20
Když Maxwell vyšel z Institutu času, na nebi už svítily hvězdy a foukal chladný noční vítr. Veliké jilmy se temně rýsovaly na pozadí jasně osvětlených oken protější budovy.
Zachvěl se chladem, zdvihl límec bundy ke krku a rychle seběhl po schodišti na chodník podél aleje. Venku bylo jen pár lidí.
Náhle pocítil silný hlad a vzpomněl si, že od rána vlastně nejedl. Usmál se, když si uvědomil, že se hlad ozval právě ve chvíli, kdy padla poslední naděje. A nejenom, že má hlad, zůstal také bez střechy nad hlavou - k Opovi se vrátit nemůže, tam na něj čekají reportéři. Ačkoli teď už nemá důvod před nimi utíkat! Když jim svůj příběh poví, nepřinese to už ani škodu, ani užitek. Avšak přesto mu myšlenka na střetnutí s reportéry nebyla příjemná: představil si nedůvěru v jejich tvářích, otázky, které budou klást a ironický tón, který by se v jejich článcích objevil.
Stál na chodníku a nevěděl, na kterou stranu se má dát. Nemohl si vzpomenout na žádnou kavárnu nebo restauraci, kde by se vyhnul setkání s někým, kdo jej zná. Cítil, že dnes by už další dotazy nesnesl.
Za zády se mu ozval šramot a když se ohlédl, uviděl Ducha.
„Á, to jsi ty!"
„Čekal jsem tu na tebe," odpověděl Duch. „Byl jsi tam nějak dlouho."
„Napřed měl Sharp práci a pak jsme zase pořád nemohli náš rozhovor skončit."
„Dosáhl jsi něčeho?"
„Ne. Artefakt je prodán a zaplacen. Kolečkář si jej zítra odveze. Bojím se, že to je konec. Mohl bych se pokusit dostat se ještě dnes k Arnoldovi, ale co z toho? Už to nemá žádný smysl."
„Op pro nás rezervoval stůl. Máš určitě hlad."
„Jako vlk."
„Tak pojď."
Sešli z aleje a začali se proplétat úzkými průchody a uličkami.
„Je to útulný sklípek, kde nikoho nepotkáme," vysvětloval Duch. „Ale vaří tam slušně a mají levnou whisky. Op zvláště zdůraznil právě tuto poslední okolnost."
Nakonec došli na místo a sestoupili po železných schodech do suterénu. Maxwell otevřel dveře. Ocitli se v matně osvětleném sále, plném kuchyňských vůní.
„Mají zde zavedený rodinný způsob stolování," řekl Duch. „Dají na stůl všechno dohromady a každý si z toho bere podle libosti. Opovi se to velice zamlouvá."
Za stolkem u stěny se zvedla Opova mohutná postava. Mával na ně. Maxwell se rozhlédl kolem a ujistil se, že tu není víc než asi půl tuctu hostů.
„Sem!" zval je ohlušujícím hlasem Op. „Chci vás s někým seznámit."
Maxwell se vydal za ním, následován Duchem. V pološeru uviděl tvář Karolíny a vedle ještě jednu - vousatou a povědomou.
„Náš dnešní host," oznámil Op. „Mistr William Shakespeare. "
Shakespeare vstal a podal Maxwellovi ruku. Ve vousech se mu v úsměvu zablýskly bílé zuby.
„Považuji se za velice šťastného, že mne osud svedl s tak veselými mládenci," prohlásil.
„Bard přemýšlí o tom, že by u nás zůstal," poučil je Op. „Zalíbilo se mu tady."
„A proč mne nazýváte bardem? " zeptal se Shakespeare. „Jsem jen poctivý řezník a obchodník s vlnou."
„Promiňte," omlouval se Op. „Už jsme si na to ták zvykli…"
„Ach ano. Takový omyl se potom dlouho táhne."
„Zůstat zde…" pronesl zamyšleně Maxwell a úkosem pohlédl na Opa. „A Harlow ví, že je tady?"
„Myslím, že ne," odpověděl Op. „Trošku jsme se postarali o to, aby to nevěděl."
„Utrhl jsem se z uzdy," usmíval se Shakespeare spokojeně. „Byla mi v tom směru prokázána pomoc, za kterou jsem srdečně vděčen."
„Pomoc!" zvolal Maxwell. „To jsem si mohl myslet. Cožpak se vy šašci počmáraní nenaučíte už jednou…"
„Nechte toho, Petře," vmísila se Karolína. „Myslím si, že Op jednal velice ušlechtile. Objevil se tu člověk z jiné epochy, chtěl se jenom podívat, jak žijí lidé nyní a…"
„Snad bychom se mohli posadit," navrhl Duch Maxwellovi. „Při pohledu na tebe bych řekl, že sklenička by ti neuškodila."
Maxwell si sedl vedle Shakespeara a Duch se posadil naproti. Op podal Maxwellovi láhev.
„Dej si! A bez obřadů, prosím tě. A nechtěj po nás skleničku. Jsme tu v kruhu přátel."
Maxwell zdvihl láhev ke rtům a zaklonil hlavu. ShaKespeare na něj hleděl s obdivem a když Maxwell láhev odložil, řekl:
„Pod…
