3.
Lansing vystoupil ze zdviže v přízemí a zamířil ke dveřím vedoucím na promenádu. Když odcházeli, Andy zmerčil známou tvář u jiného stolu a zastavil se, aby s oním člověkem prohodil pár slov. I když se snažil ze všech sil předstírat, že tomu tak není, Lansing prchl. V duchu si připomínal, že času je málo. Příští zdviž mohla Andyho dovézt dolů a tou dobou už musel být mimo dohled i dosah. Andymu by bylo podobné, že kdyby jej polapil, odvlekl by jej někam na večeři.
V půli cesty ke dveřím se Lansing zastavil. Po pravé straně vedlo dolů schodiště k restauraci Sklípek a v sousední místnosti, pokud to Jackson vysvětloval správně, měl trůnit ten bájný hrací automat. Lansing změnil směr a rychle zamířil ke schodišti.
Když sestupoval ze schodů, v duchu se proklínal. Nejspíš tam nenajde žádné skladiště, a kdyby je nakrásně našel, nenajde žádný hrací automat. Neměl nejmenší představu, co mohlo Jacksona přimět, aby si vymyslel takovou báchorku. Nemuselo se za tím samozřejmě skrývat nic, jen čirá drzost, ale i když by toho takový student byl schopen, nemohl tím nic získat. Ze zaměstnanců fakulty si studenti utahovali a někteří zaměstnanci se terčem vtipů stávali často, obvykle nafoukaní hlupáci, kterým jen prospělo, když jim někdo srazil hřebínek. Lansing si však vždy zakládal na dobrých vztazích se studenty. Někdy měl podezření, že ho považují za měkkosrdcatého. Uvažoval, jaké měl s Jacksonem zkušenosti, a uvědomil si, že s ním vlastně žádné opravdové potíže neměl. Koneckonců, Jackson patřil k chudým studentům, ale to teď nebylo podstatné. Lansing se k němu vždy snažil chovat laskavě a ohleduplně, čas od času se mu dokonce pokoušel pomoci, i když u Jacksonovi podobných se dalo pochybovat, že by takové pokusy akceptovali.
Ve Sklípku pobývalo jen několik málo lidí. Většina z nich seděla nahloučena okolo stolu na protější straně místnosti. Člověk za barovým pultem soustředěně hovořil se dvěma studenty. Když Lansing vstoupil, nikdo si jej nevšiml.
Naproti konci baru zahlédl dveře, přesně jak říkal Jackson. Lansing k nim zamířil rozhodným krokem přes celou místnost. Když uchopil kulovitou kliku u dveří, otočila se mu lehce v ruce. Otevřel, vstoupil, rychle za sebou zavřel a zůstal stát zády ke dveřím.
Ze šňůry uprostřed stropu visela jen jedna slabá žárovka. Prostora působila nehotovým dojmem, jako by opravdu sloužila – tak, jak to Jackson vyjádřil – jako zapomenuté skladiště. Krabice, které kdysi obsahovaly limonády, někdo nahrnul ke stěně, pár kartotéčních skříněk a starodávný psací stůl však kdosi nastrkal doprostřed místnosti. Věci vyhlížely tak, jako by je tam někdo umístil už velmi dávno a od té doby jim nevěnoval žádnou pozornost.
V protějším rohu místnosti stál hrací automat.
Lansing zatajil dech. Až sem se potvrzovalo, že Jackson mluvil pravdu. Jenže Jackson mohl mluvit pravdu, upozornil se v duchu Lansing, pokud se jednalo o místnost samotnou; v tom ostatním patrně lhal. I když automat stál přesně na místě, které Jackson popsal, nepotvrzovalo to ani v nejmenším, že je zbytek příběhu pravdivý. Žárovka svítila mdle a Lansing si hledal cestu k čekajícímu automatu s přehnanou opatrností, ostražitý, aby nezakopl o nějakou neviditelnou překážku, která by jej mohla čapnout za nohu a poslat jej na zem jak širokého, tak dlouhého.
Došel k automatu a postavil se mu tváří v tvář. Stroj vypadal jako kterýkoli jiný hrací automat, kterýkoli ze stovek automatů v každém rohu všech akademických prostor – jako jeden z těch stovek číhajících na mince, které si konečně najdou cestu do fondu, jenž se vposledku staral o nuzáky a jiné nešťastníky národa.
Lansing strčil ruku do kapsy a probíral se mincemi, které tam nosil. Našel čtvrťák, vyndal ho a nacpal do automatu. Stroj ho spolkl očividně dychtivě, a jakmile to učinil, ciferník se rozzářil a odhalil označené válečky. Jemně se na Lansinga zahihňal, bylo to přátelské zahihňání, jako by ti dva teď střežili žertovné tajemství, o němž kromě nich nevěděl nikdo jiný.
Lansing uchopil pá…
