(11)
Hodiny na konci recepčního pultu v přijímací kanceláři Casy de Oro ukazovaly za tři minuty čtvrt na dvě. Kancelář byla zařízena ve starém španělském slohu, s černorudými indiánskými koberci, hřeby pobitými židlemi s koženými polštáři, vroubenými na krajích koženými třásněmi; šedivě zelené dveře z olivového dřeva byly vyzdobeny masivním kováním z tepaného železa.
O pult se opíral hubený elegantní recepční s navoskovaným světlým knírem a nakadeřenými světlými vlasy. Civěl na hodiny, zíval a lesklými nehty se ťukal do zubů.
Dveře do ulice se otevřely a vešel De Ruse. Sundal klobouk, otřepal ho, znovu si ho nasadil a stáhl do čela. Pomalu se rozhlédl po opuštěném vestibulu, přistoupil k pultu a rukou v rukavici na něj plácl. „Jaké má číslo bungalov Huga Candlesse?“ zeptal se. Recepční se zatvářil otráveně. Pohlédl na hodiny, na De Rusův obličej, zpátky na hodiny. Povýšeně se usmál a s lehkým přízvukem řekl: „Dvanáct C. Mám vás ohlásit – v tak pozdní hodinu?“
De Ruse řekl. „Ne.“
Odvrátil se od pultu a šel k velkým dveřím s okénkem z barevného skla uprostřed. Vypadaly jako dveře elegantního záchodu. Jen co položil ruku na kliku, ozvalo se za ním pronikavé zazvonění.
De Ruse se ohlédl přes rameno, obrátil se a vrátil se k pultu. Recepční sundal hezky rychle ruku ze zvonku. Chladným, ironickým, arogantním hlasem řekl: „U nás se něco takového dělat nedá, račte dovolit.“
De Rusovi naskočily na lícních kostech dvě rudé skvrny. Naklonil se nad pult, chytil recepčního za lemovanou klopu a přitáhl mužovu hruď k hraně pultu. „Co jste to povídal, fajnovko?“
Recepční zbledl, ale ještě se mu podařilo třesoucí se rukou znovu zazvonit.
Od rohu recepčního pultu vyšel tlouštík v pytlovitém obleku a s hnědým tupátkem na hlavě, zdvihl buclatý prst a řekl: „Hej!“
De Ruse pustil recepčního. Upřel bezvýrazný pohled na popel z doutníku na tlouštíkově saku. Tlouštík řekl: „Jsem domácí detektiv. Jestli se budete chtít chovat jako hulvát, musíte si napřed promluvit se mnou.“
„Mluvíte mi z duše,“ řekl De Ruse. „Pojďte tamhle do kouta na okamžik.“
Odešli spolu do kouta a usedli vedle palmy. Tlouštík přívětivě zažíval, nadzdvihl cíp tupátka a poškrábal se pod ním. „Jmenuju se Kuvalick,“ řekl. „Někdy bych toho Švýcara nejradějc praštil sám. Oč běží?“
„Umíte držet jazyk za zuby?“
„Kdepak. Moc rád povídám. To jé jediná zábava, co v téhle snobárně mám.“
Z kapsy vytáhl doutník, a jak si ho zapaloval, popálil si nos.
„Ale pro jedenkrát snad ten jazyk za zuby udržíte!“ řekl De Ruse, sáhl do saka, vytáhl náprsní tašku a z ní vyndal dvě desetidolarovky. Ovinul je kolem ukazováčku, pak je svinuté stáhl s prstu a vstrčil tlouštíkovi do vnější kapsy hnědého saka.
Kuvalick zamrkal, ale nic neřekl.
„V Candlessově bytě je jistý George Dial. Vůz mu stojí venku, jinde být nemůže. Chci s ním mluvit a nechci se mu předem ohlásit. Třeba mě tam zaveďte a zůstaňte se mnou.“
Tlouštík řekl váhavě: „Je dost pozdě. Třeba je už v posteli.“
„V tom případě je v cizí. Měl by z ní vstát.“
Tlouštík vstal. „Nelíbí se mi, co si myslím, ale libějí se mi ty vaše pětky. Půjdu se podívat, jestli jsou vzhůru. Vy tu na mě počkejte.“
De Ruse přikývl. Kuvalick prošel podél zdi a vyklouzl dveřmi v rohu. Jak šel, boulilo se mu vzadu pod sakem neforemné hranaté pouzdro pistole. Recepční ho sledoval očima, pak jimi pohrdavě uhnul na De Rusa a vytáhl pilník na nehty.
Uplynulo deset minut, patnáct. Kuvalick se nevracel. De Ruse prudce vstal, zamračil se a zamířil ke dveřím v rohu. Recepční za pultem ztuhl, pohled mu sjel k telefonu na pultu, ale nedotkl se ho.
De Ruse prošel dveřmi a octl se pod zastřešenou pavlačí. Z šikmých tašek střechy tiše splývaly kapky deště. De Ruse obešel patio, uprostřed něhož byl oválný bazén, lemovaný pestrobarevnými dlaždicemi. Od konce bazénu se rozvětvovala další patia a na konci jednoho po levé straně svítilo okno. Zamířil nazdařbůh k němu, a když došel blíž, přečetl na dveřích číslo 12 C.
Vyšel po dvou nízkých schodech a stiskl tlačítko…
