městě.”
“Měl byste jít,” pokračovala, jako by ho neslyšela. “Kdyby vás tu našla, něco by mi udělala.”
Rocco obešel lůžko a opatrné jí zatřásl ramenem. “Proberte se, milostivá,” naléhal na ni, “poslouchejte mé chvilku. Jste pod drogama, chápete? Něco vám dali. Nemůžete si vzpomenout, kdo jste, ani proč jste tady.”
“Nedotýkejte se mne, prosím. Měl byste odejít, chce se mi spát.”
“Jmenujete se Bla…
