23 KAPITOLA - VŠICHNI NA PALUBU
ZAJCEV ZAVOLAL do cestovní kanceláře v půl čtvrté odpoledne. Doufal, že se tím neprojeví jako příliš nedočkavý, ale říkal si, že každý člověk se zajímá o vyřízení dovolené.
„Soudruhu majore, máte místo ve vlaku na pozítří. Odjíždí z Kyjevského nádraží ve třináct třicet a do Budapešti dorazí o dva dny později přesně ve čtrnáct hodin. Máte s celou rodinou místo ve voze devět-nula-šest v kupé A a B. Dále máte zamluvený pokoj v hotelu Astoria, číslo tři nula sedm, a to na jedenáct dní. Hotel je přímo přes ulici od Kulturního střediska maďarsko-sovětského přátelství, což je ve skutečnosti služebna KGB, kdybyste potřeboval nějakou pomoc.“
„Skvěle. Mockrát vám děkuju za spolupráci.“ Zajcev se na chvíli zamyslel. „Mám vám z Budapešti něco přivézt?“
„Děkuju, soudruhu.“ Mužův hlas se jakoby rozveselil. „Ano, možná nějaké kalhotky pro mou ženu,“ řekl funkcionář tiše.
„Jaká velikost?“
„Má žena je čistokrevná Ruska,“ odpověděl, což znamenalo, že není žádná anorektička.
„Dobře tedy. Něco najdu - nebo poprosím o pomoc svou ženu.“
„Výborně. Přeju vám hezkou cestu.“
„Děkuju,“ odpověděl Zajcev. Když už tohle bylo zařízeno, Oleg Ivanovič se zvedl od stolu a zašel za svým přímým nadřízeným, aby mu oznámil své plány na nadcházející dva týdny.
„Neexistuje ale nějaký projekt, na který máte povolení jen vy?“ zeptal se ho podplukovník.
„Ano, ale ptal jsem se plukovníka Rožděstvenského a on mi řekl, abych si s tím nedělal starosti. Jestli chcete, tak mu zavolejte a ověřte si to, soudruhu,“ řekl mu Zajcev.
Muž to udělal, přímo před Zajcevem. Krátký telefonát skončil po jeho „děkuji, soudruhu“ a pak se podíval na svého podřízeného. „Dobře, Olegu Ivanoviči, od dnešního večera máte dovolenou. Když už ale budete v Budapešti…“
„Spolehněte se, Andreji Vasilijeviči. Zaplatíte mi to, až se vrátím.“ Andrej byl dobrý šéf, nikdy nekřičel a svým lidem pomáhal, když ho o to požádali. Bohužel však pracoval pro organizaci, která vraždila nevinné lidi.
Pak už jen zbývalo uklidit si stůl, což nebylo nic těžkého. Pravidla KGB nařizovala, aby všechny stoly byly upraveny naprosto stejně, aby jakýkoli pracovník mohl měnit stoly bez většího zmatku. Zajcev měl ten svůj uklizený právě podle těchto interních pokynů. Tužky měl ořezané a srovnané, zprávy srovnané a knihy a sešity ležely na svém místě, vynesl jen odpadky a odešel na toaletu. Tam zašel do kabinky, sundal si hnědou kravatu a vyměnil ji za pruhovanou. Podíval se na hodinky. Měl trochu náskok, takže cestou ven nijak nespěchal, vykouřil dvě cigarety namísto obvyklé jedné, těšil se z jasného odpoledne, zastavil se u trafiky, koupil si noviny a k tomu ještě šest balíčků cigaret značky Krasnopresněnskij, nejlepší značky, kterou kouřil i Leonid Brežněv, stály dva ruble čtyřicet. Bude mít ve vlaku něco dobrého. Klidně může ruble utratit hned, říkal si. Tam, kam má namířeno, mu nebudou k ničemu. Pak došel na stanici metra a podíval se na hodiny. Vlak pochopitelně přijel včas.
FOLEY STAL na stejném místě, naprosto stejným způsobem dělal stejné věci, ale v hlavě mu bouřilo, když souprava zastavila na téhle stanici. Cítil nepatrné vibrace vagonu při nástupu a výstupu cestujících, slyšel vrčení lidí, kteří do sebe navzájem naráželi. Napřímil se, aby otočil stránku. Vlak pak vyrazil kupředu. Technici - nebo řidiči, nebo jak se jim říkalo - dupali vždycky na plyn hrozně zbrkle. O chvilku později si povšiml postavy vlevo od sebe. Neviděl ji, ale cítil její přítomnost. Po dvou minutách vlak zpomalil před další stanicí. Prudce sebou trhl a někdo do něj vrazil. Foley se nepatrně otočil, aby se podíval, kdo to je.
„Promiňte, soudruhu,“ řekl Králík. U krku měl uvázanou modrou kravatu s červenými pruhy.
„To nic,“ odpověděl Foley lhostejně, ale srdce mu v hrudi prudce bušilo.
Fajn, tak za dva dny, Kyjevské nádraží. Vlak do Budapešti. Králík se posunul pár kroků stranou, a bylo to. Signál byl předán.
Rakety odstartovaly. Foley složil noviny a pohnul se ke dveřím. Obvyklou …
