I
Když jsem byla malá, matka mi za temných večerů často vyprávěla o tom, kým jsme kdysi bývali. Ležela jsem na slaměném lůžku, držela si její ruku přitisknutou na tváři a hltala každé slovo. Bylo nám zakázáno číst a psát, a tak se historie našeho lidu přenášela ústně z rodičů na děti. Vzpomínky pro nás byly velice důležité. Museli jsme si zapamatovat, že to, co jsme teď, je jen důsledek lidské chamtivosti.
„Všechno, co ti řeknu, si pamatuj, Ilan,“ nabádala mě matka pokaždé tichým hlasem, s tváří ponořenou do stínu. „Pamatuj si i to, co se stane tobě, a pamatuj si to dobře. Všechno ve tvém životě je důležité a všechno má svůj smysl. Život se skládá ze vzpomínek. Z dobrých i ze špatných. Ty dobré si pamatovat chceme, ty špatné se připomínají samy. Když se objeví nějaká špatná, můžeme ji zahnat dobrou. A když myslíme na hezkou, vybaví se ošklivá. A takový je život, Ilan. Vzpomínka střídá vzpomínku. Ty obyčejné postupně vyblednou a ty podstatné s námi zůstávají. Těch hezkých je bohužel vždycky míň. Ale bez vzpomínek, Ilan, bez vzpomínek by nebyl život.“
A matka vzpomínala. Předávala mi jak svoje vzpomínky, tak vzpomínky těch, kteří už mezi námi nebyli. Tak jsem se díky paměti několika generací dozvěděla, že kdysi, před mnoha lety, jeden starý pastýř objevil malý kousek nerostu, z něhož vyzařovalo teplo. Nerost prodal místním kameníkům. Po mnoha pokusech se zjistilo, že se v něm ukrývá velké množství energie. Kvůli jeho čiré barvě ho nazvali sklenit.
Po energii, kterou sklenit obsahoval, prahl celý svět, a tak se lidé vydávali po stopách pastýře do hor, aby nerost nalezli. Někteří byli úspěšní, a jiní ne. Ale těm, kterým osud přál a kámen se stal jejich životem, se začalo říkat sklenaři.
Matka vyprávěla, že Amárie, město, ve kterém jsem žila, bylo první svého druhu. Že ho postavili první sklenaři kvůli bohatým sklenitovým dolům nacházejícím se v jeho blízkosti. Že se sklenit posléze stal nejžádanějším nerostem na celém světě a sklenaři nejbohatšími lidmi. Přesto se jejich život na rozdíl od zbytku světa nezměnil. Jako by ustrnuli v minulosti. Obklopeni jednoduchými věcmi, zasvětili svůj život sklenitu.
Říkala, že Duvalské pohoří táhnoucí se od severu k jihu, od jednoho moře k druhému, a nemilosrdně rozdělující dva kontinenty se kdysi jmenovalo Ural a nebylo zdaleka tak dlouhé. Že celý svět zachvátila válka. Lidé umírali a svět stál na pokraji zkázy. Pak kdosi vymyslel zbraň natolik šílenou, že vyhubil nepřátele na druhé polovině kontinentu do posledního. Jenomže ta zbraň nezabila jen lidi. Zabila rostliny i zvířata a otrávila vzduch, který se hnal přes pohoří zpátky k nám. Následky přetrvávaly dodnes. Šedá mračna na druhé straně hor otrávila vše živé, ale nemizela. Držela se nad zemí jako tichý, smrtící svědek lidského pokrytectví.
Zatímco na severu lidé obětovali část pevniny moři, na jihu byl Ural uměle dotvořen, aby kontinenty od sebe navždy oddělil, a přejmenován na Duvalské pohoří. První štít, který lidé postavili na jeho vrcholcích, aby zadržoval otrávený vzduch, byl napájen atomovou energií a představoval velké riziko. Často docházelo k poruchám. Měl natolik velkou spotřebu, že se lidé na celém světě museli uskromnit a energii dostávali na příděl.
Sklenaři se Velké války jako jediní nezúčastnili. Odmítli pomoct oběma stranám. Bohužel jedovatá mračna se nakonec stala hlavně jejich problémem, protože těch pět sklenařských měst, která v té době existovala, se nacházelo hned u štítu. Museli zakročit.
Přestože sklenaři používali k práci dávno zastaralé stroje, dokázali věci, kterých ostatní nebyli schopni. V té době byl jejich objev vnímán jako zázrak. Jeden ze sklenařských brusičů totiž zjistil, že když se dva oválné kusy sklenitu určitým způsobem vybrousí a postaví se od sebe v přesné vzdálenosti, vznikne mezi nimi silové pole natolik silné, že nepropustí vítr, déšť ani vzduch, včetně toho otráveného. A tak vznikl nový štít.
Sklenit se začal těžit ve velkém. V blízkosti nových dolů vznikala další města. Přich…
