8
Bylo už dlouho po desáté, když jsem uslyšel, jak Bill odemyká dveře. Trávil jsem čas přemýšlením se sklenicí skotské v ruce.
Venku se dalo do deště. Slyšel jsem, jak bubnuje do oken. Vstal jsem a Bill se vřítil dovnitř, zralý na pořádný drink. Pohled na jeho tvář, jak stál ve dveřích pokoje v plášti, lesknoucím se deštěm, mě však zarazil.
„Nic neříkej!“ zvolal. „Chci jíst! Chci řízek velkej jako tenhle stůl! Pojďme se najíst!“
„Uklidni se, Bille. Musíme probrat řadu věcí.“
„To si myslíš ty. Já umírám hlady. Osm hodin sedím v tomhle počasí jenom o párku s rohlíkem. Mám toho až po krk! Nebudeme probírat žádný věci; budeme sakra jíst!“
Jelikož jsem Billa už znal, navlékl jsem na sebe plášť, zamkl byt a šel s ním k autu.
Trvalo ještě čtyřicet minut, během nichž Bill zlikvidoval ohromný řízek, zasypaný smaženou cibulkou a haldu hranolků, než začal vypadat zase jako člověk, namísto hladovějícího uprchlíka.
Hnípal jsem se v krabím salátu a pozoroval ho. Když jsem zaznamenal, že začíná odpočívat, řekl jsem: „Takže to bylo drsnější, viď, Bille. Máš pro mě nějakou zprávu?“
„Ještě ne,“ řekl a objednal si dvojitou porci jablečného závinu.
Čekal jsem s rostoucí netrpělivostí.
Konečně byl hotov i se štrůdlem, opřel se a zašklebil se na mě. „Člověče! Tohle jsem potřeboval!“
„Ptal jsem se tě, jestli pro mě něco máš,“ řekl jsem, na hranici své trpělivosti.
„Sorry, Dirku, ale já měl vážně hlad,“ prohlásil a pokračoval: „Jo, je toho dost. Hlídal jsem tu Angiinu vilku od jedenácti hodin. Vůbec jsem ji neviděl. Kolem poledne vyšla paní Smedleyová s nákupním košíkem a odjela v Brouku. Za deset minut se objevila Angie. To už docela dost pršelo. Měla na sobě džíny a tričko a ty velký tmavý brejle. Začala chodit po zahradě, v tom lijáku. Za chvíli byla úplně promočená. Byl jsem schovanej v autě a dobře jsem na ni viděl. Chodila okolo zahrady jako divoká kočka v kleci. Nezřetelně jsem slyšel, jak si pro sebe povídá. Každou chvíli se zastavila a mlátila se pěstma do hlavy. Nebyl to moc hezkej pohled. Dvakrát nebo třikrát jen tak zamávala sevřenýma pěstma ve vzduchu a zase šla dál a mluvila sama se sebou. Chovala se, jako kdyby byla úplně šílená. Pak se vrátila dovnitř a práskla za sebou dveřma.“
„Seděl jsem tam dál. Vrátila se Smedleyová s plným košíkem. Další dvě hodiny se nic nestalo, ale pak to začalo. Slyšel jsem z baráku hysterický řvaní. Toho jsem se až lek. Bylo to děsivý a stydla z toho člověku krev v žilách. Seběhl jsem tam a podíval se oknem do obýváku. Člověče, to byla scénka! Smedleyová v koutě a Angie se na ní plazí, v ruce velkej porcovací nůž. Smedleyová přitom vypadala celkem klidně. Něco říkala. Pak Angie zařvala: Chci, abys vypadla, ty černá děvko! Chci Terryho!“ Bill se odmlčel a pokračoval: „Vypadalo to jako v nějakým hororu. Ta šílená holka s tím nožem, stará Smedleyová přimáčknutá na zeď. Běžel jsem ke vchodu a zazvonil jsem. Angie, která pořád křičela, že chce Terryho, přestala. Tak jsem zvonil dál. Za pár minut se otevřely dveře a v nich Smedleyová, celá zpocená, a civí na mě.“
„,Promiňte,’ povídám, ,jsem z Readers Digestu. Zajímalo by mě …’ a dál jsem se nedostal. Zabouchla mi dveře před nosem. Čekal jsem tam asi minutu a pak jsem se zase podíval oknem do obýváku. Angie seděla v křesle a bouchala se zase pěstma do hlavy. Nůž ležel na zemi. Smedleyová ho zvedla a odnesla do kuchyně. Pak se vrátila, popadla Angii, dala jí facku a zdálo se, že Angie ztratila vědomí. Pak ji odtáhla pryč z dohledu. Tak jsem se vrátil do auta a seděl a čekal, ale už se nic nedělo. No, tak takhle to bylo, Dirku. Angie je opravdovej blázen a měla by bejt někde pod zámkem.“
„Takže ona křičela, že chce bratra?“
„Přesně tak.“
„Starej Josh mi řekl, že z jeho života odešlo slunce, když Terry odešel. Co se mu mohlo stát? Kde asi je? Cítím, že Terry je klíčem k téhle záhadě.“
„Fajn. Co uděláme teď?“
„Půjdu si promluvit s paní Thorsenovou. Ona jediná je schopná nechat prohlásit Angii nesvéprávnou. Dva lidi, kteří můžou poskytnout s…
