III.
V horních patrech starých pařížských činžovních domů se nachází množství malých místností, nazývaných chambres de bonne, kde dříve bydlelo služebnictvo majitelů bytů. Nyní se služebnictvo hledá již jen těžko, a tak majitelé tyto skromné pokojíky pronajímají studentům nebo lidem, kteří si nemůžou dovolit platit vyšší nájem.
Vi Martinová žila v jedné takové místnosti v osmém patře staromódního činžáku na Rue Singer. V pokoji měla umyvadlo, přenosný elektrický gril, postel, malé potrhané křeslo a šatník z umělé hmoty. Pod arkýřovým oknem stál stolek s malým transistorovým rádiem, které nepřestávalo hrát swingovou hudbu od chvíle, kdy se Vi probudila, až do okamžiku, kdy šla spát. Nedovedla si představit, jak může někdo žít bez nepřetržitého podbarvování swingovou hudbou.
Na patře bylo ještě dalších osm pokojů. Ve čtyřech bydlely starší zeny, které chodily časně ráno uklízet. Pak tam byly dva manželské Páry Španělů, kteří pracovali jako služebnictvo v bytech dole, a dva Postarší vdovci, kteří byli zaměstnáni na poště jen pár domů vedle.
Všichni tito lidé nechávali dveře od pokojů otevřené, aby se mohli bavit se sousedy a přitom nemuseli opouštět své pokoje.
Jejich rozhovor se nesl přes celé patro, protože na sebe museli křičet, a tak jejich konverzace plus Viino rádio hřměly bez ustání a staly se pro mnohé obyvatele noční můrou.
Vi bydlela společně s Paulem Labreym. Setkali se na jednom večírku a Vi se do Labreyho okamžitě zamilovala. Podle ní byl s dlouhými vlasy a brýlemi se zelenými skly strašně sexy. Při tanci jí řekl, že bydlí s jedním Senegalcem, který se chce oženit, a tak se prý bude muset vystěhovat. Neví náhodou Vi o nějakém levném pokoji, který by si mohl pronajmout? Po šesti velkých džinech a přitažlivosti, kterou k němu pocítila, jak ji tak těsně držel u sebe, se rozhodla, že tohohle záhadného muže nastěhuje do své komůrky a že jí aspoň zaplatí půlku nájmu.
Labrey sklouzl rukama níž po jejích zádech, aby ocenil její nabídku. Řekl si, že by mohl dopadnout mnohem hůř a hned druhý den se nastěhoval. Přinesl si odřený kufr a několik potrhaných knih v paperbackovém vydání.
Když se ho Vi zeptala, čím se živí, jen se zazubil. „Prodávám pohlednice na Pláce de la Madeleine. Je to výnosný řemeslo. Chytám cizince, když vycházej…“
Ani na okamžik tomu neuvěřila, protože se často vracel až po třetí hodině ranní a někdy se vyštrachal za vydatného klení ráno před osmou. Byla přesvědčená, že dělá nějakou nekalou práci – zřejmě prodává drogy – ale bylo jí to jedno. Takový typ děvčete Vi byla. Aspoň byl pořád při penězích a nebyl skoupý. Když s ní bydlel už dva měsíce, stačilo jen menší přesvědčování a souhlasil, že bude platit celou činži, a když spolu jedli v bistru na Rue Lekain, vždycky to zatáhl za oba.
Líbilo se jí spát s ním v jedné posteli. Měl dobrou techniku a v lásce nebyl sobecký. Docela dobře se s ním dalo žít. Občas měl špatnou náladu a to potom na ni vylítl, a když mu jednou vyčítala, že má špinavé nehty, plácl ji přes zadek tak, že její bolestné volání přivolalo sousedy, kteří začali bušit na dveře. Tak se Vi naučila, že se nevyplácí do něho rýpat.
Do sedmnácti žila Vi se svými rodiči v Lyonu. Její otec na tom byl dobře. Byl už v penzi. Vi byla vždycky rebelka. Provinční život v Lyonu se jí nikdy nezamlouval. Snila o Paříži. Nakonec přesvědčila otce, aby jí dovolil studovat angličtinu na Sorbonně. Pak se dozvěděla, že oba její rodiče zahynuli při automobilové nehodě. Ani neprojevila velkou lítost. Zdědila tři sta tisíc franků. Okamžitě zanechala studia, dala se dohromady s jedním americkým novinářem a žili z jejích peněz po dva roky. Potom, když peníze došly, Američan se vypařil a Vi zůstala bez prostředků. Další dva roky studovala stropy v druhořadých hotelích, zatímco muži, co byli při penězích, si s ní dělali, co chtěli.
Měla štěstí, když narazila na Bennyho Slada. Hledal zrovna blondýnu s dlouhými vlasy a pěknýma nohama. Když uviděl Vi, jak kráčí po Champs Elysées a vyhlíží nějakého zákazn…
