Josif Brodskij

Josif Alexandrovič Brodskij (Ио́сиф Алекса́ндрович Бро́дский) byl sovětský básník, disident a později americký esejista a literární kritik. V roce 1987 získal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho tvorba se vyznačuje filozofickou hloubkou, osobitou poetikou a reflexí exilu. Mezi jeho známá díla patří esejistická kniha Vodoznaky – Zrcadlení času (1989), která je poetickým holdem Benátkám, městu, které mu připomínalo rodný Petrohrad.

Narodil se v roce 1940 v Leningradě do židovské rodiny. Jeho otec byl fotograf, matka účetní. Dětství poznamenala blokáda Leningradu, která měla dopad na jeho zdraví. Ve škole příliš neuspěl a v 15 letech studia opustil. Po krátkém pokusu dostat se na námořnickou školu se vyučil frézařem a vystřídal řadu profesí, od práce v kotelně po geologické expedice. Současně se věnoval samostudiu filozofie, literatury a cizích jazyků, zejména angličtiny a polštiny, aby mohl číst a překládat svého oblíbeného básníka Czesława Miłosze.

V poezii ho výrazně ovlivnila Anna Achmatovová. V 60. letech byl v Sovětském svazu pronásledován – v roce 1964 byl obviněn z „parazitismu“ a odsouzen k nuceným pracím. Po intervencích významných umělců mu byl trest zmírněn, ale v roce 1972 byl donucen k exilu. Usadil se v USA, kde získal občanství a přednášel na univerzitách. Zemřel v roce 1996 v New Yorku a jeho přáním bylo být pohřben v Benátkách na hřbitově Isola di San Michele.

• Velká Elegie, 1968
• Konec krásné epochy, 1997
• Mramor, 1997
• Jeden a půl pokoje, 1998
• Vodoznaky: zrcadlení času, 2003
• Římské elegie, 2004
• Solomon Volkov: Rozhovory s Josifem Brodským, 2011

Rasismus? Ale nejde jen o jinou formu misantropie?

Nuda je invaze času do vašeho hodnotového systému.

Koneckonců je těžké zvládnout stejně dobře život i práci. Jestli jste nuceni jedno z toho předstírat, tak ať je to raději život.

Josif Brodskij