Dopis
Dělám si velké starosti o tatínka, jelikož vyloženě ztrácí paměť. Nedávno kvečeru mi listonoš přinesl velký balík a já měl fakt radost, jelikož jsem moc rád, když listonoš přinese balík na mou adresu, jenže to jsou vždycky dárky, co mi posílá moje bábinka, to je maminčina maminka, a tatínek říká, že tím to dítě neuvěřitelně kazí, a maminka se pokaždé namíchne, ale tentokrát se to obešlo bez hádek, jelikož ten balíček nebyl od bábinky, ale od pana Bimbáce, což je tatínkův šéf. Bylo to Člověče, nezlob se - jedno už mám - a uvnitř byl dopis pro mě:
„Milému Mikuláškovi, který má tak pracovitého tatínka, Romuald Bimbác.“
„Co je to za nápad?“ divila se maminka.
„Já jsem mu totiž nedávno prokázal osobní službičku,“ vysvětloval tatínek. „Šel jsem se mu postavit do fronty na jízdenky na nádraží, když jel na dovolenou. Myslím, že je to od něj hezké, poslat Mikulášovi dárek.“
„Zvýšit ti plat by bylo ještě hezčí,“ poznamenala maminka.
„No výborně, bravo!“ řekl tatínek. „To se obzvlášť hodí, dělat takové poznámky před malým, ostatně jak si to představuješ? Chceš, aby Mikuláš ten dárek vrátil a řekl Bimbácovi, že by dal přednost tomu, aby mi zvýšil plat?“
„Ne, to ne!“ polekal jsem se.
Jelikož uznejte, že nám pravdu: já sice už jedno Člověče mám, ale to druhé bych mohl ve škole vyměnit s nějakým kamarádem za něco lepšího.
„Aha,“ řekla maminka. „No, když jsi spokojený s tím, jak někdo rozmazluje tvého syna, tak už nic neříkám.“
Tatínek se podíval ke stropu, se zaťatými zuby zavrtěl hlavou a potom mi řekl, že bych měl panu Bimbácovi zatelefonovat a poděkovat mu.
„To ne,“ namítla maminka. „V takových případech se sluší napsat děkovný dopis.“
„To máš pravdu,“ přikývl tatínek. „Dopis bude lepší.“
„Já bych radši zatelefonoval,“ řekl jsem.
Jelikož psát je otrava, to je fakt, ale telefonování je zábava a naši mě telefonovat nikdy nenechají, jen když volá bábinka a chce, abych jí po telefonu poslal pusinky. Bábinka to má strašně ráda, když jí po telefonu posílám pusinky.
„Tebe se nikdo na nic neptal,“ řekl tatínek. „Když se ti řekne, že budeš psát, budeš psát!“
To teda bylo vážně nespravedlivé! Tak jsem řekl, že vůbec nemám chuť něco psát, a jestli mě nenechají zatelefonovat, že ji nechci, tu pitomou hru, že stejně jedno Člověče, nezlob se už mám, a docela ucházející, a když už něco musím, tak raději zatelefonuji panu Bimbácovi, aby tatínkovi zvýšil plat.
„Chceš dostat pohlavek a jít spát bez večeře?“ rozkřikl se tatínek.
Dal jsem se pro jistotu do breku a tatínek se zeptal, co komu udělal, že má takhle trpět, a maminka prohlásila, že jestli se nedočká chvíle klidu, bude to ona, kdo půjde spát bez večeře, a my se o sebe budeme muset postarat sami.
„Poslouchej, Mikuláši,“ dodala potom, „jestli budeš hodný a napíšeš ten dopis bez vyvádění, můžeš si vzít dva kusy moučníku.“
Řekl jsem, že teda dobře (byl zrovna meruňkový koláč), a maminka řekla, že jde připravit večeři, a odešla do kuchyně.
„Tak do toho,“ řekl tatínek. „Napíšeme si to nanečisto.“
Vytáhl ze zásuvky psacího stolu papír a tužku, podíval se na mě, chvíli tu tužku okusoval a pak se zeptal:
„Tak co bys tomu staroušovi Bimbácovi napsal?“
„No, já nevím,“ řekl jsem. „Mohl bych mu napsat, že jedno Člověče už mám, ale že mě moc potěšil, jelikož to jeho můžu vyměnit ve škole s nějakým kamarádem za něco jiného. Například Kryšpín má senzační modré autíčko a...“
„No jasně. Tak to by stačilo. Dovedu si to představit. Tak teda... Jak začneme?... Milý pane... Ne... Milý pane Bimbáci... Ne, to je moc důvěrné... Vážený pane... Hmm... Ne...“
„Mohl bych napsat Pane Bimbáci,“ navrhl jsem.
Tatínek se na mě podíval, potom vstal a zavolal ke kuchyni:
„Miláčku! Milý pane, Vážený pane, nebo Milý pane Bimbáci?“
„O co jde?“ zeptala se maminka, vyšla z kuchyně a otírala si ruce do zástěry. Tatínek jí to zopakoval a maminka řekla, že ona by tam dala Milý pane Bimbáci, ale tatínek řekl, že se mu to zdá moc důvěrné a že uvažuje o tom, jestli by nebylo lepší prostě jen Vážený pan…
