48
Si-čchang, Čína, čtvrtek 09:14
Hooda nepřekvapilo, co mu Anita pověděla. Čou Šen mu nebude chybět, je to zavilý ideolog, držící Čínu v postavení zaostalé země, v izolacionistické minulosti. Země, jejíž agenti ohrozili jeho operační tým v Botswaně, když pátral po uneseném knězi.
Avšak atentát, pokud k němu skutečně došlo, nebyl způsob, který Hood schvaloval. Je to ten poslední a rozhodně nejméně účinný prostředek, k němuž se lze uchýlit. Zoufalá megalomanie. Pokud ovšem ti lidé zde nemají dostatečnou podporu aby toho, co chtějí, dosáhli legitimními prostředky, pak vražda je tím nejrychlejším řešením.
„Potřebujete s něčím pomoci?“ zeptal se premiéra. Anita otázku přeložila.
„Mám obavy ohledně Tam Liho,“ odpověděl Le Kwan Po. „Váš přítel, generál, by mohl mít nějaké nápady. Třeba máte své vlastní zdroje.“
Vůči čelnému čínskému představiteli, žádajícímu přispění americké výzvědné služby, by Hood normálně pojal podezření. Třebaže premiér neměl jeho plnou důvěru, Hood v něj věřil. Le Kwan Po uvízl mezi dvěma extremistickými a mocnými silami, stojícími proti sobě. Jedna z nich byla právě eliminována. Premiér se očividně pokouší získat pevnou půdu pod nohama pro sebe a snad i pro celou zemi, říkal si.
„Až přistaneme, zavolám mu,“ slíbil. Nechtěl se s Rodgersem spojit ještě za letu. Generál je pravděpodobně s mariňáky a piloti by pomocí svých sofistikovaných elektronických systémů mohli hovor vysledovat a zachytit, a tu příležitost jim nechtěl poskytnout. „Zatím… je tu ještě jeden člověk, který by k tomu mohl něco říct,“ dodal. Zavolal Liz Gordonové. Psycholožka Operačního centra právě dorazila domů a krmila kočku.
„Paul Hood,“ pronesla bezbarvě. „Nečekala jsem, že se mi ještě ozvete.“
„Upřímně řečeno já zase nečekal, že vám budu volat,“ odrazil ji.
Hood. Zpravidla nebyl nijak horlivým přívržencem psychiatrie nebo sestavování psychologických profilů, stále ještě si však nebyl jistý, zda si tyto obory zaslouží vážnost, připisovanou jim při prosazování zákona. Občas však přece jen přinesly užitečný vhled do událostí.
„Trefa,“ ušklíbla se Liz. „Takže… co pro vás můžu udělat?“
„Informuje vás Bob průběžně o situaci v Číně?“
„Jeho hlášení jsem si přečetla, než jsem šla domů.“
„Došlo k novému vývoji,“ sdělil jí Hood. „Byla odstraněna jedna nevojenská osoba, patrně svým protivníkem.“
„Člověk, kterému uškodily Charleston a Tchaj-pej, podnikl protiúder,“ dopověděla Liz.
„Správně.“
Hood věděl, že Liz jeho stručnému, náznakovému vyjadřování porozumí. Na palubě letadla jsou lidé, kteří mluví anglicky. Motory sice hlučely, ale ne zase tak moc, a někdo z nich může poslouchat.
„Tomu se nedivím,“ navázala Liz.
„Proč ne?“
„Vojáci nejsou diplomaté. Slova i trpělivost jim dojdou dřív než ostatním. Kde se to stalo?“
„Na jedné základně na východě.“
„Není ta raketa, co se má vypustit, jeho?“
„Je.“
„Tak proč u toho není?“
„Ten klíčový hoch zůstává doma, aby dozíral na vyšetřování. Možná se strachuje, že tomu zesnulému vyšlo jeho údajné spiknutí, které má tu akci podrazit.“
„Proč s tím nešel za premiérem? Jestli má ten incident na základně na svědomí, určitě dojde na vyšetřování. Bude prvním podezřelým. Informace o spiknutí proti té akci by našemu člověku dala důvod k tomu, aby jednal tak, jak jednal.“
Na jejích slovech něco bylo. „Víme vůbec, proč tam zesnulý letěl?“ zeptala se Liz.
„Ne.“
„Lidé mají tendenci postavit se tváří v tvář proti druhým z jednoho ze dvou důvodů,“ pokračovala Liz. „Buďto jsou naprostí cvoci, nebo mají opravdový důvod, a k tomu sílu velkého počtu lidí, kteří za nimi stojí. Byl tenhle člověk šílený?“
„Vůbec ne.“
„Potom tedy musel něco vědět, nebo měl něco, co chtěl svému soupeři předvést. Po takovéhle informaci byste měl pátrat, po informaci, kvůli které stojí za to zabít.“
„Pane Hoode!“ ozvala se naléhavě Anita.
Hood na ni pohlédl. Ukazovala na otcův notebook. Hood přikývl a zvedl varovně prst.
„Liz, to nám pomohlo,“ řekl.
„Těšilo mě.“
„Tam u vás je to dobré?“ dodal ještě Hood.
„Prostě ná…
