22
„Ale neříkejte,“ utrousil Ambler s neskrývaným pohrdáním a nedůvěrou. „Tak vy jste přítel. Přišel jste mi pomoct.“
„To je snad fór!“ obořil se na něj bledý mužík. „Já nejsem žádný váš přítel. A pomoct bych chtěl hlavně sám sobě.“
„Pro koho děláte?“ zpražil ho Ambler. Chlapík byl zcela neškodný: jeho neznalost základních polních manévrů byla očividná a nedala se předstírat. Mohl však splnit svůj úkol jako člen oddílu: vylákat Amblera, ukolébat jeho ostražitost, a tím vytvořit podmínky pro skutečné zabijáky.
„Myslíte kde pracuju?“
„Myslím teď a tady. Kdo se ještě potlouká kolem. A kde přesně? Ven s tím, nebo vám garantuju, že už nikdy ani neceknete.“
„A já si říkal, proč asi nemáte žádné přátele.“
Ambler sevřel ruku v pěst a škubl dozadu. Chtěl dát muži jasně najevo, že by mu každou chvíli mohl zasadit drtivou ránu do krku.
„Zajímá vás, kdo se potlouká kolem?“ pokračoval chlápek. „Asi jedenáct milionů Francouzů, pokud počítáme celou širší Paříž.“
„Chcete tvrdit, že pracujete sám?“
„No, teď zrovna jo,“ odtušil muž poněkud váhavě.
Ambler se začínal pomalu uklidňovat. Dopadený neměl v tváři ani stopu přetvářky. Skutečně jednal na vlastní pěst. Neřekl to jen proto, aby ho uchlácholil. Naopak, přiznával nepříjemnou pravdu.
„Ale měl byste asi vědět, že jsem ze CIA,“ upozornil ho chlapík podrážděně. „Takže ať vás ani nic nenapadne. Jestli mi zkřivíte vlásek, dopadnete bledě. CIA nesnáší, když musí proplácet účty za doktory. Tvrdě by po vás šla. Takže buďte tak laskav a dejte tu ruku pryč. Tímhle si vůbec nepomůžete. A mně vlastně taky ne. Nikdo tím nic nezíská.“
„Děláte si srandu?“
„To si o mně lidi často mylně myslí. Poslyšte, poblíž opery je McDonald. Nepromluvíme si radši tam?“
Ambler na něj vrhl nevěřícný pohled.
„Tak co?“
„McDonald?“ Ambler zavrtěl hlavou. „Tak agenti CIA si dneska dávají rande u McDonalda?“
„To fakt netuším, ale obávám se, že na místní lahůdky nemám žaludek. Jestli jste to už nepoznal, špionáž není můj obor. Opravdu.“
Ambler co chvíli pročesával očima okolí. Zatím si nevšiml žádné z nenápadných změn v proudu chodců, která by naznačovala, že je sleduje pěší hlídka – případně skupina „chodců“. „Fajn, pokecáme si u McDonalda.“ Nikdy nesmíš souhlasit s místem, které vybere druhá strana. „Ale jinde.“ Tarquin ponořil ruku do náprsní kapsy muže v obleku a vytáhl z ní mobilní telefon. Univerzální typ značky Ericksson. Zběžná prohlídka odhalila, že obsahuje předplacenou francouzskou SIM kartu. Pravděpodobně pocházel z půjčovny na letišti. Stačilo namačkal pár tlačítek a telefon ukázal své číslo, jež si Ambler hbitě vepsal do paměti.
„Přesně za čtvrt hodiny vám zavolám adresu.“
Muž se podíval na digitální hodinky Casio. „Dobře,“ pravil lehce nesouhlasným tónem.
O dvanáct minut později vystoupil Ambler z metra na stanici Pigalle. Restaurace McDonalďs se nacházela přímo naproti. Tekoucí davy lidí umožňovaly Amblerovi nenápadně sledovat místo schůzky. Zatelefonoval chlapíkovi, který se představil jako Caston, a sdělil mu adresu.
A pak čekal. Existují stovky způsobů, jak mohou pěší hlídky nepozorovaně zaujmout pozici. Rozesmátá dvojice u novinového stánku, osamělý pobledlý muž zamračeně hledící do výlohy obchodu s erotickými pomůckami z latexu a kůže, růžolící mladík v džínové bundě s hřejivým límcem a foťákem kolem krku – ti všichni se mohli na okamžik vzdálit a uvolnit místa lidem podobného vzezření, kteří se na sebe ani nepodívají, ale budou ve spojení přes velitele akce.
Takový zásah však vždycky rozčeří vlnky na hladině, jichž si ostražitý pozorovatel může všimnout. Lidské bytosti se rozmisťují v prostoru podle zákonitostí, o kterých vůbec nevědí, přesto je dodržují.
Dva lidé ve výtahu si dělí území rovnoměrně. Pokud jsou víc než tři, úzkostlivě se vyhýbají očím ostatních. Když do kabiny přistoupí další pasažér, současní cestující poodstoupí, aby od sebe stáli co nejdál. Jsou to nenápadné tanečky, jež se hodinu co hodinu, den co den odehrávají ve výtazích po celém světě: lidé se chovají…
